Prohledat tento blog

pondělí 2. listopadu 2015

Stroj času



   Prý se z kauzálních důvodů nikdy nebude moci cestovat do minulosti. Protože by se jakoukoliv, byť i nepatrnou změnou mohla změnit naše současnost a tím třeba i naše možnost do té minulosti cestovat. Dobře tedy, nebudeme nijak do minulosti zasahovat, jen se tam podíváme. Myslíte, že je to nemožné?




   Před několika lety jsem našel webový portál s názvem http://kontaminace.cenia.cz/ Je to jen mapa České republiky, která se dá prolínat mezi leteckými snímky kolem roku 1955 a dnešními. Najdete si místo a prolnete a hned vidíte, jak to tam vypadalo před šedesáti lety. Ty staré letecké snímky jsou sice černobílé, neostré a zrnité, ale začnou se tam objevovat domy cesty a lesíky, které si pamatujete z dětství. Cesty většinou zůstávají na svých místech, přibývají jakési velké stavby na polích a z bývalých vesnic se občas stávají lesíky. Možná je to jen moje úchylka – ale občas trávím nad touhle aplikací celé desítky minut. Protože většinou se mi rozjede nezastavitelný film vzpomínek. Začínám si připadat jako ten Hejkal z Jiráskovy Lucerny, který skuhrá „Na tomto místě pamatuji třikrát pole a třikrát les...“


1954

2009
   Dům, kde jsem se narodil už není ani na mapě z roku 1954. Jen moje babička mi kdysi ukazovala prázdné místo vedle školy, kde stával. Škola na staré mapě ještě je. Na nové už je tam jen lesík. Úzkorozchodná trať, kudy se k babičce jezdilo z orlovského náměstí také zmizela – jsou tam jen, tu a tam, zbytky náspu. Ale úzká silnička, spíš polní cesta které se vinula podél trati ke kostelu na kopci, kde měli naši svatbu a kde jsem byl pokřtěn zůstala. Dokonce ji potáhli asfaltem – tenkrát byla, jak bylo v kraji zvykem jen vysypaná haldovinou a uválcovaná.

   Vilka mé pratety, kde jsem s babičkou a dědou bydlel do svých tří let už taky není. Ani statek, kde jsme chodívali mlátit obilí z našeho políčka, protože tam měli jedinou mlátičku v širokém okolí. Poháněná byla naftovým motorem, který si pufal stranou u stodoly a široký náhonový řemen se plácal přes půl dvorku. Druhý řemen od motoru, natažený na druhou stranu zase poháněl takzvaný „fukar“, který vyfoukával ze zrní plevy. K motoru a hlavně k řemenům jsme se nesměli ani přiblížit, protože by nás to mohlo „vtáhnout“.

   Je pryč i další statek, o pár desítek metrů výš, kde mlátičku neměli a kde se mlátilo cepy ve stodole na mlatu. Robky se musely dohodnout, aby se jim cepy nesrazily a tak se pro udržení rytmu zpívalo. Jednou se babičce utrhl kožený řemínek, který spojoval cep s násadou a babička se sama svým cepem trefila do oka. Měla tam modřinu jak nějaký hospodský rváč a a rozbila si brýle. Vím, že ji to moc trápilo – brýle tehdy byly na předpis a když je chtěla udělat bez předpisu, protože na ně neměla ještě nárok, byly moc drahé. Vzpomínám si, že se nakonec dohodla s optikem v Orlové, že je udělá jakoby pro dědu, který byl naprosto spokojený s brýlemi, které nosil už od mládí. Děda po závalu, kdy mu několikatunový kámen ze stropu v rubání škaredě polámal nohu dělal účetního na šachtě - a nové brýle nechtěl. Že přes ty staré nejlíp vidí. Byly to šílené kulaté brýle s černými obroučkami, které jsem později ve škole viděl na fotografii Karla Čapka. Ale nikde jinde.

   Pratetina vila byla výstavná, patrová, s verandou v prvním patře, ozdobnými kachlíky na stěnách v kuchyni a v koupelně a mosazným zábradlím u schodiště. Prateta, vdova, bydlela na patře a my, chudší příbuzní v přízemí. Byl jsem malý a vzpomínám si jen na pár příhod. Třeba jak jsem se ve studené ložnici bál, když v našem rybníčku, kterému se říkalo „stav“ večer hlasitě skřehotaly žáby. Byl jsem pevně přesvědčený, že tam bydlí Velký Žabák, který mě odnese, když nebudu hodný, což jsem obvykle nebyl a babička mi musela ze své postele podat ruku, které jsem se do usnutí pevně držel, abych se přestal bát. To ale platilo jen večer. Přes den jsme tam s dědou chodili ty žáby střílet, aby prý ryby měly klid. Děda u stavu sice sedával s prutem, ale nepamatuji si, že by někdy nějakého kapra doopravdy ulovil. On ten stav byl docela malý, snad deset krát patnáct nebo dvacet metrů. A hluboký byl nanejvýš půl metru.

   Jednou děda - vojenskou vzduchovkou, která byla tak silná, že prostřelila celou plechovku a udělala dírku i do další - těch žab nastřílel spoustu a velkých. Přesvědčili jsme babičku, aby nám ta žabí stehýnka obalila a udělala k obědu. Jak chutnala už přesně nevím – ale připadali jsme si s dědou jako francouzští šlechtici. Žabí stehýnka s bramborovou kaší k obědu – kdo na to má, že? Babička nás tenkrát asi neměla moc ráda – prý to byla strašná práce ta stehýnka obalovat. Ale byla to moc hodná ženská, tak nám stehýnka naservírovala a nebrblala. Nejhodnější člověk, kterého jsem v životě poznal. Zato prateta brblala, že je po celém domě cítit rybina. A to jí babička jednu porci nabízela taky, aby jí nebylo líto.

   Později se babička se svou bohatou sestrou nějak nepohodla a děda babičce nedovolil, aby se dále ponižovala a dělala ji služku - a museli jsme se vystěhovat. Šachta dala dědovi baráček o pár kilometrů dál, pod haldou. Bydleli jsme tam se Severovými - on byl havířský důchodce se silikózou a ona prodávala v nedalekém obchodě se smíšeným zbožím. Chodíval jsem ji naproti s malým dětským žebřiňáčkem, protože jednou týdně dovezla velký nákup pro obě rodiny. Děda pak rozpočítával, kolik má kdo komu zaplatit. Měl na to aprobaci – byl účetní a měl krásný rukopis.

