Už dlouho dumám, proč mám tak velmi rezervovaný vztah k "intošům". To jest k osobám humanitního vzdělání, na kterých je na první poslech patrné, že "jsou vzdělané a v oboru se jednoznačně orientují." Přitom mám lidi chytré a vzdělané rád - člověk se od nich lecčemu dozví, pobaví se a případně i dovzdělá.
Myslím ale, že jsem už na to přišel. Je to právě ta jednoznačnost. Intelektuál se sice snaží vyjádřit přesně - ale vždy si nechává skulinku na únik pro případ, že by ho zradily zdroje informací nebo jeho vlastní logika.
Intoš ne. Ten má prostě pravdu, protože je studovaný a má ty... no ...zkušenosti. Jako nikdo jiný v naší Kotlince.
Intoš ne. Ten má prostě pravdu, protože je studovaný a má ty... no ...zkušenosti. Jako nikdo jiný v naší Kotlince.
Narazil jsem na jednom blogu na diskuzi pánů Petrů: Adlera a Pavlovského, pod Adlerovým článkem o názoru divadelní kritičky Jany Machalické. Šlo o odsudek divadla Semafor, který napsala Jana Machalická a uveřejnily Lidové noviny. Zda má nebo nemá tohle divadlo "právo na život". Intelektuálové tady zveřejňují své názory.Jeden z Kanady, druhý z Prahy - Letné. Odkud je teoretička Jana Machalická nevím, ale není to podstatné.
A k tomu Jonáš podotýká...
A k tomu Jonáš podotýká...
Moje maminka zpívala v opeře celý život, táta v divadle pracoval sice jenom deset let, ale zato mi "con amoro" předal svou divadelní profesi. Mě a mou ženu zaměstnávalo divadlo prakticky celý život, přes čtyřicet let, takže bych si dovolil tvrdit, že o divadelní praxi opravdu něco vím a že to vím bezpečně. Mám divadlo "zažité". Takže mě názory oněch divadelních teoretiků dost nadzdvihly.
Předem upozorňuji, že pohled zvenku může být hodnotnější, než ten zevnitř - ale ne vždy. Je to jako rozdíl v pohledu kameníka a faraona na pyramidu. Každý si dovede představit, v čem se asi liší. Ale divadelní teoretici (vědci a kritici) obvykle mají ještě jeden úhel pohledu. Ten nemůže mít ani herec nebo jiný aktivní umělec, ani divák nebo úředník magistrátu, který za financování divadla odpovídá (nebo i neodpovídá). Oni totiž divadlo ani nedělají - nejsou tvůrci, ani nefinancují - nejsou majitelé. Takže to jsou osoby nezávislé, zcela neomezené ve svých názorech. A je to znát.
V diskuzi pod článkem Petra Adlera, který obhajuje právo Semaforu na život se náhle objeví takováto perla pana Pavlovského: "To ovšem nevypovídá mnoho o jeho umělecké úrovni - dostatek publika má v Praze i řada daleko horších divadel, konzumentský úspěch je podstatou kýče." Divadelní teoretik Petr Pavlovský v diskuzi pod článkem dále píše: Na rozdíl od pana Adlera to mám do Semaforu z Letné docela blízko a čas od času tam - kontrolně - zavítám. Na konci minulé sezóny hned dvakrát.
Jednou zajímavá inscenace, ale poloprázdno, podruhé - Mam´zelle Nitouche - narváno a standing ovations. Čistokrevný kýč.
Na rozdíl od jiných pražských autorských divadel Semafor "hraje za své" bez dotací, a proto má právo na život. Nemá ale smysl upírat J. Machalické schopnost rozeznat kvalitu. A pokračuje: Jsem pravděpodobně táž generace jako pan Adler a Semafor je mé generační a tedy "srdeční" divadlo. Smrtí J. Šlitra skončilo moje mládí. To nesmrtelné, co dal Semafor české kultuře tehdy skončilo také, i když Kytice ještě stála za vidění.
Nehodlám tady zapřádat debatu o tom, co přesně znamená pojem "kýč". Pro doktora Pavlovského je to jednoznačně něco odsouzeníhodného, něco "bakaného". Divadlo, které není finančně soběstačné by se něčemu takovému mělo vyhnout velkým obloukem a to, které si na sebe vydělá by se za takové "přízemní" inscenace mělo tiše stydět. Konzumentský úspěch je podstatou kýče. Opravdu vznešená myšlenka, hodná velkého filozofa.
Ovšem nesmíme zapomenout na podstatu divadla. Divadlo je odvozeno od slůvka divák, tio je ten, který se divá. Divadlo bez diváků je nesmysl, protimluv. Netvrdím, že se čas od času takové věci nestávají. Povedou se i těm divadlům, která jsou částečně soběstačná. Ta se potom ohánějí názory divadelních kritiků a vědců, že vykonala "umělecký počin" a začala "vychovávat diváky". Ta divadla, která jsou soběstačná plně, si umělecký počin mohou dovolit jen tehdy, když jim ty "neumělecké inscenace" přinesou do rozpočtu dost peněz. A pokud to nejsou inscenace natolik "umělecké" že v hledišti není téměř prázdno. Protože když tam skoro prázdno je, tak žádné diváky nevychovávají, neseznamují s novými trendy. V sále jsou jen prázdná sedadla, které jak známo, vychovat nelze. A na jevišti i v zákulisí se motá pár desítek otrávených lidí, kteří vědí, že provozují cosi zcela nesmyslného. Možná si pan režisér nebo dramaturg splnil přání - ale to je asi tak vše. Pokud se jedná o divadlo dotované, nedotovali jsme kulturu pro lidi, ale zábavu či seberealizaci vybraných jedinců, kteří mají možnost rozhodnout. Za "peníze nás všech", jak se obvykle říká.
Takové inscenace mívají jednak malý počet repríz - jejich "náročná uměleckost" se obvykle mezi diváky rychle rozkřikne a tak jsou náklady na nastudování, kostýmy a dekorace rozpočítány na menší množství představení s menším množstvím diváků. Když taková čísla vložíte do obyčejné kalkulačky, zjistíte, že na jedno místo v hledišti stát přispěl částkou, která několikrát převýšila zisk ze vstupného. Ekonomicky je to tedy nesmysl.
Ovšem na druhé straně si takových "počinů" rádi všímají kritici a teoretici a snad podle zásady "je to divné, nerozumím tomu, tak to asi bude dobré" napíší velmi pochvalné kritiky a rozbory. To, že je čte málokdo je nepodstatné a nakonec to docela zapadá do celkového obrazu "vysokého umění". To, že se v hodnocení často neshodnou, o čem má takové dílo vypovídat myslím není podstatné - každý to prostě vnímá jinak.
