Prohledat tento blog

středa 22. dubna 2015

Pechvogel





     Někdo má prostě štěstí. Vyhraje ve Sportce druhou cenu, když si napoprvé vsadí, naskytne se zrovna, když někoho hledají na dobře placené místo, vystoupí z vlaku jednu zastávku před tím, než se vlak srazí s jiným, nezbude na něj  letenka na let, který skončí nárazem Airbusu do alpského velikána nebo neuspěje v konkurzu na prvního houslistu na Titaniku. Tak tohle není pechfógl, ale klikař. Moje bývalá kolegyně, říkejme ji třeba Jarunka, ovšem klikařka nebyla.


   Jarunka byla prostě rodilý smolař. Hezká štíhlá ženská, společenská i když trochu "držka", jak se říká. Ale není divu - osud ji chystal pasti jednu za druhou. Její život byla jedna množina průšvihů, katastrof a ústrků. Když měla šestnáct let, znásilnili ji spolužáci na učilišti. A jelikož toho byl i syn soudruha ředitele, nějak se to zametlo pod koberec. Nějak se nezjistilo, kdo přesně to byl. Pár kluků vyhodili, pár jich dali na jiné učiliště a jelo se dál. Nějak to překousla - následky naštěstí nebyly a tak, i když musela s ředitelským synkem chodit do stejné budovy ještě celý rok, vydržela to a učiliště úspěšně absolvovala. 


   V prvním zaměstnání ji omylem zamkli v šatně a byla tam celou sobotu a neděli a ven se dostala až v pondělí - budova neměla nočního vrátného.  Protože to byla holka hezká, neměla problém se seznámit a nakonec došlo i na svatbu. Během svatební hostiny zjistila, že se ji kamsi vytratil manžel. Našla ho v prvním patře vily, kde měli mít novomanželé ložnici, jak právě klátí jednu z družiček, její sestřenici. No co se dá dělat, život je někdy hořký - ale už bylo po svatbě a na prajzské nebylo zvykem rušit svatbu pro takovou "drobnou lapálii". "Chlapi jsou prasata - tos nevěděla?" ji řekla právě čerstvá tchyně. Takže to zase překousla. 

   Svému prvnímu muži porodila dva syny, vychovávala je, jak nejlíp uměla a snažila se nevidět ty ostatní ženské, které ji zastupovaly v posteli, když ona byla v jiném stavu - "nepoužitelná". Nakonec ale řekla dost a rozvedla se. Takže musela z vilky pryč. Naštěstí dostala od svého tehdejšího zaměstnavatele garsonku. Nějakou dobu byla sama se svými dětmi, bývalý manžel na ně někdy platil a někdy zapomněl, ale pak se o Jarunku začal zajímat chlapec o několik let mladší. 

   No - uhnal ji. Lichotilo ji, že je pořád žádoucí i se dvěma dětmi. Koupili si družstevní byt a začali nový život. Kluci už měli třináct a patnáct a ona chtěla zajímavější práci, než opravovat elektroměry.  Jarunka totiž měla jeden veliký sen - že si jednou zatančí v krásném kostýmu na jevišti v operetě. Což o to, tanečnice byla dobrá a zrovna jsem hledal kolegyni na místo zvukařky v operetě. Takže se poptávala, protože jsme to místo inzerovali.  Bylo tam několik zájemců i zájemkyň a chtěl jsem je napřed trochu poznat, než se rozhodnu. Přišla se tedy představit - a na uvítanou mě strašně seřvala, že se ji doptávám na takové blbosti, jako třeba jestli zná noty. Měl jsem tehdy těžký den, byl jsem dost unavený, takže jsem hned nevybuchl, ale počkal,  až ji hysterický záchvat kombinovaný s pláčem přejde a nakonec jsme se domluvili. Za pár týdnů si v divadle tykala s kdekým, všichni byli její kamarádi a měli ji rádi - i přes její upřímnost,  tedy jinak řečeno nevymáchanou hubu. Ale každý jsme nějaký a nakonec se to všechno srovnalo. Byla svižná, ochotná, rychle se učila,  takže krom té vyřídilky byla bezproblémová.   
  
