SS neboli "sociální sítě"

Twitter - Instagram - Facebook - Tuenti - Vkontakte...

   Obecně rozšířený názor, nejen mezi politiky a populárními umělci a sportovci zní: Kdo není on line na síti, jako by nebyl. Na sítí se sdělují politické postoje, názory na umění a umělce, kritizuji se výkony sportovců - nebo se jim děkuje, kdy obhájí "naše" barvy, dehonestují se političtí rivalové - většinou navzájem. Pomlouváme se, chlubíme se fotkami ze setkání s momentálně slavnými lidmi, pořizujeme si "selfíčka" v těch nejexotičtějších destinacích, stěžujeme si na své šéfy, oznamujeme široké veřejnosti, kdy pojdeme na "dovolenou snů"... 

   První vlaštovky se objevily už před mnoha léty. Byl to jakýsi sloupek vpravo na obrazovce, kde se v několika "komnatách" propojilo vždy několik lidí a ti si vzájemně psali takové okamžité postřehy či myšlenky. Spíše tedy "žblepty", často krvepotně vtipné. Vše se odehrávalo v reálném čase a zpět v čase se moc jít nedalo. 

   To byla jediná věc, kterou jsem na internetu svým kolegům zakázal - tedy kromě hraní online her, protože místo aby něco užitečného dělali, odbíhali tehdy k jednomu ze dvou počítačů, které jsme měli k dispozici a dopisovali si s neznámými lidmi. Už si nepamatuji, jak se ten systém jmenoval, ale byl to předchůdce pozdějších sociálních sítí.

   Jenže to nebyl první způsob písemné komunikace. Když jsem ještě sloužil na dálnopisné ústředně (ví ještě někdo, co to byl dálnopis a telegraf?) tak jsme s techniky, kteří u zákazníků opravovali dálnopisy RFT komunikovali pochopitelně písemně - telefon nebyl vždy ve stejném místě jako dálnopisný stroj tak to bylo rychlejší. Tedy - pokud byl dálnopis schopný provozu. Také na nočních směnách jsme s kolegy na jiných ústřednách plkali o všem možném, s kolegyněmi si domlouvali rande, ke kterým obvykle nedošlo, protože do Prahy, Bratislavy nebo do Košic to byla cesta (vlakem) na větší polovinu dne. 

   K Vánocům a jiným svátkům jsme vytvářeli i "obrazové zprávy", které se dělaly pracně přepisováním písmen přes sebe, po řádcích na celou stránku tak, aby písmenka tak říkajíc "pixel po pixelu" vytvořila obraz, který se ovšem dal pozorovat jen z dálky, . Byla to velmi pracná záležitost, nesměla se udělat větší chyba a tak se celý grafický výtvor děroval do pásky, ze které se pak vysílal. 

   Pochopitelně to vyžadovalo dálnopis, který psal na nekonečnou roli papíru. S dálnopisem, který tiskl na úzký pásek, takový, jaký se lepil na blankety telegramů, které pak roznášeli pošťáci do domácností to dělat nešlo. Tam bývalo sdělení vskutku "telegrafické", protože se platilo od každého slova, jen podpis byl zdarma. Místo tečky mezi větami se psalo slovo STOP.  Z té doby je taky několik vtipů, kterém už ovšem dneska vtip ztratily. Dokonce si na nějaký vtipný ani nevzpomínám. 

   Většinou telegram zněl ++BABICKA V PONDELI  UMRELA STOP POHREB VE STREDU STOP PRIJED CEKAME TE STOP++  Podstatná informace tam byla, ale na nějaké zbytečné vybavování to opravdu nebylo.

   Telekomunikační technika se ovšem vyvíjela, s internetem přišly e-maily, které z počátku ty telegramy docela připomínaly - bez diakritiky, bez možnosti jakýchkoliv grafických úprav. Dneska umí českou diakritiku v SMS i ty nejhloupější mobily - jako třeba ten můj. (Doposud nemám chytrý mobil. Nesnesu, abych měl v kapse něco, co je chytřejší než já sám!) 

   Mezitím se rozvinuly informační weby, internetové obchody s vlezlou reklamou, možnost komunikovat s úřadem přes formuláře - a nastal boom sociálních sítí. Z nezávazného povídání si  přes "klábosnici" vznikla závislost. Mladí lidé stráví spoustu času jenom tím, že neustále prohledávají svůj chytrý mobil, jestli jim někdo něco nenapsal nebo jestli se o nich někdo někde nezmínil - a vrážejí do kandelábrů, padají do výkopů nebo pod auta. U našeho věžáku je zastávka autobusu a mám ten "mobilní provoz" jak na dlani. S tou nepozorností to není přehánění, už dvakrát jsem zaregistroval srážku "mobilníka" se zastávkovou tyčí. Večer to vypadá hezky, jako kdyby tam byly svatojánské mušky, skoro všichni čučí do svých modře svítících displejů. A ti, co náhodou nečučí, tak mají v uších zaražená sluchátka a pod auto tak mohou padat radostněji za zvuku posledního hitu své oblíbené kapely. 