A ti "kluci, co spolu mluví" mají často obsazeny rohodující pozice v různých Ústavech a výběrových komisích a tak ti, kteří čas od času provedou již zmíněný "umělecký počin", nemají obvykle problém přejít z jednoho divadla, kde už "zapůsobiliů do druhého - opět na vedoucí uměleckou funkci. A komedie pokračuje.
A ti "kluci, co spolu mluví" mají často obsazeny rohodující pozice v různých Ústavech a výběrových komisích a tak ti, kteří čas od času provedou již zmíněný "umělecký počin", nemají obvykle problém přejít z jednoho divadla, kde už "zapůsobiliů do druhého - opět na vedoucí uměleckou funkci. A komedie pokračuje.
Nemyslím si, že by návštěvnost měla být hlavním a jediným hodnotícím kriteriem úspěšnosti divadla nebo inscenace. Jistě je třeba divákům nabídnout kromě "osvědčených pecek" i něco nového. Ale ne proti jejich vůli. Je třeba si vzpomenout, že mnohé nynější osvědčené tituly (tedy - kýče) byly v době jejich prvního uvedení neúspěšné. Carmen - třeba. Některé tituly jsou neúspěšné jenom u nás a mimo Kotlinku fungují jako "kýče". Janáček -třeba. Ovšem v každém případě - prohlásit, že komerční úspěch je podstatou kýče je jednoduše nadutost.
Já sám osobně nemám rád klasickou operetu a ještě hůře snáším muzikál - což je zjednodušeně řečeno - opereta s jinou hudbou, dramatičtějšími příběhy a nákladnějšími scénickými efekty. (A je mnohem "víc nahlas".) Nemám je rád, ale pracoval jsem na nich poctivě a naplno - protože v hledišti divadla bylo vždy plno, diváci se náramně bavili a nakonec dlouho tleskali. Vestoje, jak asi dlužno zde podotknout. Nedovolil bych si to však nazvat kýčem. Pro velkou diváckou obec to byla večerní zábava, za kterou byli ochotni vydat i poměrně dost svých peněz. A příště přijít do divadla znova. A potvrdit, že se opravdu jedná o divadlo, které má své diváky.
Nakonec pár čtenářských reakcí na poznámku pana Pavlovského:
"Konzumentský úspěch je podstatou kýče."??? Jak jste na to, člověče přišel? Takže čím většímu počtu diváků se umění líbí, tím je podřadnější a naopak, na ty největší skvosty nechodí téměř nikdo... Zajímavá logika. Důležité je, kdo rozhoduje o tom, co je kýč (mimochodem, nesnáším to slovo), brak a pod. a co je vysoké umění. Pokud to mají být kritici a podobní rádoby odborníci, pak se není čemu divit. Jsou to totiž lidé žijící v podivném alternativním světě."
(R. Gramblička)
"Vemte si třeba Shakespeara - jedna hra vedle druhé - samý komerční kýč! "(V. Novák)
===
Inu, divní to lidé, ti teoretici umění. Je sice dobře, že dávají mnohé děje do souvislostí, popisují stav - ale neměli by aspoň čas od času použít takový ten selský rozum? Je to snad něco proti etiketě intelektuála? Nebo si zakládají na tom, že je nikdo nechápe a nerozumí jim? Protože kdyby začali být srozumitelní, přestali by si jich ne-intelektuálové vážit?
===
Do komické polohy se občas dostávají mladí "intoši" hned po nebo dokonce během svých humanitních studií. Když se po premiéře seberu a jdu s kolegy do hospůdky, občas se stane, že vedle u stolu sedí mladý/á intelektuál/ka v prostém neformálním oblečení (vytahaný svetr a seprané džíny) a podává své partnerce/partnerovi své vlastní hodnocení premiéry, dekorací, kostýmů, výkonu herců, orchestru, dirigenta či dokonce rozklíčované záměry režiséra. Nás si moc nevšímá, nedá se na nás totiž zvenku poznat, že nejsme diváci, ale zaměstnanci divadla.
Je opravdu velice těžké tahle "moudra" neposlouchat (je to neslušné) a hlavně, udržet vážnou tvář. Některé perly těch zamaštěných mladých mužů a nedbale oblečených slečen si zapisujeme. Smějeme se jim až další den.
Ale o tom až někdy příště.
PhDr. Jana Machalická, *1958, absolventka FF UK v Praze, odborná pracovnice Divadelního ústavu, lektorka dramaturgie Divadla Labyrint, dnes divadelní kritička, redaktorka kulturní rubriky Lidových novin.
P.S.: Pro lepší orientaci ve zvláštním světě divadelních kritiků vám doporučuji přečíst si diskusi k jinému "případu". Jak je důležité míti Filipa.
Ten pan Pavlovský není ani tak intoš, ale, jak by se tu řeklo, rompicazzo.
OdpovědětVymazatTakový randál kvůli jednomu "geniálně" nalezenému slovíčku. Ať to druhý překladatel napíše s malým f, anebo použije místo toho slovo fištron. Podle V. Šmilauera je to synonymum.
To je ovšem zase filosofický pseudospor založený na tom, že se nikdo nejdříve nezamyslí nad tím, co to vlastně znamená "být podstatou". (Filosof by nám asi řekl, že jev neboli fenomén je způsob existence podstaty, zatímco podstata neboli substance je existencí jevu - z čehož bychom patrně moc moudřejší nebyli.) Logik by spíše hovořil a podmínkách nutných a postačujících: konzumentský úspěch je nutnou, nikoli však postačující podmínkou kýčovitosti. (A kýčovitost je postačující, nikoli však nutnou podmínkou konzumentského úspěchu.)
OdpovědětVymazatJinak řečeno, kýč je, že je to hezký, ale postrádá to hlubšího smyslu. Umělecký počin je, že je to vošklivý, aby to nebyl kýč. Protože udělat to vošklivý je mnhem snažší než dát tomu nějaký hlubší smysl.
Z jiného soudku:
OdpovědětVymazatVzpomínám si, jak drsně pan kolega Ludvík Souček komentoval výrok jednoho člena poroty ve fotografické soutěži: "Čím víc mi ty fotografie připomínají pohlednici, tím negativněji je hodnotím". Protože řadu pohlednic tehdy (současný stav jde trochu mimo mě) vytvořili Páni Fotografové, od nichž se můžeme leda pokorně učit.