    Jenže neštěstí nechodí po horách, ale po pechfóglech. Nějak ji začal zlobit žlučník a musela na operaci. Pak se ji na noze začaly dělat ostruhy a musela opět na operaci. Dvakrát - měla dvě nohy. Pak začala špatně vidět a musela si jít nechat odoperovat šedý zákal. Mezitím kluci dospěli, jeden se oženil (špatně, jak jinak) a jeho žena mu hned poté, co mu porodila syna jednak začala zahýbat. Jak jinak.
I rozvedl se a pak léta bojoval o právo vidět svého syna. A stěžovat si chodil k mamince. Druhý kluk, ten starší, jednou odjel do Ameriky na výlet a už tam zůstal. Vzal si tam nějakou mulatku  a byl tam bez stálého zaměstnání, bez "zelené karty" a téměř bez prostředků. A tak psal mámě, jak je mu tam nedobře. Maminka dělal, co mohla - ale plat zvukařky není zrovna stavěný na podporu nezaměstnaného synka v USA. Ale snažila se seč mohla. Její mladší muž ji trochu pomáhal, ale ne moc, jeho koníčkem totiž byla krásná rychlá auta a takzvaný "tunning" něco stojí - a pravidelná výměna auta za novější typ také. Ale zase byl ochotný kohokoliv zavézt kamkoliv - pokud zmíněný netrpěl přílišným strachem z rychlé jízdy. Řídil ale opravdu dobře.

   Jednoho dne přišla Jarunka domů a za stěnou paneláku zaslechla přes zeď svého muže - byl místo v práci na "návštěvě " u sousedky, zdravotní sestry. Prý měl zdravotní potíže. Ale záhy se zjistilo, že ony potíže byly rázu spíše sexuologického a mladší sousedka mu je pomáhala léčit ve své posteli.  Jarunka se chtěla rozvést, už to zažila jednou, jenže byt ve věžáku byl jen jeden, družstevní a ani jeden z nich neměl kam jít, sousedka jejího manžela do svého bytu na stálo nechtěla, protože "Co by tomu řekli sousedé, že?", tak spolu se svým žili v jednom bytě i po rozvodu. Tentokrát muž přispíval na domácnost v pohodě a za to měl servis jako v Alcronu - navařeno, vypráno, uklizeno. Jen  té postele se už nedočkal. Jarunka onemocněla nějakou ženskou chorobou a musela na operaci, kde ji kompletně vybrali a už ji sex nic neříkal. Navíc přece byli rozvedení a to se prý nehodí, spát se svým bývalým mužem. Sousedka by žárlila.

   Mezitím se její syn v Americe nějak vzpamatoval, s mulatkou se rozvedl, protože, jak sám říkal, nestačil plnit její erotické požadavky a vzal si Japonku. Zapadl do české menšiny v Seattle, vybudoval si postavení jako jeden ze společníků natěračské firmy a vzpomněl si konečně na mámu.  Protože on sem přijet nemohl - nemusel by se bez patřičných dokladů dostat zpátky do Států, tak pozval maminku tam. A zařídil ji možnost, aby s jinými Čechy, kteří měli speditérskou firmu, projela v jejich kamionech celé Státy od severu k jihu a od západu k východu.. To byl myslím ten nejšťastnější okamžik v Jarunčině životě. Dodnes jsem rád, že jsem ji ty dva měsíce neplaceného volna dal. Ale nechtělo se mi, ostatní se museli podělit o její práci a mnozí brblali, že i normálně za ni museli dělat, protože byla pořád nemocná. 
Ale takových příležitostí se v životě obyčejné ženské nevyskytne tak moc. Jarunka toho svého šťastného období využila naplno. Každému dovezla nějaký dárek - já dostal jeden ohmataný dolar (ten jsem si přál a byla to moje podmínka, abych ji dal neplacené volno) a navíc fůru drobných pitominek.  A taky spousty fotek z Las Vegas, ze Skalistých hor, z pouště Nového Mexika i z New Yorku,  Yellowstonského  národního parku.  Když sáhnu po nějaké průpisce v kelímku na stole, pořád tam jsou aspoň dvě černé průpisky, kterých  mi koupila celou krabici, tucet tuctů až na letišti před odletem. 
Ještě pořád píšou, Jarunko! 

   A život šel dál. Jednoho nehezkého dne si Jarunka nahmatala nějakou bulku na prsu - a skončilo to mastektomií prsu. Takže operace, nemocnice, pak delší chemoterapie, ztráta vlasů, implantát. Pro ženskou to musí být strašná potupa, dehonestace - i když ji vlasy zase narostly a dokonce lepší, než měla předtím. Nezbylo, než ji denně dodávat sebevědomí. Žvanil jsem jak Jan Zlatoústý a slíbil jí, že si jednou ten valčík ve Vídeňské krvi na jevišti opravdu zatancuje  a že bude mít plesové šaty až po zem.  A že to natočíme na oficiální video.

