Prohledat tento blog

neděle 29. března 2015

Jak jsem vítal Dragouny

Vypadá jako  Darth Vader ze Star Wars, že?
    Když jsem se dočetl, že americké jednotky NATO, které cvičily v Litvě aby odradily Rusko od útoku na tenhle nový kousek "západního světa" pojedou zpátky do Německa po vlastní ose, aby demonstrovaly jednotu NATO a Kotlinky, rozhodl jsem se, že  si je půjdu vyfotit a podívat se, jak taková dragounská (Dragoon) nebo v případě ztráty jednoho písmenka Dračí jízda (Dragon ride)  vypadá. Vzal jsem aparát a vyrazil s hodinovým předstihem, bych nedorazil k naši hrbolaté dálnici až po akci.


   Soudě podle zpráv o zarytých odpůrcích i příznivcích toho aktu bylo možno čekat jásající davy s vlaječkami  a kyticemi i skalní komunisty, vrhající se obětavě pod kola transportérů, aby jim znemožnili opustit Česko a vrátit se domů do Německa. Jelikož jsem občas zuřivý fotoreportér, vyrazil jsem tramvají včas. Dobře jsem udělal, protože tramvaj na Černý potok nejela - konala se výluka a na místo mě dovezl náhradní autobus. Když jsem dorazil na zvolené místo u dálnice,  bylo tam pusto a prázdno. Jen kohout z blízkého dvora tam dohlížel na hejno svých slepic a za stromem si od tlaku v podbřišku ulevoval policista. Pozdravili jsme se (s policistou, kohout mě přehlížel) a já šel zaujmout místo vhodné k pořízení "úchvatných fotografií". 


Lidi bez americké vlajky si raději proklepneme...
   Sluníčko začalo vykukoval z mraků a tak jsem si na aparátu nastavil vhodnou clonu a čas, opřel se o kandelábr za svodidly a čekal. Po několika minutách přijely dvě auta policistů, kteří se mě přišli zeptat, co u dálnice dělám či hodlám dělat.. Odpověď je asi uspokojila, průkaz totožnosti nevyžadovali, ani mě nepodrobili osobní prohlídce, jen mě varovali, ať nevstupuji do jízdní dráhy, protože jinak by mě "museli vykázat". Za další desítky minut se na půl kilometru vzdáleném mostě nad dálnicí začali objevovat první zvědavci. Za malou chvilku u nich zastavilo další auto policie ČR a začalo je vytlačovat na obě strany nadjezdu tak, aby nebyli přímo nad jízdním pruhem z Polska. Vzpomněl jsem si maně na chlápka, který nedáno házel z dálničního mostu na auta těžká polena a uvědomil si, že policisté nejspíše chtějí právě tomu předejít. Patrně se obávali, že případní útočníci mají ta polena po kapsách. Ale obecenstvo se ukázněně rozešlo na obě strany a zase nastal klid, porušený jen dvěma chundelatými psy bezdomovců, kteří mají v houští pod dálnicí svůj tábor. Psi byli přátelští, poštěkávali jen tak, aby se neřeklo a žebrali o něco dobrého k snědku. Policisté je patrně znali a dávali jim svou svačinku - na tu dálku nebylo vidět, jakou. Bezďákům policisté nedávali nic - ti se ani neobtěžovali vylézt ze stanu. Americká armáda tyhle vágusy evidentně nezajímala. 

  Směrem na Polsko se náhle hlasitě prořítila velká skupina silných motorek s "pekelnými anděly" českého typu v sedlech, za chvíli je stíhalo na plný plyn ještě několik opozdilců. Americké vlajky v rukou spolujezdců se dotřepotaly za zatáčkou na Bohumín. A zase nastal klid, nic se nedělo, přesto, že už ohlášený čas průjezdu už dávno minul. 

Už tu měli být!


   Sluníčko zakryly mraky, začal foukat nepříjemně studený vítr. Přestavěl jsem aparát na nové světelném poměry, vyhrnul si límec a začal poskakovat, abych se zahřál. Podchodem, kterým jsem přišel od tramvaje, přišlo dalších pár zvědavců. Ty policisté stavěli hned pod dálničním náspem a oni jim ukazovali, jaké mají transparenty. US vlajka sloužila jako vstupenka a její majitelé byli připouštěni nahoru ke svodidlům. Někteří kontrolou prošli dokonce i bez vlajek.


