Prohledat tento blog

středa 4. března 2020

Laici a snobi, mobily a hobby

Aneb zase o focení.


Josef Sudek,  fotograf
   Poslední dobou se rozmáhá focení pomocí mobilů. Fotoaparáty v nich už jsou spolu se svým softwarem vlastně svými vizuálními výstupy lepší, než běžný ultrazoom nebo kompakt. Ty s výměnnými objektivy jsou na tom vlastně stejně, jen mají větší rozsah ohnisek a jsou vzhledem k cenám objektivů o dost dražší, nehledě na nutnost sebou tahat bágl plný objektivů, protože málokdy přesně víme, co budeme fotit, nejsme-li zrovna nájemnými fotografy s přesně stanoveným úkolem. 
A ten mobil není jen rozkošně malý a lehký, ale je i docela levný.  



Fotomobily



    Mobil už má skoro každý. Mobilů je dokonce víc, než obyvatel Kotlinky, protože mnozí mají dva, někteří i tři přístroje. Jeden služební, jeden soukromý a jeden "tajný", na který jim mohou volat jen ti vybraní. Naprostou většinu tvoří tzv, chytré mobily, které mají kromě spousty "apek" i foťák a kameru. Když jedu tramvají, protože spěchám nebo třeba prší, počítám lidi, kteří je v tramvaji k něčemu používají. Průměr je 80% a bylo by to víc, ale někteří ho nemají vytažený. Většinou na něm cosi hledají na netu, poslouchají hudbu nebo něco datlují pomocí SMS či mailu. Někteří dokonce mobilním telefonem telefonují. Dlouze a nahlas, takže jejich hovor vůbec není nic soukromého, zvláště pak hodně mladí nebo hodně staří a ti mají příjem nastavený na takovou hlasitost, že slyším obě strany soukromého rozhovoru. Ale to je na jiné povídání.

   Fotí se většinou na "vyhrazených místech". Tam, kde je "zajímavé pozadí" si pořizují skupinová selfie. To zajímavé pozadí je důležité - jsou to nejen profláknutá Hradčana nebo Alpy, ale třeba i klece se zvířátky v ZOO,  tu u nás třeba i Dolní oblast Vítkovic - skanzen bývalých hutí v Ostravě. Kreativitě se meze nekladou - ale zdaleka není bezmezná. Je to davová záležitost. Na některých místech (se) nefotí prakticky nikdo. Čert ví proč. 

   Na tohle je mobil nenahraditelný. Nikdo z těchto uživatelů nebude sebou nosit nějaký foťák, ani malý. Ale mobil má v kapse vždy. Co se pak s pořízenými fotografiemi děje suď Bůh. Odhaduji, že některé skončí na sociálních sítích, některé se překopírují do počítače - pokud je uživatel mobilu tak rigorózní a nějaký počítač vůbec má - kde se většinou ztratí kdesi na harddisku a už po nich ani pes neštěkne. S koupí nového počítače nebo mobilu jejich existence končí. Ty co se dostaly na síť tam naopak zůstávají dlouhá léta a mohou být velmi nepříjemným důkazním materiálem, pokud se najde nějaký ten paparazzi, který vás chce po čase potopit, protože už spolu nejste kamarádi. A takových se najde nečekaně mnoho. Tohle je ale taky na jiné povídání.

  Šlo tu o souboj mobil versus fotoaparát. Přednosti a použití mobilu jsme si řekli výše. Teď k technické stránce věci. Moderní mobily mají tři, ba i pět fotoaparátů. Čtyři zezadu a jeden zepředu na pořizování selfíček. Ty, které míří na jednu stranu pracují současně. Po stisku spouště, kdy se mobil rozhodne, zda fotku "přiblýskne" nastává automatická postprodukce. Chytří trpaslíci jednak určí, kolik toho z které "čočky" do výsledného snímku dají, jak se bude pracovat s barvami, jasem, kontrastem a hloubkou ostrosti. Ta je u mobilu obrovská, vzhledem k velmi krátkému ohnisku "čoček". Tedy většinou malinkých skládaných objektivů, ale velikost jejich otvoru se spíše podobá zrnky mé oblíbené luštěniny, čočce. Výsledkem je ostrý snímek od popředí do nekonečna, se sytými barvami. 

   Je pravda, že vzhledem k tomu, že mobil si ukládá všechny dílčí fotografie od jedné expozice je mu možné postprodukčně zadat příkaz "rozostřit pozadí", což mu většinou provede docela dobře a zamezí tak různým cizím rukám, kandelábrům, automobilům a podobným předmětům v pozadí vyrůstat z hlavy foceného subjektu. Mobil má vestavěnou rutinu, která najde oči fotografovaného a zaostří na ně, což je podle fotografických pouček správně. Kdybyste měli úmysl zaostřit na něco jiného, máte smůlu. Foto-trpaslík uvnitř přece nejlíp ví, co jste chtěli vyfotit a nenechá si do toho kecat. Dostanete velmi použitelnou fotku toho, co jste vyfotili. Jenom se trpaslíkem nesmíte hádat. 