  To už jsme počítali s tím, že kolegyni prakticky nemáme. Musel jsem vzít dalšího člověka, protože v divadle už spíše nebyla než byla. Zvykla si mezi návštěvami doktorů chodit k nám domů vylít si srdéčko. Jednoho dne přišla a nějak divně, špatně artikulovala. Prý je to špatnou zubní protézou - musí si ji nechat udělat znova. Ale ženě se to nějak nezdálo a poslala ji k doktorovi. Takže Jarunka absolvovala jedno kolečko vyšetření, pak druhé...

  A jednou dopoledne přišla k nám domů s vytřeštěnýma očima, jako kdyby potkala Smrtku. A opravdu ji potkala. Po několika neurologických vyšetřeních ji zjistili ALS  - amyotrofická laterální sklerózu. A hned ji natvrdo oznámili, že má před sebou tak asi půl roku života a na konci se už nebude hýbat, bude odkázána na pomoc ostatních - až se jednou za úsvitu udusí ve spánku. Ale prý ji to nebude bolet a že je jim toho všeho líto To je útěcha! V osmapadesáti letech je zpráva o konci života dost kruté zjištění. Začalo se hledat, co by mohlo nemoc zpomalit - a našel se jeden zahraniční lék, který prý dokáže nemoc aspoň trochu zpomalit. Zavolalo se jejímu "americkému" synovi a ten nelenil, sehnal pár balení a poslal.  Nebylo to ovšem k ničemu - bylo to drahé a nefungovalo to, přesně podle předpovědi našich doktorů. 

   Tehdy už jsem předal vedení svému nástupci a ten neměl nic lepšího na práci, než Jarunku okamžitě poslat na "finální nemocenskou" - i když by ještě pár týdnů mohla pracovat. A ona moc chtěla být ještě chvilku, aspoň pár dnů užitečná. Takže teď seděla doma a myslela na smrt. Mluvila už dost špatně, tak jsme ji sehnali smazávací tabulku a ona na ni fixem psala, co potřebuje, co by chtěla a na co myslí.. Jezdili jsme za ní se ženou každý den na pár hodin, protože už špatně chodila a neobsloužila se na záchodku atd. Pak už spíše jen žena, Jarunce by bylo trapně, kdybych ji měl utírat zadek. Žena tam byla večer a v noci a já tam šaškoval ve dne. Jarunčin druhý muž mezitím dostal infarkt a po návratu z nemocnice se odstěhoval k sousedce, která se naopak projevila jako člověk slitovný am férový a chodila Jarunce pomáhat s hygienou, nakupovala, nosila ji jídlo atd.  Nakonec - byla to přece zdravotní sestřička a měla jejího muže. I když - po těžkém infarktu jí byl taky jen přítěží. Osud.

  "Český" syn se občas stavil,  krátce pohovořil a zase šel za svou novou ženou, se kterou měl podobné potíže jako s tou svou první. "Americký" syn už konečně dostal svou "zelenou kartu" a na pár dnů z Ameriky přiletěl - ale zase se musel vrátit, protože ho firma potřebovala. Nechal tu (snad) několik set  dolarů a odlétal s vědomím, že už maminku nikdy neuvidí. 

  Jarunčin stav se stále zhoršoval, už potřebovala péči čtyřiadvacet hodin denně. To se s prací nedalo sladit a navíc už byla potřeba péče odborná - odsávání hlenů atd. Na celodenní sestru jsme neměli - stála by skoro devadesát tisíc měsíčně - takže už zbýval jen hospic. Ten stál asi polovinu. Invalidní důchod by na to Jarunce zdaleka nestačil, bývalý manžel měl snad jen tu nemocenskou, český syn prý nemohl přispět, protože šetřil na nový byt a jeho nová žena si přála v létě do Egypta, jinak se prý s ním rozvede. Tak jsme se s ženou rozhodli, že Jarunce ten hospic zařídíme. Je to přece naše dlouholetá kolegyně, kamarádka. 
Hospic Sv. Lukáše je  krásná budova v zahradě na okraji města s výhledem do širého kraje. Krásné místo - škoda, že je určené jen k umírání.

