Prohledat tento blog

neděle 3. dubna 2016

Nekamenujte proroky!

KAREL ČAPEK
   Futurologie je stejně jako meteorologie věda nevděčná. Pokud se prorok dožije svého proroctví, bývá často překvapený, jak moc se netrefil. Nebo naopak trefil. V  obou případech mu to ostatní vyčítají.
Karel Čapek, na rozdíl od těch dnešních skutečný humanista, se trefoval do "fututra" velmi přesně. Jistě, že ne technicky, ale po lidské stránce. Lidskou povahu znal až moc dobře.

RUR o nových umělých lidech, robotech, kteří se nakonec stávají lidskými. 

Podobnou situaci řeší i film AI.  Romantičtěji, tak nějak "americky".

Nebo Krakatit - to je přece o atomové bombě. Včetně výčitek svědomí jeho tvůrce. Robert Oppenheimer. "Nyní se stávám Smrtí, ničitelem světů."

Bílá nemoc se ještě zcela nenaplnila - ale i na ni myslím dojde. Nějak jinak, ale dojde.

A Válka s mloky. To mě stále napadá, když si čtu o současné uprchlické vlně. Invazi "jiných". Čapek se bál útoku jiného druhu, ne lidí. A nastává útok lidí jiného druhu. Jiné kultury. Ale nenastal samočinně, ale vinou lidí. Nás samých.




   Prý jsou teď lidi blázni po perlách a vůbec.” Tu si kapitán rozhořčeně odplivne. “To se ví, ukládat tititi v perlách! To je z toho, že vy lidé pořád chcete nějaké války nebo co. Strach o peníze, to je to celé. A tomu se říká krize, pane.” 

- - -

   Mlokům jsme napřed dali jen nože, aby se mohli bránit žralokům - výměnou za perly. Protože perly znamenají majetek. Teď jsou to mnohem nebezpečnější zbraně které jim dáváme - výměnou za naftu.

“Račte dál,” řekl, “já vás u pana rady ohlásím.” Captain J. van Toch si utírá modrým kapesníkem čelo a dívá se po předsíni. Sakra, má to ten Gustl zařízeno; vždyť je to jako saloon na těch shipech, co plujou z Rotterdam do Batavia. Hrůzu peněz to muselo stát. A takové to byl pihaté židáček, diví se kapitán. 
Zatím G. H. Bondy prohlíží ve své pracovně zamyšleně vizitku kapitánovu. “Co tu chce?” ptá se podezíravě. “Nevím prosím,” mumlá uctivě pan Povondra. Pan Bondy ještě pořád drží v ruce tu vizitku. Vyražená lodní kotva. Captain J. van Toch, Surabaya – kde vlastně je Surabaja? Není to někde na Jávě? Na pana Bondyho to zadýchlo dálkou. Kandong Bandoeng, to zní jako údery gongu. Surabaja. A zrovna dnes je takový tropický den. Surabaja. “Tak ho sem přiveďte,” káže pan Bondy. 
- - -
Kapitán se napil, až to klokotalo. “Tož tak je to, pane Bondy. Teď teprve jsem udělal s tema tapa-boys… takové jako kontrakt. Totiž dal jsem jako svy slovo, že když mně donesou ty perlovy škeble, že já jim za to dám ty harpoons a knives, jako ty nože, aby se mohli bránit, see? To je poctivé business, pane. Co je to platny, člověk má byt poctivé i k tem zvířatům.
G. H. Bondy si připadal jako v pohádce. “Kupovat od nich perly?” “Ja. Jenže v Devil Bay už žádny perly nejsou, a na jinych ostrovech nejsou žádny tapa-boys. To je ta celá věc, mládenče.” Kapitán J. van Toch vítězně nadul tváře. “To je právě ten veliké kšeft, co já jsem vymyslel ve svy hlavě. Chlapče,” řekl bodaje do vzduchu tlustým prstem, “vždyť ono tech ještěrků náramně přibylo od tý doby, co já jsem se jich ujal! Oni se teď možou bránit, you see? Eh? A furt jich bude víc! No tak, pane Bondy? Nebyl by to báječné podnik?” “Já pořád nevidím,” děl G. H. Bondy nejistě, “… jak to vlastně myslíte, kapitáne?” “Tož vozit ty tapa-boys na jiny perlovy ostrovy,” vyrazilo to konečně z kapitána. “Já jsem vypozoroval, že ty ještěrkove se nemožou sami dostat přes volny a hluboky moře. Oni dovedou chvílu plavat a chvílu ťapkat po dně, ale ve veliky hloubce, tam je na ně moc veliké tlak; oni jsou tuze měkký, víš? Ale kdybych já měl takovou loď, co by se v ní dal pro ně udělat takové tank, takové nádrž na vodu, tož bych já je mohl rozvážet, kam bych chcel, see? A oni by tam hledali perle, a já bych za nima jezdil a dovážel jim ty nože a harpoons a jiny takovy věci, co oni potřebujou. Ty chudáčkove se v tom Devil Bay tak roz – rozprasili, ne?” “Rozmnožili.” 

