Prohledat tento blog

Zobrazují se příspěvky se štítkemnostalgie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemnostalgie. Zobrazit všechny příspěvky

středa 12. dubna 2023

Dneska je sv. Gagarina

   



   Rádio poslouchám vždy jenom po dobu své snídaně. Čekal jsem, že se aspoň jednou větou zmíní o dnešním výročí prvního letu člověka do vesmíru. Ale nic. Žádný Gagarin nikdy neexistoval. Naši ideologičtí pracovníci, kterým se kdysi říkalo novináři žádného prvního kosmonauta neznají. Byl to totiž Rus.


pondělí 26. prosince 2022

Dobrodějové



   K základu slova dobro je k dispozici několik příkladů jeho dokončení. Dobrodruh, dobromysl, dobropis... (Dobrman do toho nepatří.) Problém, je v tom, že dobro si každý představuje jinak. Třeba tak jako ten pán v okamžiku, kdy zuřivě šátrá železným pohrabáčem pod postelí a celý rudý křičí
"Tak už sakru vylez, ty zatracené koťátko, já tě přece jenom chci pohladit!"


úterý 23. srpna 2022

Škvíra










   Celou noc se z větracího okénka v kuchyni, které vedlo do mezery mezi domy ozývalo zoufalé mňoukání. Ale tam dole, kde se za léta nahromadil odpad nic vidět nebylo. Když mňoukání pokračovalo i další noc, posvítila tam žena silnou baterkou. Dole, o několik pater níže zoufale mňoukalo malé kotě. 



sobota 5. března 2022

Pár "předválečných" úvah Schumacherových

Texty z dob, kdy ještě bývala i jiná témata než Ukrajina


sobota 25. prosince 2021

O jedné vánoční fotografii







   Když jsem se před několika dny prohraboval ve svých fotkách, kde jsem chtěl najít vhodnou pro vánoční přání, narazil jsem na jednu, která vůbec vánočně nevypadá. Je tam kluk za oknem, který na mě nejistě mává. Je pořízená v létě, před bouřkou což není na fotce patrné, v dělnické kolonii kousek za náměstím ve Vítkovicích. Kolonie zvaná Štítová je postavená z dvakrát pálených cihel kdysi v letech 1883–1885. tehdejším ředitelem Vítkovických železáren pro železárenské dělníky.



neděle 31. října 2021

Před Dušičkami


...tady je.

  V pátek dopoledne jsem na Karlově náměstí čekal na tramvaj. Kde že se na refýži a v kolejišti vzalo tolik bělavého listí? Malé bílé kulaté z části už rozšlapané lístečky. Zvláštní. Co by to mohlo být? U okraje v kolejišti spatřil nedohořelou svíčku s nějakým obrázkem. V tu chvíli mi to došlo. Ony kulaté lístečky s vytlačeným jako by křížkem byly… hostie. Právě přijížděla tramvaj, svíčku jsem postavil na okraj odpadkového koše, nastoupil, odjel. Celou cestu přemýšlel, co se asi přihodilo…. 

   Asi za necelou půlhodinu jsem se vracel. Ta svíčka... Přece jsem jsem si ji měl hned vzít a ne ji jen tak odložit. Na odpadkový koš špinavý od típnutých vajglů. Jenže když byla tak oválená… Nedalo mi to. Místo abych se cournul, zpátky jsem se vracel tramvají, je to rychlejší. Bude tam?

   Byla. Nikdo ji nevzal ani neshodil. Už z dálky jsem jí viděl. Stála na okraji koše a čekala na mě. Ani jsem nekoukal po lidech na zastávce, ani jako by tam nebyli. Ještě že tak. Sebral jsem ji, strčil do kapsy. Nikdo ani hlavu nezvedl, všichni civěli do svých mobilů. Doma jsem ji opláchnul a postavil na stůl. Budou Dušičky, svátek Všech svatých. Najdeme pro ni důstojné místo aby posvítila při vzpomínce na ty, po kterých se nám stýská. Tak jak se na takovou svíčku patří.



Schumacher   

úterý 25. května 2021

Až už bude po něm

 Aneb trochu toho vzpomínání a planého filozofování


  Momentálně je veřejný prostor zcela zahlcen koronavirem. Neověřené zprávy, jak se ten zmetek chová, co je proti němu účinné a co není, Kdo měl proti němu něco udělat nebo neudělal. Případně udělal a udělat neměl.
   K situaci se vyjadřuje kdokoliv, kdo umí po chvíli najít na klábosnici potřebná písmenka. Ministři zdravotnictví se nám střídají jako svatí na staroměstském orloji. Jakmile se tam objeví nová tvář, hned vyběhnou slídilové (investigativní žurnalisté) seženou čerstvé střelivo do hnojometů a zanedlouho je ministr k nepoznání a je čas na výměnu. K dnešku se zdá, že se kruh uzavírá. Opět Adam Vojtěch. Profesionální slušňák. Co ho vede k tomu, aby funkci přijal nevím, Zdravý rozum to asi nebude.

