Měl jsem kdysi jednoho spolupracovníka, který je gay. Uvědomil si to kolem svých čtrnácti let, ale bylo to v době, kdy byla homosexualita "na indexu". Takže svoje sexuální preference skrýval, jak jen mohl - dokonce se málem oženil.
Jenže to je opravdu slušný člověk a tak těsně před svatbou si to se svou nastávající vyříkal - a kupodivu byl pochopen. Se svatby tehdy sešlo, ona dívka dokonce zůstala jeho kamarádkou a dodnes se s ní i její novou rodinou setkává. Stal se z něj domácí přítel - bez uvozovek.
S tím, že je gay se mi svěřil hned, jak nastoupil a my ostatní jsme jej naprosto respektovali. V divadle je to možná snadnější než jinde - divadlo takové lidi přitahuje jak magnet. Čtyři procenta je prostě na divadlo málo.
Je to inteligentní a sečtělý člověk, který mi dodnes doporučuje, co je dobré si přečíst nebo poslechnout, protože má velmi dobrý vkus. Již dlouhá léta není mým podřízeným, oslovuji ho ale stále "můj vznešený knihovníku". Postupem času měl několik známostí, nakonec si našel člověka, se kterým uzavřel registrované partnerství. Ale nikdy by nešel, jak sám říká, na "Pride gay parade". Není nijak zvlášť hrdý na to, že je gay. Jen bere na vědomí, že s touhle zvláštností bude muset žít do smrti. Kdo neví, že je homosexuál si toho vůbec nevšimne. Ale tím, že si to sám přiznal se vlastně zachránil - sám před sebou.
