Prohledat tento blog

středa 21. srpna 2013

Synchronicita, zbytečná slova a pětačtyřicátý jedenadvacátý.

Smutek chlupatého kočičáka...
Ráno mi napsala tajemnice z Ústavu, co prý zrovna dělám a zda bych se nepřišel podívat, jak se Ústav vzpamatovává z prázdnin. Šéfová baletu prý po mě něco potřebuje. Pochopil jsem, že i prdůchům pomalu končí doba bezbřehé svobody a nastává sezóna. Venku bylo celkem pošmourno a v ZOO mám několik "nedodělanných zvířátek" - hlavně těch bílých, na jejichž srsti nebo peří  případné sluneční skvrny způsobují jejich praktickou nefotografovatelnost. Takže jsem sbalil svých pár krámů a vyrazil na kopec. 



   Hned za vrátnicí (dneska mi dokonce kontrolovali věčnou vstupenku) mi bylo něco divného,. Pak jsem si uvědomil, že kolem vidím jenom načančané mladé matky kolem třicítky s dcerkami mezi osmi až desíti roky, načesanými a vybavenými fotomobily. Otcové, případně dědečkové se vyskytovali v zanedbatelném množství - a i kluci byli "v množství menším než malém." Čekal jsem, že uvidím nějaké plakáty zvoucí na soutěž Miss Dcera nebo Missis Matka - ale nic takového tam nebylo. Navíc dvojice se vydaly po klasické okružní procházce, kde je první foto-zastávka "U plameňáků kubánských" a po zhotovení povinné prezentace se pokračuje ke stánku s cukrovou vatou. Kupovaly ji jen blondýnky, černovlásky ji míjely. Synchonicita podle Lucifera jako vyšitá. 
   Malá vata (20g) - 20 Kč čtu na ceduli. Protože cukrová vata se vyrábí s karamelizovaného cukru s příchutí (na jednu lžíci krystalového cukru asi čtvrt rozdrceného kyselého bonbónu) hned podvědomě počítám: 1 000g  = 1 000.- Kč, běžná cena cukru je asi 30 Kč/kg zhodnocení materiálu cca 33,3 x tedy 3 300%  - to je dost slušné, ale když se z kila oceli udělají nepokoje  - vlásky do mechanických hodinek, je zhodnocení materiálu ještě o několik řádů větší. Jenže na tom je víc práce než nasypat lžíci obarveného cukru do rozžhavené odstředivky a vznikající cukrový  "planetární disk" namotat na špejli. 


   Dneska je ale všechno divné. Když docházím k výběhu pardálů obláčkových, zvoní mi mobil a můj bývalý zástupce, nyní můj šéf mi volá, že ví, že mák dovolenou, ale že cosi potřebuje dneska do večera. Neslušně mu hovor zatípnu, protože pardálové se právě rozhodli, že si pořídí malá pardálčata a začali na tom bezprostředně pracovat. Takže "foťáku z brašny ven!" a zkusit to nějak "pojmout. Tahle situace má jednu výhodu. Když přihlížejícím maminám s dcerunkami došlo, co se tu děje, odtáhly hned pod různými záminkami své potomky pryč. Pravda, oči jim nezakrývaly - ale málem. Měl jsem celý prostor kolem výběhu pro sebe a mohl pobíhat a hledat vhodný úhel. Na lavičce za mnou zůstali sedět jenom dva staří manželé. Drželi se nenápadně za ruce a s jistou nostalgií pozorovali počínání těch velkých krásných koček. Myslím, že jim to přáli.
   U tygra ussurijského je obvyklý stav. Tygr si hoví kdesi uvnitř, výběh je zametený a jako vymetený. Když dorazím, najednou se líně zjeví pán domu, dojde k jediném fleku sluníčka  a tam se bolestínsky svalí. Opravdu  bolestínsky - slyšel jsem zřetelně, jak si vzdychl. Takže zase "foťáku z brašny ven!" a zkusit udělat portrét - víc neumím, protože jsou tam husté mříže a nedostanu se dost blízko, abych mohl fotit víc mezi nimi. (Ještě nevím, jak snímek dopadl.) 
Pak jsem vypráskal spoustu obrázků na hulmany, kteří mají obrovský výběh spolu s medvědy ušatými a  tím pádem se chovají úplně přirozeně - uzavírají jakési koalice, vzájemně si vybírají vši, ale taky žárlí a rvou se jak...   No - jak lidi.

