Skepse v technice

   V našem uměleckém Ústavu jsem považován za "starou páku". Jednozvratnou. 

Tvrdím totiž, že  dvojzvratná páka je už příliš složitá na ty případy, kdy by stačila ta jednozvratná.

   Jsem totiž skalní skeptik. Technika běží kupředu mílovými kroky, Je naprosto nutné sledovat trendy. Ale jak rychle? A co když pokrok běží do slepé uličky? Jak to poznat včas? 

A je ta nejmodernější technika zárukou lepšího uměleckého zážitku? 

Nebo jsou to dvě spolu příliš nesouvisející věci?

Mnohé umělecké nebo osobní zážitky si chceme zachovat do budoucna. Tedy používáme "zvukové konzervy". Záznam a následnou  reprodukci. 
Následuje tedy "závodní škola práce" říznutá trochou té nostalgie pamětníka. 


Záznamová a reprodukční zařízení se dělí podle fyzikálního principu záznamu:

• Mechanický - fonograf, gramofon
• Magnetický - drátový  a páskový magnetofon, kazetový magnetofon, digitální magnetofon DAT
• Optický - film (nepoužitelný v divadle), CDA, minidisk MD
• Paměťový - záznam na hard disku v PC, záznam na paměťové kartě (flash)

   Podle způsobu ukládání dat se dělí na lineární (všechny druhy nosičů, kterém jsou na něčem navinuté a na diskové. Rozdíl je mezi nimi docela zásadní u diskových a paměťových záznamů se musí při hledání požadovaného záznamu mechanicky přetočit, u diskových  a paměťových lze "skočit" přímo na požadovaný úsek. Akce trvá zlomek času než u lineárního způsobu ukládání.

Blatnerfon - záznam na ocelový pás.
Kotouč s 20 minutami vážil 65 kg.

   Zvláštní způsob způsob byl zvolen u některých zařízení - magnetická manžeta. Široký pás magnetického materiálu, otáčejícího se na dvou válcích a několik čtecích hlav nebo jedna pohyblivá. Není to příliš známá kombinace, ale používala se v britském a americkém rozhlase jako "efektové piano". Na stisk jedné z osmdesáti kláves se začala přehrávat patřičná stopa a to ve smyčce, takže běžné zvukové efekty byly v přímém vysílání dostupné prakticky okamžitě a trvaly po dobu stisknutí klávesy. Také byly pokusy o výrobu takových diktafonů, kde se stopa při záznamu nahrávala spirálovitě, postupně, ale dala se vracet a číst od kteréhokoliv místa. Ale moc se tenhle způsob neujal. Magnetické manžety se špatně skladovaly i zakládaly. A diktafon byl navíc poměrně velký. 

  

Studiový magnetofon STM 210b

   Když jsem v roce 1970 začínal, byl normální monofonní záznam na pásek s rychlostí 38,1 cm/sec., na kotouč 1050 m vešlo kolem 45 minut záznamu, převinutí pásku trvalo i dvě minuty. (A pásek se přitom pohyboval i více než čtyřicetikilometrovou rychlostí!)

   Pak proběhlo několik "evolučních revolucí". Přišly CD - ty jsem jako hlavní médium nikdy nepovažoval, musely se vypálit a jakákoliv změna v představení znamenala, že se muselo vypálit nové CD. A startovaly pomalu. Kazetové magnetofony jsme vynechali - jednak to nebyl záznam dostatečně kvalitní, jednak nebyl zcela trvanlivý a hlavně - nalezení dalšího záznamu bylo nesmírně pomalé a nepřesné. Pak přišly DAT, digitální magnetofony s rotační hlavou, taková malá videa. Byly kvalitní, samy si nastavovaly začátek a protože první 2" hrály z pevné paměti byly i rychlé, neměly 0,5" zpoždění jako u studiových magnetofonů.  Ale byly dost poruchové a nalezení patřičného čísla trvalo dost dlouho, i několik desítek sekund. 

