pondělí 13. května 2013

Krátký návod na život






   Žijeme v době krátkých návodů. Cokoliv si koupíte, snad vyjma rohlíků nebo brambor bývá vybaveno návodem k po(u)žití. Pro jistotu. Protože lidé jsou dneska takoví divní. Paní se opaří kávou z Mac-Donalds, zažaluje je a vyhraje spor. Na kelímku totiž nebylo napsáno, že je káva horká a že může způsobit opařeniny. (A že psi, ani malí, se nesmí sušit v mikrovlné troubě. Jinak zahynou za strašných bolestí. Ale to prý je HOAX.) 


  Na jedné straně jsou výrobky naprosto automatizované -moderní digitální fotoaparáty nejen že nastaví správnou expozici, zaostří, zvolí korekci na osvětlení a dle potřeby zapnou blesk - ale ony si dokonce i počkají, až se fotografovaná osoba usměje do objektivu. Protože vyfotit někoho, kdo se nesměje přece není cool ani in. Všichni se na všech fotografiích musí usmívat. Povinně, i na pohřbu. Jinak fotoaparát nespustí. Dlouho jsem si myslel, že se jedná o obchodnický trik. Až do okamžiku, když jsem měl cosi natočit na malou amatérskou kameru. Ať jsem dělal co jsem dělal, záběr na nohy baletky jsem nebyl schopen zaostřit - kamera si pokaždé vybrala obličej jiného tanečníka v pozadí a nebyl jsem schopen žádným způsobem této malé tvrdohlavé "A.I." sdělit, že tam chci mít ostrou tu dívčí nohu v baletní špičce a ne nějakého irelevantního baleťáka v pozadí. Po několika minutách se mi podařilo po bloudění v nesčetných menu tuto funkci najít a vypnout. Vydržela vypnutá do výměny baterie. Pak se sama opět zapnula. Ta kamera přece jasně věděla, že má být ostrý obličej a ne noha. To jenom já, tupec, jsem nevěděl, co mám natáčet. 

   Na spoustě přístrojů stačí najít tlačítko ON a věc funguje prakticky bez toho, že by člověk musel přemýšlet. Ovšem pouze za podmínky, že po té věci nepožadujete nic, co jakkoliv "vybočuje z řady". Nicméně ke každému takovému udělátku dostanete v krabici obvykle dva návody. Rychlý a důkladný. Rychlý je určen k tomu, abyste dokázali věc zapnout a je-li to třeba, i k něčem připojit. 

   Ten důkladný návod obvykle popisuje všechny možnosti, proč to nefunguje, jak by mělo. Nebo jak si uživatel představuje, jak by to mělo fungovat. U síťových aparátů jsou tam obvykle takové rady, že je třeba před zapnutím vstrčit vidlici do zásuvky a když to nefunguje, zkontrolovat, jestli je zásuvka pod proudem a pokud ani to nepomůže, tak zkusit přístroj zapnout vypínačem. Návod je koncipován velmi jednoduše, populárně, stylem pro blbce. Tedy také se tomu stylu říká  (samozřejmě nesprávně) "pro paní a dívky". Pokud se podaří šťastnému majiteli takové novinky věc základně zprovoznit, oba návody obvykle odloží do krabice a krabici do garáže nebo do sklepa - podle toho, kam to jde.     
   Často až po několika letech - čili na konci životnosti onoho předmětu čistě náhodou přijde majitel na funkce, které mu na přístroji zoufale chyběly. Tedy ony tam celou tu dobu byly, ale on je neuměl zapnout - ani ho nenapadlo, že by to šlo. Návod přitom ležel v krabici v garáži a na krabici tam pomalu padal prach. Jenže jak pravil jeden odborník: Návody čtou jen zbabělci. Je to docela mužná zásada - pokud se ovšem nejedná o letadlo nebo ruční granátomet.
   Takže pokud chcete něco používat, doporučuji si návod přečíst až do konce (tam bývají adresy servisů) a podle návodu vypnout většinu automatických funkcí. Pak budete vědět, co vám předmět udělá, když zmáčknete tohle a co udělá, když zmáčknete pro změnu ono.

    Druhou skupinou návodů jsou návody na život a možná i    na smrt. V nich se dozvíte, jak se stát úspěšným obchodníkem, manželem, rodičem, řidičem, milionářem, módním fotografem, hráčem kriketu nebo žolíků, spisovatelem, pilotem větroně nebo lovcem slonů v Zambezi. Bývají většinou doprovázeny příhodami lidí, kteří se napřed podle těch návodů neřídili, zkoušeli prorazit po svém a byli naprostí outsideři. Pak prozřeli, koupili si patřičnou knihu a nyní jsou na špici ve svém oboru. Bohužel nikdy je nedozvíte jejich pravé jméno. Vždy se jedná o nějakého Johna N. nebo Mary K. Tyto návody se vyznačují velmi barevnými obálkami a obsahem, který s probíraným problémem resonuje jen velmi okrajově. Mám doma dva takové (oba jsem dostal darem) a musím přiznat, že si v nich občas i zalistuji. Je to skvělý, odlehčený absurdní humor. Ale musi se s ním opatrně - aby ho nebylo příliš.

    Třetí skupinou návodů jsou návody, jak co chápat. Tu)y mám nejraději. Takové knihy vám vysvětlí všechno. Od klasického malířství přes klasickou literaturu až k hudbě a základním filosofickým směrům. Tak se dozvíte, proč komunismus nemohl mít úspěch a za jakých podmínek se může úspěšným stát, na příkladu deseti na holou kost zkrácených příbězích ze světové literatury se stanete člověkem vědoucím, rozeznáte empír od baroka a klasicismu a pochopíte základní rozdíl mezi Mozartem a Beethovenem. 
Nelze se totiž dívat na sochy, obrazy, filmy a fotografie bez řádného návodu.  Mohli byste tam najít něco, co autor ani nepředpokládal a hlavně, co nepředpokládali autorovi vykladači.  Nebo nenajít. Protože jen tgo, co je řádně vysvětleno je správné. Pokud máte pocit, že se jednotliví vykladači umění od sebe diametrálně liší, vyberte si jednoho z nich jako svého guru a toho druhého považujte za břídila a naprostého neználka. Pokud si nastudujete několik, jak říkal jeden kolega "odbordelných termitů", a dokážete je umně vplést do běžného hovoru, budete v kavárnách a vinárnách považováni za inteligenta a málem i za intelektuála - pokud dobře utajíte své povolání prodavače v rychlém občerstvení nebo obchodu s mobily.


