úterý 8. května 2018

Proč fotit?

Základní otázky moderní fotografie

























Ondřej Neff mi  asi před půl rokem nasadil brouka do hlavy a uvědomil jsem si, že nejsem sám, kdo pochází z ryze nefilosofického patra, ale přesto často přemýšlí o smyslu fotografování.




   Kdysi dávno, když jsem byl ještě mladý bylo úspěchem, když člověk zvládl vlastní techniku fotografie – tedy když na negativu bylo to, co tam chtěl mít, bylo to ostré, nepřeexponované, nerozhýbané a s přijatelným zrnem. To všechno jsem se časem naučil – nebo přesněji řečeno byl jsem naučen - u nás fotil děda i táta. Děda mi nakonec ke dvanáctým narozeninám věnoval deskový aparát 6x9 cm - na skleněné desky. 

   Každá expozice byla dobrodružstvím. Už jenom nastavit aparát na stativu, zaostřit, odhadnout expozici podle tabulek (expozimetry byly jen pro profesionály), pak odejmout matnici, dát tam kazetu s deskou, přepnout z „B“ do „momentek“, vytáhnout plechovou clonu, pomocí drátěné spouště exponovat, zandat plechovou stěnu zpátky a dát kazetu do pouzdra s nápisem „EXPONOVANÉ“. To bylo dost důležité – jinak měl člověk na skleněném negativu třeba krajinku v obličejích rodiny. Málokdy to dávalo smysl a hlavně – tehdy to nikdo nepovažoval za „umělecký záměr“ – to prostě byla manipulační chyba a basta. Vyvolávání byla rovněž docela zábava v temné komoře pod tmavě zeleným světlem – a i to se muselo zapínat jen občas, aby nebyl na desce závoj.

   Ovšem běžný fotoaparát jsem měl kinofilmový – Kodak Retina. Ten jsem dostal od táty, když jsem si dokázal sám vyvolat kinofilm a udělat zvětšeninu – to mi bylo osm nebo devět. Když jsem začal trochu pracovat, peníze jsem si šetřil a nakonec našetřil na Exaktu IIa.
Jo, to už byla jiná káva! Matnice, zaostřovací klín a taky výměnný teleobjektiv SONAR 180 mm. To se pak fotila zvířátka v ZOO. Taky jsem začal fotit divadlo, protože jsem k tomu měl každý den příležitost. Z počátku se mi divadlo velmi nedařilo. Tvrdé obrázky, rozmazaniny – s filmem 21°Din se moc zázraků dělat nedalo.

   Ale byli lidé, kteří to uměli – třeba František Krasl – náš divadelní fotograf. Tak jsem se začal vyptávat, jak na to. Nakonec jsme spolu udělali dohodu, já mu jako elektronik udělám přesné ohřívače lázní (tehdy už Franta dělal mimo divadlo na barvu a teplota lázní byla dost zásadní podmínkou úspěchu) a on mi řekne, kde dělám chyby. Já fotil jak zjednaný (kupoval jsem kinofilm na metráž a motal do kazet, tak mě film s 36 obrázky přišel na 2,70 Kčs a zkažené obrázky mě tak nemrzely) a on na ně koukal a říkal mi, na co si mám dát pozor. Z jednoho filmu byly tak asi dva negativy docela dobré. Když byly náhodou tři, měl jsem pocit, že jsem už na to kápl.

   Technická stránka věci se mi podařila vyřešit poměrně záhy – pro focení „na vážno“ jsem začal kupovat film ILFORD 27°DIN a ORWO 15°DIN a vyvolávat ho ve Windischově vyrovnávací vývojce (té jsem nakonec zůstal věrný až do konce analogové éry) která se ale nedala koupit, člověk si ji musel namíchat do zásobních roztoků zcela sám, naučil se odhadovat, co herec nebo tanečník (nebo člověk či zvíře obecně) udělá asi tak za půl sekundy, protože v tom okamžiku musíte zmáčknout spoušť, aby na filmu bylo to, co tam chcete mít, jak používat parametru „hloubka ostrosti“, aby jeden nemusel zaostřovat na každý snímek zvlášť a tak dále.