  Cestou domů se stavuji v hypermarketu. A jak tak jdou koupit pár rohlíků na večeři si všímám - celý ten obrovský hangár plný nějakého zboží, které nepotřebuji a ve kterém se mi špatně hledá to, co potřebuji  je v každé uličce vybaven mnoha papundeklovými plácačkami s nápisy "AKCE!" a "DISKONTNÍ CENA!"  Není snad jediné položky bez téhle informace. Takže jsou to zcela zbytečná slova. Prostě všechno v tom  "chrámu konzumu" je v akci nebo má diskontní ceny. Kdyby raději napsali, kde jsou špagety a kde zase konzervovaný hrášek.


   Už od rána máme se ženou takovou zvláštní náladu. Každoročně si 21. srpna živě vzpomeneme, jak to tenkrát bylo v tom osmašedesátém. Problém je v tom, že tyhle barevné a stereofonní vzpomínky na IMAX-u jsou nepřenosné. Když o tom někomu vyprávím, tak buď si začne promítat ten svůj širokoúhlý film - to když je starý jako já - nebo se na mě dívá jako na někoho, kdo mu bůhví proč líčí, jak probíhalo Kristovo ukřižování. Nebo první tři sekundy po Velkém třesku. "Ano, ano dědečku, my to přece víme. Učili jsme se o tom ve škole. Asi. Už si z toho moc nepamatujeme - ale není to nakonec jedno? Vždyť to bylo před pětačtyřiceti lety. To jsem ještě vůbec nebyl na světě a ani táta se ještě nenarodil. Pro dnešek to přece nemá žádný význam...." 
   No - ne že by neměli pravdu. Mají. Ale každá současnost vychází z nějaké, zcela konkrétní minulosti. A i z dneška bude vycházet to, co se teprve stane. A jejich vnuci se na ty dnešní mladé koukat se stejným nepochopením, když budou říkat - "To tenkrát, když se u nás začalo...".


Tyhle příhody mi udělaly z dneška takový zvláštní den. Tak jsem vám ho poctivě popsal.

21 komentářů:

  1. Šaman má dnes zajímavý článek o Husákovi. Šla jsem se podívat na web na jeho životopis. Syn dělníka v kamenolomu to dotáhl až na místo prezidenta republiky! Skutečně obratný člověk, který dokázal využít každé příležitosti ve svůj prospěch. Komunista z ocele?

    V italských novinách také připomínají invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Na jednom levicovém blogu uveřejňují články z r. 1968 a 1969, kde se hovoří o tom, že sovětská inveze měla neblahý dopad na italskou komunistickou stranu. Vedla ke krachu ideálů mnoha intelektuálů, kteří věřili v Pražské jaro a po invazi ze strany vystoupili, aby založili menší levicové strany.
    Autorem dvou článků byl Lucio Magri, komunista, fnkcionář Ústředního výboru až do r. 1968, kdy zakládá levicový časopis il Manifesto, kde vyjadřuje svůj nesouhlas s politikou PCI. V r. 1974 pak zakládá Partito di Unità Proletaria per il comunismo (Stranu proletářské jednoty za komunismus).
    Je ideologem levice, která chce být věrná ideálům marxismu.
    Magri nebyl komunista z ocele. V listopadu 2011 r. při těžké psychické krizi pro ztrátu manželky a pro krach levicové politiky odjede do švýcarské kliniky v Bellinzoně, kde se nechá lékaři "uspat navěky".
    Dva paralelní životy komunistů a zároveň tak odlišné.
    Asi je odlišuje různé morální založení.

    OdpovědětVymazat
  2. Tady je dneska ticho jak po funusu.
    To, páni, jeden mladý blogger, který vzhledem připomíná tlustou žábu seširokou hubou a rákosím na hlavě, napsal tak provokační článek o srpnu 1968 r., že měl pod ním 397 příspěvků (do této chvíle), a jako další reakci 18 článků v novinách a jeden článek na jiném blogu.
    To si asi žabák spokojeně mne tlapy, skáče radostí do výšky a skřehotá.
    Cožpak to lidi nevidí, že je to provokace prachobyčejného srandisty?

    OdpovědětVymazat
  3. informaci:

    Inu to víte, k neveselému výročí se rýsují i neveselé perspektivy na obzoru.

    StK:

    Netušíte, proč je ten kočičák na fotce tak smutný?

    OdpovědětVymazat
  4. Tuším, nestojí mu....., ani chlup. A do toho ještě 21. Co dodat.
    švest v pěst!