   Jak už jsem tu kdysi psal, občas fotím. A fotky vystavuji na několika serverech. Jednak, abych se jimi pochlubil (je-li vůbec čím) a jednak, abych získal "Rückkuplung", jak se hezky  česky říká zpětné vazbě. Totiž fotografie je sdělení. Na ní ukazuji ostatním, jak vidím svět já. Pokud vůbec chci někomu něco sdělovat. František Krasl mi k tomuto problému kdysi formuloval základní poučku: Pokud nevíš co říct, nech ho raději zasunutý. (Tedy svou fotografií a fotoaparát v pouzdře.) 

   Fotografie ale není jen čistá neutrální informace, má také svou estetickou a pocitovou, emotivní stránku. A taky stránku technickou, někdy omezující. Objektiv vidí věci jinak než lidské oko. Proto je potřeba té zpětné vazby, protože když jsem fotografii exponoval, bylo mimo záběr hodně podnětů, které se do snímku nemají šanci dostat. Aspoň ne všechny. Třeba zápach nafty v hlíně, nedaleká silniční estakáda, mouchy, horko. Vzdálené houkání hasičů. A myšlenky, které se vám honí hlavou, když komponujete záběr. Když vás napadají citáty z knihy, která vás sem vlastně dostala - protože jste ze silnice při jízdě náhodou uviděli monumentální, ale prchavý obraz, který vzpomínku na tu knihu přivolal. Když jste hledali jak se dostat do střeženého prostoru. Takže tohle všechno se snažíte dostat do záběru a jen jiný, cizí člověk vám může říct, jestli to tam je nebo není. Čili jestli jste vyfotil jen scénu, realitu nebo i latentní děj, náladu, atmosféru okamžiku.

   Takže fotky v lehkém transu nafotíte - prostředí je tam opravdu dost silné - a pak doma editujete, hledáte způsoby, jak tam dostat ty věci, které okem nejsou vidět. A nakonec je vyvěsíte. A první reakcí je, že "tam není dost světla a žádném kejkle s vinětací to nezachrání". Poté, co jste se dvě hodiny babrali s tím, aby záběr působil, ponuře, cize, neskutečně. Čili u tohoto diváka totální fiasko.   
   Další vám vytkne, že barvy jsou jakési posunuté "do špíny" a že to dost šumí, ať si koupím skutečný fotoaparát. Koukám do jeho portfólia - nojo, on má aparát pětkrát tak dražší než já. 
   Prásk ho, nic jsem nevyfotil. Nic jsem neřekl. Pak zjistíte, že to jsou jen dva, tři z cca dvou set diváků. Z toho zbytku aspoň polovina cítí tu tíseň a píšou to pod fotku. Takže si narovnáte zborcené sebevědomí a je to v pořádku. Může to jít na výstavu. Valná většina pochopila.


   V té první fázi máte strašnou chuť vysvětlovat, co jste vyfotili, co jste tím chtěli "sdělit". Ale pak vám dojde: můžu snad stát v galerii od rána do večera a vysvětlovat náhodným divákům, na co se vlastně dívají? Jak se na ty záběry mají dívat? Nebo mám ke každé fotografii nechat dát dvouřádkový popisek jak ji číst? Bude to k něčemu? Bude ten text někdo  číst?  Proč by vlastně měl, že?


   Uvědomíte si, že věc, "dílo" se musí předvést, prezentovat samo za sebe, bez návodu na použití. Můžu poskytnout jen malou nápovědu, motto celé kolekce. Tak tam opíšu do první fotky deset řádků z knihy bratří Strugackých Piknik u cesty, která mě do bývalé petrolejky poslala s foťákem, protože v ten malý okamžik na estakádě jsem z ní zahlédl, jak ve skutečnosti vypadá ZÓNA.





40 komentářů:

  1. STK, tohle je paráda. Já a foťák, to nejde dohromady, ještě tak dokumentační foto, ale vyfotit náladu... to se mi povedlo tak 5 - 6x za nějakých 10 let. Prostě oko z kašparovy krávy. Vidím to, líbí se mi to, vyfotím to a... nic, nuda, bída.
    Takže děsně fandím těm, kdo umí něco vyfotit. A obzvlášť tohle - mám rád techniku, průmyslové budovy a mám rád Ostravu včetně téhle mizející, chátrající ale pořád něco sdělující, takže díky a hlavně foťte dál!

    OdpovědětVymazat
  2. Skutečně "mluvící" fotografie. Complimenti.
    Ale do teorizování o vnímání uměleckého díla divákem se raději víc nepouštějte.