Fotka je pěkná, líbivá, leč ne tak zcela realistická. Barvy se saturují na 90%, odšumovací rutina odstraní šum z miniaturních snímačů - že sebou často vezme i jemné struktury ve fotce musíte strpět. Když to bere "od podlahy", vznikne snímek, který vypadá stejně jako malířský styl "fotografismus", oblíbený hlavně v Rusku a Japonsku. Velepečlivě namalovaný obrázek, který věrně fotografii připomíná. (U nás Zdeněk Burian.)  Pro naprostou většinu uživatelů je tenhle výsledek víc než dostačující. Dá se vyvěsit na net, nechat vytisknout na zeď nejméně 30x55  cm. 

   Jenže máte nad snímkem minimální kontrolu, trpaslíci udělali všechno za vás. Ano, u těch dražších fotomobilů můžete vstoupit do menu a jednotlivé parametry ovládat. Kdo to zkusil tak ví, že je to mnohem pracnější, než na obyčejném foťáku a trvá to déle. Často obrázek spíše "rozhasíte" a pokud je pro vás důležitý, uděláte ho pro jistotu ještě jednou a necháte trpaslíka, aby konal.

   Málokterý foto mobil má skutečný zoom. Většinou se jedná jenom o přepočet z původního širokoúhlého snímku, takže rozlišení klesá. Ono to je s ohniskem tak, že lidské oko sice vnímá dost širokoúhle, ale mozek si z té změti vybírá jen jeden objekt, který rutinou v mozku, tedy biologickým trpaslíkem upraví tak, aby byl dokonale viditelný. To ostatní je jenom tzv. periferní vidění, které je důležité třeba pro řidiče nebo pro orchestrální hráče - musí sledovat svůj part a současně gesta dirigenta. Řidič obdobně musí koukat dopředu, vědět, že se mu něco děje ve zpětných zrcátkách a vnímat dopravní značky svislé i vodorovné. Totéž šermíři, piloti atd. Na fotku ovšem periferní oblasti nepatří.

   Podstatné je, že detail nějaké scény o objektu často vypovídá víc, než celý záběr. Dokonce když se díváte na fotku, jak se říká "čtete ji", jdete od jednoho detailu k druhému a nakonec se podíváte na celek a uvědomíte si, kde který detail leží. Jakou má váhu, jaký význam a tím vlastně určíte, jaká ta fotka je  To je otázka kompozice. 

   Je zajímavé, že to vychází opravdu ze čtení, Evropané začínají od nejzřetelnějšího detailu a pak zrakem "skenují" obrázek stejně, jak se čte text, zleva doprava a shora dolů. 
Arabové to mají jinak, ti skenují od pravého dolního rohu. Proto fotografické soutěže v arabských zemních mají jiné vítěze, než ty v evropských i kdyby porota posuzovala naprosto stejnou kolekci fotek. 

N   a focení detailů mobil taky moc není. Kde je ale nedostižný a kde se jeho vlastnosti dokonale uplatní je tzv. "street". Fotografování na ulici, ve veřejných prostorách, v dopravních prostředcích. Nejen že tam trpaslíci odvádějí svou práci tak, že by to člověk nestihl, ale hlavně mobil drží v rukou skoro každý. Nikdo vás tedy nebude podezřívat, že ho fotografujete - pokud u toho  neděláte různé kejkle. 

   Tohle je možná důvod, že si fotomobil, přes můj živočišný odpor k chytrým mobilům, které umí skoro  všechno, pokud se jim nevybije baterka, koupím. V tramvaji i na ulici totiž často potkávám velmi zajímavé týpky, které bych moc rád zvěčnil - ale nemohu přece tahat z tašky foťák. Buď bych dostal vynadáno nebo přímo "na budku", nebo by se subjekt začal "tvářit" jinak. A bylo by po fotce. 

   Mobil si koupím, ale ani tam nebudu dávat SIM kartu. Na telefonování mám cihličku HAMMER s tlačítky, kterou musím nabíjet - každý desátý den. I ten má foťák má kameru, ale výsledky jsou nepoužitelné. Záznam zvuku kupodivu použitelný je a jako MP3 player taky funguje. Už to je víc, než od mobilu požaduji. 

    Tolik o mobilech, se kterými moc zkušeností nemám, protože fotím tím, co bylo k fotografování vynalezeno - fotoaparátem. 


Fotoaparáty



   Zkráceně by se dalo říct, že se hodí k focení všech těch ostatních věcí, kde nekralují mobily. Konkurovat mobilům je v některých případech zbytečné. Ale dělat krajinu na mobil není nic moc. 