   A pak si mloci pod vedením Salamandra začnou brát celý náš svět. Kdo v současnosti hraje roli Salamandra? Salamandra, který není mlok?  USA? Německo? Čína? Rusko? Saudská Arábie? Svět už není bipolární, ale ani unipolární. Je totiž multipolární, byť ne multikulturní. Multikulturalismus jako každá krásná teorie, vymyšlená mimo reálný svět v tichu pracoven  "inženýrů lidských duší" hanebně selhal. Mloci potřebují mělčiny, lidé pevninu. 
   Ale je to horší - mloci se nemohli křížit s lidmi. Jiný druh. O to je naše situace horší - naši mloci chtějí žít na pevnině. Místo nás, lidí. 


A nyní se ozval chraptivý, unavený, ale přece jen velitelský hlas do nočního ticha. “Hallo, vy lidé! Tady Louisiana. Tady Kiangsu. Tady Senegambia. Litujeme lidských životů. Nechceme vám působit zbytečné ztráty. Chceme jenom, abyste vyklidili mořské břehy na místech, která vám předem označíme. Uděláte-li to, vyhnete se politováníhodným nehodám. Příště vám oznámíme nejméně čtrnáct dní předem, na kterém místě budeme rozšiřovat své moře. Dosud jsme konali jenom technické zkoušky. Vaše třaskaviny se osvědčily. Děkujeme vám. Hallo, vy lidé! Zachovejte klid. Nemáme vůči vám nepřátelských úmyslů. Potřebujeme jenom víc vody, víc břehů, víc mělčin pro svůj život. Je nás příliš mnoho. Už pro nás není dost místa na vašich březích. Proto musíme odbourat vaše pevniny. Uděláme z nich samé zálivy a ostrovy. Tím se dá délka světových břehů zpětinásobit. Budeme stavět nové mělčiny. Nemůžeme žít v hlubokém moři. Budeme potřebovat vašich pevnin jako materiálu k zasypání hlubin. Nemáme proti vám nic, ale je nás příliš mnoho. Můžete se zatím odstěhovat do vnitrozemí. Můžete se uchýlit do hor. Hory se budou bourat až na konec. Vy jste nás chtěli. Vy jste nás rozšířili po celém světě. Nyní nás máte. Chceme s vámi vyjít po dobrém. Budete nám dodávat ocel na naše vrtačky a krumpáče. Budete nám dodávat třaskaviny. Budete nám dodávat torpéda. Budete pro nás pracovat. Bez vás bychom nemohli odklidit staré pevniny. Hallo, vy lidé, Chief Salamander vám jménem všech Mloků světa nabízí spolupráci. Budete s námi pracovat na odbourání vašeho světa. Děkujeme vám.” 