    OdpovědětVymazat
  3. Tupouny, co nedokážou rozeznat cokoliv jiného, nežli jen technický aspekt věci, tedy že objektiv "soudkuje" "vinětuje", "bortí perspektivu", má barevnou chybu a jsou k němu k mání ty či ony křivky, které by si člověk měl prohlédnout, než si ho pořídí a že čip, abys se to nepletlo zase "šumí" a že nemá dostatečný dynamický rozsah, atd, atp, tak ano, máme mezi sebou takové, kteří se umí piplat jen v té technické straně věci. Také ještě vědí, že editor to umí částečně napravit. Výborně :-) Mnohdy zjistíme, že když se jde víc do hloubky, tak začínají projevovat neznalost fyziky a optiky ze základní školy, takže jen zjistíme, že jim z huby plynou takové dost jedovaté bláboly o ničem, taková určitá obdoba našeho VV. Prostě něco někde zaslechli v útržcích a mlátí s tím do hlavy své okolí, protože jsou citliví asi jako ruský tank a bohužel, stejně tak jsou i inteligentní a empatičtí. Že by fotka mohla vyvolávat pocity, nebo přenášet nálady, to je obávám se pro tyhle lidi poněkud mimo rozsah jejich vnímání světa. Netoužím setkávat se zrovna s tímhle typem lidí, byť jich naštěstí není většina. Přestal jsem na tyhle fotoservery, kde se vyskytuje tato lidosběř chodit a vystavovat tam. Nahradil jsem si je soukromě tím, že mám několik podobnou zálibou postižených přátel a známých a když si myslím, že potřebuji pochválit, sprdnout, nebo poradit, vystavím fotky poměrně skrytě u sebe na webu, pošlu jim URL mailem a něco z toho, co mi pošlou v komentáři na to, si pak vyberu. Je toho mnohem méně, ale je to podle mého mnohem hodnotnější. Protože fotím výlučně pro svou vlastní potřebu a radost, musím se přiznat, že mi cizí názory ani příliš nezajímají, ani příliš neovlivňují. Necítím potřebu fotky ani prodávat ani vystavovat, takže opravdu nemám potřebu dozvídat se reakci ani příliš odborného, ani širšího publika na ně. Samozřejmě, že mi dělá dobře, když mi někdo pochválí fotku, kterou já sám považuji za zdařilou. Jasně, že mi mrzí, když někdo něco nepochopí, přesto, že jsem se hodně snažil zachytit náladu a pocity, to se stává, na druhou stranu dobře vím, že se mé pocity málokdy "trefí" do cítění většiny, takže mi to už na druhé straně příliš nepřekvapuje ani nemrzí. Jasně, že mi mrzí, když zjistím, že jsem měl šanci pořídit mimořádně hezký záběr, ale protože bylo sklo příliš krátké a čip příliš malý na to, aby šlo udělat kvalitní výřez, tak prostě musím spolknout, že tenhle záběr z technicko finančních příčin prostě nevyšel, můj rozpočet není prostě bezedný, bohužel. Asi bych dokázal svými hračkami zruinovat nakonec jakkoliv štědrý a velký rozpočet, což ale v reálu nejde a určitě nejsem sám, kdo by to dovedl a kdo tím trpí. V každém případě ale vřele doporučuji se lidem s citlivostí a empatií ruského tanku buď naučit vyhýbat, nebo na ně prostě nebrat ohled a vůbec nereagovat.

    OdpovědětVymazat
  4. U dokumentární fotky je to často o tom, kolik lidí je ochotno se o fotky podělit.
    Já mám tu drzost, takže moje technicky hrozné fotky s příšernou kompozicí jsou často k dispozici jako jedna z galerií ze závodů. Jednou už jsem takhle pronikl do hodně prestižního magazínu, protože jsem jediný poskytl pořadateli fotky z ženské části mezinárodního turnaje ;o}

    OdpovědětVymazat
  5. žižkovskému Honzovi:

    Fotky a jejich pořizování, se dělí na mnoho disciplín a to z mnoha myslitelných i zcela nesmyslných hledisek. Bylo je a bude toho určitě napsáno přehršel a nehodlám do toho tedy zabředat zbytečně do hloubky, není důvod, snadno a rádi mi v tom zastoupí jiní :-)

    Pořizovat fotky za účelem zdokumentování nějaké události je také poměrně běžná a rozšířená disciplína této záliby. Sám občas podlehnu zájmu o nějakou událost, a něco si jen tak pro sebe a pro radost z té činnosti samotné zdokumentuji. To, co se Vám přihodilo s tím prestižním magazínem, je vyloženě klika. Když už totiž někdy něco dokumentuji sám sobě pro radost, tak je kolem mne obvykle přehršel jak profíků tak i amatérů jako já a řekl bych, že si mnohdy až vyloženě překážejí, většinou ze sebestředné blbosti, někdy i vyloženě schválně nechtějí někteří vypadnout ze záběru. To pak mám chuť zabíjet a protože tomu zpravidla nedám průchod, tak mi pak chuť na nějaké davy a dokumentování něčeho z davu na poměrně dlouhou dobu přejde. V každém případě přeji ať se vás ta klika drží a jedovatými řečmi týkajících se techniky se nenechte odradit, spíš se naučte odlišovat od sebe věci, které ovlivnit můžete, tedy to jak moc dobře využijete to, co máte po ruce a co už je jaksi za hranicí možností té techniky co máte k dispozici. Pak si s cizími názory prostě nelamte hlavu a berte to spíš jak otravné hmyzí bzučení.

    Jak jsem už řekl, nejsem principiální sobec, o fotky se rád podělím v případě, že lze předpokládat, že to někoho bude zajímat a že nebude za každou cenou zkoušet ty fotky a mě nějak shazovat. Nicméně tenhle případ není až tak častý.

    OdpovědětVymazat
  6. Odkaz na nějaké vlastní fotečky ze šermování by nebyl, Honzo?

    OdpovědětVymazat
  7. Já jsem zvyklý nosit kůži na trh Draku
    a když se moje práce někomu nelíbí, má smůlu. Dokonce ani většina negativních ohlasů mě nemusí vždy přesvědčit o mé chybě - na jednom webu vás kolegové "trhaji na kousky" a na jiném na tutéž fotku dostáváte skvělé reporty. Tomu říkám "duch webu" a nedá se s tím nic dělat - opravdu stačí dva-tři takoví foto - VV a "duch webu" je ve psí.
    Výstava je něco jiného. Někdy neseženete mecenáše a jste rád, že vám zadarmo dají k dispozici aspoň výstavní prostor. No a výstavní tisky nejsou zrovna zadarmo, takže je třeba si ověřit dopad fotek u širšího publika.

    U fotek, stejně jako u divadla nebo filmu na dobrozdání teoretiků/kritiků moc nedám. Až příliš často jsem viděl, jak se odborné hodnocení stoprocentně minulo s realitou. Obliba se hrozně těžko odhaduje dopředu. A spíš to dokáží lidé bez jakéhokoliv odborného vzdělání. Na úspěch inscenace jsme v Ústavu měli starého pánského garderobiéra, pana Dybala. Ten se podíval na generálku a když si šel pro slevněné vstupenky pro ty "své", bylo jasné, že kus bude úspěšný. Když to vypadalo na propadák, šel si Dybal před posledním jednáním raději vařit kafe. Mnozí ze zákulisí pak vstupenky pro známé raději tiše hodili do koše. (Tenkrát to šlo. Vstupenka byla za 16.- Kčs.)
    ===
    Nepamatuji, že by se někdy spletl, ten zběhlý pánský krejčí, kterému komouši kdysi vzali módní salón.