   To hlavní přišlo potom. Když jsem tak jednou mladicky nevycválaně mudroval o focení, řekl mi Franta tzv. Kraslovu větu: „Když nemáš co říct, nech ho zastrčený!“
Přeložím: „Pokud nevíš, co chceš svou fotkou sdělit a komu, nech klidně fotoaparát v pouzdře a nefoť. Nemá to smysl.“

   Tenkrát to byla jen jedna věta Franty Krasla, až mnohem později jsem si začal uvědomovat, že je to stěžejní poučka pro veškeré focení. Amatérské i profesionální. (Profesionál – člověk, který něco dělá za peníze. Podle toho, kolik těch peněz dostane odhaduje, jak dobře to své řemeslo umí.) Pokud nechcete ukázat svůj pohled na svět, to, co  vás žere, baví, těší, irituje nebo rozesmutňuje – raději nefoťte.

   Fotit je dneska přece tak snadné. Foťák je vestavěný snad ve všem, co obsahuje baterii, kdekdo exponuje lecjak kdečím kdeco. Ale troufl bych si odhadnout, že 95% expozic nikomu nic neříká, za pár dnů (nebo i minut) ani fotografovi samotnému. On jen namíří a cvakne. Nemusí se starat o expozici, zaostření na to, co chce fotit ani se bát roztřesení obrázku. Vše vyřeší pokročilá elektronika ve foťáku. Trpaslíci. Pak už se jen obrázky pošlou jako MMS nebo se  přetáhnou do počítače, několik se jich pošle známým a kamarádům a všechny se vypálí na DVD, aby se dílo následně uložilo do police a už se na ně nikdo nikdy nepodíval.

   Pak je pár nadšenců, kteří si obrázky vystavují na webu – na specializovaných webech třeba pro makro – fotografy, milovníky krásných žen, letadel, starých aut nebo divokých zvířat či exotických krajů. Ovšem na webu, kde visí stovky technicky perfektně vyfocených vážek, dokonce i s latinským popisem se poměrně rychle začnu  nudit. Vážky, vážky a zase vážky. 

   Nebo se vyvěšují na fotoweby, kde by se fotografové měli vzájemně hodnotit, učit se od sebe navzájem a soutěžit.* Technicky jsou obrázky většinou docela dobré až výborné, žánrově pestré, ale...

   Jistěže se při takové záplavě fotek budou objevovat fotky prakticky stejné – není možné v takovém množství expozic být zcela objevný každý den v jakémkoliv žánru. S tím nikdo nic nenadělá.

   Co mě ale nebaví, je hodnocení fotek. Tedy „vkus odborného publika“. Objevují se vele-série fotek, které vypadají stejně – jsou prostě dost otrockou napodobeninou té primární „protofotky“. A vytvářejí se další a další.
  • lavička pod lucernou v parku, na zemi spadané listí
  • horské hřbety, jeden za druhým , v údolích mezi mlha (tomu říkám překližkové divadlo)
  • stromořadí, pozvolna mizící v mlze
  • cesta, mizící v mlze
  • les v protisvětle, paprsky slunce kreslí cestičky v mlze
  • koťátko / štěňátko / liščátko s provinilým výrazem
  • špinavý vágus se špatnými zuby a pohledem opilce
  • pes cosi aportující, teleobjektivem, v okamžiku, kdy má všechny tlapky ve vzduchu
  • pták sedící na větvi v paprscích slunce. Je vidět každé pírko.
  • pták letící směrem k fotografovi. Nejlépe dravý.
  • nějaký stavební stroj dělaný krátkým sklem a upravený jako HDR
  • ulička v historickém městě nebo průjezd upravený stejně
  • jakkoliv nudný záběr hradu, města, kopce provedený jako napodobenina staré, zažloutlé, poškrábané a špatně ustálené fotky, kde jakoby odplavala část emulze ze skleněné desky
  • detail kapiček vody na pírku, pavučině, silonové síťce nebo mechu




























Průřez tvorbou jednoho oblíbeného a úspěšného autora.
Ať se snažím sebevíc, žádné poselství tam nenalézám.
Kapičky.

    Možná tak padesát – sto témat, která se tváří jako originální umění a je vlastně na stejné úrovni, jak ti pověstní „Jeleni v říji“ v oleji vyvedení, kteří viseli v každém druhém čtyřdomku v havířské kolonce, kde jsem vyrůstal. Všechny maloval můj vzdálený strýc – hornický invalida.  Ta témata se mění podle ročních období. A když se objeví první tři daného žánru, web se naplní podobnými.   Fotky to nejsou špatné, dokážu ocenit technickou kvalitu, dodržení základních kompozičních pravidel a výbornou barevnost (nebo černobílost). Ale jsou stejné, stejné, stejné! 
   Takže moderní amatérská fotografie je o schopnosti věrně napodobit jinou fotku? K čemu je to dobré? Co taková fotka říká? Inu totéž, co říkala ta první. Jen to opakuje jako náhle zešílevší Echolana.