   Jen s malými úpravami stále platí Čapkův popis mezinárodní situace. Po osmdesáti letech od vydání knihy a po druhé světové válce, která přerozdělila vliv nových velmocí, je všechno neuvěřitelně podobné dnešku. Asi proto, že lidé sice mají novém technologie, ale svou starou povahu. 

Státům napadeným Salamandry lze poskytnout mezinárodní pomoc jenom tím, že se jim povolí zahraniční půjčky k úspěšné obraně. Nato Anglie podala návrh, aby se všechny státy aspoň zavázaly, že přestanou dodávat Mlokům zbraně a třaskaviny. Návrh byl po zralé úvaze zamítnut, předně proto, že onen závazek je obsažen už v Londýnské konvenci; za druhé, žádnému státu nelze bránit, aby nedodával svým Mlokům “toliko pro vlastní potřebu” technickou výzbroj a zbraně na obranu vlastních břehů; za třetí, námořním státům “záleží pochopitelně na udržení dobrých styků s obyvateli moře”, a proto považují za vhodno “zdržet se prozatím všech opatření, jež by Mloci mohli pociťovat jako represívní”; nicméně všechny státy jsou ochotny přislíbit, že budou dodávat zbraně a třaskaviny také státům, které Salamandři napadnou.


   Vypadá to naprosto beznadějně. Jak přesně popisuje Karel Čapek současnou situaci. Rozpory mezi mocnými tohoto světa.  Jenže Čapek nebyl pesimista. Na závěr svého románu píše:

“Tak co je v těch novinách?” ptá se s oteckou strohostí. “Celkem nic, tatínku,” povídá syn. “Tadyhle jenom čtu, že se ti Mloci už propracovávají až po Drážďany.” “Tak to je teda Němec v troubě,” konstatuje starý pán. “Víš, Frantíku, tihle Němci, to byl moc divný národ. Vzdělaný, ale divný. Já jsem znal jednoho Němce, on byl šoférem v jedné továrně; a to byl takový hrubý člověk, ten Němec. Ale vůz měl v pořádku, jen co je pravda. – Tak vida, Německo už taky zmizelo z mapy světa,” přemítal pan Povondra. “A jaký fofr dřív dělalo! To ti byla hrůza: samá armáda a samá vojna – Kdepak, na Mloky nestačí ani Němec. To víš, já ty Mloky znám. Pamatuješ, jak jsem ti je ukazoval, když jsi byl ještě takhle malý?” “Dávejte pozor, tati,” řekl syn. “Bere vám ryba.” 
- - -
“Tati,” vydechl mladý Povondra téměř dětsky. “Co je?” “Není tamhleto sumec?” “Kde?” Z Vltavy právě před Národním divadlem koukala z vody veliká černá hlava a postupovala pomalu proti proudu. “Je to sumec?” opakoval Povondra junior. Starý pán upustil prut. “Tohle?” vyrazil ze sebe ukazuje třesoucím se prstem. “Tohle?” Černá hlava zmizela pod vodou. “To nebyl sumec, Frantíku,” povídal starý pán jakýmsi nesvým hlasem. “Půjdeme domů. To je konec.” “Jaký konec?” “Mlok. Tak už jsou i tady. Půjdeme domů,” opakoval skládaje nejistýma rukama svůj rybářský prut. 
“To teda je konec.”


Ale není to konec. Autor mluví sám se sebou:

“Nešlo by ty Mloky nějak zastavit?” Nešlo. Je jich příliš mnoho. Musí se pro ně udělat místo. “Nešlo by, aby nějak vymřeli? Třeba by na ně mohla přijít nějaká nemoc nebo degenerace –” 
Příliš laciné, brachu. Copak má pořád Příroda napravovat, co si lidé nadrobili? Tak tedy ani ty už nevěříš, že si sami pomohou? Tak vidíš, tak vidíš; nakonec byste chtěli zase spoléhat, že vás někdo nebo něco spasí! Něco ti řeknu: víš, kdo ještě teď, když už je pětina Evropy potopena, dodává Mlokům třaskaviny a torpéda a vrtačky? Víš, kdo horečně, dnem i nocí pracuje v laboratořích, aby našel ještě účinnější mašiny a látky na rozmetání světa? Víš, kdo půjčuje Mlokům peníze, víš, kdo financuje tenhle Konec Světa, tu celou novou Potopu? “Vím. Všechny továrny. Všechny banky. Všechny státy.” Tak vidíš. Kdyby byli jenom Mloci proti lidem, tak by se snad dalo něco dělat; ale lidi proti lidem, to se, člověče, nedá zastavit. 