    OdpovědětVymazat
  8. StK:

    Nesete-li kůži na trh, vystavujete se riziku srážky s blbcem, zlým blbcem a nepřejícným blbcem. To bývá obvykle dost nepříjemné. Já se nepříjemností nebojím, jen je nevyhledávám a čelím jim jen v případech, kdy si myslím, že to opravdu stojí za to, a to nebývá až tak často.

    OdpovědětVymazat
  9. STK: Poslední tady https://plus.google.com/photos/113541246680258108748/albums/5877180801914092193

    drak: Já to tak taky beru. Jenom mne občas překvapí, kolik bývá kolem lidí s lepším vybavením (můj kompakt proti zrcadlovkám) a možná i lepším okem, ale fotky jsem od nich ještě veřejně neviděl. Tím víc si vážím těch, co je nabízejí, aspoň je se na co koukat.

    OdpovědětVymazat
  10. Vzpomínám na Ludvíka Součka, jak v jedné ze svých skvělých a pořád v řadě věcí aktuálních knížek o fotografii napsal, jak se fotografové liší od jiných výtvarných umělců: Když se sejdou dva malíři (sochaři atd.), tak se baví o módních trendech, atmosféře, kompozici atd., zatímco když se sejou dva fotografové, tak se baví o filmech, vývojkách, objektivech (dnes bych místo filmů a vývojek dal čipy a software), tedy o technice (jako kdyby se ti malíři barvili o štětcích a barvách).
    IMHO to bude možná tím, že fotografie se pohybuje pořád technicky na samých hranicích možností, zatímco plácání barev na podložku se zase od dob autorů Altamiry zase tolik nezměnilo. Ale možná je příčina i v tom, že k té fotografii inklinují spíš "kutilské" typy.

    OdpovědětVymazat
  11. Vidíte Pergille:
    Možná proto, že celý život pomocí techniky* něco zaznamenávám nebo zprostředkovávám, mám k vlastní technice velmi rezervovaný vztah. V technice to netkví. To už spíš v tom, jak tu techniku dokážu použít a k čemu ji používám. Slyšel jsem nádherné nahrávky na dva historické mikrofony a mizerné na třicet moderních.
    Muzikanti se divili, že je točíme jen na čtyři stopy a vlastně z jedné vody načisto. Pak obvykle zjistili, že to zní líp, než šílená skládačka z 32 stop, která se v jiném studiu dělala několik dní. Protože u nás nebyli unavení a ještě je to bavilo. Mělo to "drajv". S focením je to podobné. Chirurg se taky nestane lepším, když mu dáte lepší skalpely.
    Co měl třeba pan Sudek? Příšerný starý aparát, vývojky si míchal tak, že odhadem, po hrstích nabíral z pytlů svou jednou rukou chemikálie a dělal si tak lázně. A jaké má fotky! Růži na okně ateliéru (podle mě) ještě nikdo nevyfotil lépe.

    Ano, technika rozšiřuje fotografovi možnosti světelné, pohybové atd. Je to pak ostré, prokreslené a dynamické. Všechny barvy, které existují a dokonce snad i takové, které vůbec neexistují. A stojí to strašné prachy. [;>)
    Ale to vše ještě neznamená, že je to dobrá fotka.

    Pro Jiného Honzu: Donedávna jsem taky fotil jen kompaktem. Když ty fotky nedělám na 60x80, není mezi nimi a Canonem moc pozorovatelný rozdíl. Jenom si teď můžu dovolit fotit "víc potmě" a častěji "z ruky". A nemám tam viditelnou aberační chybu. Ale zaplatil jsem za tělo a dvě skla 10x tolik, co mě stál ten kompakt. A musím měnit skla. Předtím mi stačil jeden ultrazoom. (Je to snad taky desetkrát tak těžší. Hlavně, když s tím putujete celý den na kole. 5,5 kg s batohem.)

    */ audio, video i foto

    OdpovědětVymazat
  12. I, tohle nemuselo bejt.
    Ta bohorovná rada panu domácímu, že se nemá pouštět do teoretizování, vás u mne poněkud shodila. A i to poněkud tu je jen kvůli znalosti poměrů mezi váma dvěma.
    Já naopak beru napjatě a vděčně vše, co z téhle oblasti sdělí. Poznatky, pocity, názory, dojmy. Nenapadne mne brát jej jako diskusního partnera z Umprum, FF, AVU, jako profíka ma kecání o psychologii percepce uměleckého artefaktu atp. No, honem odkliknout, než to rychle smažu.
    Občas je to jako závan Karla Čapka například. Ano.
    Teoretizování naprostých namyšlených buranů o něčem, o čem nemají š a j n a , miluju - bývá to nekonečný zdroj zábavy a poučení (a sklíčenosti a zoufalství). Leč tohle není ani stínem tenhle případ! Howgh.

    OdpovědětVymazat
  13. K té kameře:

    Proto mám digitální zrcadlovku a většinou fotím s prioritou času nebo clony, ačkoliv by na mé fotky asi bohatě stačil jednoduchý kompakt. Ale to, že mašinka sklapne kufry a udělá přesně to co nastavím v čase kdy zmáčknu spoušť, to je pro mě k nezaplacení.

    OdpovědětVymazat
  14. To Kapitán N.:
    Ano, je důležité ovládat přístroj, ne se nechat ovládat přístrojem. Já pracuji na plný manuál. Změřím si v hledáčku světlo na místě, které je stěžejní, nastavím expozici - clonu a citlivost nastavuji už před prací - zaostřím a prásknu to. Mrknu, jak to vypadá, případně opakuji - pokud je třeba a možno.
    Automat (a to plný) používám jen když pleskám nějaký pouliční děj.
    A na rychlá zvířátka kontinuální snímání, které skončí v okamžiku, kdy zvíře udělá to, na co jsem čekal. Třeba skočí. Nebo pták nalítne do záběru. A mám na kartě pár obrázků PŘED TÍM OKAMŽIKEM a ten pravý okamžik. Pak si můžu vybrat.

