Postřeh z tramvaje
Poslední dobou se nějak nemůžu zbavit zánětu šlach na noze a tak se je snažím moc neprovokovat a jezdím ten jeden a půl kilometru do Ústavu tramvají. Město to dalo pro přestárlé zadarmo, tak co...
V tramvaji by se měla nosit rouška. Příkaz doby. Pokud je pravdivé heslo "Moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě!" tak nezbývá než se ujistit, že takových 90% cestujících ten úzus dodržuje a má nasazený náhubek. Jen asi tak každý desátý riskuje raději pokutu (ale poslední dobou jsem policistu viděl jen jednou) a jezdí "prostohubý" - bez roušky. Někteří ji mají pod bradou a kdyby se schylovalo ke kontrole, tak si bleskem nasadí a budou dělat jako by nic.
Přirozené "rozvolnění" se dalo čekat, propozice věrchušky jsou poněkud zmatečné a nejasné. Vlastně se jí ani nedivím protože informace od epidemiologů jsou rozporuplné a tlak těch, kteří nemohou vydělávat asi dost enormní. Věrchuška se je snaží uplatit. Pochopitelně z peněz nás všech. Ovšem pokud se situace s nákazou zhorší, asi opět přituhne. Nemohu posoudit - náš Ústav byl zcela utěsněn jen 14 dní a tak mě to stálo jen polovinu výplaty. A důchod mi došel celý.
Národ se rozdělil na "chřipečkáře", kteří nebezpečí nákazy popírají a marginalizují (do okamžiku, než se sami nakazí jako Boris Johnson), a na koronaalarmisty, kteří hrozí snad vyhynutím lidstva po meči i přeslici, ale čísla, byť nemalá, jsou procentuálně spíše na straně "chřipečkářů". Ale o tom už bylo napsáno mnoho zbytečných slov aniž by to na situaci mělo jakýkoliv vliv.
Jak si tak jedu ty tři stanice, začal jsem si všímat bezrouškářů. A zjistil jsem, že jsou si dost podobní.
Dělí se do dvou skupin: Muž, asi tak 35 - 55 let, většinou proplešlý, s břichem nebo naopak vyhublý chlápek v sepraných džínách s hřívou hlasů a vousů - typ Rumcajz - který se bystře rozhlíží po okolí a čeká, až ho někdo upozorní, že by si ji snad měl nasadit a je evidentně připravený se okamžitě pustit do hádky. Pokud se nikdo takový nevyskytne, zhrzeně vystoupí a na truc si venku zapálí cigáro.
Nebo mladý muž/pár, s i-phonem a fajfkami v uších, který tak demonstruje, že už má svou vůli a že mu nikdo nebude poroučet. Je-li to pár, tak se obvykle ostentativně líbá. Jejich odhodlání ale není tak silné, jako u "přednasraného" samce předchozí skupiny, protože když nastoupí někdo kdo by mohl snad být revizor, bleskem si oba roušky nasadí a tváří se, jako by se s rouškou už narodili.
Jak vidno, bezrouškové jsou nějak napružení. Inu, karanténa se na někom podepíše a někdo už je zkrátka takový. Spolužák Kuchrýk dostal aspoň jednou měsíčně na budku, provokoval, on prostě musel, přesto, že byl malý a sporý. Takže na tu budku dostával pravidelně.
Ostatní většinou mají roušky jak-takž nasazené, často jim sice kouká nos - ale nechtějí konfilkt s kýmkoliv. Nemají chuť se s tím zaobírat. Prostě běžní ovčané. I já patřím mezi ně. Rouška mě sice otravuje, potí se mi pod ní huba, ale ne natolik, aby mi to stálo za vybočení z řady. Nebo za hádku.
Je zajímavé, že jsou to vizáží podobné typy jako mnozí disidenti sedmdesátých a osmdesátých let. S některými jsem se setkal, netuše, že jsou to ti "protirežimní buřiči", to jsem se často dozvěděl ex post.
Ale vizáž a předpřipravenost na hádku je s "rouškovými disidenty" docela spojuje.