  A nejsou to jen mladí. Mobilují starší, ba i docela staří. Ti ovšem raději telefonují, zrak už tak neslouží, nejlépe v tramvaji a protože jim už ani sluch neslouží jako za mlada, mají reproduktor v telefonu naplno a sami do telefonu notně hulákají, takže jejich hovor je zcela veřejný. Pokud jsem si všiml, nikdo z těch, kteří zrovna nemají "špunty" v uších se nesnaží poslouchat, co si tam senior vyřizuje, spíše je to nebetyčně otravuje.

   A tak se přes pokrok spojovací techniky konečně dostávám k meritu věci. Nikdy jsem nepochopil a asi ani nepochopím tu hektickou snahu o sebe zviditelnění. Všechny ty "výkřiky do tmy" - autor přece neví, kdo to bude číst, jinak by napsal mail, spíš doufá, že "skoro každý" a obdrží co nejvíc "lajků". Čili bude známý a oblíbený. Ať to stojí co to stojí. 

   Takže odsudky, pomluvy, fámy, fake news, intimní fotografie, které už jsou na hranici porna, pitomé obličeje na selfie. Snaha si udělat selfíčko s nějakou známou osobností, na nějakém hodně zvláštním místě - potom padají z mostů, pod vlaky i z hradeb hradů. Dokonce na těch nejnebezpečnějších místech musely úřady selfie zakázat. Všechno jenom pro sebepropagaci. Já, já, já jenom já - jak zpívá v jedné písničce Petr Janda. Uvažuji, jestli to nakonec nezpívá o sobě...

  Přijde mi, že dnešní lidé mají duši puberťáka. Ti taky musí na sebe upozornit, "ať to stojí pět šest tisíc", jak se říká. Jenže to puberťáci už dávno nejsou. Jsou to často "důstojní pánové" a "dámy v letech". Často ve významném postavení. Proč mají takovou obsesi na sebe upozorňovat? 

   Velmi často si tak způsobí problémy, Jak ta prodavačka v knihkupectví, která si na sociální síti, tuším Twitteru stěžovala na obtížnost spolupráce s Cikánkou. Hned se našel udavač z "Člověka v tísni", nějaký Hůle, napsal majiteli, pan Kanzelberger se zalekl negativní publicity a milou prodavačku okamžitě vyhodil. 

   Třikrát špatně. Proč to k sakru ta dívenka psala na Twitter? Nějak ji to mohlo pomoct?

Proč se toho chytil "člověk" Hůle a hned to napsal s podprahovou vyhrůžkou majiteli nepříliš prosperujícího knihkupectví (je tam draho)? Má to v popisu práce, chtěl se zviditelnit nebo je to zkrátka taková bonzácká povaha? Podnikatel Kanzelberger si tím svým "zásadovým" (čti předpos*aným) jednáním taky nepolepšil. Rozhodně mu to tržby nezvýší.

   A je spousta dalších příhod, kdy se třeba zaměstnavatel dověděl, co se vlastně dělo na školení mimo podnik včetně videodokumentace, co si o něm myslí někteří jeho podřízení atd. A je jedno, že on nebyl veden v "přátelích". Z některých přátel vždycky vyklube nějaký ten "Hůle" a nahlásí to na "patřičná místa".

 Marně policie varuje lidi, aby na sítích neoznamovali kdy nebudou doma. Cosi je pudí oznámit světu, že jedou na čtrnáct dní do Thajska. Mohou si to dovolit, ne? A potvrdit to twittem z místa samého. Co víc si může tipař bytaře přát.

  Piráti silnic si filmují své divoké jízdy a vyvěšují je na YouTube a diví se, když je dohledá policie a patřičně zkasíruje.

  Atd, atp. Ta snaha na sebe upozornit se totiž docela míjí účinkem. Protože to dělá skoro každý - takže v té vřavě sebechvály jednotlivec stejně zanikne. Občas se někdo dostane do médií jako ty dvě dívenky, které bouraly s autem a vysílaly svoji jízdu na síti. Smrt v přímém přenosu. Stálo to za tu slávu?

   Někteří se rozčilují, že jim Velký Bratr (provozovatel té či oné sítě) pozastavil přístup, vymazal příspěvek nebo celý dokonce profil. Z příčin, které jsou tady nepochopitelné. On někdo ten profil "nahlásil". Nebo to nahlásil automat případně  nějaký Thajec, který hlídá "mravnost" na fotografiích. Jsou tam komické přešlapy - ale v tom množství to prostě nastat musí. Všemu tomu se ovšem dá elegantně vyhnout. Sociální sítě prostě nepoužívat. Vůbec. 

Protesty - ale bez návrhu nějakého rozumného řešení. 

Nenávisti jako mezi Monteky a Kapulety. 

Sebezviditelnění i za cenu své smrti.

Sám sobě paprazzim

A to všechno skrze sociální sítě.