    OdpovědětVymazat
  15. Na statické záležitosti, tedy fotku do občanky, krajinky, architekturu, nehybné květinky a pod., mi naprosto stačil i kompakt. Na hledáčku bylo houby vidět, zrcadlovka ja v tomhle ohledu k nezaplacení, ale u těch statických jevů stačí představivost a správně zvolený režim zaostřování. Jakmile se ale dostaneme k jevům dynamičtějším, tedy kapkám vody, zvířatům, sportům, autům, vlakům, letadlům či svižnějším lodím v pohybu, nebo i krajině bez stativu z balónu, z ruky, zjistíme, že bez profesionálnější zrcadlovky, tedy těla s chytrým a rychlým trpajzlíkem a skel, co přiměřeně rychle ostří a povídají si s tím trpajzlíkem, je buď velice problematické, nebo rovnou nemožné určité fotky pořídit. Já jako na potvoru velice rád fotím letadla v pohybu a to je bez přiměřeně rychlé kombinace těla a skel prostě nemožné. Lepší technika prostě skýtá mnohem více možností. Tím, že je skýtá, to někdy hodně svádí i některé z nich zkusit, protože je tu reálná možnost, že výsledky budou k světu. Takže lepší technika není nezbytně nutná za všech okolností, ale není-li po ruce, nemá pak zase smysl se o určité druhy fotek ani pokoušet. I když dnešní rychlé špičkové kompakty, které jsou k mání za ceny už kolem 10 kKč, zvládají kdeco, rozhodně dcera známých s tím nafotila kočky za skoku jedna radost, takže si myslím, že některé rozdíly mezi profesionálními zrcadlovkami a špičkovými kompakty během posledních 2-3 let začínají postupně mizet.

    Když se vrátíme zpět k fotografovi, tak to, že technika je něčeho schopná ještě ani zdaleka neznamená, že jí mozek a ruce stihnou využít hned, aniž by některé situace nebylo nutné předem promyslet a někdy dokonce i nacvičit. Naší ulicí například tak 1-2x za den rychle profrčí straka. Ta potvora frčí relativně hodně vysokou úhlovou rychlostí vzhledem k boční poloze k ní, pokusy jsou tak 1-2 za dopoledne a během těch zlomků vteřin tu potvoru třeba ani nestihnete dostat do hledáčku, zaostřit a blýsknout. Rozhodně nepatřím k těm, jejichž jízdu po Praze někteří naši známí komentují slovy: "Lidi, já fakt neumřel, tohle je můj běžný životní projev...", no a zatím se mi tu potvoru hezky vycvaknout, tak, aby se mi to líbilo, ještě nepovedlo. Pravda, proběhly zatím asi jen 3 pokusy, volného času také nemám na rozdávání. Věřím, že s trochou nabyté rutiny a s trochou kliky, bez které to nejde, si ta straka nakonec dá říct. S původním kompaktem, který měl mezi stiskem spouště a fotkou 0,8 vteřiny ani nemělo smysl zkoušet tu straku vyfotit.

    OdpovědětVymazat
  16. Jinému Honzovi:

    Když jsem ještě používal kompakt, tak jsem zjistil, že jeho "trpajzlík" není ani dost rychlý, ani dost chytrý. Protože jsem ale vybíral v rámci tehdejších možností co nejlépe to šlo, tak jsem si aspoň vybral věc, kde:
    * bylo možné zaostřit ručně,
    * bylo možné ručně nastavit bílou,
    * bylo možné ručně nastavit čas, clonu i ISO
    * a mělo to sáňky na externí blesk.

    Díky tomu jsem nafotil poměrně dost zdařilých fotek kolegů ze sportovního oddílu. Foťák sice měl program sport, ale ručně to šlo mnohem lépe. To, co říkají StK i kapitán N. je pravda, na osobě za čudlíkem, tedy na jejím rozumném uvažování, znalostech a zkušenostech dost sejde a takový člověk pak dokáže doslov zázraky i s tím, co je zrovna po ruce a ne jen s tím, co by mít chtěl, kdyby mohl.

    OdpovědětVymazat
  17. Pánové, udělejte si v nás Honzech jasno. O kompaktu jsem se zmiňoval já ne jiný Honza.

    OdpovědětVymazat
  18. Je vás Janů moc, nezlobte se na ty, kteří v tom mají trochu guláš.
    Považte:
    * Jan Hus
    * Jan Žižka z Trocnova
    * Jan Evangelista Purkyně
    * Jan Masaryk
    * Jan Kovanic
    * Jan Benek
    * Jan Honza ze Žižkova
    * Jan Jiný Honza
    * Jan Horák čili Jeník z Prodané nevěstky
    A hromady dalších...
    Jenom já mám tři kamarády, na které tak mohu volat.
    [;>)

    OdpovědětVymazat
  19. Jinak jsem v té šavlové fotoreportáži našel nejméně dvě fotky, které mají na víc. Jen je trošku upravit a načančat. [;>)

    OdpovědětVymazat
  20. Dnes 14.5. je výročí vzniká Státu Izrael (podle našeho gregoriánského kalendáře 14.5.1948). Izraelci oslavili den nezávislosti již v dubnu podle lunárního kalendáře. A Arabi den poté ho napadli s cílem o jeho zničení.

    OdpovědětVymazat
  21. Tož tedy, aby se to nepletlo, příspěvek původně chybně nadepsaný jinému Honzovi, je především určen Honzovi ze Žižkova a zároveň s ním i všem Honzům i neHonzům, které to zajímá, nebo aspoň smrtelně nenudí :-) Honzů je na světě hodně, to samozřejmě neopravňuje člověka se plést kudyma chodí, ale pravděpodobnost "seknutí se" to bezesporu zvyšuje, takové věci se čas od času stávají.

