Prohledat tento blog

čtvrtek 17. prosince 2015

Je čas



„Je čas. Ve tvých hodinách zbývá poslední padající zrnéčko písku.“ 
„Kdo jsi?“
„Jsem,“ krátce se zamyslel. “ Řekněme, že účetní.“
„Ten, který...?“ 
„Ano. Účetní tvého času, vlastně...času každého z lidí“
„Ale proč už teď, právě teď?“
„Tvůj čas si vzali jiní.“
„Jací jiní?“ 


   „Přicházejí zdaleka. Nemám ti za zlé, že sis jich ve své každodenní lopotě nevšiml. Nikomu nemám nic za zlé. Neodcházejí od něčeho, ale za něčím. Nejde jim o úrodnou půdu aby ji obdělávali, o rudy aby je dobývali a tavili z nich užitečné kovy a z nich vyráběli spoustu užitečných věcí. Důl, který hledají aby z něj těžili, jste vy, lidé. Přicházejí aby se zmocnili výsledků vaší práce. Do nich je transformován váš život. Váš životní čas. Prakticky je to stejné jako by přišli rovnou s požadavkem "Dej mi kus svého života. Deset, dvacet, třicet let. Nebo i života předešlých generací. Jsou stejní jako někteří z vás. 

   Však je znáš. Postávají u tvého prahu, natahují ruce, a co dostanou, propijí v nejbližší krčmě. Domáhají se tak části vašich životů, podporovaní těmi z vás, kteří se přiživují na na výrobě špatného svědomí a pocitů viny. V každém tolaru, který vyděláš je kousek tvého životního času, který jsi mohl ale nemusel využít jinak. S každým takovým tolarem, o který jsi připraven a proto jej nemůžeš směnit za kousíček životního času s někým jiným, jsi okrádán o kousíček života. 

   Celý život se skládá z takových kousíčků. Nakonec zjistíš, o jak velkou část života jsi byl připraven. Ořezávání života plátek po plátku není poznat. Ani to nebolí. Jenže kdyby ti najednou zmizelo dvacet let života, podíval by ses do zrcadla, na tu povědomou tvář, kolik vrásek přibylo, čeho všeho ubylo, proč ohnutí najednou bolí, támhle píchá, onde dloubá, pohled na svět je divně rozostřený... 

Pak přicházím já. Vidíš? Ve tvých hodinách zbývá poslední padající zrnéčko písku.“ 
 Pokývl. 
„Už je čas.“ 
„Jak to, vždyť já teprve...“ 
Ano, ale kus z času, který ti byl vyměřen, si vzali oni. 
„Ale vždyť...“ 
„Ano, nevšiml sis. Skoro nikdo si nevšímá těch těch nepatrných zrnéček. Až na konci. Neměj mi to za zlé. Já je jen sčítám. Nic víc. Jsem jenom... účetní. 
Je čas...“

________________________

Pokud to něco připomíná, podobnost není čistě náhodná.


S pozdravem
Schumacher

11 komentářů:

  1. Schumacher vždycky napíše něco smutného. Je pěkné, moudré - ale smutné. Jak obvykle říkám - duševní vivisekce.
    Že by na světě nebylo nic veselého?

    OdpovědětVymazat
  2. Tristní, beznadějné, reálné. Povznáší to a přibíjí. Tak to možná je. Pomalu znějí hodiny a zvony na věži. Ano. Existenci času, pokud to nevíte, nelze dokázat. Je to možná jen funkce daností v (našem) časoprostoru. Takže... ano, tak. Pan doktor Kafka, ten fešák z Assicurazione Generali, že, by to nesporně pochopil a ocenil.
    Pozn.překl., zásadní:
    T e m p u s neznamená pouze č a s , to bezbřehé dopředu i dozadu, a určitou jeho část, tedy d o b u ; může to být i kratičký, ihned uplývající kousíček času - c h v í l e . Pro tempore = p(r)o čas, prozatím. Uno tempore = v jednom, tomtéž čase - zároveň. Suo tempore = v zákonité, řádné, předepsané l h ů t ě . In tempore = v pravý čas, o k a m ž i k . A je to rovněž čas člověka, konkrétního - ano: věk, život.
    A je půlnoc. Můžete za to vy. Dík. Snad to i vám ostatním trošku poslouží, tahle mikroexcerpta či co. Sed nunc dormire tempus est, amici. Transire non volo...

    OdpovědětVymazat
  3. no-a?
    Čas je napočítaný pohyb ve vztahu k před a po (Aristoteles). Jak prosté, všichni zatím jdeme za svoji šipkou času v souladu s rozpínáním vesmíru. Jen mne trochu znepokojuje možnost smšťování a s ní spojený návrat všech střel co jsem kdy vypustil, co potom? EHMEHM.
    4P

    OdpovědětVymazat
  4. To, co SCHU napsal, vůbec není smutné. Jen je třeba se smířit s tím, že nejsme věční. Tuhle jsem přemýšlela o tom, co se děje v hlavě člověka, který má plány do budoucna, žije šťastně, spokojeně, miluje - a tu najednou za nějakých okolností chápe, že za chvíli tento svět musí opustit.