   Jezdili jsme za Jarunkou denně - buď žena, nebo já, někdy v neděli přijel i nějaký příbuzný. Ale ti si nevěděli rady - neuměli s ní komunikovat, což my jsme se v průběh zhoršování nemoci naučili. Už nebyla schopna ani psát, takže jsme se snažili její přání odhadnout, zkoušeli se doptávat a čekali jsme na přikývnutí nebo zavrtění.       

   Než úplně ztratila schopnost psát, tak si zařídila, aby ji neoživovali, kdyby umřela. Nosil jsem ji zprávy z divadla, takové obyčejné drby, sem tam nějakou fotku, DVD z představení, která dělávala. Jarunka ležela vysoko v polštářích, koukala na televizor a plakala. Slzy jsem ji musel utírat - už si nedosáhla na obličej. Poslední, velmi obtížně rozluštitelný vzkaz, který jsem od ní dostal byl, že už chce umřít. Prosím!!

   Asi za týden poté jsem jel do jako obvykle odpoledne do hospicu - a pokoj byl prázdný. Její věci byly složené na posteli. Na recepci mi její smrt potvrdili, opravdu umřela při úsvitu, v hodině mezi vlkem a psem, tak jak to předeslali páni doktoři. Rodinu prý obeslali, ale nikdo zatím nereagoval. Zavolal jsem jejímu synovi ať se jí postarají o pohřeb a uzavřel jsem tuhle smutnou  kapitolu i ve svém životě. Naprosto jsem za tou historií  zabouchl dveře. Už nebylo co řešit.

   Po několika týdnech mi došla z hospice upomínka, ať zaplatím pobyt v hospicu za poslední tři týdny. Nikdo z příbuzných, kteří asi všechno zdědili se k tomu neměl. Prý ať to platí ten, kdo to platil doposud. 

Tak jsem zaplatil.






24 komentářů:

  1. Přece jsem to dlouho věděl - kam a s kým jezdíš trávit dalších pár hodin, a tvá žena. Ale takhle, do té míry, tak kumulovaně, takový simultánně po několika kolejích k debaklu směřující osud - za co, za co?
    B, dovolíš-li: tohle je tvůj nenápadný, nicméně jasný majstrštyk. A právě proto, že stačilo sledovat tok života blízkého člověka. A prostě je zaznamenávat (ovšem kultivovaně). A ono to už samo, je-li ten tok takový, směřuje kam má. Drvivé. Jsi divadelník - jak řecká tragédie: je vysloven soud bohů a k němu vše směřuje, neodvratně a nenápadně, až dopadne.
    Děkuju.

    OdpovědětVymazat
  2. To Jakub:

    Právě dnes pochovávají Stanislava Grosse. A tak jsem si uvědomil, že asi tak tuším, čím musel projít, než se dostal tam, kde už je.

    A ještě jedna myšlenka, zcela nevědecká: Pokud někdo má takovou smůlu, takový pech, tak kolem něj musí vzniknout prostor, kde je ten "pech" řidší, nebo dokonce chybí. Takže kolem každého "pechfógla" je možná "kruh klikařů".
    A možná je to i naopak. Kolem každého význačného klikaře je prostor zaplněný smolaři.
    Protože "mít štěstí" je statistický parametr a jako každá náhoda je pravděpodobně rozptýlen v prostoru i čase v podstatě rovnoměrně. Jako hody kostkou nebo granáty, které z nějakého důvodu odmítají dopadat na stejná místa, kde před chvilkou dopadly.

    (Prý je to pověra. Ale vědecky to dokázáno není.)

    OdpovědětVymazat
  3. Jak to tak čtu tak ano, souhlasím s kapitánem Nemem, náš Kocour zaslouží smeknout hned několikrát, vlastně mockrát a za hodně věcí. Nakonec i za to, jak si to všechno zapamatoval, uchopil to a podělil se o tady s námi.

    No a co si budeme povídat, některé příbuzné je snad lepší rovnou nemít.

    A takovéhle příběhy opravdu navozují otázky, proč je k jedněm život takhle svinský, zatímco jiným, za to co provádějí svému okolí, jako praseti drbání, chybí nějaká ta životní rána jako ta ALS, nebo aspoň pořádná nevěra partnera, nebo sakra aby aspoň někde v hospodě po kušně pořádně dostal...

    OdpovědětVymazat
  4. Kocour se dotkl otázky štěstí, tedy vlastně spíš jeho opaku. Matematici a jiní tomu zase častěji říkají nahodilost. Nahodilost a její role.

