Pár slov k zajímavému představení
Anotace Národního divadla moravskoslezského uvádí, že inscenace si klade za cíl
zahájit v ukrajinské společnosti kulturní dialog o současných významech a hodnotách, stejně tak jako o „nových a
starých“ společenských normách a o mezilidských vztazích.
Divadlo „Věříme!“ je autorské divadlo, které navazuje na odkaz divadelního studia režiséra a pedagoga Volodymyra Petrenka. V souboru působí jeho studenti a repertoár obsahuje inscenace samotného Petrenka a mladých režisérů, kteří v divadle vyrostli.
„Věříme!“ je odvážné divadlo, které záměrně odmítá opakovat své vlastní úspěchy. V nových inscenacích nepoužíváme techniky a zkušenosti, které jsme si osvojili v těch předešlých. V každém novém díle usilujeme o harmonické propojení hlubokého obsahu a výrazné divadelní formy. Každé nové představení je hledáním nových výrazových prostředků, nového způsobu komunikace s diváky.
„Věříme!“ je repertoárové divadlo. Každé premiéře předchází pečlivé přípravy. Doposud jsme v našem repertoáru nashromáždili 16 inscenací pro Velkou a Malou scénu, které dokáží diváky potěšit, aniž by se jim podbízely, stejně tak se snaží je překvapit, aniž by šokovaly.
„Věříme!“ není jen pouhý název divadla. Jsou to naše stanovy a naše ústava. Věříme, že naši autoři jsou géniové. Věříme, že si poradíme s jakoukoli tvůrčí výzvou. Věříme, že naši diváci prahnou po seriózním dialogu. Věříme, že na jevišti musíme vyprávět takovým způsobem a takové příběhy, které dokáží z diváka udělat silnějšího a lepšího člověka.
Tohle je vlastně jediná informace, která se přetiskuje v místních novinách. Publicita veškerá žádná, obvyklé profesionální kritiky jsem v publiku nezahlédl. Tahle inscenace se nějak nehodí do současných narativů naší věrchušky. Chcimírové a dezoláti byli ten večer opravdu všude. Na jevišti, v hledišti a mohu potvrdit, i v zákulisí.
Za pětapadesát let, kterém jsem strávil v našem "Ústavu" jsem podobných inscenací zažil jen pár. Vzpomínám třeba na Čapkovu "Matku" v režii Radima Kovala se skvělou paní Annou Kratochvílovou v titulní roli, kdy se hlediště "stand up" aplaudovalo jedenáct minut. Taky pacifistická, protiválečná hra.
To znamená, že mezi lidmi je pacifismus oblíbenější než řev hučných a agresivních válečníků. Kteří se intenzívně propagandisticky připravují na válku, která vlastně nehrozí. Nehrozila by, kdyby oni neharašili zbraněmi. Ale když nehrozí válka, nemají zisky kapitáni zbrojního průmyslu, farmaceuti a bankéři, kteří to vše financují. Na úvěr. Zaplartíme to my, plebs.
Což je zpráva ještě celkem dobrá.
===
Obdivuji odvahu primátora Jana Dohnala, že si tohle divadlo pozval do Ostravy, možná ani nevěděl, koho si sem vlastně pozval. Třetí možnost je, že věděl a pozvolna si připravuje půdu pro politickou změnu, která nutně brzy musí nastat.
Text byl původní Čapkův a jak mi potvrdil sám režisér, nebyla změněna jediná scéna, jediné slovo. On ten pan režisér dokonce osobně odbavil představení po zvukové stránce - a skvěle.
I scénicky to bylo perfektní. Na scéně jsou jen velká kachlová kamna, z jejichž dvířek vyjíždějí a zajíždějí na pásovém dopravníku všechny potřebné rekvizity ba i některé postavy. Světla velmi dynamická, přesná, kostýmy v jednoduchých, ale dokonalých náznacích. Poznáte tam bezpečně Volodymyra Zelenského, Ursulu von der Leyen i další postavy dneška.
Představení běží rychle, za hodinu čtyřicet je konec. Ani pauzu nebylo třeba dělat. Herci hráli s plným nasazením, nebylo tam sebenepatrnější postavy, která by byla odbyta. Perfektní řemeslo, hrané s jasným cílem. Připomnělo mi to Divadlo Petra Bezruče v jeho začátcích, kdy tam působil Jan Kačer.
Popisovat představení nemá smysl, to je třeba vidět. Ti, kteří přišli nepochybili. Čekal jsem že uslyším v hledišti hlavně ukrajinštinu a ruštinu, ale nebylo tomu tak. Byly tam, ale rozhodně nepřevažovaly.
Ještě malý detail: Bourat a nakládat scénu pomáhali i herci. Kulisy i kostýmy vešly pohodlně do jednoho patrového autobusu. U nás jsem to viděl jen u DJC, Cimrmanovců.
Našel jsem tam (za sebe) jedinou "chybičku" - představení se odehrávalo v ukrajinštině, kterou fakt dobře neovládám a větší část diváků asi taky ne. Koukat na střídavě na titulkovacím zařízení a na scénu je vzhledem k tempu představení dost náročné.
Pak jede ten poslední - a taky spadne. Poslední Ukrajinec. Pět vteřin ticha - a frenetický potlesk |
Videoklip k inscenaci
Kdyby tak byl záznam s titulky...
OdpovědětVymazatTitulky mám - do titulkovacího počítače. Ale všechny za sebou a neumím "movu" abych je přiřadil. Kontroloval jsem si, jestli konec nějak neupravili. Neupravili, je to přesně podle Čapka. To všechno aktuální bylo v scénických symbolech, krásně čitelné.
OdpovědětVymazatAle hlavně není videozáznam. A tohle se mělo udělat jako TV záznam představení. Ale k tomu u nás dneska nikdo nenajde (politickou) odvahu. Divím se, že je pozvali. Takové představení se vidí tak jednou za pět roků.
Škoda
Vymazat...........jen dotaz, od kdy budeme číst titulky v běžném životě? Rozumíme si ještě v kotlince? Jo, a nemám dojem.
OdpovědětVymazat4p
Inu, když přijedete do země, kde ukrajinsky mnoho lidí neumí a ti co umí, nechodí do divadla...
OdpovědětVymazatAle čteme nápisy v mnoha řečech třeba v superhypermarketu. A pak se stejně musíme zeptat, co to je kolem běžící prodavačky/doplňovačky. A pak jdeme k automatickým pokladnám, kde čteme povely na obrazovce, pípáme čárové kódy a dáváme na váhu. Finálně pípneme kartou. Když se nic nepokazí, nemusíme tak mluvit vůbec s nikým.
To je to správné odlidštění!
Když si člověk poslechne názor Ukrajinky (v ruštině) a potom ruské zprávy a eventuálně nějaký ten komentář z ruského rádia a pak si jde zakouřit na balkon a pod ním se hádají tři lidé (asi Ukrajinci) rusky, má pocit, že vlastně není v Kotlince...
Vymazat