   A ještě něco k tématu: Často se stává, že i u expresívní fotky se najde někdo, který ji vyčte „šum ve stínech“ nebo „přeostřenost“ a oblíbené jsou taky „přepaly“. Takže když fotka nešumí, nemá žádný přepal ani na lesku, je ostrá, ale ne přeostřená atd. je tím pádem dobrá? Neboli když má nějaký z kritizovaných parametrů „mimo toleranci“, je špatná?

   Tak se mi zdá, že jsem za bezmála kopu let, kdy občas zmáčknu spoušť, nic nepochopil. A nebožtík František Krasl taky ne, nemluvě o skutečných klasicích fotografie jako byl Sudek, Kuščinký, Benson.  Protože dneska, v době  se fotkama už nic neříká, neukazuje. Jsou to jen zdobné ornamenty. Ty jsou ceněny nejvíce, zvláště pak, když se k fotografii dopíše typ aparátu a počet drahých objektivů které určují movitost fotografa.



   Tyhle větičky jsou pochopitelně jenom o takzvané "umělecké fotografii". Je spousta jiných oborů, kde jsou důvody jiné. Třeba "produktovka"  - reklamní fotografie, která má ukázat předmět tak, aby byl pro potenciálního kupce co nejpřitažlivější, technická, které ukazuje předměty nebo děje tak, jak to očima nikdy nemůžeme vidět, mikrofotografie, které jde v detailu tak daleko,že pokud nemáte silný mikroskop, takové věci prostě neuvidíte - je zajímavé, že tahle kategorie se často samovolně přelije do fotografie umělecké, protože ty malilinkaté věci mají často obrovský výtvarný potenciál. Dokumentární/reportážní fotografie kde se také stává, že i nehezké snímky třeba z války, sportu nebo nějaké katastrofy zasáhne svým emočním obsahem a stává se, většinou bez toho, že by v ten okamžik fotograf myslel na výtvarno záběru poctivým uměním a tak dále. 




   Dokonce i to, čemu se pohrdavě říká "rodinná fotografie", většinou záběry typu "maminka a Lenička v ZOO před opičí klecí" nebo "tatínek na Karlštejně" se někdy "zvrhnou"  a vytvoří se opravdu zajímavá, fotka, aniž by se o to někdo snažil. Co se ovšem zvrhne málokdy jsou "selfie". Člověk nemůže dělat fotku sám se sebou a ještě se starat o něco jiného, než o svůj "neodolatelný výraz".     


*/ Tam se ukazuje, že i "umělecký fotograf" je jen člověk. V průměru tam panuje stejná nevraživost jako na jiných webech.  Politických a někdy i odborných.  Když se ti nelíbí moje fotka jsi hlupák, ničemu nerozumíš a já znectím ti tu tvoji. 
A naopak. Kamarádi, party, které se vzájemně  hodnotí daleko lépe, než někoho mimo partu, party krajinkářů, broučkářů, "wilďáků", kteří fotí výlučně volně pobíhající a poletující tvory, "skvrnografů", kteří v jakémkoliv fleku na zdi nebo na silnici "cosi" vidí a rozčilují se, když to tam někdo nevidí taky, výtvarní estéti, kteří stále fotí zlomené větvičky nebo ohnutá stébla trav, většinou černobíle, protože jen to je pravé fotografické umění, glamour, "fotiči hezkých holek" nebo aktů atd, atp.  Nenávisti, pohrdlivé komentáře i osobní napadání se kupodivu neodehrávají mezi jednotlivými skupinami, ale nejvíc uvnitř nich. Jistě, je to konkurence. protože jak porovnat velkolepé panoráma Alp s perfektně zaostřenou hlavou nějakého hmyzáka nebo lehce erotickou fotkou hezké holky, že? 




Takže mě napadá, že ten tradiční pozdrav fotografů "Dobré světlo!" má možná často zamlčovaný dodatek  "... a ať ti praskne čočka, nádivo!"



15 komentářů:

  1. Na to všechno také tak myslím. Ono je to možná také to, že kdysi takový technicky dokanalý "umělecký" snímek, klasickou technologií a při tehdejších cenách "výroby" dokázal málokdo. To i po technické stránce bylo UMĚNÍ. Spousta času stráveného ve fotokomoře, znalost filmů, vyvolávání, zvětšování, velmi omezené ale zato náročné možnosti úpravy. Teď takových je plný Internet. Fotografické umění se technickou dostupností stalo inflačním. S tím se nedá nic dělat.
    Ale je to dobře. Dá se soustředit na obsah. Jenže ten s možností cvakání "zadarmo" se sává také inflačním. Jenže ne OBSAH. Zachycená jedinečnost okamžiku. Snažit se zachytit něco zajímavého. Být při něčem zajímavém. ovat co oko vidí. Nesnažit se o "umění".