    Něco naše hrdinka nezvládla sama, třeba výběr partnerů není tak úplně nahodilost, to si každý můžeme ovlivnit sám. Zhruba 1/2 lidí má „šťastnou ruku“ při výběru, druhá zase ne.

    No ale ne vše člověk může ovlivnit tak, jako třeba výběr partnera, a tam opravdu hraje největší roli ze všeho ta nahodilost.

    Četl jste někdo tuto knihu?:

    http://www.kosmas.cz/knihy/162293/cerna-labut/

    Nassim Nicholas Taleb se tímto tématem docela intensivně zabývá a jak už jsem se začetl, tak ne špatně. Rozhodně se to čte dobře.

    OdpovědětVymazat
  5. Nahodilost:
    - je někdy zákonitost, kterou zatím neznáme. Neznáme pravidla, podle nichž se něco děje nebo vyskytuje a považujeme to za loterii - tedy za jev, který by opravdu měl být naprosto nahodilý. Pokud není, je to podvod.
    Některé věci, jako například termický šum jsou věci nahodilé, nicméně i tak mají jistá pravidla výskytu. U šumu je to energetický obsah vzhledem k šířce pásma nebo jeho závislost na teplotě. A dostáváme se z nahodilosti do (ne)pravděpodobnosti, která už má zákonitosti známé. Alespoň statisticky. K měření dozvuku se například používá tzv. "brown noise", jehož výroba je pracná. Ale dá se s velkým přiblížením nahradit generátorem, který jej vypočítává - a i když je to pak jev cyklický - asi po 20" se výpočtová smyčka opakuje, nejsou žádné statisticky zjistitelné odchylky od pravého "hnědého šumu", generovaného přírodou.

    V oceánu se vyskytuje občas vyskytne obří vlna, která je schopna rozlomit a potopit i opravdu velké lodi nebo spláchnout ropnou plošinu přes dvacet metrů nad hladinou. Tam známe průměrnou četnost a tím i pravděpodobnost příchodu takové vlny v určité oblasti - ale zatím nevíme, jak taková maxi-vlna vzniká.

    (Neplést s tsunami..[;>]

    OdpovědětVymazat
  6. Nahodilost, tedy náhoda, nebo jen nepoznané zákonitosti?

    Nedá se na to s jistotou odpovědět. Když se kdysi mladý Max Planck začínal zajímat vážně o fyziku, byla to celkem přehledná a ucelená věda a existovalo vlastně jen několik málo jevů, které bylo potřeba vysvětlit. Jedním z nich bylo, proč přestává být od určité frekvence výše pohlcováno ultrafialové záření černým tělesem. Max Planck se to spolu s dalšími pokusil vysvětlit a přivedlo to na svět částicovou fyziku.

    Dnes máme podobné nevysvětlené záležitosti ve fyzice a modelu vývoje vesmíru také. Je těžké zkoušet předvídat a odhadovat, co se z toho nakonec vyvine. Velice zajímavé výsledky mají lidé, co se zabývají strunovou teorií, jenže mi tak nějak připadne, že některé obory výzkum jako by generovaly ještě víc otázek, než mohou poskytnout odpovědí.

    Zkráta věda ještě zdaleka neví vše a úplně vše nejspíš nikdy ani vědět nebude, nicméně nové možnosti nových přístrojů nám nepochybně pomohou dostat se zase o pořádný kus dál a ty nejchytřejší hlavy na světě z toho zase odvodí a dovodí spousty zajímavých hypotéz a závěrů. A mnohých zajímavých odpovědí se dočkáme ještě za našeho života, pakliže neskončíme v křečích 3. světové, nebo globálního kalifátu, o což zdá se usilujeme úplně ze všeho nejvíc:

    http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/cesko-pomuze-zastavit-tragedie-uprchliku-ve-stredomori/r~3a5dbbe0e99211e496f2002590604f2e/

    Odpovědnost za vše nesou samozřejmě únosci, ne ten, kdo je zkouší osvobodit, nicméně to ten chudák Barák neví, nebo spíš nechce vědět:

    http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/americke-drony-zabily-v-pakistanu-dva-rukojmi-ze-zapadu/r~80a4c23ae9c211e4994f002590604f2e/

    Pořád si myslíte, že je dobrý nápad mít tu tyhle zemské škůdce?:

    http://zpravy.aktualne.cz/domaci/tajemnik-ai-at-je-unie-na-cesko-kvuli-segregaci-romu-prisna/r~c8bc080ae9c011e4ad630025900fea04/

    A že byl dobrý nápad lézt do té blbé Unie?