   Ani wild fotky, ani detaily, ani studiové focení, architektura, o makru ani nemluvě. Sport, zvířátka, portréty, technická fotografie, astrofoto, produktovka atd, atp.  Je pravda, že někteří profíci už zkoušeli mobily třeba na reportáže - a úspěšně. Dokonce dokazují, že i na tu krajinu se dá mobil použít. Jistě, dá. Ale proč?

   Pokud budu chtít vyfotit krajinku, potřebuji slušné rozlišení, kvalitní objektiv spíše delšího ohniska, polarizační filtr, stativ. Ten není vždy nezbytně nutný. Když krajinku prásknu mobilem, bude taky hezky vyfocená - jenže barvy sedět nebudou, listí na stromech a jehličí se mi často slije, že stromy budou vypadat jako byly vystřiženy z papíru. A na fotku "vejde celý svět a ještě kousek místa zbude".

 O ostatních kategoriích to platí podobně. Může se sice povést - ale výsledek záleží na trpaslících v mobilu, kteří bývají velmi tvrdohlaví.
  U aparátů se dá rozlišit několik kategorií. Kompakty - na cesty, je to taková větší, ale ovladatelnější varianta mobilu, ultrazoomy, což jsou kompakty s velkým rozsahem ohniska, tam je třeba rozumně uvážit, kolik těch "milimetrů" vlastně potřebujeme. Pro mě je 400 až až, protože se stoupajícím ohniskem drasticky klesá nejen světelnost, ale zhoršuje se i kresba, na kratším konci pak bývá soudkové zkreslení. Objektiv určuje kvalitu foťáku mnohem víc, než snímač. A kvalita je přímo úměrná ceně a bohužel i váze.

   Já jsem ultrazoom LUMIX DMC FZ-2000 vybíral podle slepého testu na testovacích webech, kde jsem si obrázky vykopíroval, nazval třeba 01 - 50, počkal jsem, až se mi podařilo zapomenout, ke kterému aparátu dané číslo patří, vybral jsem si, které se mi technicky líbily  a pak jsem se podíval, co to byl za aparát.

   Pro vážnou práci je dobré mít aparát s výměnnými objektivy. Je to nejdražší varianta, nejrozměrnější, ale pro skoroamatéra, jakým jsem, je to schůdná cesta k technické kvalitě. 
K CANONU M5 mám jeden krátký zoom SIGMA 18-35 s velkou světelností na reportáže, techniku, divadlo, architekturu, pak tele CANON 70 - 300 na zvířátka a ultrazoom  TAMRON 16 - 300 na všechno, včetně detailů. Nehodí se na všechno, ale všechno se s ním dá udělat. Ne ve špičkové kvalitě, ale dá. 
   Je rozhodně lepší ho mít nasazený než tam mít teleobjektiv v okamžiku, kdy chcete dělat něco jiného než zvířátka a musíte si poodejít hóódně daleko, aby vám tam vlezl celý objekt. Navíc nemám rád výměny objektivů venku, reálně hrozí zaprášení čipu a čištění je dost drahá záležitost i když si to děláte pomocí sady sami doma.

   Tělo M5 je bezrcadlovka, mirrorless a jsem s ní spokojený. Kdysi při natáčení videa pro Ústav jsem si zvykl na elektronický hledáček, kde vidím případné přepaly už před expozicí a můžu s nimi něco udělat než to vyfotím a navíc - automatika mi prosvětlí obrázek i v mizerných světelných podmínkách a jsem schopen dobře zaostřit i ručně, kdy jsem na klasické zrcadlovce CANON už v hledáčku viděl... ....no, kulové. 

Dá se říct asi tolik - na každou práci se hodí něco jiného. Něco je speciální, něco více univerzálnější ale fotit se dá ledasčím. Ve fotoaparátu to nevězí.  Jde o to, čeho chceme focením dosáhnout. Já se osobně držím takzvané "Kraslovy věty". Řekl mi ji před půlstoletím výborný fotograf Franta Krasl, když jsem už měl techniku focení zvládnutou, ale fotky pořád nebyly dost dobré, zajímavé.


"Když nemáš co říct, nech ho zasunutý!"


Přeložím: 
Když nevíš, co chceš fotkou říct ostatním lidem, nech raději fotoaparát zasunutý v pouzdře.  
Držím se toho hesla dodnes.           




 A tohle je filipika na Schumacherovu Ódu na mobily.   


