Der Tag, an dem Gott starb

Karel Gott

   Nebude to o Karlu Gottovi.  Jen takové bleskové pozorování z balkonu. I počasí zareagovalo na tu zprávu. Venku se dost ochladilo a hnusně drobně prší. 
   A dole po ulici chodí lampiony. Vidím shora jen pochodující modravě prosvětlené deštníky. V jedné ruce deštník, ve druhé mobil. Skoro všichni. Možná se domluvili. Nebo jsou to broučci, světlušky jako u Karafiáta. 

   Shlukují se u zastávky, než přijede autobus. Pak se deštníky sklapnou a mobily se svými majiteli nastoupí. Poté nastane téměř tma, pouliční lampa je už několik dnů pokažená.

Takový až skoro pohádkový výjev.

 R.I.P.




A co dodat? Třeba tohle.

Zelené dilema

   V TV, na netu i v rádiu se stále hlasitěji ozývají klimatičtí hysterici, kteří prorokují, že svět skončí v ohni pekelném - prý už za dvanáct let. 

Když to ak vezmeme - ono se klima mění, tak jak se měnilo odedávna. Teplé a suché periody a vlhké a studené se střídají po staletích, tu a tam nastane několikatisícová doba ledová.

Lidstvo si pamatuje tak leda středověké klimatické optimum, několika staleté oteplení, kdy se v Kotlince pěstovaly odrůdy vína, které se teď udrží tak na nanejvýš v Itálii nebo jižní Francii.

Nakolik se na současném oteplení podepsal člověk se vlastně ani přesně neví.  Ono se ani neví, jak dlouho bude ono oteplení trvat a jestli nás naopak nečekají dlouhé kruté zimu a krátká vlhká léta. Možná mě a mou generaci už ne, ale potomky možná ano. Nebo potomky mých potomků v páté generaci. A už přímo vidím, jak se to ochlazování začne připisovat lidské činnosti.

Neměli bychom si namlouvat, že v planetárním měřítku něco znamenáme. Ano, dokážeme zasvinit řeky a moře plasty, dokážeme zamořit okolí velkých aglomerací hnusobami ve vzduchu, dokonce dokážeme vysušit i menší vnitrozemské moře - Aaralské jezero například. Ale to všechno jsou průšvihy lokálního významu - snad až snad na ty plasty.

Vhled do duše dnešního puberťáka (video)

   Tedy ne, že by byli puberťáci v době, kdy jsme jimi byli i my nějak moc jiní. Ale takový "pláč" jsem tedy nezažil. Jako excesy se objevovaly případy. že puboš třeba vyhrožoval své babičce, že když mu nekoupí Pionýra (motorku) tak za ní přestane chodit. 

Dokonce si vzpomínám na případ, kdy z podobného důvodu takové mladé hovado* zmlátilo svoji maminku - dneska bychom řekli samoživitelku. Už si nepamatuji, co ho za to čekalo.

   Představa, že takový chudáček "jůtuber" bude mít povinnost uživit sebe a případně svou ženu a dítě je pro mě naprosto nedostupná. Ale většinou z toho vyroste. Zatím chodí na shromáždění podobných a dělá revoltu.

*/ tenhle termín nehodlám cenzurovat

===III===

  Takže zde je "vysvětlení".  Pro mě tenhle sebestředný  výstup není o moc snesitelnější, než ten předchozí. Spíše naopak. Tak, jak nemám nic proti gayům, s několika se stýkám a dokonce dobře spolupracuji, tak tenhle se mi hnusí poměrně dost. 

Sorry, Ondro...

Maškarní rej

(Report z pochodu LGBT v Ostravě)

   V lokálních médiích se objevila zpráva o připravované demonstraci LGBT komunity v Ostravě. Dost jsem pochyboval o úspěchu takové akce zrovna v Ostravě, kde je přece jen hodně bývalých havířů, ocelářů a podobných profesí. Gayové a lesby tu nemají extra lehký život - tedy relativně. Nikdo je sice nenapadá, ale ani neadoruje - obecně se dá říct, že jsou tolerováni. Je tady, i přesto, že už tu nezůstalo příliš mnoho těžkého průmyslu, pořád dost lidí manuálně pracujících, s jednodušším (tím nemyslím nic pejorativního) způsobem uvažování, Třeba že manželé jsou muž a žena, kteří mají spolu dítě, které následně vychovávají. Nic jiného jim do tohoto pojmu nevejde.  

Několik vět po třiceti letech.

Václav Havel, budoucí president

Martin Minář, aktivista

     Přítel Jan Kovanic Šaman mi připomněl na svém blogu třicetileté výročí prohlášení "Několik vět". A mě napadlo se podívat, jestli se z toho kdysi slavného dokumentu splnilo vše, co požadoval. 

  Požadavky vznesené k vrchnosti tehdejší, ale i k té současné.

Autorská práva aneb Polemika se Zvěřinou

Rozpaky Starého kocoura nad autorskými právy

   Kdysi  dávno si děvčata opisovala do deníčků texty písniček zaslechnutých na tancovačce nebo mladí muzikanti si poznamenávali melodie nových oper a symfonií. Magnetofony a podobné věci neexistovaly, ale "kradlo" se už tenkrát. S obrazy je to podobné. Dobrý malíř si dílo konkurenta zapamatoval a dokázal ho interpretovat zpaměti. Ten horší si pořídil několik skic. Dneska to vyblejskne mobilem. 