  Následovaly minidisky - taková malá CDA v zapouzdřené, přepisovatelné. To byl systém na svou dobu nesmírně moderní. Pružné v použití, komprese ATRAC se dodnes považuje za "téměř bezztrátovou". Médium bylo miniaturní, relativně levné, mnohokrát použitelné, poruchovost nízká. Vyhledání potřebného úseku trvalo opravdu jen pár sekund - a číslo bylo navíc popsáno na displeji.    

   Napřed jsme používali komerční minidisky SONY, ale zjistili jsme, že za rok provozu jsme je "utahali" tak, že je bylo nutné

celé vyměnit. Pak se objevily profesionální minidisky DENON, sice drahé, ale když se každý rok daly na seřízení do odborné firmy, fungovaly celá léta prakticky bez poruch. Jenže i ty se přežily. Pořád to byl mechanický stroj, kde se něco otáčelo, mohlo se to zadřít, zaprášit... 

   V té době se už začínalo nahrávat na harddisk do počítače - umožnilo to několika stop synchronního záznamu, ale bylo možno stopy časově posouvat proti sobě, což do té doby bylo zcela nepředstavitelné. Takže bylo možném opravit nepřesný nástup nástroje nebo zpěvu. To bylo tehdy "veliké kouzlo". 

   Ale pro vysílání to ještě nebylo ono. Počítač se mohl začít "samoopravovat" v tu nejnevhodnější dobu, chvilku nevysílal což naprosto rozhodilo rytmus představení a taky byl jen jeden - bylo to tehdy dost drahé zařízení. A možnost ho rychle nahradit v řádu minut jaksi nebyla reálná. 

   Takže jsme hledali něco autonomního, jednoduchého a levného - a našli jsme přehrávače z flash paměti. Dneska jsou MP3 přehrávače vestavěné do každého telefonu nebo dokonce i sluchátek - ale tehdy to byl docela pokrok. 

   To je stávající stav. Se zvýšením spolehlivosti PC jsme se částečně vrátili k produkci z počítačů - umožňují třeba i synchronizaci se scénickým osvětlením nebo videem. Jak budou spolehlivé se teprve ukáže. Čím je totiž systém složitější, tím je poruchovější. To není můj osobní názor, to je nezvratný logický fakt.

Obrazovka počítačového editoru

   Náš kulturní Ústav byl v oblasti technologií vždy o pár let před před podobnými v republice, dokonce i v rozhlase a televizi. Časem nás sice tyto instituce "dohnaly a předehnaly", tam se vysílá z centrálního úložiště dat, ale způsob jejich práce je trochu jiný než v divadle.

   Dá se říct, že se nám vždy podařilo vyhnout se slepým uličkám, které si jiná divadla prošla až do konce. Národní vsadilo na CDA, Vinohrady na kazety CC, Plzeň na DAT. Protože nebylo peněz na investice (a také ze zvyku) tam drželi svůj systém až do doby, kdy se stali v oboru technologicky beznadějně zaostalými.

   A tady jsem u své skepse. Nikdy jsem se bez skepse nevrhal na nějakou technickou novinku, ale počkal, až si ji někdo "hodně progresivní" pořídí. A snažil se získat informace, jak se mu osvědčila v praxi. Což nám umožnilo se vyhnout jak éře CD, tak DAT. O systému CC jsme ani neuvažovali, považovali jsme to za technický úlet. Každé "číslo" muselo být na zvláštní kazetě a práce zvukaře sestávala hlavně v rychlé výměně CC kazet v přehrávačích. I hraní z PC jsme zavrhli poté, co vlivem "spadnutí počítače" odpadla nějaká představení v Nosticově divadle v Praze.