   Baráček stál v ďolíku, byl vlhký a měl zásadní nevýhodu - stál těsně u haldy, která hořela. Haldy nehoří plamenem, ty uvnitř jen doutnají a uniká z nich sirnatý kouř. Když jsme s dědou chodili do Doubravy každý pátek k pekaři pro chleba a nejkratší cesta byla právě přes tu hořící haldu, děda mě vždycky nabádal, že musím chodit jen po pěšince, protože bych se mohl propadnout a šeredně si popálit nohy. Nebylo to tak těžké, smradlavé sirnaté žluté dýmy, které tu a tam vycházely z děr, kolem kterých nic nerostlo a v zimě tam ani neležel sníh varovaly svým vzhledem i zápachem. Ale kousek od nich už rostly břízky i chudobná travička, kterou se živili dva blahobytně vypadající zajíci. Tak velké macky jsem už nikdy potom neviděl. Ale možná byli tak velcí jen proto, že jsem měl tehdy pět roků.


   Když bylo špatné počasí – dneska se tomu říká inverze - tak se v tom baráčku pod haldou špatně dýchalo. A děda i babička postupně dostali astma. A zhoršovalo se. Tak se po několika letech zase stěhovali – tentokrát do havířské kolonie ze „čtyřdomků“. Čtyři byty v jednom domečku. Na jednu stranu byly dva, zrcadlově symetrické, které vedly do jedné uličky a zádíčkama byly připojené další dva byty, které vedly do vedlejší uličky. Každý byt měl svou vlastní zahradu, zděnou šopku a prádelnu. Záchodek byl pochopitelně venku, přilepený k té šopce. Všechno vyvedené z červených, dvakrát pálených cihel. Jít uprostřed zimy na záchodek býval docela nezapomenutelný zážitek. Když si jeden nedal pozor, mohl k prkénku prý i přimrznout. Aspoň se to tradovalo. Ale byl to proti domku pod haldou luxus – halda tam tak moc nesmrděla a každý byt měl přivedenou vodu až dovnitř do síně. Pod haldou se muselo asi padesát metrů k obecnímu vodovodu a bylo to do kopce. Uklouznout po sněhu se dvěma kýbly vody nebylo zas tak nesnadné.

   Topilo se pochopitelně černým uhlím, kterého každý havířský důchodce dostával na zimu 56 metráků. K tomu šest „kol“ naštípaného dřeva na podpal, staženého drátem. Plná šopka uhlí, které šachta dovezla a složila hornickým penzistům až do té šopky. Mám takové tušení, že kdysi se fabriky staraly o své důchodce tak nějak líp.

   Pak už jsem se jen přestěhoval do města k mámě. Měl jsem to v mládí takové pomatené – starala se o mě babička, matinka bydlela s tátou v Ostravě a snažila se dělat kariéru v opeře – což se až tak moc nepovedlo. Zpívala sice báječně – když doma cvičila, tak jsem ji i přes zavřená okna slyšel na sto metrů, když jsem šel ze školy. Ale měla 185 centimetrů výšky. A tak každý její jevištní partner, zvláště pak malý a obvykle kulatý tenor vypadal jako její nedospělý syn. Takže nakonec skončila ve sboru a sóla zpívala jen příležitostně – nejvíce královny. Tam tak nevadilo, že všechny přečuhovala. 

   Navíc přišla na svět moje sestra a já musel skousnout fakt, že babička není moje maminka, že moje maminka je ta namalovaná a voňavá paní, která za mnou každý týden jezdila na Kopaniny, objímala mě, což mi nebylo příjemné a vozila mi hračky a „Ovomaltinu“, takový výživný nápoj v prášku, který tenkrát snad rozdávala UNRA. Vzpomínám si, že se napřed muselo silně zatáhnout za špagátek, který odřízl víčko a pak proříznou nožem fólii uvnitř, aby se člověk dostal k vlastnímu prášku. Mělo se za to, že Ovomaltina je pro děti nesmírně výživná a zdravá – a od té doby nemám rád kakao. To totiž bylo podstatnou částí toho prášku. Přitom jsem měl nejraději umělý med „Kunst Hönig“, kterého za války děda nějak „našmelil“ dvě desítky lahviček - a nikdo ho nechtěl jíst. Byl, pravda, už pěkných pár roků starý. Sladce nakyslý, voněl po nějakých bylinkách a měl jsem ho mnohem raději, než skutečný med od včelek. Ten mi připadal fádní. Ještě po letech, jako výrostek, jsem při návštěvě u babky požadoval chleba s máslem a tím válečným medem.

   Vždy, když mi v životě nebylo dobře (a bylo to nepříjemně často) jsem si vzpomněl na „babču“, co by ona v mé případě udělala, co by mi asi řekla. Protože pravá matka není ta, která vás porodila, ale ta, která vám zaváže rozbité koleno, která vás každý večer uloží do postele, která má o vás strach, když onemocníte. A babča - odněkud z jiného světa – mi vždycky poradila a vždycky dobře. Takže mi vlastně nikdy docela neumřela.

   Když jsem se asi před dvaceti roky rozhodl, že svému tehdy patnáctiletému synovi ukážu „krajinu svého mládí“, byl jsem naprosto zděšený. Místo pratetiny vilky na kopci byl vidět jen zasypaný vchod do sklepa, v místě, kde jsme pak bydleli pod haldou bylo jen zarostlé jezírko a havířská kolonie se právě bourala. Náš bývalý švestkový sad, který jsem nakonec podědil, byl tři metry pod vodou, protože okolní terén stlačila vedlejší halda pod úroveň spodních vod a tak z vody čouhaly jen uschlé koruny švestek. Rybníček se mi prostě nějak rozlil a zaplavil všechno kolem. (Ten sad ode mě za zlomek ceny, kterou měl před zaplavením, nakonec odkoupily doly, VOKD.)

    Před pěti lety jsem tam jel znova s kamarádem autem – a už jsem žádná známá místa vůbec nemohl najít, i když se cesty většinou nezměnily. Na rohu už nebyla hospoda, naproti ní chyběl vodojem na věži, tramvaje zvané lokálky už tam dávno nejezdily. Díval jsem se i na satelitní snímky a nikde nic známého nebylo vidět. Jenom cesta, která vedla údolím teď vedla po vysokém náspu. Kolem ní – nic. Louky a remízky. Místo celých Kopanin je mladý les, místo Doubravy louky a na nich chatky. No chatky - spíše takové chatrče, ve kterých se „rekreují“ bývalí havíři. Myslí, že se tomu oficiálně říká „zahradní domek“, ale je to vlastně kůlna na nářadí s postelí. lihovým vařičem a petrolejkou.

   Krajina, tak jak jsem ji znal, se popadla do minulosti. Chodil jsem po loukách, kde kdysi bývala pole a statky a odhadoval, kde asi tak byly ty „mé latifundie“ – až jsem se po několika hodinách bloumání nečekaně propadl do půl metru hluboké obdélníkové prohlubně v trávě. Nebyla vidět. Nic se mi nestalo, ale po chvíli mi došlo, že právě tohle musí být náš bývalý stav, rybník. Halda, která se kdysi vypínala nad pozemkem a kde mi děda ukazoval v hlušině otisky zkamenělých kapradin už tam ale nebyla. Někam ji odvezli. Terén, odlehčený o miliony tun kamení opět stoupl a celý kus krajiny vyschnul. Jen ta silnice teď vedla nesmyslně po náspu.