A možná ještě jednu věc: V jedné z rad začínajícím spisovatelům v časopise Pevnost (zaměřený na SF a F) radí Mrož (= spisovatel a námořní kapitán František Novotný) začínajícím spisovatelům, aby sledovali i takové věci, jako jsou jihoamerické telenovely. A to z toho důvodu, že přesto, že jsou ryze komerčně zaměřené (ne-li právě proto) mají perfektně vystavěnou zápletku, kvalitně vytvořené charakteristiky postav a graduovanou pointu a začínající autor se na nich může velice dobře učit samotnému řemeslu.
A když už jsem si takto usurpoval slovo:
Kýč je ex definitio útvar, v němž chybí umělcův prožitek z tvorby díla a dodává jakýsi náhražkový pocit z umění. Já za sebe dodávám, že tohle jednak nejsem s to posoudit (co autor cítil, když to psal či skládal) jednak pocity diváka jsou silně závislé na kulturním backgroundu. Uvědomme si, že např. řada sklateb z klasické vážné hudby (Malá noční hudba, Braniborské koncerty a mnoho dalšího podobného a dnes podobně ceněného) měla ve své době asi stejné použití (hudební pozadí), jako dnes např. staré šlágry přehrávané z reprtoduktorů v obchodních řetězcích.
S tím kýčem se to má IMHO jako s pornografií, kdy definice rovněž říká něco ve smyslu, je-li tam umělecký prožitek, není to porno), nicméně pamatuji, jak v době vykastrované "kultury" socialistického realismu sloužily jako náhražka porna i zcela bez diskuse umělecké akty i ryze dokumentární fotografie.
K tomu, co je a co není kýč:
OdpovědětVymazatVe fotkách to je nepřítomnost nějakého sdělení. Můj fotografický guru (on ale netušil, že mě vyučuje) František Krasl mi jednou řekl (pokud se tady opakuji tak se omlouvám): "Když nevíš co říct, nech ho zasunutý." Když nevíš, co chceš svou fotkou divákovi sdělit, nech fotoaparát zasunutý v pouzdře, fotit by bylo zbytečné. Škoda filmu. Teď sice nějaká vyčíslitelná škoda zbytečnou expozicí nevzniká, ale na různých foto-serverech by tohle heslo mělo být v nevypnutelném banneru - stále na obrazovce.
Obrovské množství fotek je prostě nápodoba, více nebo méně přesná kopie toho, co tu už bylo, co mělo úspěch. Taková soutěž pod heslem "já to dokážu taky!". Takže se objevují motivy ve velkých sériích: napřed je to lavička v parku pod lampou se stromem v pozadí v mlze - následují desítky záběrů různých autorů téhož - a téma se následně stěhuje se serveru na server. Pak je to třeba padající kapka vody v detailu. A zase stokrát totéž v různých barvách s mlékem, inkoustem... Nebo záběr na seřazené horské hřbety, ráno, když je mezi nimi mlha. Sdělení nebo výtvarný nápad u prvního obrázku určitě je. U posledního už člověk neví, kolikrát ho vlastně viděl. A je to už jen dekor - čili kýč.
K pohlednicím: Obvykle dodržují pravidla žánru, kompozici, tonalitu, úhel záběru. Profesionálně jsou obvykle bezchybné. Nevidím na nich nic špatného - ale na druhé straně - výstava plná "velkých pohlednic" by asi byla k nepřečkání. Leda tak výstavu absolvovat na koloběžce.
Pokud fotka "nemluví" jak tomu zjednodušeně říkám, opravdu je dobré "ho" nechat zasunutý. A když už se neudržíte a vytáhnete ho, tak doma pak mazat, mazat a zase mazat. Když se mi kdysi z 36-38 negativů na kinofilmu povedly dvě slušné fotky, byl to pro mě velký úspěch. Ale někdy šel do koše celý film. A to přitom mohly být všechny negativy dobře exponované, ostré...
Teď je situace o něco málo lepší, ale to jenom proto, že na displeji nějaké zřetelné chyby vidím už "na lovu" a mažu je hned. Takže s ASP shodnu v tom,, že když fotka nemá obsah je to věc zdobná, dekor, kompoziční cvičení nebo technický dokument. Když má obsah / sdělení stejné jako desítky nebo stovky jiných, dala by se nazvat kýčem.
Jak je to s kýčem v divadle jsem si dovolil definovat v článku.
Pro Informaci:
OdpovědětVymazatProblém je v tom, že by se jedna postava frašky musela jmenovat Fištrón. To by bylo dost zvláštní jméno.
Ale jde tady přece o chtivost peněz (dědiců primárního překladatele) a rigidní výklad autorských práv ostravskou soudkyní. O nic víc. Nakonec se tu v Kotlince budeme soudit jako v Americe. Nebo na Slovácku.
No velká část intelektuálů je levicových a levicoví intelektuálové a levicoví profesoři mají ve svých učebnách vyvěšeny portréty Marxe, Lenina, Maa, ještě by si mohli vyvěsit portréty Pol Pota či Stalina...Jinak pana Pavlovského znám z diskuse na Neviditelném psu. V drtivé většině s ním souhlasím.
OdpovědětVymazatVíte Kopretino,
OdpovědětVymazatdoktor Pavlovský je teatrolog. Odborník. Ale když napíše takovou zhůvěřilost, jako když napsal, že "konzumentský úspěch je podstatou kýče", tak mě poněkud nadzdvihl. Poněkud hodně. Protože mi vnucuje nesmyslnou myšlenku o tom, že "úspěch je podstatou nekvality". A protože se kolem divadla motám už půl století tak vím, že to pravda není. Paní doktorka Machalická - a nakonec i pan doktor Pavlovský jsou lidé, kteří o divadle píší. Já ho celý život dělám. V tom je mezi námi rozdíl. Jim je jedno, jak inscenace dopadne, oni ji jenom zkritizují. Mě to jedno není - pro mne je úspěch podstatný - dává totiž smysl mé práci.
Velmi mě zaráží ta častá bohorovnost intelektuálů. Jsou to vlastně samozvaní "kulturtrégři" nové doby. Ale naštěstí nemají tu moc nařizovat. Takže, protože nejsou tvůrci a vědí, že po nich zůstane jen pár článků, v nejlepším případě odborných knížek, které se budou krčit kdesi na regálu v akademických knihovnách, si ulevují aspoň takto.
Neznám pana Pavlovského a jeho kritické práce o divadle a tak s ním můžu těžko polemizovat.