    Ale hlas lidu, hlas boží:

    http://nazory.aktualne.cz/komentare/cizinci-v-zemi-zdejsi-cim-dal-cizejsi-cim-dal-nesnasenejsi/r~d533a21ae99c11e4bc74002590604f2e/

    OdpovědětVymazat
  7. Zítra, ale pokusím se, než zas usnu u PC, jenom o drobný zásadní přípodotek:
    Pracuji-li pokorně, zaujatě, soustředěně na jakémkoliv poli, i v humanitních vědách, a publikuji-li poctivě výsledky, je to i včetně dalších vyvstavších (hergot to je slovo) otázek. A je-li takový i čtenář/posluchač, vyvstanou i jemu ještě další. Drobný i zásadní objev čehokoliv je vždy hned či vzápětí porodnicí dalších otázek - a právě na to se poctivý kolega těší...

    OdpovědětVymazat
  8. Jakubovi S.:

    Usínat u piklsy je úplně na nic, bolí z toho záda a jeden si vlastně ani neodpočine, spíš je z toho jak zmlácenej... Za chvíli se na to taky vykašlu.

    V zásadě nic nenamítám proti dalším otázkám. Jak říkáš, jde především o to na nic si nehrát, nelhat a poctivě pracovat a publikovat výsledky. K tomu krom inteligentních lidí, přiměřených zdrojů, a relativního klidu k práci, aby jejich úsilí mohlo průběžně a dlouhodobě pokračovat, vlastně nic moc jiného netřeba.

    Mám rád jak otázky, tak i odpovědi. Bez otázek se těžko dobrat k odpovědím že. Nicméně vědomí, že bych mohl odejít ze světa dřív než se dozvím odpověď na některé otázky, na které bych je opravdu rád znal, mi příliš radosti nepřidá. Na druhou stranu zase tak moc ani neubere. To jestli se podaří a jak rychle odpovědět na to či ono, je cosi co neovlivním a tak úplně to nezávisí ani na těch, kdož ty odpovědi hledají, buď jim nahodilost dopřeje mít kliku, nebo také ne. Nicméně vědomě či záměrně tu nahodilost ovlivnit nepůjde. Poctivá a systematická práce k tomu budou sice zapotřebí, ale jen ony samy na to stačit nebudou.

    OdpovědětVymazat
  9. Pánové, spěte, až se podaří důkaz Higgsova bosonu, bude po starostech. Tedy já určitě ANO, i když už bylo líp!!
    Pan Hejtman jednal s panem Starostou o "SKLADU" a oba se obrátí na pana Premiéra, a všichni....příjmou....co asi? KRISTA? Pak bude jasno na věky..()men.CHÁPETE?
    4P

    OdpovědětVymazat
  10. Poněkud výbušné téma, EK!
    Leč pokud zmínění přijmou Alláha (tedy spíše on je,) tak budeme mít taky vystaráno.

    OdpovědětVymazat
  11. Higgsův boson:

    Higgsův boson už „uloven“ a tudíž dokázán byl:

    Hodně se o tom hovořil, svého času, například zde:

    http://www.osel.cz/index.php?clanek=6794

    Největší problém je v jeho případě ten, že zrovna tato částicová potvůrka jakožto samostatný kus existuje příliš krátkou dobu na to, aby se dala nějak kloudně zkoumat. Není sama, takových je hodně, ale tahle v tom dost vyniká. Nicméně i to dokáží chytré hlavy, včetně těch našich českých, shromážděné v CERNu překonat a přeci jen něco zachytit, zanalyzovat a dojít tím pádem k použitelným závěrům.

    OdpovědětVymazat
  12. K případu samému se asi nedá napsat nic, co by nebylo buď hloupé, nebo otřepaná fráze.

    K tomu "kruhu klikařů": jen vzpomínku na novelu Ondřeje Neffa, ještě předrevoluční, a mám pocit, že ji po revoluci znovu nevydal, "Pole šťastných náhod", v níž je na podobném principu postavena pointa příběhu.

    OdpovědětVymazat
  13. Vypracovat teorii průserového pole, definovat a posléze objevit průseron.

    OdpovědětVymazat
  14. Pickle field theory, trouble field theory - pickleon, troubleon?
    Reinfallelementtheorie - Reinfalleon? Pleiteon?
    Vellmi inspirativní!
    Toho Neffa jsem musel číst, akorát si to nevybavuju...