   Jsem hodně tvrdohlavý. Podle cest jsem všechna nakonec všechna místa našel. To co zbylo z domku pod haldou jsem našel hluboko ve vzrostlém olšovém lese, pár metrů za plotem orlovského „Jurského parku“. Nebyl bych ho byl našel, halda mezitím zmizela, ale nad lesíkem tam zůstal stát starý, rezavý stožár vysokého napětí. Sice už bez drátů, ale věděl jsem kterým směrem jsem na něj v dětství koukal, tak jsem se vydal opačným směrem. A v hustém lese jsem pak našel tři schody, na kterých jsme spolu se Severovými večer sedávali a koukali na západ slunka, které v létě zapadalo právě za ten stožár. Pan Severa tam sedával, kouřil Partyzánky a kašlal, děda taky kouřil, fajfku, ale nekašlal, jen se trochu dusil, protože měl rozedmu plic a astma. Jejich manželky jim to marně vyčítaly. Ech, ty robky....

   Havířskou kolonku jsem našel jen podle odbočky na druhou stranu, přes bývalou tramvajovou trať. Z celé kolonie zbyly jen rovné už dost zarostlé cestičky v mladém lese. Odpočítal jsem čtvrtý mostek doprava – tam bydlela babička - ale bylo tam stejné křoví jako jinde. Tak i tohle místo zmizelo. A je to jen čtyřicet let. Živý, osídlený kousek krajiny, celá havířská kolonie se změnila na křoví.

   Vracel jsem se tenkrát domů s mizernou náladou. Moje dětství zarostlo, zmizelo a už ho nikdy nenajdu. Ale pár dní nato jsem náhodou na internetu objevil ten mapový portál. Od té doby se několikrát ročně na pár hodin stávám cestovatelem do minulosti. Na oněch straých mapách je zachycena nejen Orlová a okolí, ale celá česká republika. Moje Sudety v době, kdy tam byla spousta opuštěných chalup po odsunutých Němcích a obdělávaných polí, které obdělávali ti Němci, kteří zůstali. Museli je obdělávat, protože měli předepsány povinné odvody zemědělských produktů státu, takzvaný kontingent. Prázdné chalupy - dřevěnice už na dnešní mapě nejsou, zbourali je na palivové dříví. Objevilo se sice pár nových, ale krajina se celkově vyprázdnila. Obdělávaná pole se změnila na pastviny nebo les. Polomy zarostly, ale zato se objevily holiny v místech, kde vznikly odkalovací nádrže po těžbě barevných a vzácných kovů. Ne nadarmo se nejbližší městečko pod kopcem jmenuje Zlaté Hory.


   Ostrava se taky změnila. Z jejího centra sice zmizely fabriky, ale objevila se obrovská nákupní centra a parkoviště. Sice nesmrdí, ale pohled na ně je o dost nudnější, než třeba na koksovnu. Takové plecho-skleněné krabice. Silnice se rozšířily, kolem města vyrostla na místě vesniček nová sídliště. Když si tak prolínám minulost a dnešek, mám často pocity jako ten Hejkal z Jiráskovy Lucerny. Že už žiji moc dlouho.

Starý  Kocour ve věku značně kotěcím


Zkuste se někdy připojit na ten nebezpečně nostalgický portál.
Uvidíte, že pocity cestovatele časem nejsou vždy radostné.



44 komentářů:

  1. Nepřipojím se tam. Chce to po mě FlashPlayer a ten já považuji za nebezpečný a tudíž nežádoucí. Odevšad jsem ho vyházel a kdo neumí ani po 2 víc než 2 letech pořád ještě neumí HTML5, mi za to fakt nestojí.

    OdpovědětVymazat
  2. To se pak nedá nic dělat.
    Ale v článku jsou aspoň dva snapshoty, které taky něco vypovídají. [;>)

    OdpovědětVymazat
  3. Jinak stroj času, respektive záznam všeho, co se tu kdy odehrálo, svým způsobem existuje. Světlo, které v ten či onen moment opustilo zemský povrch hučí vesmírem směrem od nás a kdo ho zachytí a koukne se, bude vědět a vidět.

    OdpovědětVymazat
  4. Starý Kocoure, ti chlapi snad nechápou (mrkací smajlík), že ten portál není tak důležitý...
    Tak už je tady čas, kdy atd. atd.. Sečteno, počkáme si na podtržení. V tom i onom smyslu. Má dáti, dal.
    Pravé dětství a mládí je tím zvláštní, že sebešerednější prostředí, sebevšednější situace mají schopnost se zapsat do duše jako zvláštní a jenom moje! To už se jindy nemůže opakovat. Později jenom míjíme a nanejvýš zaznamenáváme.
    Krásně jste převyprávěl a nashromáždil! A řekl byste, že váš (dosavadní) životní příběh byl výjimečný?
    Byl!

    ST

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuju ti, kocoure, upřímně jsem si poplakala a při čtení jsem si uvědomovala i tolik svých zážitků. Jenže bych je určitě neuměla tak krásně popsat. Jsi tak úžasně epický. A ty srovnávací fotky, skvělý!

    Dnes jsem si v tom krásném slunném dni uvědomila, jak já vidím svoji "rodnou hroudu" - Prahu - velebné Vinohrady. Kam padne moje oko, tam je nějaký příběh, nebo aspoň vzpomínka. Hraju si takovou hru - zahlídnu někde nějaký dům - na fotografii v časopise třeba, a téměř stopro vím, kde ten dům je. A další tisíce věcí. Moje "hrouda" je tak jiná než tvoje, ale je stejně krásná. S dětstvím už to máme dost rozdílné, rozhodně jsi ho měl ale lepší než já. Což ti přeju!

    OdpovědětVymazat
  6. Jsem rád, že jsem pobavil, milé hvězdy.
    Já měl vlastně ganz obyčejné dětství a jenom jednu kliku, zato obrovskou - babču. Byla to hluboce věřící Polka a děda byl zase nevěřící Slezan. A žili spolu až do smrti. Babička mi vykládala, jak by měl být svět správně "ustrojen" a děda zase, jak opravdu JE ustrojen. Čili dialektickým uvažováním jsem byl nakažen už jako hloupé děcko. [;>)

    Epické vyprávění? Ale houby. Píšu, co mě napadne, nemám žádnou osnovu a na začátku ani nevím, jak skončím. Problém je jenom v tom, že neumím psát tak rychle, jak mi běží myšlenky. A že po sobě musím opravovat fůry překlepů.