    OdpovědětVymazat
  22. V souvislosti s tím výročím vzniku izraelského státu, vyšla o tom a dalších zajímavých faktech a průběhu událostí krásná kniha jménem Start-up Nation, odkaz zde:

    http://www.startupnation.cz/kde-koupit

    Vřele doporučuji ke koupi či zapůjčení a především pak k přečtení.

    OdpovědětVymazat
  23. V souvislosti s korunovačními klenoty jakoby se doslova protrha hráz s tím naším místním křupanstvím kombinovaným s arogancí a debilitou zároveň.

    To podroušené otevírání už jsme tu probírali, k tomu se raději vracet nebudu.

    Teď se zase rozhořela v médiích a na internetu vášnivá debata v podstatě o ničem, tedy o tom, zda poslanci smějí předbíhat ostatní občany ve frontě, nebo ne. Co je to za blbou otázku? Jasně, že když nejde ani o zdraví, ani o život, že nesmějí, naopak, měli by v tom spořádaném a trpělivém čučení ve frontě jít ostatním příkladem, když už na to přijde. Na druhou stranu, jací občané, takový lidosběr(ř) ve sněmovně ne?

    Když už jsme se toho dotkli, je vůbec nutné, aby ta návštěva a shlédnutí klenotů vůbec probíhaly za tak idiotsky nedůstojných podmínek? Proč je vůbec nutné lidi ponižovat několikahodinovým čučením a tvrdnutím v nějaké frontě jako za bolševika? To to ta hovada organisátorská nemohla svěřit profíkům, tak jako se to dělá s jakoukoliv jinou akcí, třeba divadelními představeními či koncerty? Jasně, že mohla, kdyby to nebyla hovada a idioti, takto si v moderní době užijeme jako kdysi za bolševika ve frontách na auta, hajzlpapír, nebo zahraniční zájezdy. Vzhledem k tomu, co hrozí v dalších volbách, je možná načase začít si zase fofrem zvykat.

    Zkrátka a dobře, vhledem k tradičně vynikající organisaci té výstavy beru ohled na to, že čas je vzácný statek a já si prostě nemohu dovolit jím takto štědře a velmi hloupě plýtvat, takže dokud mi nebude umožněno shlédnout korunovační klenoty za těch podmínek, že si z tepla domova zarezervuji a zaplatím v klidu vstupenku v předprodeji a pak je již bez humbuku a dalších zbytečných ztrát času a lidské důstojnosti v klidu shlédnu, podobně jako je to možné na jakékoliv jiné kulturní akci konané u nás (zatím), tak jejich shlédnutí oželím. Možná, že dřív umřu, než tady někdo dostane rozum a přestane být hovadem, to je fuk, pro mě nenechat sebou orat je důležitější, nežli si za tu cenu dopřát nějaký zážitek, byť i krásný. To ta organisátorská státní hovada opravdu nevidí, že už to tu začíná vypadat jako v Rusku, ne-li ještě hůř? Tam totiž z nějakého záhadného důvodu mají handrkování se, předbíhání a hádání se v nekonečných a nehybných frontách nejen ve zvyku, ale snad i v genech. Jenže tam už to začínají opouštět, zatímco my se do toho plnou parou hrneme, opravdu nechápu proč.

    OdpovědětVymazat
  24. A vida Draku,
    díval jsem se na TV a tohle mě nenapadlo. Asi proto, že by mě ani ve snu nenapadlo v takové nějaké frontě stát. Jsou to sice symboly české státnosti, ale pro mě je dostatečné, že jsou, existují a že je o ně dobře postaráno. Vidět na vlastní oči je nemusím.
    Tak mě napadá, co takhle holografická projekce? Dojem velmi podobný a ukrást nebo zničit se promítaný předmět nedá, protože neexistuje.*
    Nebo: Kvalitní pozlacená kopie s umělými drahokamy - kolik by ta stála? Kdo by poznal, že se jedná o kopii? A mohla by být bez problémů vystavována celoročně - třeba v Národním museu v Praze - až ho zrekonstruují. Protože originál má význam tak nanejvýš pro vědce, zkoumající materiály, ze kterých jsou korunovační klenoty zhotoveny. Pochybuji, že by se našel člověk, který by bezpečně rozeznal kopii od originálu.

    Už slyším ty rozhořčené hlasy, že originál je přece originál! Kdo by to věděl, že to není originál? Co když ta souprava klenotů, která je zamčená v klenotnici na Hradě už kopie je? [;>)
    A dále, k holografii: Lidé jsou ochotni dát nemalé peníze návštěvu na přenosu opery ze slavných operních scén do speciálně upravených kin. Zvuk je sice sedmikanálový a obraz je ve velmi vysokém rozlišení - ale pořád to není nic jiného, než televizní přanost. S přítomností ve slavném operním domě se to srovnat opravdu nedá. A navíc - není jistota, že to opravdu je přímý přenos. Co se dá přenést, dá se i zaznamenat. A když se to dá zaznamenat, tak se dá i libovolně reprodukovat. Netvrdím, že se to děje, ale technická možnost takového podvodu se přímo nabízí. Proč píši "podvodu"? Protože vysoké vstupné na takovou atrakci zdaleka neodpovídá nákladům na TV přenos nebo dokonce záznam.
    Že si někdo takový "zážitek" koupí mě sice jako profíka udivuje, ale "proti gustu žádný dišputát". Tedy takovému občanovi nebudou vadit ani falešné nebo virtuálni korunovační klenoty české.

    OdpovědětVymazat
  25. Ale vždyť dokonalá kopie korunovačních klenotů dávno existuje a mám dojem, že je trvale vystavena.

    OdpovědětVymazat
  26. Přiznám se bez mučení, že stání ve frontách je jedna z věcí, které upřímně nenávidím a nesnáším, a tak se jí vyhýbám, jak to jen jde. Korunovační klenoty asi stojí za příznivých okolností za zhlédnutí, ale mě to za tu frontu určitě nestojí. Kvalitní fotografie či hologram by mé potřeby uspokojily dokonale i bez toho čučení v té frontě.