    OdpovědětVymazat
  5. I, kde to napsal - u nás či u vás?
    Ale určitá část lidstva kontinuálně prostě nemá na to, brát věci - cokoliv - s nadhledem, chápat ironii, nadsázku, poezii, dada, svobodnou nespoutanou legraci nad slovy, nad textem či vyobrazením, odstup, shovívavé pohrdání atp. Tihle chudáci nechápou (doslova), co tahle slova znamenají. Vím to z nejbližší rodiny - mám tam zcela typického inženýra. S tím přece nelze nic dělat - Gaussova křivka!

    OdpovědětVymazat
  6. Na čekém blogu, samozřejmě. Počet příspěvků 414.
    http://masata.blog.idnes.cz/c/356933/Rok-1968-Breznev-udelal-spravnou-vec.html
    Nerada ten odkaz dávám, zvýšíte mu ještě víc popularitu klikáním.

    OdpovědětVymazat
  7. Dík. No ale nakonec jste mi to mohla sdělit privátně... Zavtra, zavtra, nur nicht heute. Spať načim. Ukonaný jak zákon káže. Ráno za nejstarším vnukem (jde do osmé) a poprvé jsem s ním vedl hodinové soustředěné zcela otevřené vážné rovnocenné debaty o osmašedesátém, bolševicích, pánovi Hradu, Rusech, cyklech dějin, moderní architektuře, gotice, baroku... mj. na věžích Petrova a jeho kryptě. Pak domů. Snad to vypětí a důvěra stálo za to...

    OdpovědětVymazat
  8. Kočky mají tisíc důvodů být smutné, napjaté, nespokojené, nedůvěřivé, zlé. Domácí aji v zoo. Dyť si ten jejich život zkuste představit, zkuste se vžít do jejich srsti! Přes hmotnou zajištěnost. Tu jsme přece po Srpnu měli víceméně taky, ne?

    OdpovědětVymazat
  9. Kočky daleko víc víc než Whiskas nebo "kapsičky" Sheba potřebují pohladit, podrbat za ušima nebo přitulit. Tenhle borec, který se jmenuje manul a je to taková docela malá chlupatá kočka, přišel asi po čtvrthodině, kdy jsem na něho potichu mluvil až k pletivu (vlezl jsem mezi klece, do zakázané zóny, ale nikdo tam nebyl, aby mě udal) a přitiskl se k drátům. Když jsem ho pak prstem drbal na hřbetě, měl jsem pocit, že přede. Ale jistě to nevím. Asi za tři dny, když jsem opět přišel, šel k pletivu sám a čekal, kdy ho začnu zase drbat. Musel jsem ale počkat, až odejdou maminy s dětmi, ať těm dětem nedávám špatný příklad.
    Ten obrázek je z doby před naším seznámením. Seděl tam nahoře - vylezl tam šikovně po drátech klece jako opice a připadal mi strašně smutný. Ani se nehnul, jen koukal "kamsi". Tak jsem ho vyfotil výjimečně i s těmi mřížemi jako vězně, i když se jinak snažím potlačit fakt, že moji chlupatí (i pernatí) kámoši jsou většinou v kleci.

    Měl jsem tam u "malých koček" i většího kámoše, irbise, čili sněžného levharta, ale ten už tam není. Prý ho vyměnili za nějakém jiné zvíře. Lumpové...

    OdpovědětVymazat
  10. StK a Jakubovi S.:

    Naše kočky spolu obvykle radostně řádí jako tajfun, nebo mi sedí na klíně nebo na stole, když pracuji, tedy ta česká venkovská mnohem víc a nebo si ze mne dělají vrátného, couraje na balkon a zpět. Zkrátka nic jim nechybí a tváří a chovají se podle toho. Tak jsem si chvíli myslel (poněkud naivně), že něco takového zažívají všechny kočky a bylo mi záhadou, že by tomu mohlo či mělo být jinak u jiných.

    Třeba irbise poslali za nějakou dámou. Účelem existence zoologických zahrad je mimo jiné zkoušet udržet při životě ohrožené druhy. Jakkoliv je mrzuté, když odjede kamarád, zůstane-li po něm potomstvo, bude to jen dobře.

    informaci:

    Nic se nemá přehánět, ani žertování ne, ale jak je tomu v tomhle případě, se podívám až zítra.

    OdpovědětVymazat
  11. Žabák se širokou hubou už ani neskřehotá, vysílením jen chrčí z rákosí.- Páni, takovej scoop, to se už dávno nikomu nepodařilo. Teď o mně diskutujou už i na Psu! -
    Zajímavé, jak to lidi vzalo. A i názory, kromě nadávek, co se člověk dočte.