========================================

Mikrofon NEUMANN

    S jinými komponenty elektroakustického řetězce je to trochu jinak. Třeba kondenzátorové mikrofony z padesátých let minulého století se dají používat bez uzardění i dnes - pokud do nich seženete elektronky. Moderní mikrofony jsou funkčně stejné, jen elektronka je nahrazena  transistorem FET, což v umožnilo zrušit napájecí jednotky a mikrofony jsou nyní napájeny napětím z mixážního stolu - tzv. fantomové napájení P48. Je zajímavé, že mikrofony z těch časů jsou na trhu velmi ceněné a jejich cena řádově převyšuje jejich moderní varianty, ačkoliv jejich kvalita je prakticky shodná. Ty moderní jsou jenom o něco menší a lehčí. Inu - i mezi profesionály se objevují snobi. A není jich málo.   

   Mimo jiné - všechny malinké mikrofony v bezdrátových mikrofonech - mikroportech, mobilech, tabletech, diktafonech a podobných zařízeních jsou na stejném fyzikálním principu - kondenzátorové. Jen zdroj napětí pro membránu je realizován elektretem a impedanční přizpůsobení je vyřešeno miniaturním tranzistorem přímo v pouzdře, či spíše pouzdérku mikrofonu. Nejmenší kousky tohoto druhu najdete v ovladači přídavných sluchátek pro mobily. Necelé 3 mm v průměru a tloušťce cca 1 mm.  

   Jiné typy mikrofonů jsou v pozadí zájmu. Dynamické mikrofony se používají pro svoji robustnost a schopnost snášet vysoké hladiny zvuku, třeba u bicích nástrojů a taky proto, že nepotřebují žádné napájení. 

   Páskové mikrofony, kde je zdrojem signálu tenký zvlněný kovový pásek mezi póly velmi silného permanentního magnetu jsou spíše opět jen výjimkou, po které touží někteří profesionálové, kteří chtějí mít ve svém studiu něco extra. Přes dobrozdání výrobců a šťastných majitelů těchto drahých mikrofonů o "sametovém" podání a "analytickém" zvuku nejsou ve skutečnosti rozeznatelné od kondenzátorového mikrofonu s osmičkovou charakteristikou. Snad jen tím , že jsou snadno poškoditelné třeba jen fouknutím, mnohem dražší a více šumí. Ale jsou obvykle zvláštní, velké, v krásných dřevěných pouzdrech, vyložených rudým sametem a můžete svému zákazníkovi tvrdit, že je málokdo na takový mikrofon natočí - a budete mít pravdu. 

I když Čína poslední dobou bez jakékoliv ohleduplnosti ke snobům tenhle mýtus bourá svými levnými páskovými mikrofony, které si může koupit každý.  Nechutnééééé...

Páskový mikrofon kolem roku  1955

Poznámka stranou: 

   V dřevních dobách, kdy "nic nebylo" jsme s tátou jeden takový páskový mikrofon sestavili. Tedy spíš táta, já se koukal. Je to totiž jediný sytém,, který dokážete postavit doma bez zvláštního vybavení a když poněkud zaexperimentujete s materiálem vlastního pásku, získáte mikrofon se zcela profesionálními parametry. 
   Povedlo se, mikrofon fungoval, ale protože pásek dává malé napětí i když jsou magnety ty nejsilnější, které seženete a navinete si perfektní mikrofonní trafo na Permaloyi, musíte zvýšit zesílení - a záznam stejně šumí. 

   Zajímalo mě, nakolik technika za těch šedesát let pokročila a půjčil jsem si moderní páskový mikrofon. Drahý. Neodymové super silné magnety, předzesilovač P48 vestavěný v mikrofonu atd. Prostě špička v oboru.

Výsledek: Šumí. Nedokážu si pochopitelně vzpomenout, kolik šuměl ten náš "pásek" z roku 1958, vyrobený ze dvou magnetů z Panzerfaustu a "zlatého staniolu" ze švýcarské čokolády, ale vím, že šuměl o dost víc, než  tehdejší "dynamik" nebo "kondensátor". 

A dnes - dnes je to úplně stejné... 

Co nakonec? Dědci, kteří taky nechtějí přestat. 

To je svět, který znám, který se mi líbí, kde se cítím dobře.