Už toho je dost, raději o něčem, co se nám vrátí, až COVID 19 odejde.  

neděle 26. července 2020

Orloj


K napsání tohoto textíku mě vyprovokovala vzpomínka P.M. o tom, jak se mění režimy. Jako apoštolové v orloji na Staroměstském náměstí.









...Aero Karle, rozdil mezi 1968 a 1989 je dost velky. Konec sedesatych byl neuveritelny po teroru padesatych. Kdyz jsme si mysleli (mne bylo 27), ze pred nama je docela normalni zivot (nemeli jsme srovnani), pres noc bylo vsecko pryc...

středa 15. července 2020

O svobodě projevu


   Často a rádi tvrdíme, že svoboda projevu je jednou ze základních svobod člověka. To je určitě pravda.
O jaký projev se jedná? O jakýkoliv? O moudrá slova, prázdné plkání, nenávistné řeči, snadno ověřitelné lži nebo ... 
O co tu vlastně jde? 

čtvrtek 19. března 2020

Modernizace, inovace - a tak podobně



   Momentálně je veřejný prostor zcela zahlcen koronavirem. Neověřené zprávy, jak se ten zmetek chová, co je proti němu účinné a co není, Kdo měl proti němu něco udělat nebo neudělal. Případně udělal a udělat neměl. 

K situaci se vyjadřuje kdokoliv, kdo umí po chvíli najít na klábosnici potřebná písmenka. Presidenta Zemana kritizují, za to, že mlčí. Když ovšem předtočí nějakou promluvu "k mým národům", tak je kritizován, že se to odvysílá jinde, než na ČT. Proč by měl něco pronášet ze stanice, která ho vytrvale kritizuje a napadá? Která měla (velmi nevhod) „technickou poruchu“, když promlouval v přímém přenosu z Hradu. Pokud jde ČT opravdu o "informovanost národa", mohou přece pět minut před začátkem toho tyak toužebně očekávaného aktu své diváky vyzvat, ať si na těch avizovaných osm minut přepnou na Primu. (Divil bych se, kdyby to udělali.) 

Už toho je dost, raději o něčem, co se nám vrátí, až COVID 19 odejde. Pomalu a nenápadně.

sobota 8. února 2020

Skepse v technice


   V našem uměleckém Ústavu jsem považován za "starou páku". Jednozvratnou. 
Tvrdím totiž, že  dvojzvratná páka je už příliš složitá na ty případy, kdy by stačila ta jednozvratná.
   Jsem totiž skalní skeptik. Technika běží kupředu mílovými kroky, Je naprosto nutné sledovat trendy. Ale jak rychle? A co když pokrok běží do slepé uličky? Jak to poznat včas? 
A je ta nejmodernější technika zárukou lepšího uměleckého zážitku? 



Nebo jsou to dvě spolu příliš nesouvisející věci?


středa 2. října 2019

Der Tag, an dem Gott starb


Karel Gott



   Nebude to o Karlu Gottovi.  Jen takové bleskové pozorování z balkonu. I počasí zareagovalo na tu zprávu. Venku se dost ochladilo a hnusně drobně prší. 
   A dole po ulici chodí lampiony. Vidím shora jen pochodující modravě prosvětlené deštníky. V jedné ruce deštník, ve druhé mobil. Skoro všichni. Možná se domluvili. Nebo jsou to broučci, světlušky jako u Karafiáta. 
   Shlukují se u zastávky, než přijede autobus. Pak se deštníky sklapnou a mobily se svými majiteli nastoupí. Poté nastane téměř tma, pouliční lampa je už několik dnů pokažená.

Takový až skoro pohádkový výjev.




středa 12. června 2019

Okupanti a váleční veteráni.

Jsou to jedni a titíž lidé. 





    Dnes jim bude už přes sedmdesát. Jako vojáci Sovětského svazu prostě dostali rozkaz  a jeli do Československa "potlačovat kontrarevoluci". Jistěže se jednalo o okupaci. To přiznalo i Rusko. Jenže důchodcům se v Rusku prý moc dobře nežije. Jako "váleční veteráni" by patrně obdrželi nějak příspěvek k důchodu. 