3 komentáře:

  1. Fotografování je podobné hobby, jako malování. Kdo má trochu nadání kreslířského nebo malířského, dokáže i při fotografování vystihnout to podstatné- co má ta fotka vlastně sdělit.
    U mně to začalo snad ve 12 letech, ovšem tehdy, 1950, jsem měl jenom pár korun od dědečka Václava, ten mi vždycky nějakou tu bankovku podstrčil. Podědil jsem stařičkou kameru na desky, ale desky jsem si koupit netroufal. Tk jsem si nastudoval složení fotocitlivé emulze a v drogerii, to se tenkrát ještě vyskytovalo, jsem si nakoupil ty stříbrné soli za pár drobných, udělal roztok a namočil do něj papír. Samozřejmě potmě. Poté ten papír vysušil a nasadil na místo desky do kazety. Skutečně se mi podařilo, udělat zřetelné Daguerotypie.
    Později jsem už normálně fotil, hydrochinon atd. běžně používal a mám z té doby ještě vlastnoručně vyvinuté a ustálené negativy i některé fotky.
    Z prvních vydělaqných peněz jsem si koupil Flexareta a tím získal téměř profesionální fotky.
    Prtvní digitální fotoaparát jsem dostal do ruky až v Německu, koupili jsme ho pro univerzitu a dělal jsem s ním hlavně fotky v laboratoři, rozlišení VGA ovšem stačilo tak na první homepage, ale už tehdy to byl úspěch. Už to tak přesně nevím, muselo to být tak někdy kolem 1982.
    Syn je tím také nakažený, ovšem musí mít vždy poslední špičkový aparát a tak jsem zdědil trochu výběhový Canon EOS 350D s objektivem EFS 18-55, to je takový nejoblíbenější standartní zoom.
    Baví mně, fotit hmyz a rostliny na mé zahrádce, zvířata, co mně moc nebaví, jsou města bez lidí, za to všude zaparkovaná auta.
    Naproti se už skoro rok staví, tak dělám každý den ze stejného místa záběr, co se změnilo- od obrovské díry v zemi po dvoupatrový blok. Bude z toho zajímavá série, hlavně pro nové majitele těch bytů.
    Mám krabici od bot plnou negativů, i 40 roků starých, ale digitalizace mi moc nejde- mám sice skener, ale invertované fotky z barevných negativů nejsou vůbec pěkné. Tak se snad tím jednou budu za deštivého počasí zabývat blíže.

    OdpovědětVymazat
  2. Snad těch pár překlepů čtenáři prominou, teď jsem to po sobě četl.
    Tu první digitální kameru jsem měl až 1997, byla to Apple Quick Take 150, našel jsem ji po dost hledání na Googlu. Tenkrát měla ta SD- Karta jenom 256 Mb, v té době ještě byly 386 a 486 PC, Pentium se teprve hlásilo.
    Pohled jenom krátce zpět teprve zviditelní tu digitální revoluci, od prvních mobilních telefonů do auta, zvíci 5 - 7 kg, poté Siemens S3 - S10 do ručky,mám pár těch prvních ještě v krabici. K telefonování jsem chodil v Hradešíně na vršek, tam byl volný výhled na Úvaly, kde byla ta vysílací věž.
    Zázraky jemné mechaniky- harddisky tehdy 100 MB špička, videorekordéry konkurujících si systémů na magnetické pásky, Teletype s děrovací páskou, dnes už soukromé muzeum. I jehličkové tiskárny už sotva někde objevíte. Tyto pionýrské doby jsou už za námi. Nic se už neopravuje, koupí se jednoduše nové.
    Jak dlouho to tak ještě může běžet?

    OdpovědětVymazat
  3. Moc dlouho ne, Mildo. [;>))

    Lidé a technika/technologie se od sebe tak vzdálili, že bez ajťáků si nedokážu svět ani představit. Kde kdo má v ruce nějakou chytrou krabičku, ale ani náhodou netuší, co se uvnitř, ale hlavně mimo ni vlastně děje. Black box. Velkém kouzlo.
    Ostatně - už je napsáno pár SF povídek na téma, kdy naši potomci, kteří náhodou přežili nějaké "velké vymírání", celosvětovou katastrofu, přistupují k náhodně nalezeným předmětům, které jejich předkové vymysleli a vyrobili.
    Kdyby našli něco podobného po Marťanech, bylo by to úplně stejné.
    Jako ten astronomický model, zbytek strojku vylovený ze Středozemního moře.
    A teprve nedávno jsme byli schopni přístroj aspoň virtuálně rekonstruovat, oživit.
    A divili jsme se, co všechno předkové znali a uměli.
    Spousta vědění a poznatků se v průběhu času ztratila a teď je objevujeme znova.

    OdpovědětVymazat

"Pravidla moštárny" jsou stejná jako v Hospůdce. Spammeři a trollové budou bez milosti likvidováni. Hlasatelé jiných (i opačných) názorů než má Kocour však nikoliv.

Jak se podepsat? >> Komentovat jako >> Název/Adresa URL >>Název a vepsat svůj nick nebo jméno. Pak >> Pokračovat a nakonec >> Publikovat. (Počkat, až to Drak nebo Kocour propustí na obrazovku.)