OdpovědětVymazatAle řekla bych, že jeho věta "konzumentský úspěch je podstatou kýče" dokumentuje, třeba snad jen mylně, že není příliš obeznámen s moderními teoriemi umění. Totiž už po válce se začalo diskutovat o tom, co je to umění, jeho spojení s dobou, co ho odlišuje od ne-umění - t.zv. kýče. Už v r. 1968 italský profesor estetiky, filosof a kritik Gillo Dorfles vydává knihu “Il Kitsch. Antologia del cattivo gusto” (Kýč. Antologie nevkusu), kde tvrdí, že umění nevyjadřuje nějaký universální duch historie, ale je spjato s modou své doby, odráží a vyjadřuje její vkus. A to v každém smyslu slova. A právě proto se umělecká díla mohou stát po čase kýčem a na druhé straně kýč může být po čase chápán jako vysoce umělecké dílo. Jako příklad uvádí Mojžíše Michelangela nebo Monu Lisu Leonarda, jež byly reprodukcemi zcela trivializovány, staly se tak náhražkou jejich původních hodnot, kýčem.
V Miláně loňského roku bylo organizováno Triennale na téma Kýč, dnešní kýč, kde byly vystaveny i obrazy známých malířů jako S. Dalí právě jako ilustrace k tézím Dorflese, který také výstavu spolu s jinými kritiky a malíři připravil.
http://www.triennale.it/en/exhibitions/past/1118-gillo-dorfles-kitsch-oggi-il-kitsch
Pokud jde o literární kritiku a teorii již řadu let - asi tak třicet, ne-li víc - se zabývá tak zvanými "okrajovými žánry" jako detektivka, horor, fantasy, scifi, červená knihovna, komiks atd. Protože, ať se to zastáncům čistého umění líbí nebo ne, tyto žánry působí nejen na vkus čtenářů, ale i formování literárních tendencí, postupů, jazyka.
Koho to zajímá, podařilo se mi na webu najít článek na toto téma v češtině.
http://www.unium.cz/materialy/0/0/okrajove-zanry-v-literature-m37527-p1.html
Takže snad výraz "kulturtrégr" na pana Pavlovského nepasuje.
Dodala bych, že o problému okrajových žánrů v literatuře e jejich prolínání s t.zv. uměleckou literaturou ve 20. století byla v Itálii uspořádána řada konferencí a seminářů, napsána řada kritických prací.
OdpovědětVymazatNa ukázku
I «generi marginali» nel Novecento letterario v Bologni s úvodním slovem předního literárního teoretika Rema Ceseraniho.
http://www3.unibo.it/boll900/convegni/gmceserani.html
Díky za připomínku Info:
OdpovědětVymazatNeumím ji tak vědecky formulovat, ale je to tak. Zneužití díla může způsobit jeho zařazení mezi to, čemu říkáme kýč. Čili do kategorie značně nejisté. V hudbě už na to upozornil ASP.(Mozart např.) Ale nešlo mi o polemiku na téma co je a co není kýč. Nakonec vzhledem k rozostřenosti hranic mohou jednu a tutéž věc vnímat různí lidé odlišně. Šlo mi pořád o totéž: Úspěch a kýč není nutně svázaný. Věc může mít úspěch a NEMUSÍ být kýč. A naopak.
A za druhé: Divadlo jako živé umění MUSÍ mít své diváky. Nelze jako u literatury, malování nebo fotografování "tvořit do šuplíku". Pro divadlo platí: Když ne teď, tak nikdy.
O záznamech představení se nebudeme bavit, jednak je to obvykle jen slabý odvar z atmosféry představení, není tedy o ně příliš velký zájem, jednak těch záznamů není tolik.
To dělení umění na čisté, vysoké a ne-umění pochází z poetiky romantizmu. Tam se hovořilo o básníku jako věštci, kterému se otevírá před zrakem podstata světa.
OdpovědětVymazatVždycky existovala vedle sebe různá odvětví umění, na př. ve středověku ale i později umění lidové a umění vysoké (oficiální). Ale ta odvětví se vždycky prolínala, lidové náměty pronikaly do umělé literatury a zase naopak. Kdo trochu studoval středověkou literaturu, to dobře ví. Zrovna tak i mezi druhy umění - literaturou, malířstvím, hudbou - neexistují pevné hranice.
A úspěch u diváků ještě neznamená, že jde o ne-umění. Zrovna tak jako neúspěch neznamená, že jde o vysoké umění. Zřejmě je dílo podáno v nesrozumitelné formě.
Myslím, že kritička s kritikem, si poněkud nadělali do bot. Určitě bych dal za pravdu většině zde argumentujících, nežli těm dvěma. Kdyby si dávali víc pozor na to, co pustí z huby či z klábosnice, udělali by lépe. Naštěstí pro ně, nedělám divadlo, jinak by si to, co bych jim odpověděl, za rámeček nedali. Nevylévají si náhodou tímto způsobem frustraci, že se na ně při té divadelní tvorbě nedostalo? Vůbec bych se nedivil.
OdpovědětVymazatJá sám pro sebe dělím divadelní kusy na líbí a nelíbí, případně baví či nebaví, nebo sděluje či nesděluje, a z vysoka kašlu na to, jestli si o tom nějaký učený mamlas myslí, že to je kýč, nebo ne. Já ty bláboly nečtu právě proto, že kdo umí prý dělá divadlo, kdo neumí, vyučuje, nebo kritisuje... Když už to dělá, neuškodilo by trochu nadhledu, shovívavosti, laskavosti a v neposlední řadě i vhledu do toho, co se v tom divadle děje jak před představeními, tak i během nich a proč tomu tak je. Tohle v těch jejich článcích nevidím.
Co se fotek týče, myslím, že by snaha o kvalitu rozhodně měla mít naprostou přednost před snahou o množství. Ale to by asi šlo zobecnit na více oblastí lidských činností. Není nic špatného na tom, když si někdo, kdo se učí zvládat fotografické řemeslo, vyfotí noční lucernu, ranní mlhu, řeku, padající kapku, prostě všechny ty typické fotky, na kterých si vybrousí techniku a zručnost. Jen je blbost jít se s tím chlubit někam na server, když se ta fotka ničím neliší od hromad jiných. Jinak ono závěrky moderních zrcadlovek, jsou konstruovány na cca 150.000 snímků. Jedna fotka tedy přijde i na několik desetihaléřů, takže úplně zadarmo to cvakání spouští není. Počet zápisů na karty také není nekonečný, ale počítá se to v řádech tisíců a některé karty také nejsou zrovna zadarmo. Pravidlo o nekvantity má ale výjimku. Když fotíte rychle se pohybující se předměty, letadla, motorky, auta, fotbalisty, parašutisty, zvířata ve skoku a pod., je lepší tu akci "pokropit" větším množstvím záběrů. Je pak mnohem větší pravděpodobnost, že si půjde vybrat aspoň nějaké výrazně hezčí, než ostatní. Nahrazuje se tím nedostatek času, zvolit si osvětlení a kompozici. Stejné je to s focením meteorických rojů, třeba aktuálně Perseid, zamíříte stisknete spoušť a čekáte, jestli tam něco zrovna v ten okamžik dlouhé exposice spadne. Většinou bohužel ne... Vždycky to prostě chce mít na mysli co je cílovým stavem, a podle toho se při focení zařídit.
informaci:
Ta italská justice by za tohle potřebovala už ne facku, ale kopanec a už ani ne do zadnice, ale rovnou do hlavy. Ta naše je na tom stejně, ne-li hůř, jen je to obrácené na druhou stranu. Ti naši se tak často snaží zavděčit se kdejakému grázlovi, že je to až vyloženě nechutné.