  Pak se konečně začalo něco dít. Od Bohumína prosvištěl vůz České televize s kameramanem, který pilně snímal okolí dálnice, pak následovalo auto televize polské. V několikaminutových odstupech projelo několik blikajících policejních aut, kde rovněž seděli kameramani a malými kamerami šmejdili po okolí. Asi "pro případ". Posléze odstavným pruhem pozvolna dorazilo auto, kterému se obvykle říká "zelený anton",  zastavilo pod mostem nad dálnicí a začalo blikat.  

   Mezitím na silnici probíhal stále ne příliš hustý provoz náklaďáků i osobáků.  Pak provoz "civilů" poněkud zřídl, opět projela dvě blikající auta a jedna blikající motorka policie a daleko vzadu se konečně objevily obrněné transportéry. Vytáhl jsem svou zbraň z pouzdra, sundal krytku objektivu a začal konečně snímat. Američané mávali jak najatí, ukazovali na prstech "viktorku" (doufám, že to byli skutečně Američané - kdyby to byli třeba Arabové, neměl bych to totiž nárok poznat - na hlavě přilba, na očích tmavé brýle, přes obličej šála. Jen výjimečně bylo možno zahlédnout pár centimetrů holé kůže. Ani se jim nedivím - to už mi byla zima přímo strašná. Takže jak se na nás, čumily, naši američtí přátelé tvářili proto nevím. Představuji si, že se široce usmívali. Byl jsem navíc už zmrzlý jako exkrement jednoho kožišinového zvířátka. 


Parádní  konec maškarního průvodu. Jediní skuteční nadšenci.
 Celá akce netrvala dlouho. Pokud jsem dobře počítal, projelo pět či šest transportérů, dva džípy Humvee, nějaký náklaďák, asi s materiálem, pojízdná dílna a velká cisterna. Ale mohu se mýlit. Za kolonou jela opět pojízdná blikačka PČR a za ní snad sto dvacet báječných mužů na motocyklech s americkými vlajkami, černé přilby, mávali, něčím stříleli do vzduchu (výfuky to nebyly, to poznám) a ukazovali na prstech známé "véčko" - Victory.  Za nimi už byla nahloučena spousta civilních aut, kterým patrně kolona vadila  v rozletu.  Pochopil jsem že to je "konec filmu", zasunul svůj Canon do brašny a spěšně se vydal na smyčku tramvaje, abych stihl první autobus do centra. Což se mi podařilo a z rozjíždějícího se autobusu jsem zlomyslně pozoroval  tak asi stovku lidí, kteří převratnou událost sledovali z mostu nad dálnicí a kteří teď budou muset v té zimě čekat dvacet minut na další spoj. Po příchodu domů jsem po své draho polovičce vyžadoval kotel horkého kafe a rozpečený rohlík - tak jsem byl zmrzlý. Mám moc hodnou ženu - zařídila to bez odmlouvání a velmi rychle.

   Zatím jsem vytáhl z karty nalovené obrázky, konstatoval (jako obvykle), že valná část z nich je vhodná ke smazání, protože je neostrá, špatně kompozičně zarámovaná nebo podexponovaná. Z těch několika zbývajících je pořízený obrazový doprovod k této reportáži. 

Usilovně mávali a usmívali se. Prima hoši!
   Pokud bych měl posoudit, k čemu byl celý tenhle přesun dobrý, napadá mě jenom jedna idea: Abychom my, ovčané Kotlinky už konečně vzali na vědomí, že jsme stále členy NATO a nedovolovali si pochybovat o správnosti toho, co NATO, potažmo USA, činí. Na tom asi dvoukilometrovém úseku dálnice bylo odhadem sto padesát čumilů. Asi pětina z nich byla vybavena vlajkami USA a vesele mávala. Zbytek prostě  čuměl a taky vesele mával rukama. Neviděl jsem nikoho, kdo by proti průjezdu jakkoliv protestoval. Pokud se mu to nelíbilo nebo ho to nezajímalo, prostě zůstal doma - stejně bychom tam všichni nevlezli. Ostrava má 300 000 obyvatel. 


Pro Rusko to ale žádný vzkaz není - na ty dva tisíce kilometrů je taková akce stěží viditelná.