   Když jsem tehdy jezdil na kole na chalupu, pozoroval jsem jak v mizerných uniformách pochodují u Krnova na cvičiště a zase zpátky. Trochu se báli nebo styděli - to se nedalo poznat. Oni sami byli drženi v domnění, že tady brání revizionistickým hordám udělat kontrarevoluci. Dneska jsou to dědkové jako já.  Jejich důstojníci tehdy hbitě obchodovali s naším ochotným obyvatelstvem. Dováželi vodku a elektroniku z Pobaltí a odváželi si džínsy, silonové šatičky a punčochy. A taky lehoučké silonové noční košile z NDR - používali je jako svatební šaty pro své "dóčeri". Když nebylo co prodat, vždy se našel "ušetřený" kanystr benzínu, který si "náš člověk" rád nalil do nádrže svého Spartaka. 



   Zatím se jedná jen o návrh v Dumě - můžeme snad být v klidu. Domnívám se, že u návrhu i zůstane a "okupační dědci" budou muset vyjít s takovým důchodem, jaký mají. Jsou to vlastně jen slovíčka. Okupant a veterán. Ale jsou toho plné noviny i TV zprávy. Sněmovna to odsoudila, president to odsoudil...



   Ovšem na druhé straně: Jak vnímají třeba Afghánci nebo Iráčané přítomnost amerických vojáků ve svých zemích? Nemají pocit, že se také jedná o okupaci? Myslím, že mají. A tihle vojáci, taky jedoucí na rozkaz "udělat pořádek v cizině"  se po skončení mise "válečnými veterány" stávají běžně. Nikdo nic neříká o "okupaci" nebo agresi. Sloužil jsi své zemi ve válečném(?) konfliktu - tak jsi veterán. Tečka. 



   Čím se vlastně tyhle dvě velmocenské aktivity liší?  Vidím jenom rozdíl v tom, že jsme kdysi považovali americké vojáky ve Vietnamu (i jinde) za agresory a teď jsou to podle maintreamu "poslové demokracie". Kteroužto  ale obyvatelé tamních krajin neznají, neumí ji používat a když jsou pro bezvýchodnost situace ponecháni sami sobě a okupační armáda se stáhne, obnoví se tam původní režimy jenom s novými tvářemi. Pochopitelně novými, ty staré tváře byly totiž  postříleny při někdejším importu demokracie. Postříleny byly většinou vlastními lidmi, kteří při příchodu cizí moci využili situace a obsadili místa místodržících.



   U  nás v Kotlince proběhlo něco podobného, ale ve velmi "soft verzi". Po výměně reformních komunistů ve věrchušce za nereformní nastaly prověrky, vyhazovalo se ze zaměstnání, děti se nedostávaly na studia, na vedoucí místa se dostali ti, kteří schvalovali zásah Sovětského svazu. Umělci podepisovali souhlas. Demokracie byla na dvacet dalších let odložena.  



Nikdo z našich "čackých journalistů" na tenhle logický rozpor nepoukázal.

===III===


Zpráva z východní gubernie


Masarykovo náměstí 11. června 2019

    Tak už nám demonstruje i Masarykovo náměstí, kdysi Lidových milicí. Tedy ne náměstí, ale lidé tam shromáždění. Prý 1000 lidiček. Zdálo se mi to méně - pamatuji tohle náměstí zcela plné včetně přilehlých ulic a uliček. Pravda, bylo to při první návštěvě Václava Havla v Ostravě. Tohle jsem tehdy viděl sedě za mixpultem z prvního patra tehdejší kavárny PRAHA. A servilní číšníci nám nosili kafe a víno zadarmo. Ale stejně jsme si ho zaplatili.

Ale - je to vlastně jedno. Ostrava má necelých 300 000 obyvatel.  Byl tam každý třístý Ostravák.  299 z 300 tam nebylo. Pochopili, že takhle se změny dosáhnout nedá?



Totéž náměstí v roce 1989 

Tehdy  jmenovalo Náměstí Lidových milicí

čtvrtek 23. května 2019

Démoni archívů


    
   Posledních pár týdnů se kromě jiného zabývám digitalizací starých magnetofonových záznamů. Magnetofony jsou už vzácné a takový pásek prostě přes internet nikam nepošlete. Takže po dopoledních sedávám v nahrávací režii,  na jedné straně stařičký, ale zcela funkční magnetofon REVOX B77, vedle něho tři velké bedny pásků a u mixážního pultu malý digitální záznamník ZOOM. Hodí se lépe, než to točit do PC, protože má formát vhodný pro uložení záznamu a nemusí se nic převádět. Tolik technický popis. 



úterý 10. října 2017

Je to ještě čeština?

Hana Macková




   Do našeho jazyka proniká tolik nových slov, že pokud bychom se díky nějakému stroji času mohli potkat se svým dřívějším já, nedokázali bychom se sami se sebou domluvit a nestačili bychom se divit.


neděle 2. dubna 2017

Chvála obyčejnosti...