“ – – Počkej, lidi proti lidem! Něco mě napadá. Třeba by nakonec mohli být Mloci proti Mlokům.” Mloci proti Mlokům? Jak to myslíš? “Například… když je těch Salamandrů příliš mnoho, mohli by se mezi sebou servat o nějaký ždibec pobřeží, o nějakou zátoku či co; potom už budou spolu bojovat o větší a větší břehy; nakonec by museli zápasit o světové břehy, ne? Mloci proti Mlokům! Co myslíš, nebyla by tohle dějinná logika?” 

Ano. Atlantové pohrdají Lemury a nazývají je špinavými divochy; Lemuři pak fanaticky nenávidí atlantské Mloky a vidí v nich imperialisty, západní ďábly a porušovatele starého, čistého, původního Mloctví. Chief Salamander se domáhá koncesí na březích lemurských, prý v zájmu exportu a civilizace. Vznešený kmet King Salamander, byť nerad, musí povolit; je totiž méně ozbrojen. V zátoce tigridské nedaleko někdejšího Bagdadu to praskne: domorodí Lemuři přepadnou atlantskou koncesi a zabijí dva atlantské oficíry, prý pro nějakou nacionální urážku. Následkem toho – “ – dojde k válce. Přirozeně.” Ano, dojde k světové válce Mloků proti Mlokům. “Ve jménu Kultury a Práva.” 

A ve jménu Pravého Mloctví. Ve jménu národní Slávy a Velikosti. Heslo je: Buď my, nebo oni! Lemurové, ozbrojení malajskými krisy a dýkami jógů, podřežou bez milosti atlantské vetřelce; za to pokročilejší, evropsky vzdělaní Atlantové vpustí do lemurských moří chemické jedy a kultury zhoubných bakterií s takovým válečným úspěchem, že se tím zamoří všechny světové oceány. Moře je infikováno uměle vypěstovaným žaberním morem. A to je konec, člověče. Mloci vyhynou. “Všichni?” Všichni do posledního. Bude to vymřelý rod. Uchová se po nich jenom ten starý öhningenský otisk Andriase Scheuchzeri. “A co lidé?” Lidé? Ah pravda, lidé. Nu, ti se začnou pomalu vracet z hor na břehy toho, co zůstane z pevnin; ale oceán bude ještě dlouho smrdět rozkladem Mloků. Pevniny zase pomalu porostou nánosem řek; moře krok za krokem ustoupí a všechno bude skoro jako dřív. Vznikne nová legenda o potopě světa, kterou seslal Bůh za hříchy lidí. Budou také zkazky o potopených mytických zemích, které prý byly kolébkou lidské kultury; bude se třeba bájit o jakési Anglii nebo Francii nebo Německu – 
“A potom?” 

Dál už to nevím. 


   Ale je v tom kus naděje, Karle Čapku. Byl jsem jednoho dne ve tvé pracovně ve Strži, byl jsem tam dost dlouho, jen se svým dospělým synem. Kustodka se musela starat o své nemocné dítě a nikdo jiný to letní dopoledne nejevil o prohlídku Čapkovy vily zájem. Takže jsme měli klíče. V pracovně bylo ticho, ani moucha nezabzučela.    Mám ale dodnes silný pocit, že jsi mi tam v tom tichu zanechal vzkaz, Karle. Tak ho vyřizuji.

   Zdá se, že skutečné moudro válečníka tkví v onom slavném, sto tisíckrát opakovaném výroku: 

Divide et impera!