    Kvalitní fotografie dnešní technologie umí. Hologramy asi také, jen si nejsem jist, jak moc kvalitní a věrohodné mohou být, ale asi by to mohlo být o dsot lepší, než fotky. Kvalitní kopie vystavené v Národním museu by asi byl opravdu dobrý a vhodný nápad. Kopii od originálu věřím, že odliší na první pohled jen odborník, nebo poučený všímavý laik. Nicméně hodně bude záviset i na kvalitě kopie a při dnešních technologiích věřím, že by šly udělat i hodně věrné a těžko rozeznatelné.

    No ale to křupanství kolem toho, ať už to lihové zahajovací, nebo to, že se musí stát ve frontách, to mě dost mrzí a netěší zároveň.

    OdpovědětVymazat
  27. ZŽ:

    Máte pravdu, kopie existují a jsou stále vystavené, podrobnosti jsou k nalezení na české verzi Wikipedie. Pak těm lidem v těch frontách rozumím o to méně.

    OdpovědětVymazat
  28. Tak vida,
    s těmi kopiemi mě to jen tak napadlo, nic jsem nezjišťoval.
    Pak ovšem moc nechápu lidi. To už není zvědavost, ty fronty se stojí jen pro ten "pocit". Vlastně snobárna, když se to tak vezme.
    Myslel jsem si (naivně), že se kopie nesmí vyrábět a hlavně vystavovat. Protože to jsou z jistého pohledu vlastně "falešné insignie" české státnosti. Podvrh.[;>)
    ===
    Tak mě napadá - není ten pán, který se občas "malinko potácí" před TV kamerami také kopie presidenta ČR? Dvojník? Double? Aby se nám skutečný president zbytečně neopotřebil nebo nebyl ohrožen?
    To by mě dost uklidnilo.
    ===
    P.S.: Rusové (ti naši, se kterými se dá mluvit) mají z nového českého presidenta trochu škodolibou radost. Smějí a říkají - "...jako náš Jelcin, jako náš Jelcin..."
    No a co jim mám na to říct? Mají recht.
    ===
    To Z.Ž: Výborný nápad s tou jízdárnou. Pro profesionální jezdce jako stvořený. [;>)

    OdpovědětVymazat
  29. Draku, je to dvojník, tolik chlastu po takovou dobu nemůže nikdo vydržet. Ve frontách jsem jako kluk stával, do dnes si pamatuji ,na rozdíl od ovčanů, na co. Ruské solené máslo v desítce, Kuba pomeranč, dnes alergen buráky,maso v sobotu na nedělní oběd, bylo nás šest, banán odkud asi, toaleťák, vložky - tam jsem se styděl, ale poč vlastně, cement, obklady, cihly, armování, lepenky, tér byl, kamení v lomu,vývojku, ustalovač,film 35 mm Ruské FOTO bylo levné, ORWO v metráži,zvětšovák MEOPTA, písek v pískovně,ledničku, mrazák,vodovodní kohoutky, černobarevnou telku, hurdisky, a vůbec, lépe jmenovat na co jsem nikdy nestál frontu,......... nepamatuji se!
    čest prácí sou.....eh.....páni!

    OdpovědětVymazat
  30. Fronta
    - tam ovšem bylo někdy dost "husto" - byly tam takzvané "frontové bojovnice", které dění nekompromisně organizovaly ve svůj prospěch a ani Cikáni, předci dnešních Romů si nedovolili nic namítat. To by byl rozdíl vah.
    Nebo ochočené prodavačky a úplatečky. Nemůžu napsat úplatky, ty se dávají dneska. Tehdy to byly opravdu maličkosti. Moc jsem tenhle způsob nakupování nepěstoval, vlastně si vzpomínám jen na dva případy: kolo Favorit s přehazovačkou - tam to byla velká čokoláda pro paní vedoucí obchodu "Jízdní kola šicí stroje" a barevný TVP Oravan - tam to byly dva lístky na operetu.
    Ale kdo byl hrdý a spravedlivý, podplácet opravdu nemusel. Pak ovšem stál v těch frontách s rizikem, že žádané dojde dřív, než se dostane na řadu - anebo si danou věc mohl tak leda namalovat.

    OdpovědětVymazat
  31. Zdeněk Žíkovecký16. května 2013 9:29:00 SELČ

    Mně fonty nevadí - vytáhnu z kapsy Kindle a čtu si. Takhle se dá zachránit spousta jinak ztraceného času.

    OdpovědětVymazat
  32. ZŽ:

    Pozor, za bolševika, nic takového jako Kindle nebylo k mání, mohl byste si tedy tehdy vzít časopis, nebo papírovou knížku. Jenže dík zaujetí čtením, by vás zase soudruzi hajzlovitější povahy mohli předbíhat, takže ani to nebylo bez rizika. Navíc, postáváním ve frontě se obvykle prachy vydělávat nedají, a to je jeden z důvodů, proč v nich nerad stojím. Návratem k bolševizmu se snadno a rychle může stát, že stávájící Kindly doslouží a nové nebudou, takže zase budeme stát ve čtvrtek ve frontách na knížky, co prošly nejdříve censurou a pak tiskem. Ta zbytečná fronta na ty klenoty, ja taková příprava na budoucí blaho, co nás zase čeká.

    StK:

    Rusové s tím Zemanem mají i nemají pravdu zároveň. Jelcin, i přesto, že byl ožrala, významně se přičinil se o to, že Rusko zažilo nejsvobodnější a nejdemokratičtější údobí za celou svou existenci. Zeman, stejně jako Jelcin je ožrala, ale vyjma osvíceného pohledu na situaci na blízkém a středním východě, nás jinak spíš vrací kamsi, z čeho jsme se už vyhrabali a co jsme už překonali, tedy do ruského područí a před listopad 1989, aspoň jsem v to doufal, ale jak vidno asi marně.