    OdpovědětVymazat
  7. Je to úžasné strhující nostalgické hutné smířené nesmířené hutné věcné surreálné líčení. Krajiny, jaká byla/je/není jedině TAM. Nikde se povrch země najednou nezvedne a jindy neklesne. Nikde jinde se zničehonic nekouří ze země. Nikde jinde nezanikají a nevznikají rybníčky, louže, zrádné mokřiny.
    Projížděl jsem předloni nad celým tím strašným neexistujícím Podkrušnohořím. A bude to tam horší. Ale to je něco jiného. Náš Sever není jenom zmar. Něco se tam děje, mění se, je tam energie. Nejsou to tzv. Sudety...
    Dík. Líčení plastické jak důlní trhavina.

    OdpovědětVymazat
  8. Špatně zvolené slovo - "pobavil", kocoure.

    Myslím, že jsi každého svým vyprávěním přiměl, aby si zavzpomínal i na to svoje. Životní příběhy nás všech by jistě taky byly zajímavé, jen to dokázat hodit na papír.
    Tvoje slova nejlíp shrnul Jakub. Je v nich trhavina, která způsobí rozbřesk v každém.

    OdpovědětVymazat
  9. Ostravou jsem zaujat, Přívoz jak si jej pamatuji je ve pryč, hospoda KOKSOVNA, Hálkova, domy v Dobrovského, byl jsem tam, ani vrátit se už nejde, nepoznávám. Tramvaj do Bohumína je taky v ....
    Dobrá rada pro důchodce, je podzim, seďte doma na zadku a nelezte do lesů, hlavně ráno a večer bo " střelbou na nejistý cíl, která je sice přisně zakázaná, ale děje se neustále, se neštěstí dovrší."
    TP: k "Dík. Líčení plastické jak důlní trhavina." ! Plastiku používají v dolech jen hazardéři= palest......!
    4P

    OdpovědětVymazat
  10. Pohyb v čase:

    Místa mého dětství bych mnohá našel poměrně snadno a rychle. Mnohá z nich jsou dnes i po všech těch letech v relativně nezměněném stavu. Mnohé bych nepochybně zase našel, ale navštívit by vzhledem ke změnám účelu používání a vlastnických vztahů šla buď s problémy, nebo možná vůbec ne. Určitě by ale šlo proletět se nad tím vším letadlem či vrtulníkem. Šárecké údolí a kopce jsou z větší části tam, kde byly i tenkrát, ale částečně je to tam oproti mému dětství pod vodou, kvůli nádrži Džbán, takže na některá mnou oblíbená místa z mého dětství se dá dostat leda tak ponorkou, nebo aspoň s potápěčskou výbavou :-) Na druhou stranu, pod vodu, v ponorce, nebo i s tou potápěčskou výbavou, to by mohl být docela zajímavý výlet :-) To by se mi zamlouvalo úplně stejně jak tenkrát v dětství tak dnes :-) Ta ponorka samozřejmě víc, dnes už se jen velice nerad máčím ve studené vodě. To je jeden z podstatných rozdílů oproti dětství ;-)

    OdpovědětVymazat
  11. Kocoure uf, sedlo to na mě, k sentimentu nemám daleko.

    OdpovědětVymazat
  12. Schu, vy jste sentimentální? Odhlížím od kocourova textu a myslím sentimentalitu všeobecně. To jsem se zase jednou sekla, vůbec jsem si vás tak nepředstavovala. Tím přiznáním jste se mi velmi přiblížil :-) Jsem občas taky moc ráda sentimentální, dělá to dobře mojí dušince. Ale u ženských se na to tak nehledí. Chlapi svoje duše skrývají. Vaše doznání mě nadchlo.

    OdpovědětVymazat
  13. Astře a Obuvníkovi:

    Sentiment patří k poměrně oblíbeným a rozšířeným emocím a chlapům se rozhodně nevyhýbá. Není na něm tedy nic divného ani nečekaného. Emocí takřka prostí bývají jen psychopati bez rozdílu pohlaví a i těm psychopatům činí jakousi divnou radost, když ubližují jejich okolí. Zkrátka ani oni nejsou tak zcela bez emocí, jen ty jejich jsou vůči okolí hnusnější. O to krásnější je samozřejmě v kontrastu s tím úplně obyčejný lidský sentiment.

    Na tomto konkrétním sentimentu se trochu podílí počasí, slunéčko je nízko na obzorem, brzy je tma. Nedávno byly dušičky a Kocour tu, k tomu všemu navrch, tím jeho dětstvím a námětem plynutí času a proměn krajiny, navodil tu správnou atmosféru. Za což mu tímto děkuji. Docela jsem si to užil. Na rozdíl od toho všeho, co se na nás hrne z médií a praštěných serverů, tohle bylo takové poklidné, pěkné, vážné, inspirující a melancholické až uklidňující zároveň. Něco takového já docela rád.

    OdpovědětVymazat
  14. Sentiment - temperament - moment - lament - aliment. [;>)

    OdpovědětVymazat
  15. To jsem. Ausgerechnet vymejšlím gramofon pro tchyni. Měla historický kufříkový klumpr, pak koupila moderní klumpr, naštěstí šel vrátit. "Vše v jednom" na trhu je mizérie. Než klumpr, zprovozním svoji sestavu a buď elpíčka zdigitalizuju, nebo jí ji dovezu a svoje elpíčka zdigitalizuju na druhém gramofonu, jestli ho zprovozním. Ten v sestavě je monstózní historický anglický kousek z šedesátých let, ramímko SME, vložka Shure. Původně. Jenže když jsem ho dostal, byla vadná jehla, tak jsem dal Ortofon. Po čase gramofon skončil ve sklepě a přenoka utrpěla úhonu. Tak zas je třeba jehla. Náhradní do Shure, legendární M47G dneska vyzvedl. Celý krám musím rozebrat, opravit, vyčistit, namazat, sestavit, seřídit a dovymyslet usazení chassis v korpusu aby se co nejméně přenášely vibrace od motoru. To není gramofon, to je strojovna. kdysi jsem udělal repas jen napůl. Při tom všem mi hlavou táhnou velmi sentimentální myšlenky. Na netu narazil na "všechnovjednom" Grundig s chassis Dual 1219. To Chassis z roku 1969 měl strejda. HiFi automat, švýcarská práce. Od někoho jsem dostal Tesla NC470, jenže potřebuje generálku, mimo jiné hází talíř. Přenoska je výborná, i jednoduchá mechanika sice dobře navržená, ale zprasené provedení. Dát do funkčního stavu bude piplačka. Nejen všechno zatuhlé, ale i přesnost výroby talíře je mizerná. K tomu budu potřebovat korekční zesilovač pro přenosku. A aby si rozuměl s digitálním nahrávadlem. A kam to umístit...
    Gramofon, sentimentální závan. Desky jsou, například tam kde jsem kupoval jehlu, mají LP Johny Cash, za 540 Kč, ještě porozmýšlím. Jo vinyl a staré časy HiFi, časopisu Hudba a zvuk a všeho....A rádio se dalo poslouchat, šlágry, ne univerzální hluk jako dneska a navíc s dynamikou na jedné hlasitosti, bezdynamikou. Zvukařská prasárna. Podobně jako reedice "vylepšených" nahrávek na CD. Srovnáno, vyčištěno, umrtveno. Prej co čekat od CD.... Před deseti lety jsem zkusmo zdigitalizoval několik elpíček. Přes zvukovou kartu notebooku. Nastavil úroveň v signálové cestě abych co nejlépe využil dynamiku, nahrál, pak jen digitálně střihnul. Žádné odšumování a podobné úpravy. Má to lesk a autenticitu desky. Radost poslouchat.
    Jen ten sentiment a nostalgie, myšleny na ty, kteří tu již nejsou....