  Tak Špinarka to má taky za sebou. Měla pohřeb, který by ji mohl závidět kdejaký potentát. V TV to byla včera první zpráva. Prý přišlo čtyřicet tisíc smutečních hostů.  Bez toho, že by je někdo nutil nebo že by z toho měli jakýkoliv profit. A nosili k rakvi růže. Velké kytice růží. Někteří z dlouhého čekání zkolabovali, odvezla je sanita, ale vraceli se i z pohotovosti zpátky do fronty před krematoriem.

sobota 8. října 2016

Obrazy v hlavě

  Tak mě hned po ránu napadla hříšná myšlenka. Jakýpak je asi rozdíl mezi focením a malováním? 

Focení je taková rychlovka, šup a je to tam. Kdežto malování je mazlení. S plátnem, barvami, perspektivou, tématem. Lze ho odkládat a vracet se k němu, vylepšovat. Není to mžik a práce je hotová. Pro sichr dál rozebírat nebudu. Bylo by to asi příliš hříšné ráno.

Napsala Astra.


neděle 4. září 2016

O slavnosti a hostech


foto Lidové noviny 


   Sedím si tady ve vytopené světnici ve svých milovaných Sudetech. Včera bylo vedro k padnutí, dokonce dnes ráno při východu slunce bylo na venkovním teploměru 21 stupňů, což je v nadmořské výšce téměř 700 metrů jev nevídaný. Ale pak se počasí vrátilo do zdejší obvyklé reality a začalo pršet. Teplota rychle klesla na 16. Nedalo se nikam jít - tedy dalo by se, ale bylo by to počínání vhodné jen pro masochisty - hlavně pak to následné sušení svršků. Ale v kamnech jsem si raději zatopil - sedět celý den ve svetru není zrovna to nejpříjemnější, co jiného se dá na chalupě dělat. Podařilo se mi dokonce rozhýbat vadnou televizi - chtěl jsem se podívat na zprávy, co se děje ve světě - a co my na to v Kotlince. A taky na počasí.



pondělí 8. srpna 2016

Překrásné staré stroje

Překrásný NOVÝ stroj
  Před pěti léty jsem se poprvé od dětství znovu dostal do ZOO v Troji. Měl jsem v Praze jakousi menší práci, "Internacionální baletní koncert" ve Státní opeře, a vznikl mi náhodou den volna. Nelenil jsem, prostudoval v hotelu plánek Prahy a jel jsem se podívat za "zvířáky".  Tehdy jsem měl sebou jen malý kapesní aparátek (dnešní fotomobily jsou o třídu nebo i dvě lepší), ale já se chtěl do ZOO jenom podívat, protože z dětství jsem si toho moc nepamatoval.  Způsob, jakým jsou v Troji udělané výběhy mě nadchl. V mnoha případech žádné mříže, nanejvýš sklo a často ani to ne. Příjemné , skoro přírodní pozadí - dalo by se fotit, kdybych měl pořádný aparát. Tak jsem se omezil na pár obrázků, které si odtamtud přinese snad každý - hlídkující surikaty a horské gorily. Ale už tehdy jsem si říkal, že se tam budu muset vrátit s něčím, co fotí o trochu líp než ta moje "krabička od mejdla". Mezitím jsem vymetl zoologické zahrady v Hradci Králové, v Lešné i jinde, jen do Prahy jsem se už nějak nedostal.

úterý 5. července 2016

Jak jsem ho ztratil a zase našel


   Celá historka začala předloni na podzim. Ráno už na horách mrzlo, byla mlha a tak bylo možné fotit takové ty romantické zamlžené záběry, co se každému líbí. Takže jsem ráno vyrazil z chalupy směrem na městečko Zlaté Hory, kdysi zvané Zuckmantel.  Kupodivu to nemá nic společného s kabátem na vlak, Zug Mantel, i když vlak tam kdysi dojížděl - jenom se to muselo brát přes Polsko, na naší straně je moc kopců, přes které by se vlak nedostal a k jejich provrtání chybí "společenská objednávka" jak se říká. Zkrátka pro těch pár tisíc obyvatel a chalupářů musí stačit autobus nebo vlastní auto.  A Poláci požadovali, abychom jejich rozbitou trať z dob první republiky na vlastní náklady opravili - a pak ponechali Polsku. Ani se moc nedivím, že na to Česko nepřistoupilo. 

   Takže se vlakem jezdí do Zlatých Hor oklikou, z Ostravy je to 113 km, jede se čtyři a půl hodiny za 160.- korun. Autobusem to trvá polovinu času a stojí 54.- Kč, takže volba je jasná - motoběžka. Za tři hodiny jízdy a litr benzinu se dostanu na kopec nad Zuckmantlem a za dalších patnáct minut bych sjel bez motoru až do města. Ale já raději zůstávám na kopci, je tam hezky a znám to tam - už přes šedesát let.