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak Obuvníku, fotografie se vyvíjí v čase a prostoru jak po technické stránce, tak i co se obecného (ne)vkusu týče a včetně všech možných inflací (ne)kvality a množství opakovaných motivů, kterými už jsem zahlceni a přesyceni. A tady pak se čím dál tím víc nahlas nabízí poučka Kocourova učitele, že by jeden měl brát foťák do ruky, jen když k tomu má dobrý důvod. Já tak činím, protože váha a rozměry mého vybavení mi ani nedovolují konat jinak :-) Mobil, tablet a jiné kraviny co fotí, používám jen abych si něco nemusel pamatovat, nebo dlouze popisovat, místo poznámkového bloku.

      Vymazat
  2. Zdeněk Žíkovecký8. května 2018 21:21:00 SELČ

    Re: "mikrofotografie, které jde v detailu tak daleko,že pokud nemáte silný mikroskop, takové věci prostě neuvidíte - je zajímavé, že tahle kategorie se často samovolně přelije do fotografie umělecké, protože ty malilinkaté věci mají často obrovský výtvarný potenciál."
    Zrovna včera jsem se přehraboval v krabici se starými výstřižky z Dikobrazu a narazil jsem na obrázek sochaře, který komentuje své dílo: Tohle je zvětšená noha krtonožky, ale bude se to jmenovat "Radost".

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vida jak byl Dokobraz předvídavý časopis :-) Kdo by to byl do něj býval řekl ;-)

      Vymazat
    2. Zdeněk Žíkovecký9. května 2018 15:50:00 SELČ

      A další výstřižek na téma umění:
      "Tohle moderní umění prostě zbožňuju. Myslíte, že toto plátno znázorňuje šťastně zažívající krávu nebo spíše subjektivně chápanou funkci mikroprocesoru?"

      Ono to ani není až taková nadsázka, například si vzpomínám na obraz nazvaný "Bílá krvinka se prodírá sítí vlásečnic". (Myslím že byl vytvořen technikou vylévání syntetické barvy z pixly na drsnou stranu sololitu.)
      Kdysi jsem si také z jednoho románu vypsal zajímavé názvy obrazů: Podélně přejetý svatý Mikuláš; Semita, odnášející paňácu; Řez pivem; Jazyk patnáctiletého Belgičana; Vytrhávání metného dubu jím samým; Stíraní mraků, prováděné tak zvanou stěrnou mraků roku 1906 na Hulínsku; Vytrhávání kolíku za Žilinou. Považoval jsem to za fiktivní díla, ale teď v gůglu vidím, že to Stírání mraků skutečně existuje (pouze v knize byl jeho autorem Jiří Sehnal, zatímco v aukčním katalogu je uveden Václav Sehnal).

      Vymazat
    3. Zdeňku, najdou-li se prachatí tupouni, kteří si tu snůšku kravin koupí, nepochybuji o tom, že jim jí někdo ochotně vyrobí a prodá. By by sám proti sobě, kdyby toho nevyužil.

      Vymazat
  3. Proč fotit? Především pro radost z procesu samotného a z případně i z výsledku, když se počáteční záměr podaří zdárně dotáhnout až do konce. Tedy třeba proto, abych si pořídil fotky do kalendáře, na pozadí do počítadla, do fotopodložky pod myš. Abych si zdokumentoval kus Prahy, tedy domy, u kterých jsem si skoro jist, že padnou za oběť „developerům“. někdy fotím proto, že mi o to někdo požádá a jindy proto, že mi za to nabídne peníze. Jindy proto, že si chci já sám osobně zachytit úkaz na obloze, co není k vidění každý den, třeba některá zatmění a podobně. Je to různé, ale většinou je to pro radost. Sdílím jí obvykle s rodinou a kamarády a o moc dál a víc se s ní nedělím, nerad bych rozšiřoval tu všudepřítomnou inflaci.