    Mě opravdu rozum nebere, proč někdo v dnešní době s jejími možnostmi vůbec dopustí, aby se někde nějaké několikahodinové fronty vytvářely, když elementárním propočtem a předáním prodeje vstupenek do normálního předprodeje, by to prostě automaticky odpadlo. Buď je to projev ryzí debility a vidláctví, bohužel o takové tu není nouze, nebo je to tím, že dotyční k času druhých nechovají žádnou úctu, nebo proto, že jejich mozek není schopen ani úcty ani uvažování, nebo je to proto, že bychom to tedy měli brát jakožto přípravu na to blaho co nastane, až bolševici zvítězí na celé čáře v nacházejících volbách. Té přípravy na časy budoucí, té se bojím ze všeho nejvíc.

    OdpovědětVymazat
  33. Nejsem sám, kdo se hledíc na Zemana a další soudruhy, radostně zvedající hlavičky v očekávání lepších zítřků, opravdu obává o budoucnost našeho (zatím) státu. Karel Pacner popsal mé obavy mnohem lépe, nežli bych to dovedl já sám:

    http://neviditelnypes.lidovky.cz/politika-mam-strach-o-tuto-zemi-ii-1-dtv-/p_politika.asp?c=A130514_215238_p_politika_wag

    Ona to v kombinaci se zelenorudou orientací EU a jejím nesmyslným utrácením a zachraňováním eurozóny opravdu přestává být sranda a hrozí to všechno obrovským průšvihem. Cameron s jeho hrozbou vystoupení z unie jen vyslovil nahlas to, c mnohým straší v hlavách už dávno a jen to nevyslovují. Větší kontinentální nadnárodní celek by vzhledem k napjaté a turbulentní mezinárodní situaci měl k něčemu být, ne že ne, ale určitě ne v této nešťastné podobě...

    OdpovědětVymazat
  34. Na Borise mi nesahejte! Vidím ho jednoznačně jako Drak. Tak pil, no. A co? To ostatní je nekonečně relevantnější.
    Holografie, dvojníci: Dům u kanálu, Dům Usherů II. Že? Jeden z mých, a ovšem i vašich, bohů. Mars už dávno je obydlen. Učinil to pro nás veliký Ray. Kým - nechejme na něm.

    OdpovědětVymazat
  35. Byl bych velmi nerad, kdyby byl následující citát chápán jakožto projev takové té místní zaprděné závisti a nepřejícnosti, něco takového je opravdu to poslední, k čemu bych se chtěl propracovat, na to máme experty v Lihovém domě a těm já se při nejlepší vůli nevyrovnám, naštěstí pro mne.

    Ve jednom spamovém koši jsem nalezl následující autentický text, pocházející od solárního korsára, spolumajitele dvou solárních elektráren (černých to děr do rozpočtu), jedné v Čechách, druhé na Slovensku, a také exponenta jakési americké investiční skupiny zde, cituji tedy:

    "Dobrý den,

    Dovoluji si Vás oslovit mimo náš denní byznys...prodávám své letní auto TT audi kabrio, fotky přílohou. Budu si dělat další radost...

    Kdybyste měli zájem, prosím volejte nebo i kontakt na někoho kdo má zájem , 3-4000 CZK provize pro Vás, když to Váš "tip" koupí.

    S DÍKY



    Ing. Velkopadouch Fotovoltaik, MBA"

    To je jen taková malá ilustrace, jak ten "business" s OZE, potřebuje ty dotace. Jinak, že ten ignorant jeden neumí česky, to hoďme za hlavu, takových je mezi námi dík strmě klesající kvalitě školství čím dál tím víc, můžeme si za to hodně sami, jak tlačíme na učitele, aby dávali známky zadarmo. To prase samozřejmě neví co je to stud, to už je horší, protože jinak by se nemohl účastnit takové špíny, jakou je dnešní fotovoltaika a také by nespamoval tak samozřejmě, jako jiní dýchají.

    Návod do života tedy zní: Chcete-li pořádně zbohatnout, zkorumpujte nejdřív média a zákonodárce, pak budete jak se říká za vodou a prakticky beztrestní.

    Já si ale myslím, že ono je to všeho do času, přesně do toho času, než přijde nějaký nový Hitler nebo Stalin a vyřeší to na rozdíl od současné legislativy i justice opravdu rychle, efektivně, a kupodivu i o dost spravedlivěji, aspoň na tom začátku. A mnozí něco takového potřebují opravdu už jako prase drbání.

    OdpovědětVymazat
  36. Óóó... pan hrabě prodává svá letní auto, šúr, letos už musí být nové přece. A má pochopení a ví, co je vděčnost, šúr, provizička. To přece postrádá úroveň, mít zimní i letní autíčko druhý či dokonce třetí rok. Bude to hodný, citlivý, velkorysý pán.
    Jenom nevím, jestli cítí, že by měl hledět i na to, aby stoje před jeho barokně-empírově-jihoamerickou haciendou vozík při pohledu a ma záběrech harmonoval i s ní. Vše má být sladěno...

    OdpovědětVymazat
  37. Ještě že jsem si to, co jsem původně napsal (a taky odeslal, nevím kam se to podělo) okopíroval a ještě jsem nekopíroval nic dalšího. Takže tedy znovu: K problematíce masivní úmrtnosti rodiček v nemocničním porodnictví před zavedením a dodržováním přísné sterilnosti (Pergillem v příspěvku na jeho blogu uváděný příchod ošetřujících lékařů na porodnické oddělení přímo z pitevny) - viz http://www.csfd.cz/film/196503-doktor-semmelweis/
    Pozn.: Já se narodil rok před koncem WWII doma a na dvojjazyčném německo-českém rodném listu Geburtsschein - Rodný list (je bez říšsské orlice - proto mi byl ponechán a nebyl mi po válce vystaven nový) mám uvedeno jméno porodní asistentky (Hebamme - zkoušená).

    OdpovědětVymazat

"Pravidla moštárny" jsou stejná jako v Hospůdce. Spammeři a trollové budou bez milosti likvidováni. Hlasatelé jiných (i opačných) názorů než má Kocour však nikoliv.

Jak se podepsat? >> Komentovat jako >> Název/Adresa URL >>Název a vepsat svůj nick nebo jméno. Pak >> Pokračovat a nakonec >> Publikovat. (Počkat, až to Drak nebo Kocour propustí na obrazovku.)