   Tohle fungovalo v průběhu tisíců let, v mnoha civilizacích a není žádný důvod se domnívat, že by nefungovalo i dneska. Z islámsko-evropského problému udělat problém ryze islámský.


============  III ===========


  Zatím to ale vypadá, že ataka "mloků dneška" spíše rozděluje západní země. Mají zatím příliš silné "partikulární zájmy".


„Po výslechu nás vzali na nějakou prohlídku. Museli jsme se vysvléct do naha, prohledali nám límečky, všechno. Museli jsme se před nimi otáčet, zda nemáme nějaké zbraně či co. Jak nejhorší zločinci. A uprchlíci si chodili v klidu mezi náma, měli k nim jinačí přístup než k nám,“ podivuje se Šlosjarik, řidič, který vezl irácké migranty z Okrouhlíku, kteří se rozhodli odejít do Německa.

   A až se bude zase někdo z pražské kavárny podivovat s pozdviženým obočím a káravě zdvihnutým prstíkem nad xenofobií "zaprděných Čecháčků", tak nechť si přečte onen článek o převozu ubohých imigrantů do spásného Německa.  Ale to mu asi oči neotevře, nemá čas - sleduje totiž pilně své "partikulární zájmy".  


   A pro německou vládu mám jeden vzkaz: "Co pořád melete o nějakých přerozdělovacích kvótách? Proč tak složitě? Berte si si utečence rovnou. U nás být, jak vidno, nechtějí a Mutti Merkel má náruč přímo bezbřehou!" 

I když - dneska už na své břehy patrně narazila. Německo nám laskavě migranty vrátí. A  prý - starejte se!


16 komentářů:

  1. TAK,tohle je jak ze všech "MLOKŮ, KRAKATŮ, NEMOCÍ" dohromady, to nejsem pesimista.

    http://svobodneforum.cz/tajna-analyticka-zprava/
    4P voliči-volové

    OdpovědětVymazat
  2. EK, události před rokem 1989, bych zase tak horlivě neprožíval. Všemi možnými agenty, novináři, disidenty, diplomaty, obchodními zástupci a nevím čím vším většinou s dvěma či více náplněmi práce, se to hemžilo na obou stranách až to pěkné nebylo. No tak se Bureš také zapojil no a co má jako být? Nebyl zdaleka jediný, kdo prosazoval nějaké ne zrovna veřejně deklarované zájmy na „tiché frontě“.

    Mnohem víc zarážející je už ten polistopadový vývoj a to rychle postupující rakovině podobné ekonomické „rozbobtnání” do dnešní ekonomicko-mediální podoby a ten smutný fakt, že tomu nikdo nijak nebránil a nezabránil.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ANO.
      Také jsem před rokem 89 trhal mouchám křídla, nafukoval žábu slámkou a topil křečky.
      Už jsem z ticha. A teraz nekradnem ani niesom luhár. To klaus s s........s......atd.
      4P

      Vymazat
  3. Nicméně „posílat“ zrovna tohle přímo do politiky nebude úplně dobrý a tím méně pak „bezpečný” nápad...

