Autorská práva aneb Polemika se Zvěřinou

Rozpaky Starého kocoura nad autorskými právy

   Kdysi  dávno si děvčata opisovala do deníčků texty písniček zaslechnutých na tancovačce nebo mladí muzikanti si poznamenávali melodie nových oper a symfonií. Magnetofony a podobné věci neexistovaly, ale "kradlo" se už tenkrát. S obrazy je to podobné. Dobrý malíř si dílo konkurenta zapamatoval a dokázal ho interpretovat zpaměti. Ten horší si pořídil několik skic. Dneska to vyblejskne mobilem. 

Vzpomínám si na jeden vtip(?), kdy vykradli galerii a sebrali i obrazy začínajícího malíře Ten jediný z toho měl radost - jeho obrazy stály zloději za ukradení. Už mi taky "ukradli" pár fotek. Měl jsem radost. Ale pravda - focení mě neživí. 

    Nejedná se vlastně o autory, ale o velké společnosti, kteří jsou vlastníky autorských práv a uvádějí, že se starají o jejich ochranu. Autor už do toho zřejmě nemá co mluvit - většinou je už po smrti. Je nejasné, od koho ta autorská práva společnosti získaly - jestli od dědiců nebo předchozích správců. Nehodlám se pouštět do právních výkladů, traduje se, že když se sejdou dva právníci, vzniknou z toho nejméně tři právní výklady. Podstatné vidím v tom, že se omezuje šíření kultury jako takové jen proto, aby velké společnosti získaly ještě více peněz. Mnohá díla tak zapadnou do zapomnění a nenesou užitek ani kulturní, ani finanční. Někdy se s právy dokonce zachází jako s politickým fenoménem, například černošská opera Porgy a Bess amerického skladatele George Gershwina. Původně práva zablokovala organizace Black Power s tím, že ji mohou předvádět jen černoši. Tedy Afroameričané jak je nazývá novořeč. (O míšencích se zákaz nezmiňoval.) Takže místo aby se po světě vědělo, jak vypadal černošský svět v USA, nesměla se vůbec hrát. Teď už je na okraji zájmu. 

S mnohými jinými díly je to podobné. Navíc moderní digitální technika nezná spolehlivý způsob, jak dílo zpřístupnit uživateli, který řádně zaplatil a současně znemožnit jeho okopírování pro ostatní. Může nanejvýš sledovat, zda se dílo neobjeví na nějakém veřejném kanále (YT např.). Takže se ukradená díla začnou šířit mimo tyto kanály a budou nedohledatelná. Tratit budou právě tyto "veřejné kanály", protože jejich obsah se bude omezovat na aktivity, které s uměním nemají moc společného. Budou jen "zábavné". A to kdo ví jestli.

Taková základní otázka: Proč vlastně vznikají umělecká díla?

   Pokud jde autorům o jen zisk, musí tvořit ve středním proudu - jak knihy, fotografie, tak hudbu nebo filmy. Umělecké dílo jako houska na krámě. Musí se trefit do obecného vkusu, musí být dobře dostupné a nesmí být příliš drahé. Tahle díla jsou právě považována za nejvíce hodná ochrany před kopírováním a jiným používáním bez zaplacení.

Jasně, jde o prachy, I autoři se soudí, jestli ji někdo "neukradl" více než ty čtyři takty, které povoluje zákon. Vydavatelům jde o víc.

   Pak jsou umělecká díla jako výpověď a nás lidech samých. Tedy vlastně  více či méně zašifrovaný vzkaz. Nemyslím tím "angažovanou literaturu a filmy, které podporují nějaký ideologický směr. Třeba "Timur a jeho parta" nebo "Jak se kalila ocel" či "Celiny". Obdobně i filmy. 

Jinde ve světě byla taková tvorba pochopitelně také, jen obvykle trochu více zašifrovaná. "Festival politické písně" v Mostě. Symfonie napsané na počest někoho nebo něčeho. Obvykle s podporou režimu a velmi vlažným zájmem publika či čtenářů. Filmy, obrovské obrazy nebo gigantické sochy, "vyráběné" na přímý příkaz věrchušky  a na její náklady. Tedy na náklady státu, kdy daňový poplatník k tomu nemá možnost něco říct. Je pravda, že tohle se dělo odjakživa (dvorní divadlo, zakázky na církevní skladby, obrazy a sochy panovníků) a asi se bude dít i nadále. Tato díla v daných režimech nejen že byla režimy objednávána, placena, ale byla jimi i volně šířena. Byl to nakonec jejich majetek.

   Když vyloučím "bohapustou komerci" a "podlézání panstvu", zbývá vlastní umění. Takové, které vzniká na vnitřní popud autora, který se chce sám vyjádřit k něčemu, k nějakému jevu nebo problému. Bez úvah, kolik mu to vynese a bez snahy zalíbit se mocným. Týká se to i děl starých mistrů, už dávno mrtvých. Tam mě ta zběsilá snaha o zpoplatnění jakkoliv jejich konzumace irituje nejvíc. Ty všechny zákazy fotografovat na Karlově mostě ze stativu (z ruky fotit můžete, právník v tom asi vidí rozdíl, já ne)  Kdysi byl zákaz fotografování i v ZOO (aby se prodaly oficiální fotky), naštěstí si  příslušní včas uvědomili, že se dá fotit i mobilem. Zákazy fotografování nebo nahrávání na koncertech popíku a beatu - i když výsledek můžete maximálně poslat kamarádovi na ukázku a on jej pochopitelně vzápětí smaže. Prostě chtivost peněz. 

    Zkouší se prosadit i zákazy fotografování všech možných architektur. Nebo si někdo zakoupí výhradní právo na fotografování Sněžky a už si ji nikdy nevyfotíte bez obav, že k vám náhle přistoupí "fotohlídka", sebere vám kartu z aparátu  a napaří vám pokutu!?? Ostatně mnohá ustanovení v  GDPR takovému přístupu nahrávají. 

    Nevěřili byste, jaké "roztomilé hovadinky" se musí dneska provádět,  aby výsledek (třeba jen upoutávku, reklamku) někdo nenapadl s tím, že byla porušena jeho autorská nebo interpretační práva. 

 Takže s tím co píše pan Zvěřina 

"S rozvojem technologií je čím dál těžší hlídat autorská práva, což zjevně škodí především začínajícím a nezavedeným umělcům či představitelům menšinových žánrů. Nechceme-li programově omezovat veškerou autorskou tvorbu, která není určená masám, tedy vyslyšme hlas lidu a neplaťme za nic." se nedá než souhlasit, právě pro tu nevymahatelnost. 

  Začínající nemají podporu tak jak tak, vydavatelství se o jejich práci zrovna moc neperou, ale o zákazy porušování autorských a interpretačních práv se nejvíce snaží "zavedení" umělci. Zvlášť zavilým obhájcem práv je třeba Petr Janda z Olympicu - pochopitelně není sám. Ti začínající možná uvažují spíše tak jako ten mladý malíř. Krádež je markantem či důkazem jisté nepominutelné kvality díla.