    OdpovědětVymazat
  16. Nesentimentální poznámka:
    Korekce RIAA se dá přesně namodelovat v každém slušném audio editoru. (Třeba CoolEditPro 2.1)
    Signál z rychlostní přenosky pak stačí jen trochu předzesílit - i když slušná audiokarta má obvykle citlivosti dost.

    http://www.belza.cz/audio/phono.htm

    OdpovědětVymazat
  17. Gramofony a vinyly:

    Zachoval se mi doma ještě gramofon, Philips, vlastně je to trojkombinace s rádiem a kazeťákem. Nejsem si jist, v jakém stavu jsou řemenice u gramofonu, ten by nejspíš šel zprovoznit ze všeho nejsnadněji a nejrychleji. Zesilovač určitě potřebuje vyměnit jeden výkonový tranzistor. Kazeťák nejspíš všechny řemenice, jestli to vůbec půjde poshánět. Ale on by asi stačil ten gramofon sám o sobě i bez zesilovače, signál se dá „sežrat“ zvukovkou a notesem.

    Kdyby to nešlo, tak ony se za cca 3-4 kKč dají pořídit jakési srandovní gramofonky přímo určené k digitalisaci vinylů a připojitelné k počítadlu přes USB, ale jak jsem tak na ně koukal, tak se mi mechanicky nelíbí a to že ani trochu a rovnou na první pohled. Pak jsou tu profesionálnější a mechanicky, parametricky a tak vůbec celkově mnohem hezčí věcičky za cca 8 kKč a to už bych si zase dal říci, to už by se mi i líbilo.

    A ano, šum s trochou praskotu tak nějak k vinylům patřil, stejně jako určitá úroveň digitálního šumu patří i k těm sebelepším záznamům pořízeným digitálně někde z živé muziky. Trocha šumu se prostě vloudí a je třeba s tím bojovat přesně jen do té míry, aby toho šumu byla jen minimální snesitelná hladinka a pak už přestat utrácet za nesmyslně drahé věci.

    Repase:

    Trochu Obuvníkovi to hraní závidím, v dobrém samozřejmě, taky bych si rád pohrál, ale nějak není kdy a ani těch hraček kolem není tolika. Byť ten problém s časem je mnohem hůř řešitelný, než ten problém s tím, že je těch hraček kolem mě nějak málo.

    OdpovědětVymazat
  18. Ty USB gramofony je superlidovka - čti šunt. To bych nekoupil ani za dvě koruny. ONO TO NEMÁ ANI STABILIZACI OTÁČEK!!!

    OdpovědětVymazat
  19. Ještě ke gramofonům: Používal jsem TESLA NC 410, protože byl za 10% ceny studiového a my jsme nepotřebovali dálkový start a podobné fičůry.

    Kvalita byla až na ne tak luxusní obsluhu naprosto srovnatelná. Naposledy jsem na něm přetahoval do MP3 270 ks LP. A dokonce na kšeft. [;>)

    OdpovědětVymazat
  20. Schu, a to všechno pro tchyni? Žasnu! Musí to být milá žena. :-) Já mám zase milého zetě, doopravdy. Ale gramofon bych nezvládla. Třeba pekáč buchet, to jo. Ty nepotřebujou korekční zesilovač pro přenosku a takovýto další tamtonějaký.

    Ale ujeli jsme od tématu. To je škoda. Sentimenti jsou lepčí ! :-)

    Šum a praskot desek, draku, je na poslech skoro jako přesýpání písku na plech, ráda jsem to poslouchávala...

    OdpovědětVymazat
  21. Sentiment není žvýkačka, nedá se natahovat do nekonečna...

    OdpovědětVymazat
  22. Sentiment:

    Kocour má pravdu, nic se nemá přehánět, všeho moc škodí a ani sentiment není výjimkou.

    Obuvníkovo hraní:

    Nevím jestli si Obuvník hraje s tou hromadou hraček víc kvůli sobě nebo kvůli tchýni. Odhaduji, že spojuje příjemné s užitečným, tchýně přišla určitě vhod jako záminka a na druhou stranu, každý šikovný chlap potřebuje čas do času pochválit a Obuvník zcela jistě nebude výjimkou, takže až si báječně vyhraje, bude ještě k tomu pochválen za výsledek. No neberte to :-)

    Šum a praskot desek / Astře:

    Ano, je to podobně příjemný a žádoucí zvuk, jako třeba kapky deštíku po parném dni, nebo šum večerního vánku někde v horách nebo u moře. Symbolisuje to většinou pohodu, protože když má člověk čas na poslouchání desek, většinou je mu dobře. Nebo je na tom tak blbě, že už je to fuk a ta deska je tu pak tak trochu místo panáka proti šoku, ale to se naštěstí neděje tak často, ta pohoda je přeci jen častější a to je moc dobře.

    OdpovědětVymazat
  23. Gramofony s USB / StK:

    Ano za ty „vylevněnky“ určené k digitalisaci bych nedal ani korunu. Zadarmo bych to nechtěl, a asi bych to nechtěl do ruky, ani kdyby mi za práci s tím krámem platili. Však jsem taky psal, že se mi nelíbí už od pohledu. Že je to odpad, je na tom vidět už z dálky. Parametry se raději nezmiňují, jen marketingové tlachy, zkrátka je to odpoudivé a podrřelé už na první, natož pak jakýkoliv další pohled.

    Zato některé ty hračky a strojovničky uváděné jako gramofony pro DJ, co stojí kolem 8 kKč a víc, to je jiná. Jednak už se udávají nějaké parametry a i podle jiných věcí je vidět, že nějaké ty náklady, práci a péči ta jejich výroba přeci jen „spolknula“.

