Půlnoční úvaha - nikoliv o koronáči.
Lidé přestali používat fotografii ke zvěčnění, k zastavení času – fotografie se stala součástí komunikace a nikomu nevadí, že nezůstane na věky. Vyřčená slova si taky nezaznamenáváme na magnetofon. Milióny lidí dneska fotí a jen hrstka z nich bude mít za dvacet, třicet let fotky svých malých dětí. Oblíbené jsou fotoknihy, zaplaťpánbu za ně. Díky jim se jednou dozvíme, jak ten nás svět vlastně vypadal. Třeba není o co stát…
Ondřej Neff na Třech prstech Astonových
Kurňa, má pravdu, dědek jeden. A když je to komunikace, ne vzpomínka, ne doklad, tak o to víc v těch fotkách lžeme. Ostatním - ale hlavně sobě. Sebestředná selfíčka, prefabrikované záběry z prefabrikovaných míst. Vlastně není třeba nikam jezdit, všechny ty vhodné záběry jsou dávno na netu. Tádž Mahál, Gíza, Tahiti i Karlův most v Praze. Stačí tam vkopírovat vlastní selfie. (Určitě už něco takového ve fotomobilech existuje.) A bude to bez potřeby někam cestovat a covid pasu.
Pohybujeme se ve světě předstírání, nezdá se vám? Už nejen slova, ale i obrazy. Virtuální svět, který se skutečným má jen málo společného.
Možná i tohle dopomáhá těm poněkud bláznivým představám o bezuhlíkovém světě, plného tekutého genderu a patřícího všem: černochům, ženám, gayům, muslimům... Každému jeden celý svět.
Všem, kterým na těch ostatních opravdu, ale opravdu nezáleží.
Mají na to nezadatelné právo.
Jenže - ti ostatní taky.