Vzpomínám si na jeden vtip(?), kdy vykradli galerii a sebrali i obrazy začínajícího malíře Ten jediný z toho měl radost - jeho obrazy stály zloději za ukradení. Už mi taky "ukradli" pár fotek. Měl jsem radost. Ale pravda - focení mě neživí. 

Co Čech to machr

   Ne, nebude to nic o "zlatých českých ručičkách". Ty nezpochybňuji ani náhodou. I když je jich už míň a míň. Kdysi, když se něco pokazilo, tak majitel jako první pomoc zkusil věc opravit sám. Když zjistil, že je to nad jeho síly nebo spíš vědomosti, hledal někoho známého, který by to uměl. Až pak přišla na řadu oficiální opravna. Jako poslední možnost byla zakoupení nové věci. Dneska se to děje spíše v opačném pořadí. Peněz je dost, kdo by se s tím patlal. Když není dost peněz, tak si vezmeme půjčku, kterou neumíme splácet a tak nás exekutor pošle do insolvence a my pak budeme plakat před kamerami, že nám vzal i střechu nad hlavou.

   Že je to proto, že jsme si žili nad poměry a "nutně se museli před sousedy ukázat" třeba zájezdem do Emirátů v tom mediálním žalozpěvu obvykle už nebývá.

Byl jsi v Rusku? Ne? Tak neraď!

Rusko je jiné, než nám tvrdili kdysi, jiné než se nám snaží namluvit dneska a úplně jiné, než si myslíte, že je - pokud tam nedorazíte.

   Jako děcko jsem si myslel, že CCCP je země budoucnosti, hotový ráj. Tak ho popisovaly všechny dětské knížky i časopisy. Kolem mých dvanácti ale začaly ten obrázek kalit jakési poruchy, průniky reality do toho mého snu. Zanedlouho jsem pochopil, že je realita s gulaky, policií, surovým zacházením s lidmi a proti tomu idea krásného bezvadného světa. A že prostě existují spolu, stejně jako existují dvě strany listu papíru. Ve škole nás dokonce přiměli, abychom si dopisovali se sovětskými dětmi. Bylo to povinné a já jsem si tak dopisoval s nějakým Voloďou z Dálného východu. O ničem - politika nás nebrala, tak jsme si psali o moderní muzice. Posílali jsme si pohlednice a jednou se Voloďa zmínil, že by strašně rád sehnal "gramafonnuju plastínku" od nějaké západní skupiny. Už si nepamatuji, co to bylo za desku, já se tenkrát učil na klavír a žádný velký přehled jsem neměl, ale podařilo se mi ji sehnat v Polsku. Tak jsem ji obalil ideově  neškodným obalem z československé hudební produkce, tuším, že to byl nějaký Janáček, pořádně zabalil a poslal. Kupodivu došla a dokonce v pořádku. Voloďa mi tehdy napsal že "jevó rádosť nebralá koňcá".   

Generace Y a staré fosilie

PhDr. Olga Richterová, PhD.

poslankyně PSP ČR

1. místopředsedkyně Pirátů

  "Moderní a inteligentní bytová politika je pro nás jednou z priorit. Češi jsou obvykle zvýhodněni tím, že pracují a mohou se tak v pohodě zadlužit hypotékou na zbytek života. Všichni však takové štěstí nemají.
Miliony Afričanů takové možnosti nemá a proto jim musíme pomoci a učinit z České republiky důstojnou zemi, kde nás bude každý mladý Afričan chtít kulturně obohatit svojí přítomností. Věříme, že bychom mohli v ČR v první vlně přijmout desítky tisíc uprchlíků a věnovat jim pro jejich pohodlí startovní byty pro mladé!" 

Группировка

Aneb všichni svorně sborem za vedoucím volem...

   Když skončil provoz vysokých pecí v oblasti Dolních Vítkovic, zbyla tam velmi zvláštní krajina. Žádní lidé, jen obrovská rezavějící monstra. Hluk z ještě fungujících provozů Vítkovic doléhal jen z dálky. Kdosi nechal celý areál oplotit, aby se tam nikdo náhodou nezranil a aby se to celé nakonec postupně nepřemístilo do sběren železného šrotu – na to tu máme specialisty z jednoho určitého etnika. Městská věrchuška se zatím dohadovala, co s tím. Jestli to celé rozřezat autogenem a „přetavit v pluhy a meče“ nebo zanechat jako memento pro další generace.

   Mezitím jsem objevil tu zvláštní, tajemnou atmosféru, která mi připomínala éru veleještěrů, kteří ale nebyli zasypaní v zemi, ale trčili se hrdě k nebi. Našel jsem si několik děr v plotě (nebylo to těžké) a chodil jsem tam obdivovat ty rezavé obludy a hlavně fotit. Jen jednou jsem tam potkal hlídače, ale ten, místo aby mě vykázal, mě jen upozornil na špatně zakryté kanály u koksovny - abych tam nespadl.