Draku,
OdpovědětVymazatto co jste napsal si myslím taky. O divadle si ale myslím že je to s ním o trochu složitější.
1.
Plně platí co napsal co napsal StK, divadlo bez diváků ztrácí smysl, jeho základní smysl je, aby přišli.
2.
Ještě doznívá to, co nám bylo o divadle vštěpováno ve škole, nazvěme to třeba Obrozenecký výklad smyslu divadla, že by mělo vzdělávat, kultivovat, povznášet (což asi platí tak trochu o umění všeobecně). Problém je, že za dobu co existuje už byla většina témat hodně zaplněna (nechci napsat prakticky vyčerpána) a přijít s něčím novým aby to bylo zároveň koukatelné i povznášející (aby to bylo opravdu HODNOTNÉ umění) je čím dál těžší a současně je čím dál víc těch co se cítí povoláni.
3.
Podobně jako my si tady plkáme o lecčems, tak i intoši/divadelní kritici/teoretici umění si také plkají.
Problém je, že sami sebe prohlásili za jediné znalé a pověřené k tomu aby hodnotili co umění je a co ne a kam by se mělo ubírat, to je ale jejich ohromný omyl, to ukáže naž čas.
Stejně jako například politici nejspíš vůbec neberou ohled na to o čem si tady plkáme, tak i ti co divadlo dělají (a jsou zodpovědní za to, jestli diváci přijdou) by měli brát plkání intošů a spol. s velkým nadhledem a řídit se svým svědomím, profesionálmí ctí a spolehnout se na svůj odhad toho, co doba potřebuje (což je úplně něco jiného než tvrdí intoši, i než si žádá ulice. Možná to dokáže trochu odhadnout některý z vizionářů. anebo taky ne a jen měl trochu štěstí)
Jistě Kapitáne N.,
OdpovědětVymazatjenže kritici jsou přece profesionálové. Ti by "plkat" neměli. A pokud plkají, nesmí se divit popuzeným reakcím strých praktiků.
Co se týče vkusu intelektuální smetánky: Něco jiného píší, na něco jiného se chodí bavit. Opět předstírání.
A ještě: divadlo musí repertoár vyvažovat. Je třeba hrát jak pro dělníku z automobilky, tak pro lékaře a advokáty. Jenže tvůrci - už jsem psal - si občas "udělají radost" a stojí to peníze (státní, městské) a hlavně - vyhání to diváky.
Nikoli StK, kritici nejsou profesinálové, jsou to ""profesionálové"" (chcete-li pseudoprofesionálové). Profesionál je ten, jehož produkt/službu si buď koupím dobrovolně protože má požadovanou kvalitu anebo kdo byl do své funkce ustaven nějakým řízeným procesem podle nějakých ojektivních kriterií či obhajitelných pravidel.
OdpovědětVymazat""profesionálové"" si své postavení uzurpovali sami.
Kontrolní dotaz, jak vzniká kritik?
Já plně chápu nechuť StK vůči divadelní kritice.
OdpovědětVymazatTakový divadelní kritik, co píše pro noviny, je něco jako ovád, co sedí na běžícím koni. Nejen že se veze a pije mu krev, ale při tom se ještě chlubí, jak toho koně řídí a popohání. To není moje přirovnání, myslím, že to napsal Čechov.
Takový kritický výtvor napsaný narychlo po představení, pod prvním dojmem, může být velice diskutabilní. Do dojmů z představení se může mísit i rozmrzelost z rýmy, která kritika právě trápí anebo bolest, co mu působí příliš těsné nové boty.
To není nějaký výsměch. To je fakt. Na základě shlédnutí jednoho představení je někdy těžké si udělat méně impresionistický obraz o práci, která byla vynaložena a o výsledku, který byl představen divákům.
Divadelní umění je současně "kolektivní" a zároveň "momentální". Dvě reprízy mohou být mezi sebou dost odlišné. A nikdo si je nemůže založit do šuplíku, aby si je prohlédl líp při denním světle.
Proto je i práce kritika obtížná a zároveň velice zodpovědná. V jistém slova smyslu řídí úsudky publika. Alespoň těch, kdo se na jejich úsudky spoléhají. Takže by se měli ne blýskat vtipem a "profesionální odborností", ale snažit se být rozumní.
Jinak si myslím, že nejsme ve sporu.
OdpovědětVymazatRozhodně by to s tím vyháněním diváků neměli přehánět, mohlo by se to zvrhnout v ustálený stav a to by byl takový průšvih, že by na to mohli i "dojet" :-)
OdpovědětVymazatVěřím, že to vyhánění diváka může někdy vzniknout tak nějak mimoděk, oproti očekávání a všem původním plánům a úmyslům, jeden se prostě někdy sekne, to se prostě stává. Pak by na nějakou rozumně dlouho dobu mělo přijít období stability. Stability v tom smyslu, že se budou dávat tutovky a tahouni, kteří tu kasu zase dají do pořádku natolik, že si zase půjde dovolit nějaký ten experiment. Bez toho by se zase ten vývoj zastavil a to je také špatně.
Zkrátka a dobře, chce to u toho trochu myslet, vnímat zpětné vazby a hlavně na ně správně a přiměřeně reagovat, v tom je divadlo stejné jako mnoho jiných činností. Průšvih je v tom, že lidí schopných myslet, vnímat a reagovat přiměřeně a správně na podněty dost ubývá, jeden spíš stále častěji naráží na sebestředné a nepoučitelné zjevy, citlivé a vnímavé asi jako švédská samohybná houfnice, nebo ruský tank. Což je nakonec ke škodě všem zúčastněným.
Jistěže, kritizovat umí každý,ale zahrát, to umí už málokdo. A levicoví intelektuálové jenom drbají, nic kloudného nedělají a mudrují o míru...