    OdpovědětVymazat
  15. Jakube, je pozoruhodné, že aniž by se o to přičinili ať v jednotlivostech nebo dlouhodobě,někteří lidé jsou klikaři, někteří jsou takoví smolaři jako Job. Bez dohledatelných příčinných souvislostí. Prý Napoleon když rozhodoval o povyšování důstojníků, neptal se na jejich odborné kvality, ale jestli v poli mají štěstí. Bylo by třeba shromáždit a vyhodnotit velké množství událostí a výsledky statisticky zpracovat a dál vyhodnotit. Třeba by se ukázalo, že astrologie není takový nesmysl jak říkají skeptici, jen je zatížená falešnou kauzalitou. Je mnoho vlivů nepřímo způsobujících různou míru pravděpodobnosti různých jevů či skupin různých jevů. Planetární orloj má nějakou periodicitu. Komplexní jevy, které zapříčiňují různou pravděpodobnost jednotlivých jevů mají nějakou na něčem závislou periodicitu. Dlouhodobé empirické shromažďování jednotlivých jevů jako projevů nějakých obecných periodických vlivů a jejich porovnáním s periodicitou planetárních cyklů mohlo přinést poznatky úvahy o vzájemných souvislostech. I falešnou kauzalitu. Jenže, to, že například Mars je v konjunkci s Jupiterem a současně něco s dalším, neznamená, že je to příčinou nějakých událostí, ale prostě to, že máme-li na kalendáři nějaké datum a na hodinách nějaký čas, pak je vyšší pravděpodobnost že se bude dít něco než jiné. Aniž je kauzalita mezi kalendářem, hodinami a událostmi. Například že pravděpodobnost války kauzálně souvisela s úrodu závislou na periodách změny klimatu, způsobovaných jevy jako je například sluneční cyklus, změny geomagnetického pole.... To vše přiřazovali nebeskému kalendáři. Na tohle pozorování a racionální závěry se časem nabalil iracionální balast. Měli bychom se zkusit vrátit k počátku a pomocí moderní technologie umožňující soustřeďovat a vyhodnocovat velké objemy dat zkusit zjistit souvislosti.

    OdpovědětVymazat
  16. Sakra podnětné!! Moc uznání -tohle zní velmi pravděpodobně! Hned zaujalo i i v údobí vzpamatovávání se z několikanásobné down situation. Bradburyho story s tím zašláplým motýlem v druhohorách (Labyrint?) - že?

    OdpovědětVymazat
  17. Falešná prokazatelná či reálné kauzality / Jakubovi a Obuvníkovi:

    Myslím si, že to s tím motýlem v té povídce je to poněkud přehnané. Motýl sem motýl tam, to by se mělo jak se říká vstřebat a neprojevit se dál. To ale neznamená, že by se možnost cestování v čase nazpět měla podceňovat jakožto možnost páchat průšvihy na chodu času a dějin. Takový Hitler či Stalin zabití v nějaký ten kritický okamžik, když už měli rozhodující vliv na chod událostí, už by nejspíš docela slušný brajgl nadělali. I když si myslím, a teď ale bezuzdně spekuluji, že bude nakonec převažovat určitá tendence k vyrovnávání, stabilitě, kompensacím a rovnováze, zkrátka i kdyby k nějaké odchylce dík nějakému úmrtí došlo, tak nakonec by se to nejspíš vrátilo k tomu samému, co by nastalo nebýt onoho například úmrtí. Na to, aby se chod událostí radikálně změnil, by to potřebovalo nějaké větší kvantum událostí, které by počtem a charakterem způsobily onu radikálnější změnu, kdy kvantita by se nakonec proměnila v nějakou novou kvalitu.

    OdpovědětVymazat
  18. Příčina / následek čili kauzalita:
    O tom jsem taky už dumal. Kdyby se zásadně změnil chod dějin, protože někdo z budoucnosti změnil chod dějin v minulosti, znamenalo by to tak rozsáhlé změny, že by ani on sám, jako produkt budoucnosti nemusel přežít. Mohl by jednoduše "přestat existovat", nikdy se nenarodit. Takže by toho motýla zašlápnout ani nemohl. To, že se pak výprava v čase vrací do "jiného světa" je autorská fikce. Oni přece z tohoto světa přišli.
    ===
    Nestalo-li se po zásahu v minulosti nic, znamená to, že se už to kdysi událo - jenom si to nepamatujeme, neumíme to prokázat.