    OdpovědětVymazat
  4. Navzdory tomu, že byli jsou a budou pesimisté, lidé jsou pořád. Dnešní dvacátníci mají jiné zájmy, radosti i starosti než se donekonečna hrbat ve starých hadrech. Až na to přijde, nějak si poradí. Tak jako si poradili ti před nimi. Odvážně uhánějí dopředu a nic nedbají těch, kteří by jim rádi připřáhli vagóny naložené těžkou minulostí. Mají jiné zájmy než donekonečna rozebírat letopočty ala "tři sta let jsme trpěli". Alespoń někteří. Mladí, vzdělaní, kvalifikovaní, jazykově vybavení. Svět patří jim, ne těm, kteří žijí minulostí, tím víc čím to mají "za pár", a těm mladým předhazují, jak oni trpěli, a jak trpěli "za hodnoty", jak se o ně bili s jinými. A jak jejich předkové, které už zarostla tráva, a že by ti mladí neměli zapomenout a že by měli pamatovat jak jejich předci zkusili od předků jiných mladých a jak by to v sobě měli nést a všechny křivdy z minulosti přenášet na další generaci. Jenže naštěstí pro ně, devětaosmdesátý, osmačedesátý, nežkuli starčí rok je pro ně vzdálený tak jako Lipany. Sice na to můžete poznamenat, že kdo zapomene na minulost tomu se přihodí, že ji prožije znovu. Jenže to jsou jen řeči těch, kteří touží po tom aby alespoň něco po nich zůstalo. Vyvolávají přízraky z minulosti "aby se nezapomnělo". Tak alespoň těm mladým plivnout do polívky. To je úžasná služba jako někomu připomínat jak kdysi padnul na hubu a jak ho to bolelo. Samozřejmě pro jeho dobro, jen aby nezapomněl, vždyť to je pro jeho dobro, aby se poučil, aby si uvědomil...Jako by mu prožitá bolest nestačila, je rád, že na ni zapomněl. Jenže "dobrák" mu ji připomíná a nutí ho ji znovu prožívat. A nejen jeho bolest, ale i bolest jiných, kterou mu zprostředkovává nejlépe takovým způsobem aby měl co nějvíce pocit že ji sám prožil. Připojuje mu vlak plný traumat. Samozřejmě, že "pro jeho dobro, aby..." A samozřejmě aby odčinil cizí hříchy, pokud možno od stvoření světa. "Drobáček, za hříchy minulosti, nebyl by?"
    Nebyl. Nasrat. Že jsem tak sprostej.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdeněk Žíkovecký6. dubna 2016 v 13:08:00 SELČ

      "Až na to přijde, nějak si poradí. Tak jako si poradili ti před nimi."
      Ano. Tak jako si Chamberlain poradil s Hitlerem. Nebo jako Beneš s Gotwaldem.

      Vymazat
    2. Jo Zdeňku, všechno je dočasné.
      Jenže ty škody, které se mezitím stanou se už obvykle nadají odstranit, tak jako některé skvrny se nedají vyčistit bez "narušení podstaty látky".

      Vymazat
  5. Obuvníku, zeptám se nesměle a který svět podle Vás patří těm kvalifikovaným a vzdělaným mladým? Ten, co je obsazen 57 divnými státy a miliardou a něco vozembouchů? Nebo snad ten euro-americký, kterému hrozí, že do 20-ti let také bude patřit vozembouchům, půjde-li to takhle dál a ti současní Quislingové a břídilové ho prostě pustí z rukou a neudrží ho?

    Jestli jsem s správně všiml, jsou tady jen přirovnávány staré hadry k těm novým a v mnohém jsou si tak podobné, že je to až zarážející. Všimnout si toho ale může jen někdo, kdo o těch starých hadrech ví aspoň něco, dost na to, aby je mohl porovnat s těmi novými.