OdpovědětVymazatinformaci:
OdpovědětVymazatVy, a Čechov? Jste s tím ovádem pěkně trefili hřebíček na hlavčiku :-)
Kopretině:
Blbě kafrat svede skoro každý, předvést něco v reálu svede už jen málokdo. Ti, co nic nepředvedou kafrají obvykle o to vydatněji :-)
Ovšem pan Pavlovský není žádný "drbal", STK a jak píši v drtivé většině názorů s ním souhlasím. Pan Pavlovský není levicový intelektuál...
OdpovědětVymazatPro Kopretinu:
OdpovědětVymazatO levicových intelektuálech jste tu začala psát Vy, Kopretino. Nikoho jiného to nenapadlo, už jenom proto že tady nejde o nějakou "levicovost" nebo "pravicovost"! To jsou jenom velmi zjednodušující nálepky. Zkuste si, prosím, ještě jednou přečíst, o čem to v souvislosti s odsudkem Semaforu vlastně píšu.
Kritici a divadelníci:
Nezpochybňuji místo, které umělecká kritika má. Ne všechny parametry se dají měřit pouze návštěvností - jsem v pokušení napsat, že diváci mají rádi věci spíše primitivní, "utírání si nosu židlí" jak se říká - ale ani to by zdaleka nebyla celá pravda. V každém případě je ale třeba dbát na oba aspekty - uměleckou úroveň a návštěvnost. Vyvážení těch dvou, často antagonistických sil je velmi těžké. Nicméně, jak jsem už řekl - divadlo bez diváků je mnohem větší pitomost než divadlo bez odborné kritiky. A to bez ohledu na finanční přínos dobré návštěvnosti.
To, že se inscenátoři někdy netrefí do vkusu publika se stává i v "soukromých" divadlech. Pak je třeba inscenaci bleskem stáhnout a nasadit osvědčený "kasaštyk" a ne násilím protlačovat své "dílo". Pokud jste četli knihu R. Binga "Devět tisíc večerů v opeře", který dělal intendanta v Metropolitni opeře, tak víte, že poměr bezpečných, osvědčených titulů a "výbojů" či "počinů", u kterých bývá návštěvnost o dost slabší (přesto, že v nich vystupují světové hvězdy) je cca 10:1. Víc si ani Metropolitní nemohla dovolit vzhledem ke své pověsti.
Takže Drak to trefil přesně. Jenže to chce mít v ředitelně opravdu dobrého intendanta, který se dokáže postavit nejen vůči vrchnosti, která divadlo finančně drží nad vodou* (což u Semaforu téměř odpadá) ale i umělcům, kteří chtějí prorazit "něčím novým, nevídaným a neslýchaným, ryze svým". Ale čekají, že veškeré náklady za ně někdo zaplatí - a nebude za to nic chtít, ani tu slušnou návštěvnost.
Pro Informaci:
Dobrý, poctivý kritik nejen že nesoudí podle jedné reprízy, on dokonce srovnává i jiné inscenace téhož titulu v jiných divadlech. Ale od dobrého kritika jsem ještě nikdy nečetl takovou hloupou nadutost, jako v článku paní doktorky Machalické. Musím tu vzpomenout na jednu bývalou návštěvníci "Hospůdky U hřbitova", která, až vzdělaná, trpěla stejnou nemocí. Bylo přesvědčena o tom, že jediná možná pravda je ta její. Jenže ta nebyla kulturní redaktorkou Lidovek.
Není myslím pravda, že divadelníci nemají rádi kritiky. Nikoho sice nepotěší, když mu někdo veřejně vytkne chyby - ale pokud to ten někdo udělá s vkusem a hlavně, pokud má pravdu tak to vezmou. Z dobré (tím nemyslím příznivou, ale kvalitní) kritiky se dá čerpat: co ještě změnit nebo co příště udělat jinak.
StK,
OdpovědětVymazatkaždého potěší příznivá recenze a navzteká ta negativní.
Na webu je víc takových "příjemných" osob. Člověk musí dávat pozor, kam strká nos. Někde jsou dost nerudní.
Tož Info,
OdpovědětVymazatto já, když mě někdo chválí tak hned velmi zbystřím. Dělá si ze mě legraci? Nebo mě chce ukolébat a potom mi dát ránu do zad? Případně - co za tu chválu bude ode mě chtít?
[;>))
Jste člověk opatrný. To já taky. Alspoň se snažím.
OdpovědětVymazatTak se jdu podívat na tradiční ohňostroj na Ferragosto.
StK má pravdu, není nutně každý přítelem, kdo mi chválí, může ode mne jen něco chtít, třeba i jen to, abych přestal myslet a dávat si pozor a nechal se někde nějak nemile překvapit. A nemusí být ani nepřítel ten, kdo mi něco vytkne. Je opravdu velmi důležité umět číst, nebo poslouchat, a hlavně si to v klidu, co nejrychleji přebrat. Pro případ, že si nejsem jist hned na místě, co a proč tím bylo myšleno a řečeno, je lepší zdržet se reakcí a zachovat se neutrálně. Z konstruktivní a věcné kritiky, a i na takovou se dá narazit, se dá vyzískat víc, než z pochlebování. Držet emoce na uzdě je důležité, protože ovládnou-li mozek emoce, tak většinou je s logickým a věcným myšlením během takového stavu konec. Dá-li se emocím volný průchod, tak to málokdy dopadne dobře...
OdpovědětVymazatStK:
OdpovědětVymazatNe, že by mezi "pravičáky" nebyli zarputilci a tupouni, je jich tam víc než dost, jako příklad uvedu zaprutilé zastánce kuřáckých svobod. Na druhou stranu, zjevy, které se sprostě a neurvale domáhají veřejných peněz, krize nekrize, případně sprostě a neurvale nakládají s penězi někoho jiného, aniž by připustili, že i od nich by mohlo něco býti požadováno protihodnotou, pocházejí většinově spíš z té levé části spektra. Každý z těch extrémů to má v té palici "pošahané" nějak jinak...
To je sice pravda Draku,
OdpovědětVymazatale ti "intoši", o kterých je řeč, nepatří ani vlevo, ani vpravo. Nebo možná ano, ale tady o to nejde. Nevím, proč Kopretina do všeho motá levé a pravé myšlení.
Ale taky nesouhlasím se státní regulací kouření v restauracích - ač už pěkných pár let kuřák nejsem. To by si měl rozhodnout hospodský sám, jestli chce míti pajzl zaplivaný a zakouřený, nebo jenom zaplivaný. To, že se v nějaké hospodě nebude kouřit totiž vůbec neznamená, že tam bude příjemné prostředí "pro matky s dětmi". Pár ožralých strejců a pobryndané ubrusy, nedobré jídlo, řev při pozorování TV... Do hospody nechodím kvůli tomu řevu a tupým tvářím opilců. Kouření mi vadí méně. (Pokud se nekouří něco velmi podřadného nebo tráva. Ta mi smrdí.)