  Přemýšlím o tom, že celé to dusno kolem průjezdu kousíčku US armády bylo vyvoláno úmyslně, aby se přilákali právě takoví čumilové jako jsem já. Proto taky včera byla hned dvě shromáždění v Praze - jedno akci "Dragoon ride" podporovalo, druhé bylo ostře proti. A tak novináři mají a ještě pár dnů budou mít o čem psát, mluvit a točit rozhovory a politici - ti mohou "zaujímat stanoviska".  Poněkud mě nazlobil herec Martin Stropnický, ministr obrany, který se vyjádřil v tom smyslu, že by se odpůrcům průjezdu nemělo dávat tolik prostoru v médiích. Asi si vzpomněl na své mládí.   Ale když něco nechci poslouchat, mám si raději zacpat uši a ne tomu druhému hubu.




   Řekl bych, že se pomalu začínáme učit od klasika propagandy J. Goebbelse. Dokonce mě napadá poněkud šílená myš Lenka: Že ty komunistické hlasy bylo třeba nějak probudit, podráždit, aby se proti přejezdu našeho území armádou USA opravdu vymezily. Protože jinak o nic nejde a mohlo by vše proběhnout bez zájmu veřejnosti. Podle TV to byla událost dne a možná i týdne. Inu, když se chce, všechno jde...  



Nakonec jich bylo asi třikrát víc...


Neboli jak říkával "můj" podplukovník: 

Někam prostě musíme patřit. Na Východ nebo na Západ. 
Jenom je si třeba ujasnit, kam patříme dnes.



Apendix: 
Americký tisk si pochvaloval skvělé přijetí US vojáků v Česku. Když jim to udělá radost...

12 komentářů:

  1. Máme svobodu projevu, tož hodlá-li někdo mávat obrněným vozům či jim hrozit, budiž. Celou průjezdní šou pokládám za mediálně nafouklou a aktivity (nejen této věci se týkající) pánů Vyvadila či Adama B. Bartoše (ty jsem zaregistrovala coby halasnější) za legrační. Čili jak jste to popsal... pět a půl očumujících zvědavců... u mě dobrý.

    OdpovědětVymazat
  2. žádní dragouni - motorizovaná pěchota
    Milan

    OdpovědětVymazat
  3. O terminologii nejde, Milane.
    Jde o tu bouři ve sklenici vody, která se kolem přesunu tady strhla. Pokud tomu chtějí říkat "Dragounská jízda" tak ať tomu tak říkají.
    Šlo mi o to, že to nebyla propagandistická akce, která by měla nějak pohrozit Rusku. Nebo možná ano, ale Rusko si toho téměř nevšimlo. Všimnout jsme si měli hlavně my, členové NATO. "Strýček Sam" tu má vojáky. Má.
    A co má být?

    OdpovědětVymazat
  4. Mě osobně nic neudělal ani Rus, ani Američan.
    Ale Rus po válce využil to horší co jsme ze sebe dokázali během války vypotit a držel u moci kolaborantskou kliku, která mu šla na ruku bez ohledu na zájmy státu a většiny a dál křivila charakter lidí.
    Bohužel, velká část z těch, co se po plyšáku vyšvihli je svázána s tou předplyšákovou klikou. Prostě se všas zorientovali, resp. byli ve správný čas na správném místě či měli ty správné styky.

    proto jsem rád, že tudy Amíci projíždí. A jestli někdy v budoucnu to nepůjde bez toho, aby tu spojenectví stvrzovala přítomnost nějakých vojáků, ať to jsou Amíci a ne Rusové.

    OdpovědětVymazat
  5. Tak proti tomu Kapitáne co nejdůrazněji - souhlasím.
    1968 - 1989 jako ověření, co znamená sovětská "přítomnost" v Kotlince stačilo. Ale jakési pozitivum to přece jen mělo: Obyvatelstvo v okolí dislokace sovětských posádek si procvičilo mluvenou ruštinu a elementární pravidla výměnného obchodu - a navíc se podařilo konečně definovat, jak dlouho trvá jedno "dočasně".
    21 let a kousek*. [;>))

    Nicméně AA - anální alpinismus je lépe nepěstovat vůbec, mohu-li se přimluvit. Ani ten verbální.

    */ Vzpomínáte, za jak velký úspěch jsme tehdy považovali odchod sovětských vojsk? Jak jsme nevěřili, že se to povede? Jak jsme byli rádi, že už Ivani padají domů? A dneska je normální stav, že tu nikdo nemá pohotovostní síly.
    A tohle normální je!

