Vážení štamgasti i náhodní kolemjdoucí

   Využívám toho, že je "léto" (že by?) a návštěvnost zdejšího podniku klesla a tak na čas zavírám.

    Oba dveřníci - tedy Kocour a Drak mají na pár dnů jiné zájmy a povinnosti a tak bude zavřeno. Příspěvky do diskuze tedy nebudou uveřejňovány, nicméně budou na síti zachovány - to kdybyste měli pocit, že "zapomenete řeč". Klidně to napište - za čas se to z kyberprostoru vrátí.

  Užívejme léta a k tlachání se vrátíme později.  Léto budiž pochváleno. 

Dodatek:

Teď ještě na pár dnů do Tróji (ne té historické, ale pražské) a zase pár dnů sedět v městě. Doufám, že ne v tak rozpáleném jako loni. 

Na okraji společnosti. Jak holubí, tak lidské.
A nikoho to nezajímá.

Možná raději ještě na pár dnů vypadnu do Sudet. 
Tady je stejně mrtvo. 

Moje poslední noc v Sudetech. Jak rybí oko!

Jak jsem ho ztratil a zase našel

   Celá historka začala předloni na podzim. Ráno už na horách mrzlo, byla mlha a tak bylo možné fotit takové ty romantické zamlžené záběry, co se každému líbí. Takže jsem ráno vyrazil z chalupy směrem na městečko Zlaté Hory, kdysi zvané Zuckmantel.  Kupodivu to nemá nic společného s kabátem na vlak, Zug Mantel, i když vlak tam kdysi dojížděl - jenom se to muselo brát přes Polsko, na naší straně je moc kopců, přes které by se vlak nedostal a k jejich provrtání chybí "společenská objednávka" jak se říká. Zkrátka pro těch pár tisíc obyvatel a chalupářů musí stačit autobus nebo vlastní auto.  A Poláci požadovali, abychom jejich rozbitou trať z dob první republiky na vlastní náklady opravili - a pak ponechali Polsku. Ani se moc nedivím, že na to Česko nepřistoupilo. 

   Takže se vlakem jezdí do Zlatých Hor oklikou, z Ostravy je to 113 km, jede se čtyři a půl hodiny za 160.- korun. Autobusem to trvá polovinu času a stojí 54.- Kč, takže volba je jasná - motoběžka. Za tři hodiny jízdy a litr benzinu se dostanu na kopec nad Zuckmantlem a za dalších patnáct minut bych sjel bez motoru až do města. Ale já raději zůstávám na kopci, je tam hezky a znám to tam - už přes šedesát let.

...ovšem na druhé straně...

   Budu tady občas psát věci, které nelze změnit, jsou na ně různé názory a ani jeden z nich nemusí být správný. A čekat, zda se někdo ozve. Ať už "potrefená husa" nebo jen (ne)zúčastněný pozorovatel.

Tamtamy

Skanzen Dolní Vítkovice 

   Hodina po půlnoci. Dusno k padnutí. Vzduch se ani nehne. Pětatřicet stupňů - "...páni to je hic!" Pot stéká po zádech,  do očí.  Ventilátor není schopen víc než trochu zamíchat vzduchem v místnosti. Ruce se lepí ke stolu. Přes opěradlo židle mám pověšený malý oranžový ručníček, abych si mohl utřít obličej a nenakapal si pot do klávesnice.

Předevčírem, včera, dnes a zítra

  
   Když jsem byl malý a pak už jenom mladý a dokonce i jenom mladší, upřímně jsme skoro všichni nenáviděli socialismus a Sovětský svaz. Ne že by nám nějak zvlášť ony jevy ubližovaly, byli jsme na takový modus vivendi zvyklí. Zprávy se světa se lovily mezi rušičkami, nenakupovalo se, nýbrž se shánělo, pokud člověk měl na něco nárok, bylo jasné, že bez úplatku bude uspokojen nárok někoho jiného, toho, který všimné dal rozhodujícímu činiteli dříve. Říká se, že si člověk zvykne i na šibenici. Nebylo to sice tak drastické, ale bylo to v podstatě tak. Ostatně - žilo se tak i za Hitlera. Podobný mediální tlak na lidi v Říši i Protektorátu způsobil, že jsme v roce 1948 dobrovolně zvolili komunisty. Protože stáli proti Hitlerovi. A v roce 1989 pak západ, protože stál proti komunistům. A je celkem lhostejné, že to byl velmi zjednodušený pohled a vlastně nepravda - jak nás přesvědčují renomovaní historici.