    Tady by autoři SF měli hodně přemýšlet!!

    OdpovědětVymazat
  19. Příčina / následek StK:

    Ono těch sci-fi na toto téma bylo napsáno víc a některé z nich byly z hlediska kauzality docela slušně promyšlené a domyšlené, takže autoři se už činili a nepochybně pořád ještě činí, takže skoro nepochybují, že časem zase na něco zajímavého narazíme.

    A ono obecně vzato tohle téma je ze spekulativního hlediska docela zajímavé až by se chtělo říci, že vyloženě vděčné a to v mnoha rovinách, ať už té teoreticky historické co by nastalo když, nebo zase nenastalo, protože se to stalo v čase, kdy skoro nic významného ovlivnit nešlo a pokračujíc přes Způsoby jak vlastně cestovat v čase a pak také přemýšlení o tom, co pak ve změněném světě jaké budou následky, poznají se? Bude se o nich vědět, nebo ne? Svým způsobem nevyčerpatelné téma, aspoň dokud fyzika nepřijde s něčím zajímavým a uskutečnitelným, nebo naopak jasnou a teoreticky dobře podloženou jednoznačnou nemožností bariéru času směrem do minulosti překonat :-)

    OdpovědětVymazat
  20. No ale hlavně je smutná jedna skutečnost: že fyzikové unizono tvrdí, že cesty časem nejsou možné. A samozřejmě logici - jak výše zmínil pan předřečník...
    A já vám nabídnu cestu časem do jara 69. právě jsem našel v lejstrech z té doby úžasnou autentickou veršovánku, krystalicky ob/drážející našeho člověka, švejkovsky řešícího, co jinak nelze. Vzápětí, nanejvýš vzásedmí!

    OdpovědětVymazat
  21. Cesty časem / Jakubovi S.:

    S tím co zatím víme, umíme a ovládáme, zatím cestování v čase možné určitě není. Četl jsem před časem nějaké ty vědecko-populární knihy a články na toto téma a celkem dost více či méně kvalitní a inteligentní sci-fi a pomineme-li tu sci-fi, tak určité možnosti teoreticky nejsou tak úplně ostře a zcela uzavřeny, ale poměrně shodně naznačují, že k tomu, abychom o tom vůbec mohli uvažovat, bychom potřebovali ovládnout síly blížící se velkým hvězdám, nebo dokonce supernovám při výbuchu a to ještě neumíme a v dohledné době určitě ani umět nebudeme. Nebo se ty současné teorie časem rozvinou, zpřesní a zdokonalí natolik, že budeme bezpečně vědět, že to nepůjde ani s těmi obrovskými hmotami a energiemi.

    Na druhou stranu, fantasie a touha po vědění, podobně jako blbost, jsou prakticky bezmezné, takže si myslím, že bez ohledu na stav vědění ve fyzice, aspoň občas aspoň někdo o tom aspoň nějak přemýšlet a spekulovat bude.

    OdpovědětVymazat
  22. Dovolím si to vše trochu zlehčit: Mám neobytný pocit, že se do minulosti pomalu a bez zvláštních technických prostředků vracíme. Za chvíli tu bude normalizace. Sice asi s opačným znaménkem, ale taky komunistická.
    Západoevropsky komunistická. [;>/

    OdpovědětVymazat
  23. Normalizace / StK:

    Kocoure, to není zlehčování, to je připomínka, že bychom se zase měli vrátit nohama na zem a uvědomit si, v čem žijeme. Dobře už bylo. Mohl by snad nes někdo znovu natočit něco, jako byla Česká soda? Jasně, že ne. V Austrálii jsou trochu dál, tam je prý zákonem zakázáno nadávat na uhlíkovou daň. Já si myslím, že je jen otázkou času, než naši bruselští neobolševici něco takového včetně toho zákazu vymyslí a zavedou zde. Hovadných a arogantních tupounů jsou v té Bruseli plné baráky.

    OdpovědětVymazat

"Pravidla moštárny" jsou stejná jako v Hospůdce. Spammeři a trollové budou bez milosti likvidováni. Hlasatelé jiných (i opačných) názorů než má Kocour však nikoliv.

Jak se podepsat? >> Komentovat jako >> Název/Adresa URL >>Název a vepsat svůj nick nebo jméno. Pak >> Pokračovat a nakonec >> Publikovat. (Počkat, až to Drak nebo Kocour propustí na obrazovku.)