    OdpovědětVymazat
  12. Vy jste něco psala do Psa Info?
    A co vaše zásady? [;>)

    OdpovědětVymazat
  13. Co se Žabáka týče, opravdu nechápu, co těm lidem na tom Žabákovi tak vadí? Že se v KS(Č)SSD najde jeden mladý kluk, který se, na rozdíl od lidí ve vrcholném vedení té partaje (snad kromě Haška), snaží používat svůj vlastní mozek a je i schopen dojít dík svému úsudku k vlastnímu názoru na tu, nebo onu záležitost? Asi ano, lidé schopní používat vlastní mozek, jsou mezi tupouny vždy velmi neoblíbení. Diskuse pod článkem to jen potvrzuje. Samé nadávky, nenávist, výhrůžky, ale argumenty nikde. Smutné, ale poučné. I když tohle vím už dávno, jen se mi potvrdilo, že to vím dávno správně.

    Už Mlynář ve své knize Mráz přichází z Kremlu, upozorňoval na to, že Dubček si "nekryl záda", jinými slovy postupoval a žil odtrženě od reality, nehledal spojence, nehledal si aspoň zastání. Na co se spoléhal jeden opravdu neví, a ono to také nakonec opravdu nedopadlo dobře, to už víme, jak s ním, tak se státem. Historie nezná kdyby, ale je reálně možné a já si myslím, že dost pravděpodobné, že by to bývalo šlo uhrát lépe a bez hromady blbých následků. Ono během listopadu 1989 a po něm, když si to zpětně promítám, tak zase bylo vidět, že Dubček je těžce mimo realitu.

    OdpovědětVymazat
  14. Byl mimo realitu celoživotně. A hlavně nebyl o s o b n o s t . Tragedie, pro nás všechny - vyzdvihnout si na piedestal takovou slabou, omezenou, klapkama na očích vymezenou osobu.
    Univerzita Alexandra Dubčeka... Ježíšikriste. Vposled - smutný, leč logický konec - zrádce všeho, co v něm lidičky viděli... a ublížený do sebe uzavřený k o m u n i s t a do morku kostí. Bažící pouze po opětném uznání S t r a n o u . Ó. Ne.

    OdpovědětVymazat
  15. Odkud jste vzal, StK, že já bych mohla psát něco kamkoliv, kde na mně chtějí předběžnou registraci?
    A pak, ten článeček za to nestojí. Vidím ho jako provokaci poněkud namyšleného recesisty. K tomu, aby to byl nějaký historický rozbor, podaný třeba ze stanoviska sovětské nomenklatury, tomu chybí základní údaje o mezinárodní situaci.
    Takže žádné komentáře, nestojí to za to. Přece na tu léčku nenalítnu taky? I když, uznávám, to sestavil umně, podívejte se, jak se lidi vztekají.

    OdpovědětVymazat
  16. Jakubovi S.:

    Ano, tak už to v našich krajích chodívá, že dostane-li lid na výběr, postaví si do čela nějakého nereálného mamlase, třeba Dubčeka, nebo nějakého padoucha, namátkou třeba Gottwalda.

    Když padouši cítí, že už je to ztracená varta, strčí do čela svědomitého, spolehlivého, ale přeci aspoň trochu troubu, jako třeba předlistopadého předsedu vlády Adamce, no anebo naprostého lunatika, například Jakeše. On se vždycky nějaký ochotník najde.

    informaci:

    idnes není akademická tiskovina, to je asi tak jedno z posledních míst, kde bych hledal nějaké seriozní informace, nebo rozbory. Neřekl bych, že je to vyloženě provokace, byť to podle toho naprostého nepochopení a nenávistných reakcí vypadá. Je to názor toho člověka na události té doby a příčiny toho, proč to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo. Má to hlavu, má to patu a není to rozhodně odtržené od reality tak moc, jako svého času Dubček.

    OdpovědětVymazat
  17. Na Sašu Dubčeka jsem si vzpomněl, když byl kdysi, v roce 2010 zvolen do čela ODS RNDr. Petr Nečas, protože vypadal tak zmateně. Říkalo se mu přece "Pan Čistý".
    Nakonec se ukázalo, že Nečas byl kapitán, určený jako bílý kůň kmotrů. A - ale to už fabuluji - na něj možná měla z příkazů "kmotrů" dohlížet "šukavá Jana". Ale nějak se to zvrtlo a protože nebyl zcela poslušný, byl nakonec vydán na pospas našim čackým novinářům a kariéristickým státním zástupcům. Na bývalém premiérovi si už ale "Ivan Štěpán" moc slávy nenahrabe. Všechno totiž moc dlouho trvá a přízeň lidu (té základní, t.j. spodní části) je vrtkavá.
    Navíc - pokud kolbiště ovládne "nejnižší šlechtic", tak možná bude poslán (i se Šlachtou) strašit úplně jiné lidi.