O porušování zákonů

   Zákony jsou určitě potřebná věc - sny libertariánů, ultraliberálů, že společnost bude nějak sama od sebe dodržovat zásady "slušného chování" jeden k druhému jsou stejně nesmyslné, jako sny komunistů o tom, že každý bude pro blaho všech ostatních pracovat podle svých možností a postačí mu, že ho společnost odmění podle jeho potřeb. 

Prakticky je to mnohokrát ověřeno - když se skupina lidí dostane do isolace od zbytku společnosti, třeba po nějaké katastrofě, třeba po ztroskotání lodi nebo letadla na opuštěném místě ukazují, že i v takovém případě vzniknou nějaká pravidla, nepsané zákony, které ovšem stanovují ti nejsilnější. Ať už fyzicky nebo třeba tím, že mají v držení nějaké prostředky k přežití. Připomenu třeba Pána much od Williama Goldinga. Dá se konstatovat, že pravidla, zákony, vzniknou v každém případě. I primitivní kmeny v hloubi amazonského pralesa mají nějaké své zákony, které sice nám, "kulturním lidem" připadají nesmyslné, ale pro dané podmínky se osvědčily. Jistěže osvědčily, jinak by byly ustanoveny zákony jiné.

   Zákony by se měly dodržovat. My, kteří žijeme v kultuře, která si říká vyspělá jsme na dodržování zákonů dokonce vymysleli zákonodárce, soudce, policii a represe. Kdo nedodržuje zákony je stíhán, souzen a trestán. 

Hate free - nenávist má zelenou

PÁR NESOUVISEJÍCÍCH POZNÁMEK

Stroj na ovládání Světa.
Tedy stavidlo na rybníku Svět.

Divide et impera! 

   Nenávist až za hrob. Nepotřebujeme přece svět, kde se snesou lidé, kteří si kdysi ublížili. Takovou verbež přece nejde snadno ovládat - oni by se nakonec mohli domluvit PROTI nám. Za každou cenu je tedy potřeba postavit jedny proti druhým. To je práce pro "nestranné, poctivé a vždy pravdomluvné  žurnalisty", kteří jsou i se svými médii vlastněni věrchuškou nebo jiným vlivným subjektem. Nebo pro pana Sýse. Možná má pocit, že mu tenhle "nesmiřitelný" postoj pomůže k většímu uznání na konci jeho kariéry spisovatele.

Poslední slova

   Tento text zapsal před svou smrtí Steve Jobs, jeden z nejbohatších mužů této planety (zakladatel počítačové firmy APPLE, jeho jmění je odhadnuto na 8,3 miliardy dolarů. Zemřel na rakovinu slinivky ve svých 56 letech.

Osm tramvajových zastávek cestou k věčnosti....

 Napsala Astra     

   Je to - jako bych se procházela svým životem. Nastoupím téměř u domu.Je májová neděle dopoledne. Fičí studený vítr a přináší od severu hory mraků. Je mi zima, málo jsem se oblíkla, ale vracet se nebudu, v životě to nejde pořád se vracet. Musím vydržet.

Kdo se má líp, kdo se má líp než úředník...

   Vláda nevolených, zato nekritizovatelných úředníků. Dobře placených a schopných si pomocí peněz a slibovaných funkcí vydržovat armádu menších přikyvovačů, dvořanů. Připomíná to opravdu nějaký královský dvůr, do jehož kruhů se dostanete jen náhodou. Své nástupce si také volí mezi sebou. Dost to připomíná Zakázané město v Pekingu.