Jistě, že jsou místa, kde by kouření povoleno být opravdu nemělo: Synthesia Semtín, uhelné šachty, chemičky, nemocnice, školy, metro, vlaky atd. Ale na jiných místech je to o lidech a jejich ohleduplnosti. To se nedá vyřešit zákazem. Když jsem kouříval na zastávce tramvají, dbal jsem, ať stojím po větru. A takhle se chovalo hodně kuřáků.
Občas jdu kolem nějakého proklamativně nekuřáckého úřadu a je mi trapně při pohledu na úředníky, kteří před budovou v mrazu podupávají a konzumují svou nezbytnou cigaretku a nedopalky strkají do ozdobných květináčů, aby si je nemuseli odnášet po kapsách. Proč jim podnik nedopřeje kuřárnu s jednoduchým odsáváním, nevím. Ta reklama "nekouření" před budovou je nepříjemná na pohled i pro nekuřáky "od přírody". V Ústavu kuřárny máme - a to tam je i opravdu dost "militantních nekuřáků", kteří si stěžují, že jim do šatny proniká kouř z kuřárny desítky metrů vzdálené a ohrožuje jejich andělský hlas.
Kdysi jsme na našich pracovištích kouřili, ale špatně se to větralo, druhý den to smrdělo, dehet se usazoval na laserech a obrazovkách a tak jsem se po přestěhování do nového (roku 2000) rozhodl kouření zakázat. Byli jsme tehdy skoro všichni kuřáci a vyslechl jsem o svém příkazu mnohé. Ale asi tak po půl roce si všichni zvykli a pochvalovali si čistý vzduch. Chodilo se do kuřárny, kterou jsem nechal udělat z mé hypotetické kanceláře mimo komplex.
Kuřáci hnusní... Nekuřáci protivní...
Ono je to, jako ostatně většina věcí, v lidech samotných.
Je to podobné jako s tím levo-pravým viděním světa. Opravdu jsou i čestní komunisté a hnusní liberálové.
Není jich moc, ale dají se najít. Těch hnusných liberálů (aspoň takových, kteří to o sobě prohlašuji) se mi zdá být mnohem víc.
Podle mé zkušenosti jsou většinou blbí nafoukaní intoši, přesvědčení o svých absolutních pravdách a uzavření jakékoliv diskuzi, právě na levici. Zřídka se najde někdo, kdo by byl ochoten vás alespoň vyslechnout. A když z toho zslepení chtějí vyjít, mají to velice těžké. S tím se mi svěřila jedna ex-komunistka, která by se chtěla zbavit toho "ideologického" krunýře.
OdpovědětVymazatPokud jde o zákaz kouření, tady dokonce v některých pobřežních městech zakázali kouřit na pláži. Prý je to kouření škodlivější pro ostatní než v uzavřených místnostech!!!
Mají snad nějaké důkazy, anebo je to jen lidská blbost?
Pro Informaci(a možná i pro Draka:
OdpovědětVymazatPřipadá mi to všechno (zelení, alarmisté, antikuřáci, bojovníci proti hamburgerům, automobilům a já nevím čemu ještě jako snaha najít si nějaké líbivé, zdánlivě "správné" heslo a začít pomocí něj "buzerovat" zbytek občanů. Ovládnout je tou svou pravdou za pomocí ostatních, tupě přikyvujících ovčanů.
Když vysvětlují jak škodí kouření, vždy si představím, jak škodí nemírné pití alkoholu, přejídání se, nedostatek pohybu, přemíra tělesného cvičení, používání soli a pepře, konzumace masa, vegetariánstvi atd.
Prostě jak nesmírně škodlivé je žít
===
Právě ty lidi, kteří "poslouchají jen sami sebe" a jakékoliv cizí argumenty považují za osobní útok na jejich integritu nazývám "intoši". To nesouvisí ani se vzděláním a (podle mého zjištění) ani s inteligencí. Ostatně - takovou povahu jsme poznali v Hospůdce. Já jsem několik takových poznal v Ústavu. Jejich příklon km levici je možná někdy jenom zdánlivý - jsme zvyklí, že takhle se chovasjí levičácuí - tyakl automaticky takového člověka považujeme za levicově smýšlejícího. Nemusí to být pravda, poznal jsem i takové ultraliberály - tzv. libertariány. Fantastové osobní svobody.
Jsou dva způsoby, jak s nimi vyjít: Buď se zapřít a opakovat jejich názory (to je náročné na sebeovládání a navíc okolí vás bude časem považovat za imbecila) nebo přestat s takovým individuem komunikovat. Ale taková povaha do vás bude dloubat a dloubat, dokud se s ní zase nezačnete (zcela zbytečně) hádat.
Flame Ware. To je její svět.
====
Mimo jiné je to důvod, proč nediskutuji na NP. Tam účastnit se diskuze znamená zařadit se do nějaké skupiny a vzájemně se osobně napadat.
Proboha, proč bych to měl dělat? Jako náplň dne nebo života?
Ne nadarmo se říká Všeho s mírou.
OdpovědětVymazatJinak, soužití s kuřáky je s jistým přiblížením analogické soužití s cikány. Také existují ti slušní a ohleduplní, jenže se o nich moc neví pokud je osobně neznáte. A stačí jeden bezohledný a máte na dlouho po náladě. Možná mám smůlu, ale cestou ráno do práce několik takových potkávám na nádraží. Kouří v podchodu, kouří na peróně (a vítr fouká od nich na ostatní). Kouří do poslední vteřiny než nastupují do vlaku, vajgla odhazují ladným obloukem pod vlak, málem vám jím šmrncnou o rukáv.
Ten zákaz kouření na pláži docela chápu pokud je to taková ta kde je hlava na hlavě, nemám potěšení ležet na vajglech a popelu.
Víte STK, většina těch intošů, o kterých píšete, ti pyšní, nafoukaní jsou levičáci. Ale respektuji Vaše přání a pravolevé vidění již pod tento Váš článek nebudu zatahovat.
OdpovědětVymazatJinak Jakub je v Norsku a moc se mu tam líbí v pondělí se má vrátit do Česka.
