Bílá nemoc

Pár slov k zajímavému představení

   Činoherní divadlo z ukrajinského Dnipra zavítalo do Ostravy a v jediném představení zahrálo na scéně Divadla Antonína Dvořáka slavnou hru Karla Čapka Bílá nemoc. Ukrajinské Dnipro je partnerským městem Ostravy od roku 2024. 

   Právě vedení Ostravy pozvalo divadelníky z Dnipra na návštěvu, jejíž součástí bylo také exkluzivní představení v Divadle Antonína Dvořáka 13. června. Dílo Karla Čapka Bílá nemoc byla hrána ukrajinsky s českými titulky. „Jedná se o velmi netradiční představení ať již formou, tak poselstvím, které je těchto dnech až mrazivě aktuální. Navíc v podání souboru z našeho partnerského města na Ukrajině, se kterým máme vynikající vztahy,“ uvedl primátor Ostravy Jan Dohnal. 

   Anotace Národního divadla moravskoslezského uvádí, že inscenace si klade za cíl zahájit v ukrajinské společnosti kulturní dialog o současných významech a hodnotách, stejně tak jako o „nových a starých“ společenských normách a o mezilidských vztazích. 

Divadlo „Věříme!“ je autorské divadlo, které navazuje na odkaz divadelního studia režiséra a pedagoga Volodymyra Petrenka. V souboru působí jeho studenti a repertoár obsahuje inscenace samotného Petrenka a mladých režisérů, kteří v divadle vyrostli.

„Věříme!“ je odvážné divadlo, které záměrně odmítá opakovat své vlastní úspěchy. V nových inscenacích nepoužíváme techniky a zkušenosti, které jsme si osvojili v těch předešlých. V každém novém díle usilujeme o harmonické propojení hlubokého obsahu a výrazné divadelní formy. Každé nové představení je hledáním nových výrazových prostředků, nového způsobu komunikace s diváky.

„Věříme!“ je repertoárové divadlo. Každé premiéře předchází pečlivé přípravy. Doposud jsme v našem repertoáru nashromáždili 16 inscenací pro Velkou a Malou scénu, které dokáží diváky potěšit, aniž by se jim podbízely, stejně tak se snaží je překvapit, aniž by šokovaly.

„Věříme!“ není jen pouhý název divadla. Jsou to naše stanovy a naše ústava. Věříme, že naši autoři jsou géniové. Věříme, že si poradíme s jakoukoli tvůrčí výzvou. Věříme, že naši diváci prahnou po seriózním dialogu. Věříme, že na jevišti musíme vyprávět takovým způsobem a takové příběhy, které dokáží z diváka udělat silnějšího a lepšího člověka.

   Tohle je vlastně jediná informace, která se přetiskuje v místních novinách. Publicita veškerá žádná, obvyklé profesionální kritiky jsem v publiku nezahlédl. Tahle inscenace se nějak nehodí do současných narativů naší věrchušky. Chcimírové a dezoláti byli ten večer opravdu všude. Na jevišti, v hledišti a mohu potvrdit, i v zákulisí.

   Za pětapadesát let, kterém jsem strávil v našem "Ústavu" jsem podobných inscenací zažil jen pár. Vzpomínám třeba na Čapkovu "Matku" v režii Radima Kovala se skvělou paní Annou Kratochvílovou v titulní roli, kdy se hlediště "stand up" aplaudovalo jedenáct  minut. Taky pacifistická, protiválečná hra. 

   To znamená, že mezi lidmi je pacifismus oblíbenější než řev hučných a agresivních válečníků. Kteří se intenzívně propagandisticky připravují na válku, která vlastně nehrozí. Nehrozila by, kdyby oni neharašili zbraněmi. Ale když nehrozí válka, nemají zisky kapitáni zbrojního průmyslu, farmaceuti a bankéři, kteří to vše financují. Na úvěr. Zaplartíme to my, plebs.

Což je zpráva ještě celkem dobrá. 

===

   Obdivuji odvahu primátora Jana Dohnala, že si tohle divadlo pozval do Ostravy, možná ani nevěděl, koho si sem vlastně pozval. Třetí možnost je, že věděl a pozvolna si připravuje půdu pro politickou změnu, která nutně  brzy musí nastat. 

   Text byl původní Čapkův a jak mi potvrdil sám režisér, nebyla změněna jediná scéna, jediné slovo. On ten pan režisér dokonce osobně odbavil představení po zvukové stránce - a skvěle.

   I scénicky to bylo perfektní. Na scéně jsou jen velká kachlová kamna, z jejichž dvířek vyjíždějí a zajíždějí na pásovém dopravníku všechny potřebné rekvizity ba i některé postavy. Světla velmi  dynamická, přesná, kostýmy v jednoduchých, ale dokonalých náznacích. Poznáte tam bezpečně Volodymyra Zelenského,  Ursulu von der Leyen i další postavy dneška. 

   Představení běží rychle, za hodinu čtyřicet je konec. Ani pauzu nebylo třeba dělat. Herci hráli s plným nasazením, nebylo tam sebenepatrnější postavy, která by byla odbyta. Perfektní řemeslo, hrané s jasným cílem. Připomnělo mi to Divadlo Petra Bezruče v jeho začátcích, kdy tam působil Jan Kačer.

    Popisovat představení nemá smysl, to je třeba vidět. Ti, kteří přišli nepochybili. Čekal jsem že uslyším v hledišti hlavně ukrajinštinu a ruštinu, ale nebylo tomu tak. Byly tam, ale rozhodně nepřevažovaly.  

   Ještě malý detail: Bourat a nakládat scénu pomáhali i herci. Kulisy i kostýmy vešly pohodlně do jednoho patrového autobusu. U nás jsem to viděl jen u DJC, Cimrmanovců.

  Našel jsem tam (za sebe) jedinou "chybičku" - představení se odehrávalo v ukrajinštině, kterou fakt dobře neovládám a větší část diváků asi taky ne. Koukat na střídavě na titulkovacím zařízení a  na scénu je vzhledem k tempu představení dost náročné.

Poslední scéna hry. Sádroví vojáčci jedou ke kraji pásu a padají v úplném tichu na zem

Pak jede ten poslední - a taky spadne. Poslední Ukrajinec. 

Pět vteřin ticha - a frenetický potlesk

Videoklip k inscenaci