    OdpovědětVymazat
  6. Draku, takový svět jaký si ho udělají. K obrazu svému. Svět není obsazen státy, ale lidmi. Kteří ostatně jsme tu jen na návštěvě. Jejich jednání rozhoduje o tom, kdo kde z nich se bude klanět černému šutru nebo chlápkovi přibitému na kříž. Anebo něčemu jinému. Třeba nákupnímu košíku. Svět, který se bude lišit od dnešního tak jako se dnešní svět liší od včerejšího. I od světa nedávného. Jaké byly představy o dnešku koncem devatenáctého století? Kdeže je říše Dolního a Horního Egypta? Kde všude žili lidé po svém, pak přišli uctívači chlápka přibitého na kříž a bylo jak bylo. A před nimi přišli nějací jiní lidé, kteří měli zajímavý zvyk k oslavě něčeho co si vymysleli svázat dítě do kozelce a podříznout je jako jehně, pohlédli do kraje strdím a mlékem oplývajícím, a usmysleli si že se tam usídlí. Akorát tam už někdo překážel. Tak ho dílem vyhubili dílem zotročili. A dosud ty události kolem toho oslavují. Po tisících letech. A aby na to nezapomněli, tak si to sepsali. A jiní si to přečetli a v nějaké podobě to vyznávají po svém a jak historie ukazuje, pokud jde o mordování, vystačí si sami se sebou. A pak ještě další, se kterými jsou teď ty problémy. Všechno jedno příbuzenstvo. Jenže na světě je spousta dalších jiných lidí s různými představami. Daleko víc než miliarda a něco vozembouchůk kteří, navíc, nejsou jednotni a o mnohých, na rozdíl od nejbližšího kusu Asie a Afriky, z oblasti někdejších kolonií někdejších "křesťanských" velmocí, náhoda, že? se prakticky neví, a kteří se sem netlačí. Co bude do 20-ti let? Těžko interpolovat. Není to lineární proces. Třeba bude přibývat uctívačů nákupních košíků bránících své chrámy před sice nevěřícími ale lačnícími po dobrodiní chrámů aniž by přinášeli patřičné obětiny s jejichž opatřováním je spojena nepříjemná činnost nazývaná práce. Dobrodiní chrámů bude ubývat, protože nebere se jen tak samo od sebe, a tak bude přibývat potřeb náležitých obětin. Skrze to chrámy pro žádostivé vstupu bez obětin, budou ztrácet na přitažlivosti. A budou různá klání a porubání, která si uctívači nákupních košíků nenechají líbit a mezi nimi bude přibývat těch, které zrodí poptávka po obraně nákupních košíků. Těch bude přibývat, kdežto hlasatelů volného vstupu a dveřníků vpouštějících do chrámů bez potřebných obětin bude ubývat, protože z toho budou čím dál hůř živi. Náznaky toho pozorujeme. Samozřejmě, že v té době tak jako kdykoli před tím budou lidé mající se výborně, prostředně, i mizerně. Tak kdekoli na světě. Jenže předkládám jen jednu z možných verzí vývoje, protože lokální. Co se týče našeho chrámu, není o něj valný zájem, protože jsou chrámy bohatší s tolerantnějšími dveřníky. Co nás se týče, vypadá to tak, že se to tu pro případné zájemce jeví dostatečně hnusné na to abychom byli zemí zaslíbenou. To je dobré. Na druhou stranu není dobré, že se to alespoń občas hnusné jeví i nám samým. Že nesmrdíme jenom jiným, ale že smrdíme sami sobě. Že si sami a navzájem ztrpčujeme život i bez nějakých těch odtamtud. Jestliže něco můžeme tak polepšit si v tomhle.

    OdpovědětVymazat
  7. Obuvníku, pravdou je, že prostá interpolace může jen naznačit, co je dobré podporovat víc, co méně, co vůbec ne a čemu je zase dobré bránit se víc a čemu jak to jen jde. Jak to nakonec dopadne je spíš dílem nahodilosti, nebo také kliky. My se časem samozřejmě něco bližšího dozvíme, než odsud „odejdeme“, ale určitě tu nebudeme strašit tak dlouho, jako naši potomci, kteří se toho možná dozvědí ještě víc, ale to je už jejich věc. My jsme pro ně svého času a v rámci svých možností udělali co šlo, někdy i co nešlo, ale teď už je to především jejich starost, co bude.

    Nemyslím si, že by dnešní tupouni byli o hodně tupější, nežli ti dřív, jsou jen výrazně drzejší a sebevědomější. Také si nemyslím, že by dnešní vzdělaní a inteligentní, byli nějak výrazněji vzdělanější a inteligentnější, nežli ti dřívější. Rozdíl je jen ve větší šíři znalostí a mnohdy i jejich hloubce a také tom, co umožňují lidem technologie. Doufejme, že tuto převahu rozumně využijí ku prospěchu svému a že tak učiní dostatečně rozumně, dostatečně rasantně a hlavně včas.