    Gramofony jsou krásné a lákavé především tím, že z nich leze ten praskot desek, což je zvuk přenášející do mládí. Tak trochu takový akustický stroj času :-)

    OdpovědětVymazat
  24. Jo jo... Gonna make a sentimental journey... Ten po celé zeměkouli v roce 46 znějící absolutní, slečny zbezbraňující (/c/JS) saxofonový, klimprový, kytárový hit, co je o tom, jak se jeden rozhodl (gonna = americky going to, vědí) vydat se na cestu zpátky do mládí, to renew old memories. U nás to dostalo háv "V Texasu žil Sentimental Johnny..." - a ten měla pistolnické sklony, takže "šerifům se znelíbil". Znělo to okamžitě od Ztracenky po Prýgl, od Beskyd po Vysočinu.
    Před 48 lety jsem to slyšel na Velké a Zlaté a Staré řece hrát Settlery, Petra Altmana atd. Dovolím vám mi závidět.
    Scénář ještě někde mám. Asistent scény s přidělenou kanoí a slečnou (!) na komunikaci mezi jistým korábem a nebezpečným břehem s dosud divokými nevypočitatelnými domorodci v osadách na březích dosud nezmapovaných vod, kde se občas mihla jako sen přeludná squaw a kolem ní nahá papůs a od ohňů v klínu skal zněly z primitivních nástrojů divé písně v neznámých tóninách...
    Dál už vyprávět nemohu. Dál už neumím.

    OdpovědětVymazat
  25. Hmm, tak jsem hned poránu dostala sprchu! Jdu si tedy znovu lehnout a za trest vám neřeknu, o čem budu sentimentálně přemýšlet. Ať je vám to líto, jako mně je teď to, jak jste mě utřeli. :-(

    OdpovědětVymazat
  26. Snažím se spojit příjemné s užitečným. Udělat radost sobě i druhému.
    Z USB gramofonů se mi líbí kategorie zhruba od šesti tisíc nahoru. Například Lenco 90. Jenže v základu je to na úrovni někdejších slušných NC. Z klasických kolem dvaceti. I u nich významný podíl na ceně má "luxus". Výš už to jsou naleštěné prdy. Střední třída chybí, ostatně to je velmi obecný problém. Zato spousta supermarketových křápů. Na DJ gramce pozor, zvlášť ty levné, sice vypadají bytellně, ale jejich vlastnosti nemusí být vhodné pro vložky s vysokou poddajností. Gramofon přitom je velmi jednoduché zařízení. Ovšem náročné na mechanickou přesnost. Mechanická malovýroba je drahá. Při prohlížení supermarketových "zázraků" si říkám "zlatá Tesla". Na to co potřebuju mám všechno co potřebuju. Jen to dát dohromady. Kousek po kousku, kousek po kousku času. Na přepis mi stačí gramofon, korekční předzesilovač a nahrávadlo. Místo pc karty jsem koupil záznamník Tascam DR5. Dá se použít k nahrávání ze všeho. Teď už se jen musím dokopat ke zprovoznění obou gramofonů. A mezi tím se poohlédni u po bazarech, jestli bych narazil na něco zajímavého za zajímavou cenu. Prakticky potřebuju jen dobře udělané chassis. Exkluzivní raménko mám od toho anglického žentouru.

    OdpovědětVymazat
  27. Pro Astru:
    Tady přece nikdo nikoho nesprchuje, natož aby ho ještě utíral! [;>)
    Na to máme šumné služtičky a diskrétní komorníky!
    Tedy ti, co na služebnictvo mají! Ostatní musí spoléhat na samoobsluhu.

    OdpovědětVymazat
  28. Drakovi:

    Jistěže technické nedokonalosti dělají atmosféru. Mnohokrát jsem dělal "starý gramofon" z moderní (relativně) nahrávky, taky je oblíbený "lampový radiopřijímač" nebo telefon. Nebo "přenosný tranzistorák se slabýma baterkama". Dokonce jsem (tuším pro Olomouc) dělal "hodně vyšťavený mp3 přehrávač".

    Ale pravé staré záznamy mají ještě jiné parametry - dozvuk malých, vydřevených studií (hospod / stodol), jiné rozesazení muzikantů a tedy i jinou "mixáž" a hlavně styl hraní a zpěvu. Takhle to umí jenom Havelka & His Boys. A taky rozhoduje i repertoár.

    OdpovědětVymazat
  29. Dozvuk
    Tohle jsem od Cílka nečekal:
    http://jdem.cz/bumpf3
    4P utečenci, „ingeneered“

    OdpovědětVymazat
  30. Vážený Schu, doufám, že se vaše tchyně dožije výsledku vaší činnosti. Protože sehnat vhodné chassis je dost problém. :-)

    Kocourovi chci jen sdělit, že jestli v životě nepoznal natahovaný sentiment, ví houby, co život obnáší! Tak! A máš to! ++++++++++

    OdpovědětVymazat
  31. To Astra:

    Myslí se tím sentimentem mexické či novácké telenovely čili seriály?
    Tak ano, vím pr... ...houby, těm pořadům se vyhýbám, jak čert kříži, to je svatá pravda.
    A když na NOVĚ k reportáži o následcích nějaké havárie hrají smuteční hudbu tak opravám vypínám zvuk. Když přidají zpomalené záběry slzících pozůstalých, tak vypínám i obraz. [;>)

    Teď už jenom čekám na ten den, kdy se i zprávy v rádiy začnou podmalovávat hudbou. Myslím,, že bych zprávařům mohl dodávat univerzální set skladeb, kde bylo u každém položky napsáno:¨

    * letecká havárie
    * demonstrace
    * atentát
    * hádka ve sněmovně
    * zatčení korupčníka
    * líté boje ve vládě
    * ztráty zemědělců po živelní pohromě
    * ze života bezdomovců
    * přemnožené myši/jeleni/kanci

    atd. Tuším, že dva tucty profláknutých melodií by pro začátek stačily. K čemu by se třeba hodil Šavlový tanec Arama Chačaturjana ze Svatby v Malinovce? Nebo Wagnerova Jízda Walkýr? Za Goebbelse byl na používání hudby prý vydán dokonce jakýsi manuál - ale jen pro filmový týdeník. Proč taky ne v rádiu?

    Jsme snad horší než Goebbels? [;>)

    OdpovědětVymazat
  32. Astro, jak řípa. Ťuk ťuk ťuk. Dostane anglána, nebo rychle zdigitalizované na cédéčkách.

    Kocoure, jak se probírám materiálním zabezpečením pro nahrávání, připadá mi velmi pikantní, že to co točíš a zpracováváš na zařízení v základu tisíců za standardní profi krabičku/kus a stovek za kabely (s příplatkem za robustnost), majitelé zlatých uší poslouchají na zařízení statisícových zaklínajíce se se zlatem, stříbrem, lampami, demagnetizéry, zahořovadly, vodičkami na konektory a setinami decibelu. Po návštěvách snobendcentra byla návštěva muzikantské prodejny velmi poučná.