    Fotoweby jsem už před delší dobou vyklidil všechny, když jsem pocítil tu závist a nepřejícnost, které tam vládnou, fotky jsem smazal a přestal je navštěvovat a krmit trolly dalším materiálem. Věřím, že nemusí být špatné fotoweb vlastnit a provozovat, jeden asi vydělá na reklamě a možná i slušně, když ví jak na to, ale asi je k tomu potřeba i hodně silný žaludek při pomyšlení na tu žumpu, co si tam vylévá svou žluč. Kdykoliv mi napadne si nějaký fotoweb pořídit, hned na to zase raději rychle zapomenu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. FOTOWEB je jedinečná příležitost pro nabytí ztráty soukromého života. ÚŽASNÉ.
      4p

      Vymazat
    2. EK, ke ztrátě soukromí vede používání sítí jako takových, čím rozlehlejší jsou, tím je ta ztráta větší. Jak se ta konkrétní ztráta soukromí jmenuje, na tom už zase tak moc nesejde. I když vlastníci některých plechovek na to jdou mnohem drsněji a tvrději, nežli jiní, takže určité dílčí odlišnosti tu jsou a sejde tedy jak na přístupu konkrétního poskytovatele konkrétní služby, tak i na (ne)inteligenci konkrétního uživatele a v neposlední řadě se do toho montují rozliční arogantní neznalí a ignorantští nemrcouchové, naposledy ti bruselští a činí tak rozličnými debilními a prakticky nedodržitelnými zákony, které mají za úkol podřídit si a ovládnout internet. Efekt to bude mít asi podobný, jako kdysi za bolševika nesplnitelné hygienické normy, které měly za úkol vytěsnit z nabídky organisací pro mládež skauta a junáka.

      Vymazat
    3. Tohle už si nejspíš žádá zopakování defenestrací, ale v mnohem širším měřítku.

      Vymazat
  4. O falešnosti (v) umění píšu v článku SOS. Myslím, že to snobství je stejné jak v muzice, tak ve výtvarném umění.

    OdpovědětVymazat
  5. Pro mě je fotka krásná, když mě zaujme a donutí přemýšlet. Ať už je na ní, co chce. Takové omamy mám ráda a technické pozadí focení mě nezajímá. Pekař se mě taky neptá, jak mi chutná jeho rohlík. Jen doufá, že ho upekl dobře.

    Kdysi dávno jsem se účastila vyvolávání fotek. Můj novomanžel měl tu zálibu, a fotky jsme spolu poté vyvolávali v červeně osvětlené koupelně, což bylo velmi vzrušující - a to až tak, že se nám po devíti měsících narodila dceruška. Fotky poté obsahovaly její žvot a vývoj a to bylo na našem focení to nejkrásnější.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No tohle...
      To je přece nádherná historka, Astro!


      My měli fotokomoru ve špajzu, kde vlezl jenom zvětšovák, tři misky s lázněmi a jeden sedící člověk. Takže erotika žádná... [;>/

      A abych pravdu řekl, tak technickou stránku věci beru jen jako nutnost, aby něco vzniklo. R4ozplývat se nad technikou neumím i když ocením třeba dobrou práci výrobce foťáku.
      Ostrá, prokreslená fotka s přirozenými barvami - to nic není, To je právě jen ta technika. Ba ani dodržení všech možných zásad správné kompozice neudělá dobrou fotku. To máš naprostou pravdu.

      Vymazat
    2. Astro ano, fotka může zaujmout a donutit přemýšlet, fotka může prostě jen polahodit oku a spoluvytvářet naše okolí tak, aby nás těšilo tam být.

      No a ta historka s fotokomorou je prostě roztomilá :-)

      Já jsem se účastnil vyvolávání fotek zhruba od 5-ti let a táta postupně nechal dělat čím dál tím víc úkonů, což mi zajímalo, dělalo radost a rozšiřovalo obzory. Tou dobou někde jsem směl začít půjčovat i Veru a fotit s ní. Táta také motal film do kazet a tak jsem se mohl učit zvládat fotografování poměrně velkorysým způsobem. Dodnes na to rád vzpomínám. To společné posedávání s tátou v koupelně a zároveň v slušně improvisované fotokomoře mi chybí.

      Vymazat

"Pravidla moštárny" jsou stejná jako v Hospůdce. Spammeři a trollové budou bez milosti likvidováni. Hlasatelé jiných (i opačných) názorů než má Kocour však nikoliv.

Jak se podepsat? >> Komentovat jako >> Název/Adresa URL >>Název a vepsat svůj nick nebo jméno. Pak >> Pokračovat a nakonec >> Publikovat. (Počkat, až to Drak nebo Kocour propustí na obrazovku.)