    OdpovědětVymazat
  8. Draku, přesně tak. To je pěkné reálně optimistické shrnutí.

    OdpovědětVymazat
  9. Schumachere,
    ty otáčky "nekonečného šroubu dějin" (šroubu, protože otáčky se opakují, ale nikdy ne stejně) jsou popsány dobře. Je ale třeba do programu připsat několik faktických poznámek, konstant.
    Němci jsou národ disciplinovaným, drží při sobě a poslouchají vrchnost. Důkaz: Hitlerův úspěch.) Ale jak se bude lišit víc a víc lišit to, co slyší od toho, co vidí, vznikne napětí, bude to projiskřovat, až se to jednou prorazí. Viz názor "české Němky" ve sloupečku. Čím větší je napětí před průrazem, tím větší jsou potom následky průrazu. Proto mě pořád napadá ten nový pán s knírkem.

    Ale s jedním nesouhlasím. Jsou i lidé, kteří pracují rádi. Baví je to*. Vypadá to jako propaganda, ale není. Pravda, ani oni nevidí rádi, když jejich práce jde hezky česky řečeno k hounu. Takže nemusí vždy jít jenom o obranu nákupního košíku.

    */ Je ovšem třeba, aby si v mládí vybrali to, co je baví a ne to, co je v té době nejlíp placené. Ta druhá vlastnost, cena práce, se často mění. Už třeba neplatí, že "já jsem horník a kdo je víc". Teď je to třeba manažer nebo právník. (Politiky do toho nepletu, ty jsem ještě doopravdy nepochopil.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zpětná vazba začíná působit. Politici s nasliněnými prstíky vystrčenými do politického větru začínají reagovat.
      Brusel...napadla mě historická asociace. V Bruselu se bojuje za Prahu. Napadlo mě kdo na čí straně?

      Vymazat
    2. Prstíky a vítr:
      Myslím, že si nejsou jistí ani směrem, ani trvanlivostí větru. Připadá mi to spíš jako klid před bouří. Kabáty připraveny k obracení. V každém případě jsou tu závany i zpoza Atlantiku. Erdogan zdá se padá z US lopatky.

      Vymazat
    3. Na většině těch, kdož by teoreticky měli hájit české zájmy za české platy v Bruselu je zřetelně vidět, že hájí za české platy a bruselské pobídky bruselské zájmy tady.

      Erdogan je vozembouch a jako takový má jak své zájmy, tak i americké, z nichž některé se překrývají, jiné ne a je otázkou, co je schopen a ochoten dovolit si provést i proti vůli Spokojených států a další záležitostí je míra (ne)inteligence na straně vrcholného vedení Spokojených států a míra korumpovanosti tohoto vedení vozembouchy, která se poslední dobou dá jen těžko nevidět. Erdogan je drzý a chytrý zmetek, zatímco soudruh Obava je jen drzý zmetek a proto je v této vzájemné hře poněkud v nevýhodě, byť teoreticky měl tahat za delší a silnější konec lana.

      Vymazat
  10. Kocoure, politici jsou ti, kdož učiní v rámci zákonodárného procesu vše potřebné k tomu, aby oni a duše s nimi spřízněné mohli krást (privatisovat ve velkém veřejné peníze), aniž by je za to bylo možné zavřít. Co je na tom k nepochopení? Když se hádají před kamerami a mikrofony, je to jen „kašpárkové“ divadýlko pro naivní trouby, zatímco v zákulisí se už mezitím čile dohadují, komu kolik, za co a proč vlastně.

    OdpovědětVymazat

"Pravidla moštárny" jsou stejná jako v Hospůdce. Spammeři a trollové budou bez milosti likvidováni. Hlasatelé jiných (i opačných) názorů než má Kocour však nikoliv.

Jak se podepsat? >> Komentovat jako >> Název/Adresa URL >>Název a vepsat svůj nick nebo jméno. Pak >> Pokračovat a nakonec >> Publikovat. (Počkat, až to Drak nebo Kocour propustí na obrazovku.)