    OdpovědětVymazat
  33. Zkouším nahrávadlo Tascam DR-05. Zatím velmi zdatně přehrává. Má mouchy, že nahrávky musejí být v přednastaveném adresáři music, v maximální hloubce dalších dvou adresářů. Hlubší strukturu nepřečte. To znamená, že nemůžu mít strukturu adresářů žánr, autor, dílo, stopy. Jen autor, dílo stopy. Než jsem na to přišel, pěkně jsem se vyvztekal, v návodu to není. Adresáře lze vytvářet, ale ne mazat, jen stopy v adresářích. Oproti dosavadnímu přehrávadlu má zvuk se zdá pevnější, méně zábavný, obyčejný analytický. Prostě přehraje co dostane. Možnost ekvalizéru je spartánská, jen zapnutí/vypnutí zdůraznění/zeslabení pevně nastavených basů nebo středů nebo výšek. Naštěstí u dobré nahrávky není potřeba. Utáhne i velká sluchátka, výkon 2x 20mW na 32 ohm stačí s rezervou. Prostě nevymýšlivý profi standard.
    Nevím jestli pro nahrávání ze standardní úrovně linkového výstupu nebudu potřebovat dělič, na netu je kritika, že nemá pravý linkový vstup, že je jen příliš citlivý sluchátkový. Ale to se dá řešit. Zatím nemám na čem vyzkoušet. Až nastavím signálové úrovně, nahrávání bude hračka. Nevím jestli využiju mikrofony, možná pro nahrávání v přírodě a cvičení na kytaru. Pro mě jich je až škoda.

    OdpovědětVymazat
  34. Pro Schu.:
    No to já vím. Dokonce už od mládí. Jsa nedůvěřivým, začal jsem už v mládí klást "zlatým uším" pasti. A chytili se vždycky. Ne skoro vždycky. Pokaždé. Když jsem si vymyslel nějako pohádku - tak ji potom ve snímku zřetelně slyšeli.
    Ale pozor - oni jsou echt snobové i mezi profíky. To je pak hodně smutný pohled. TYeď je to o počtu mikroportů v muizikály. Už jich máme nejvíc v celé kotlince. Představení není o nic lepší než dřív. Jenom se o něj musí starat víc lidí - a poruchy jsou četnější. Profesionální - snobárna

    Když se kdysi diskutovalo třeba o tom, na jaký formát máme přejít z pásků, vždy jsem dělal dvojité slepé zkoušky. Protože člověka vždy něco ovlivní - i slova ač má své vědomosti a zkušenosti. Nejsi-li schopen se rozhodnout - věř svým očím / uším. A pro jistotu si na sebe připrav slepou zkoušku. (Tedy ve finále si ji nech připravit, pochopitelně.) A často zjistíš, že nejen ty, ale i ty inzerované "zlaté uši" doopravdy neslyší, je to postoj člověka zblbnutého nějakou reklamou, kolegou, knihou.
    Měl jsem vynikajícího technika. Inženýr, přesnost na desetiny dB. Schémata v hlavě. Manuálně zručný jak vopička. Ale třeba zvýšený šum začal vnímat, až když zvukaři začali brblat. Pak si ho změřil - a teprve pak mu začal vadit. Tomu jsem vždy říkal: Nehrajeme pro analyzátory spektra, psofometru, osciloskopy a podobné krabice. Naším zákazníkem jsou uši posluchačů. Co ony neslyší, neexistuje. A naopak.
    ===
    Ostatně o focení a foťácích platí to samé. Franta Krasl, můj fotografický guru z mládí (už léta fotí v jiné dimenzi) mi vždy s potutelným úsměvem říkal: "Když nevíš co říct, nech ho raději zasunutý!" V překladu: "Pokud nevíš, co chceš svou fotkou sdělit divákům, nefoť, nech raději fotoaparát v pouzdře!" Fotil většinou Rolleiflexem 6x6, divadlo stejně jako fabriky, který byl tak ohmataný, že všechny páčky měly mosazný lesk. Chrom byl dávno pryč. A jeho fotky mluvily, šeptaly, řvaly. Dělaly to, co určil on. Pan Fotograf.

    OdpovědětVymazat
  35. ST

    Krátce, abych tady nezdržovala.
    St. Kocoure, ono došlo k posunu významů. Aspoň v některém prostředí. Sentimentální by mělo být jen "citové", působící na city. Už ale označuje falešné, přehnané, slzotvorné paskvily.
    A za slovem "romantický" se nezřídka schovává trapné, jednoduché porno pro ženy.
    A úplně jsme zapomněli spojení "milostný příběh"...

    Občas je tak krásné být sentimentální! Ne, že ne. A to druhé... Inu, jak kdy, kde, s kým.

    Šavlový tanec už v TV zprávách byl! U nějaké rvačky.

    OdpovědětVymazat
  36. Kocoure, "když nevíš..." to bych musel zrcadlovku rovnou zrecyklovat. Ach jo.

    Přehrávadlo, Tascam DR-5 V2 jak jsem o něm před časem psal, mě jako přehravač zvukově překvapil. Připouštěl jsem, že by mohl být dobrý, ale až tak...nešumí, nic si nepřidává, co se týče výstupu, nic ke kritice. Standardní profiparametry, celek sakumprásk s vysokou přidanou hodnotou. Za dva sedm. Kolik stojí vychvalované "highend" přehravače... Natočíš na tomhle, obyčejné kabely canon - canon, a oni pak poslouchají na naleštěných prdech v ceně chalupy. A vášnivě diskutují kdo má naleštěnější...

    Jak poslouchám ukázky z cd z knížky Staré nástroje, co mě dostalo, je efekt hall. Velmi decentní. Sice si na efekty nepotrpím, ale klavírní ukázky s ním, to je nadýchnutíčko. A vůbec, tohle je nejposlouchatelnější poslouchadlo jako jsem kdy měl. Poslouchám přes úplně poslední modifikaci MH1. Plný živý zvuk, je tam všechno. Úplně všechno.

    OdpovědětVymazat
  37. Stello, v žádném případě nezdržujete!
    Tenhle kyberprostor, Útulna jak jsem ho nazval, je určena k popovídání, nikdo nikam nespěchá a pokud spěchá, tak se tu prostě nezastaví - a ušetří čas na... Na co? Jsem rád, že jste tady.

    Ke slovům a jejich významům:
    Ve sloupku Vzkazů jsem zkopíroval myšlenku Ferdinanda Peroutky. Dneska je mnohem aktuálnější než tehdy. A je to vlastně "main theme" mého celého počínání. Slova totiž ztratila původní význam, tímto pádem je veškerá komunikace posunutá mimo realitu. Je to činnost úmyslná. Jak "hyperkorektníci", tak "lidskopráníci", "zelení" a "multikulturalisté" ale i komunisté, nacisté či fanatičtí věřící rozličných vyznání mluví každý svým jazykem. Jejich slova už neoznačují to, co označovala v době, kdy se začala používat pro nějakou věc, vlastnost nebo činnost.