    OdpovědětVymazat
  6. Blaniční řitíři nikde, tak aspoň DRAGOUNI. Jak je daleko doba kdy z ČNB zazní tento hlas, ANO hlas lidu.
    http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1953/5/31/1.png

    4P

    OdpovědětVymazat
  7. Kocoure, ono to bylo daleko tristnější. Jeden o zlatou mříž z doby totalitní:

    Jaká je jednotka dočasnosti?
    ????
    1 furt

    OdpovědětVymazat
  8. Kocoure, naopak, za normální považuju, že někdo jiný tu má pohotovostní síly. Což až na krátké období dvaceti let po rozpadu R-U a dvaceti let vazalského státu tábora mítru a socialismu tomu bylo po staletí. Ostatně je otázka co je to normální. Co je normou a kdo ji určuje. V tomhle případě normu určuje kdo má moc. Zhruba od roku 1945-8 tohle území patří do "Cordon sanitaire". Nejde o to, jestli si zdejší obyvatelstvo bude suverénně vládnout, ale o v čí sféře vlivu je. O to se vede zápas. To bylo rozhodující pro události let 1968, 1989 i let následujících. Nehraje se pro nás, ale o nás.

    OdpovědětVymazat
  9. Jistě.
    To mi už říkal "můj podplukovník" kdysi kolem roku 1969-70. Je to navíc závěr mého článečku.
    A radost US armády z přijetí v Česku je taky zábavná. Kdybych se ovšem necítil tak nějak - trapně.
    Což ovšem neznamená, že mám něco proti "USA today" u nás.
    Ne, já mám něco proti ovčanům z Kotlinky. A to mi nelze vymluvit.

    OdpovědětVymazat
  10. Četl až teď, z důvodů zasvěceným známých.
    A je to až s tímto odstupem nejvěcnější, nejnázornější, nejobjektivnější zápis/popis/hodnocení toho jinak neuvěřitelně medializovaného marginálního rutinního jediného přesunu jediného zlomečku té spojenecké obrovské armády. Být poblíž, jdu jim mávnout taky - kvůli sobě aji jim, US boys.
    A je nesmírně smutné, že jsme to po listopadu dotáhli tak daleko, že bolševici, zjevní i pokoutní, a různí publicističtí vyšinutci dostali při této příležitosti takový prostor. Chválabohu naši opravdoví občané to spravili.
    Žel naše zmenšená země aji ta miniaturní armáda už opravdu nikomu, nikomu myslím, nestojí za opravdový zájem, ať už pozitivní nebo negativní. Prostě tudy projeli, a šlus, nic víc, tečka. A ano, je v tom nepřehlédnutelný faktor trapnosti. Nikoli pro ty boys.

    OdpovědětVymazat
  11. Jakube,
    pro media dobrá (případně neutrální) zpráva = žádná zpráva, proto tolik povyku pro nic. Být někde poblíž trasy, asi bych taky šel mávnout a nějakou fotku delším sklem ulovit.
    Šel jsem se potom podívat do kasina. Tam bylo lidí!!!!!!! "Jako psů" říká se někde, "Až si po hlavách šlapali" praví se jinde. Ale narváno bylo řekl bych "tak nějak pohodově", lidé si zam neubližovali a nenadávali si jako za neblahé paměti ve frontách před plyšákem. Těch pár vojáků co dělali dozor u techniky si muselo připadat jako vzácná zvěř na výstavě. imrvére se s nimi někdo fotil, potlapkával je nebo vysazovali děti na OT k focení.
    Protestní mediální mýdlová bublina praskla.

    Je dobře, že opravdový život je (alespoň někdy - ve volbách to až tak úplně neplatí) jiný než ten hnůj co teče v některých diskusích na sítích. Bohužel, vidí se mi jako by někteří politici mnohdy popřávali sluchu víc té virtuální realitě než té skutečné a předvolební guláš vařili tak, aby uvolňoval to horší, co v člověku je.

    OdpovědětVymazat

"Pravidla moštárny" jsou stejná jako v Hospůdce. Spammeři a trollové budou bez milosti likvidováni. Hlasatelé jiných (i opačných) názorů než má Kocour však nikoliv.

Jak se podepsat? >> Komentovat jako >> Název/Adresa URL >>Název a vepsat svůj nick nebo jméno. Pak >> Pokračovat a nakonec >> Publikovat. (Počkat, až to Drak nebo Kocour propustí na obrazovku.)