Souhlasím s StK v tom, že přemíra regulace je z mnoha dobrých důvodů nežádoucí, to na jedné straně. Třeba proto, že přemíra regulace je nákladná, je to složité, jeden si toho musí zbytečně mnoho pamatovat, nikdy nemá jistotu, zda koná správně, policajti jsou bezradní, právníci něco stojí, soudy se táhnou, atd, atp. Jenomže aby mohlo být méně regulace potřebovali bychom k tomu mít v populaci méně padouchů a sebestředných bezohledných tupounů, jenže zrovna těch máme v populaci značný nadbytek. Když si to zkusíme ilustrovat na příkladu kuřáků, tak když ještě kouřil StK a já, tak jak on, tak já, jsme dbali na to, abychom tím kouřením neobtěžovali naše okolí víc, než je nezbytně nutné. To třeba znamená, že v kancelářích, kde byli nekuřáci, jsem nekouřil, v bytě, jsem chodil buď na balkon, nebo když nebyl, tak ven, před dům. V autě mi ani nenapadlo si zapálit, když jsem potřeboval, na chvíli jsem si zastavil. V hospodě či restauraci jsem s kouřením počkal aspoň až u vedlejšího stolu dojedí, ve výtahu, jakožto stísněném prostoru mi ani nenapadlo si zapálit, atd, atp. Jenže to už je dávno, v řekách odteklo halda vody a dnes? Dnes žijeme v době, kdy na zastávce, přesto, že je to zakázáno, si hulí kdo chce kdy chce a jak chce, nebere ohled na nikoho a na nic, pomalu by s tím vlezl i do tramvaje, autobusu či metra. V hospodách či restauracích, i přes nápisy, že během oběda se nekouří, to samé, když je na to jemně upozorníte, jsou agresivní. Vysvětluji si to tím, že postupně, tím jak někteří lidé zmoudřeli a mnozí ani kouřit nezačínají a ti co mají rozum a pevnou vůli toho nechávají, tak nám kouří většinou kategorie lidí, které bych nazval zoufalci, buď ti starší, co se toho nedokáží, nebo ani nechtějí zbavit, nebo mladí tupounci, které rodiče zanedbali a které si nejpozději v nácti letech zachytil do sféry svého vlivu tabákový průmysl.
OdpovědětVymazatJe smutné muset konstatovat, že nebudeme-li chtít skončit jako společnost v křečích a hodně špatně, tak budeme v dohledné době muset přitlačit v mnoha oblastech jak na regulaci, tak především na její dodržování a vynutitelnost.
Pozoruji, že po triumfálním pochodu "všech hovádek božích" Prahou, vedeným superintošem nedávno vyzdviženým do nejvyššího nebeského kruhu, vám všem zamrzl jazyk.
OdpovědětVymazatinfromaci:
OdpovědětVymazatPokud mi paměť neklame, shodli jsme se poměrně nedávno v jedné z předchozích diskusí, že jsou to militatntní otrapové a že nás obtěžují. Co asi tak nového a převratného bychom k tomu mohli, nebo měli dodat? Že by měli odtáhnout do kamsi, kde už záda ztrácejí své slušné jméno? Dodat by se to dalo a asi by to i bylo k věci i místu, ale není to ani nic nového, ani převratného :-)
Drak to napsal i za mne. Škoda dalších úderů do klábosnice. Uvažuji jestli nejít příští rok posílit protipochod.
OdpovědětVymazatSpíš mám poznámku k něčemu jinému.
OdpovědětVymazatKdyž před +/- rokem??? prosákly zprávy o tom, jak musimské bratrstvo či jiní podobní militanti terorizují egyptské křesťany, svět víceméně mlčel. Teď, když nejspíš drzost militantů už začala generálům asi vadit a rozhodli se jim trochu přistřihnout křidýlka tak se nám najednou podsouvá do vědomí, že generálové jsou ti špatní.
Kolikrát se ještě bude muset "multikulti civilizovaný svět" s militantními muslimy spálit?
kapitánu Nemovi:
OdpovědětVymazatObávám se, že si ta zelenorudá bruselská nikým nevolená sebranka usmyslela, že podobně, jako kdysi její velký rudý vzor Mao, tak i ona nejdříve zpřetrhá a zničí libovolně hnusným a idiotským způsobem cokoliv tradičního a evropského a na troskách toho všeho, si z té beztvaré hmoty uhňácá a uplácá, cokoliv si zamane. V tom jí je ta islamistická sebranka užitečným pomocníkem. Zatím, jenže kdo s čím zachází, tím také schází...
Že je to počin mimořádně debilní a idiotský jim nevadí. Jinými slovy, si budeme opakovaně a "dobrovolně" (asi jako během pochodů na 1. Máje) pálit prsty přesně tak dlouho, dokud buď:
* Sami nepřijdeme na to, že je to blbost a nenakopeme ty zelenorudé stvůry do těch jejich ztučnělých zadnic, jak už by to dávno potřebovaly a spolu s nimi vymeteme i ty přemnožené vozembouchy do zemí, kterým je islám tradiční a vlastní.
* Nebo budeme blbnout do té doby, dokud nás expansivní islamističtí vozembouchové nevyvedou z omylu tak tvrdě a tak jednoznančně, jako kdysi vyvedl z omylu Frncouze a Brity Hitler.
Evropští zelenorudí tupouni, v touze napodobit velkého Maa, prostě nevidí, a nechápou, i přes to, že je to naprosto zjevné a neskrývané, že tady už dávno probíhá biologická válka způsobem, zvaným populační anexe za zneužití sociální sítě a demokratických principů. Nicméně to je naše bezbřehá blbost, když to dopustíme, ne jejich, oni jí jen a pouze využívají. Až to těm zelenorudým stvůrám dojde, možná už bude pozdě a opravdu s tím nepůjde vůbec nic dělat.
Informace,
OdpovědětVymazatjá kdysi hrál závodně (jako amatér) go. A tam platí jednoznačně, že rozbor prohrané partie je cennější než rozbor partie vyhrané. Zejména, pokud ho s vámi udělal někdo, kdo je o pár tříd výš.
Nicméně se obávám, že naprostá většina uměleckých kritik není ekvivalentní tomu rozboru prohrané / vyhrané partie, ale spíš (rádoby) intelektuální exhibicí kritizujícího.
Ještě hůř, ASP, ještě hůř.
OdpovědětVymazatNe exhibice, ale prostá nenávist, zabalená do "intelektuálna". Někteří touhle úchylkou netrpí. Zato jsou prodejní. Najít kvalitního, nezakomplexovaného kritika je v Kotlince opravdu dost těžké. [;>/
Pergille,
OdpovědětVymazato italské kritice Vám mohu říci totéž, co StK. Přehlídka marnivosti.
A co teprv ty kulturní stránky. To jsou takové pindarské lety, že se jen divíte, jak na něco podobného mohl pisatel přijít.