    OdpovědětVymazat
  18. StK: Co se toho manula týče, tak bacha. Kecal jsem v ZOO (zrovínka v Ostravě) s personálem a oni jsou celí nešťastní, že by své svěřence rádi hladili, bylo by to fajn, ale pro jejich dobro NE! Protože ne každý návštěvník je StK a když dokázal hajzl poštvat psa na březí laně, co by asi tak udělal s tvorečkem, který se přijde bezelstně pomazlit (a že jsem mazlil i tygra).

    OdpovědětVymazat
  19. Já vím Jiný Honzo,
    platí to obecně a taky občas prohodím pár slov s ošetřovatelkami. Ale některá zvířátka mají vstřícnost (neohroženost, neznalost) snad v genech. Kdysi to byl sněžný levhart, se kterým jsem si chodil léta pravidelně povídat o svých problémech a on je vždy pozorně vyslechl (a jeho samička na mě dost žárlila), teď je to momentálně manul a oba (samci) krkavci bělokrcí. Má to několik omezení - například u toho nesmí být nikdo jiný (oni nepřijdou - pro ně naštěstí) nebo ošetřovatelé - (hrnou se pak k nim dozadu bez ohledu na "wild" výchovu.) Inu maso je maso. A klec nemá s volnou přírodou taky nic moc společného. Ale "pokecal" jsem si jednou pár desítek sekund i liškou v lese - asi na 10 m a vzteklinu neměla. Byl jsem pro ni asi zajímavý, ne ale nebezpečný objekt, který seděl na cestičce v hustém lese a kouřil(!), ale po větru.
    A naopak letos mě v lese málem převálcovala laň, která usoudila, že jen těsně kolem mě vede cesta do bezpečí. No - byl jsem vyplašený skoro jako ona. Doslova jsem si "sedl na zadek". Naopak - byl kdysi v ZOO "černý pardál", který mě bytostně nesnášel a byl vždy ochoten vstát a jít na mě syčet až k mřížím. Nikdy jsem mu nic neudělal, asi jsem byl jenom někomu podobný, ale jeho nenávist byla silná a konstantní. Nemám ani jednu jeho fotku, protože byl vždycky "přilepený" k mřížím a mříže na fotce nemám rád.

    OdpovědětVymazat
  20. Ad Hovory s jinými tvory:
    Mockrát jsem se koncentrovaně pokoušel na Lešné (nevíte-li, co to je, jděte ale hned do sebe!) usalašit se klidně před příbytkem toho či onoho vyhlédnutého jiného živočicha a pomalu se s ním dostat do vstřícného, klidného, otevřeného vztahu dvou známých bytostí bez oboustranných obav. Jenže: nikdy nejsu nikde sám dýl než pár minut. Pořád lidi (velcí i malí) blízko, zdáli, hlasy, pracovníci... Daň za popularitu (zcela zaslouženou) unikátní zoo se zámkem + přísl. parkem ap.
    Zvláštní setkání jsem měl loni o půlnoci s jednou ropuchou. To ale bylo natolik konsternující, že to můžu sdělit jen těm, kdo mi naprosto věří.
    Ostatně tady myslím je řeč o vyšších (?) tvorech než obojživelnících.

    OdpovědětVymazat
  21. Fordova technika spočívala, jak se zdálo, hlavně v postávání a usmívání se. Po chvíli vyjuklo mezi stromy zvíře - například sob - a opatrně ho pozorovalo. Ford se stále usmíval. Oči mu svítily hebkým leskem a celá jeho bytost jako by vyzařovala univerzální lásku, lásku toužící obejmout celý vesmír. Na okolní krajinu sestoupil nádherný klid a mír, pramenící z tohoto zcela proměněného muže. Sob se k němu zvolna krok za krokem blížil, až se ho téměř dotýkal čenichem, načež Ford vztáhl ruku a zlomil mu vaz. “Nic než feromony,” vysvětlil. “Stačí jen vědět, jak vyvinout ten správný pach.”

    OdpovědětVymazat

"Pravidla moštárny" jsou stejná jako v Hospůdce. Spammeři a trollové budou bez milosti likvidováni. Hlasatelé jiných (i opačných) názorů než má Kocour však nikoliv.

Jak se podepsat? >> Komentovat jako >> Název/Adresa URL >>Název a vepsat svůj nick nebo jméno. Pak >> Pokračovat a nakonec >> Publikovat. (Počkat, až to Drak nebo Kocour propustí na obrazovku.)