    Mám v sobě vyfotografovaný okamžik, kdy jsem viděla cizího muže na nosítkách, kterého saniťáci strkali do houkačky. Naše oči se setkaly, byla jsem poslední koho viděl, kromě nebe nad sebou. V jeho pohledu bylo všechno. Ale především totální úžas, že nechce, ale že musí. Jak jsem se později dozvěděla, infarkt ho skolil ve chvíli, kdy saniťáci bouchli dvířky auta. Tak to bylo snadné.

    Od toho dne krájím ze svého životního dortu denně plátek a vášnivě si vychutnávám každé jeho sousto. Nevíme nikdo dne ani hodiny

    KOCOURE, na světě je moc veselých věcí. A ta nejveselejší je - umět život dobře prožívat až do poslední slzy.

    OdpovědětVymazat
  5. Byl jsem několikrát důvěrníkem umírajících.

    Vrba - nebo kněz? Nevybral jsem si tu roli, ale nedokázal jsem ji odmítnout. Neměl jsem právo ji odmítnout.
    Nemohl jsem jim slíbit království věčné, byla by to lež a umírajícím se lhát nemá. A oni už také věděli, že už nic nebude. Někteří se už na tu "přechodovou komoru" dokonce těšili. Tady už nebylo nic, co by mohli změnit, napravit.

    N I C

    Jejich majetek, věci co měli rádi se stávají pro ně zcela bezcennými. Rubáš opravdu nemá kapsy. Co nestihli už nestihnou, dluhy, které nadělali zůstanou nesplaceny, co neřekli už nikdy neřeknou.
    To, co mi připadalo divné a strojené v nahrávkách telefonátů z hořícího a hroutícího se obchodního centra v NY jsem už pochopil. Ano, je třeba říct "Miluji tě!" když tuším, vím, že už žádná dalším příležitost nebude. Poslední vzkaz tomuto světu.

    Také zápisky námořníků z ponorky Kursk, kteří ve tmě a zimě psali po paměti vzkazy svým blízkým do deníčků tak končily. "Ja ljublju tebjá..." stálo na konci kostrbatého řádku v rozmočeném sešitku.

    Ne, není to veselé. Nakonec nanejvýš dokážete ze svého, již téměř uplynulého života vydolovat poučení, že jste na světě nebyl úplně zbytečně. Že lidem a světu nedlužíte nic z toho, co jste mohli splatit. Smíření.
    Ale někdy ani to.

    Hlavní naučení nakonec pěkně podtrhla Astra:
    Nemělnit svůj život, nenechat si ho ukrajovat těmi "jinými".
    Protože jednou přijde účetní.
    A poslední zrnko písku v hodinách.

    .

    OdpovědětVymazat
  6. Ale ten text snad není o tom, že tady máme nanejvýš těch 120 let. Mnedle je o tom, že peníze jsou čas, a tudíž příživník tedy je skoro jako vrah.

    OdpovědětVymazat
  7. Příživník je skoro jako vrah:

    Ano je, a nejenom příživník, to samé zloděj, znuděný roztloukač všeho okolního z pouhé nudy. A stejně tak je vrahem i politik, který se přímo podílí na tunelech do veřejných financí, nebo který pod falešnými záminkami podporuje rozličné parazity a chrání grázly před slušnými lidmi a že takových vrahů poslední dobou je, Brusel přímo praská ve švech...

    OdpovědětVymazat
  8. K pařížské konferenci o klimatu.

    Evropa, -20000 let. Je zle. Step začíná být pohlcována lesem, kleč ustupuje, mamuti odcházejí na sever. Rada šamanů zakazuje rozdělávat oheň a prdět.

    OdpovědětVymazat
  9. Rada šamanů spolu s nejvyššími náčelníky vydala edikt o stěhování všech tlup za mamuty na sever. Podrobili se jen někteří. Jiní začali zkoušet farmařit.

    OdpovědětVymazat
  10. A o těch, kteří se podrobili už nikdy nikdo neslyšel.

    OdpovědětVymazat
  11. Pařížská konference:

    Většina účastníků by zasluhovala buď poslat za mamuty na sever, nebo aspoň pověsit za koule do průvanu.

    OdpovědětVymazat

"Pravidla moštárny" jsou stejná jako v Hospůdce. Spammeři a trollové budou bez milosti likvidováni. Hlasatelé jiných (i opačných) názorů než má Kocour však nikoliv.

Jak se podepsat? >> Komentovat jako >> Název/Adresa URL >>Název a vepsat svůj nick nebo jméno. Pak >> Pokračovat a nakonec >> Publikovat. (Počkat, až to Drak nebo Kocour propustí na obrazovku.)