    Už jsou to jakási hesla, která ovšem pro každou skupinu znamenají něco jiného, možná i úplně opačného.
    Pak jsou dokonce slova zakázaná, tabuizovaná. Cikán. Pro ty Cikány, kteří pracují a nekradou a posílají děti do školy to není urážka. Často o sobě prohlašují, že jsou Cikáni. Za Romy považují ty, kteří jsou jim vzhledem podobní, ale způsobem života se naprosto liší. Totéž je slovo černoch. A spousta dalších. Zakážete-li vyslovovat slovo Cikán, lidé si rychle najdou desítky jiných výrazů, opisů, které neomylně označují tohle etnikum.
    Čokoslovák, čmoud, cikorka, kofola, snědý spoluobčan, briketa, opálenec.
    Přitom každý eden z těch výrazů má horší, negativnější podtext, než ten obyčejný, pocitově vlastně neutrální "Cikán".
    ===
    No a tohle je problém, na který se snažím upozorňovat. Nebo vezměte slovo "intelektuál". Vzhledem k výplodům některých poněkud chorých mozků, které se ovšem halasně zaklínají svým intelektem, ať už tím myslí vzdělání nebo příslušnost k určité sociální skupině případně vlastní inteligenci, je to už téměř nadávka.
    A tak bych v uvádění "pošoupnutých" významů slov mohl pokračovat do rána.
    Příšerně jsou deformována třeba slova "svoboda" nebo "vůle".

    Ale to je povídáni na dlouho - víc než na jeden blog...

    OdpovědětVymazat
  38. Jo, máte recht, St. Kocoure. (Tak pěkně česky...)
    Žiju mezi cikány, pro ně je úplně běžné se tak nazývat. Jen. když o něco "bojují", jsou náhle Romové.
    Nepoužívání slova černoch je doklad blbosti. My jsme indoeuro? Když ne běloši. Indokavkazani nebo co. Dněprovolžský stepní lid.

    Trochu vedle, ale ne úplně. Včerejší diskuse o Zlatých slavících. Nadšené hlasy pro Ortel. Najděte si. Co s tím?

    ST

    OdpovědětVymazat
  39. To vůbec není vedle St.:
    To je do černého! Manipulace. Tady dvojitá - jednak snaha organizovaně zvrátit hlasování a proti tomu snaha organizátorů tomu nečestně zamezit. Už to tu v souvislosti se stupidní soutěži "Slavík" jednou bylo - za "totáče"¨, kdy se recesisté kolem herce Donutila dohodli, že do soutěže protlačí nějakého Rudy Kovandau, poněkud silně "intelektuálně alternativního" hocha z Brna. Tenkrát se hlasovalo korespondenčně pomocí kupónu vytištěného v MS a organizátoři zabránili jeho 13. místu - prostě ho vyřadili.
    O manipulacích kolem toho "zlatého českého ptáka" se píše třeba tady.
    Jenže - a to je průšvih - takhle se manipuluje s anketami o ledasčem. A obávám se, že i se seriózními výzkumy veřejného mínění. Proto politici nechtějí připustit konání referend - tam je kontrola nakládání s daty přece jen důkladnější. Oficiálně proto, že nálady veřejnosti jsou vrtkavé a že veřejnost "nemá dost informací o daném problému". Časem se možná zakážou i volby - to kdyby to vypadalo, že by mohly něco změnit.

    Ve Švédsku to už udělali.

    OdpovědětVymazat
  40. Dodatek:
    Skupina Ortel a její píseň Mešita mi po obsahové ani hudební stránce nic neříká. To, co říká je sice pravda, ale podávaná (pro mě) poněkud divným způsobem. Nicméně akce, rozjeté proti ní jsou na pováženou. Svoboda slova a názoru? Opravdu?

    A dnešní postřeh:
    "Dárek zdarma" v reklamě. Pokud není dárek zadarmo, není to přece dárek! Plevelné tvrzení.

    OdpovědětVymazat
  41. Manipulace kolem Slavíka:

    Je to takové celé nějaké ubohé, upatlané a celkově nedůstojné.

    Při SMS-kovém hlasování, pakliže ta SMS není zadarmo, což ona tedy jak to tak znám rozhodně není, dokonce proti jiným SMS je její cena obvykle dost nemravná, by mělo být normou:

    1) bezpodmínečně potvrdit SMS-kou příjem hlasovací SMS a
    2) případně i sdělit počet hlasů v moment přijetí došlých.

    Chápu, že je u nás poměrně rozšířeným nešvarem, že k zakázkám se dostávají kamarádi kamarádů a různé jinak spřízněné duše a to zpravidla bez ohledu na schopnost a možnost poskytnout službu či odvést práci v náležité kvalitě, ale i toto patří kamsi k té ubohosti a upatlanosti místních poměrů.

    Toto křiváctví a upatlanou ubohost je třeba důsledně potírat. Ozývat se, tropit si z nich šašky, ostrakizovat dotyčné, hlavně nemlčet a nerezignovat, naopak, dát jim to najevo a nechat je to pořádně si to „vyžrat“, aby je přešla chuť.

    Ortel a Mešita:

    Není to rozhodně to nejhezčí, co jsem kdy v životě slyšel, ale ani zdaleka ne to nejhorší. Celkem to ujde a na rozdíl od dotačních hajzlíků z Hatefree a podobných dojičů rozpočtů a jiných sluníčkářských vší, parazitů a násosek, tihle kluci se nejspíš uživí sami a za své. Klukům právem náleží mé sympatie.

    OdpovědětVymazat
  42. Pravdu díš, Draku!

    Bez ohledu na to, že prvoplánový způsob "zjevování pravdy" jak to dělá Ortel mi nekonvenuje, měli, MUSÍ mít právo tu svou pravdu říkat. Nenašel jsem tam v textu nic, co by nějak snižovalo lidskou / muslimskou důstojnost. Jen "hambatou pravdu". A potlačování pravdy, byť nepříjemné, se vždycky vymstí.

    OdpovědětVymazat
  43. Hoši, hoši. Ono se to tak zdá. Vždyť mají vlastně pravdu... Ortel. Ale najděte si jejich stránky, se vší tou symbolikou, násilnictvím, primitivismem.

    Pravdu dí Kocour, manipulace. Daří se, padá na úrodnou půdu. Rozhodně raději budu sluníčkářská veš. To je ale taky pofidérní označení, pod nímž se schová kdeco.

    Ta podivnost - Slavíci - už šustí jak barevný staniol z balíčku normalizačních dárečků. Už se anketa změnila v obyčej, jako je masopust atd.. I když kdysi soutěž začínala zajímavě.

    ST

    OdpovědětVymazat
  44. Ano, DÁREK ZDARMA je pleonasmus - to, co je obsahem rozšíření pojmu, je obsaženo už v něm samotném.
    Slavík a vše kolem něho mi vždy byl celkem či ( v posledních desítiletích) zcela jedno.

    OdpovědětVymazat

"Pravidla moštárny" jsou stejná jako v Hospůdce. Spammeři a trollové budou bez milosti likvidováni. Hlasatelé jiných (i opačných) názorů než má Kocour však nikoliv.

Jak se podepsat? >> Komentovat jako >> Název/Adresa URL >>Název a vepsat svůj nick nebo jméno. Pak >> Pokračovat a nakonec >> Publikovat. (Počkat, až to Drak nebo Kocour propustí na obrazovku.)