895

    Tolik branek vstřelil Alexandr Ovečkin za svou kariéru v NHL, čímž překonal letitý rekord Wayna Gretzkého. Mimo jiné - není ten Gretzký nakonec taky Slovan? Grecký - Грецкий znamená rusky  řecký, Řek, čili podobné příjmení jako v češtině Maďar nebo Polák. Ale to jenom jako vtípek. 

Víra

„Nad mozkem poslušnost a nad rozumem víra 

a správná příslušnost je víc než v botě díra…“

Deep Fake

  Poslední dobou jsem se moc nestaral o to, abych si udržel aspoň minimální nadhled. Zjistil jsem, že "dezolátské" weby a blogy mají svoji specifickou atmosféru a podobně jednostranný pohled jako média hlavního proudu. Jakákoliv odchylka v hodnocení nebo dokonce uvažování je přijímána s nevolí.  A bohužel i oni používají podobných metod jako mainstream. Včetně nátlaku.

Dílčí blokové schema současného světa

Putin není herec, ale hráč.
Dobrý hráč!

Putin není ani hlupák, ani druhý Hitler.

    Někdy je dobré si sumu problémů dát do souvislostí a pokusit se je zjednodušit. Při méně detailním pohledu se někdy zjistí, že události ve světě mají jiné konsekvence než když se zaobíráte detaily. 

Informace a propaganda

   

Zvelič pravdu a máš hloupost! 

(V.I.Lenin)

   Jsem z toho všeho poněkud znechucený. Pročetl jsem během několika posledních dní diskuze na webech a blozích "dezolátů" i těch druhých. A musel jsem ,konstatovat totéž, co jsem viděl už před časem. Diskuze se odbývají vlastně pod jakýmkoliv článkem, který umožňuje diskuzi. Téma článku je naprosto nedůležité, diskuze se rozvine kolem několika známých témat a hlavně - účastní se jí docela omezený počet diskutérů. 

Daniel Vávra o Donaldu Trumpovi

 Přetiskuji tu z cizího jen výjimečně. Ale Daniel Vávra popsal akce presidenta USA tak dobře a výstižně, že bych to lépe nedokázal a tak uvádím jeho text z Facebooku. 

Jelikož je zřetelně uveden jako autor předpokládám, že s tím nebude mít problém.

Musja

25. února 2025 

   Jsou okamžiky, kdy se v záplavě negativních, lživých a vůbec nepříjemných zpráv objeví jedna, která mi dokáže na chvíli zlepšit náladu a trochu koriguje můj názor na lidstvo a lidi. V té nekonečné řadě zpráv o válce, zabíjení, podvodech, teroristických činech a vůbec agresi se najednou objeví jedna malá, zdánlivě nedůležitá.  

Tohle je jedna z nich. 

Věřící, ateisté, renegáti a ti ostatní

   Už dlouho tvrdím, že věřící lidé mají jednodušší život. Jednak nemusí moc přemýšlet o světě kolem sebe - jsou to buď souvěrci nebo příslušníci jiné církve a ty je třeba přesvědčit o jejich bludech nebo zatratit. Totéž s bezvěrci - ti se kupodivu nezatracují, ale přivádějí k víře. K té naší, správné. Odpadlíci se jenom zatracují. Jsou prý horší, než všichni ostatní.

Nechval dne před večerem!

 

Tak si vládci dvou světových velmocí zatelefonovali, celou hodinu a půl prokecali a najednou se věci daly do pohybu. Co do pohybu - do šíleného kalupu. Ale myslím, že je předčasné se příliš radovat. Na ukrajinské frontě se totiž pořád střílí a umírají tam lidé, protože poloha fronty bude určovat pozici při vyjednávání.

Slezte z toho lustru Donalde, vidím vás!

   „Můžou se dohodnout, nemusejí se dohodnout, můžou být jednou součástí Ruska, nemusejí být součástí Ruska,“ uvedl na téma Ukrajiny v rozhovoru s televizí Fox News americký prezident Donald Trump, který dal zároveň najevo, že mu jde hlavně o peníze, které USA do země daly. A chce je zpátky, aby v USA nebyli za hlupáky.

Rozhodně ne za hlupáky. Trump žádá jako kompenzaci vojenské podpory Ukrajiny cca pětinásobek v ceně surovin.

Augenblick

Válka je, když se zabíjejí lidé, kteří se navzájem neznají, na rozkaz lidí, kteří se dobře znají, ale vzájemně se nezabíjejí. 

(Albert Einstein)

Kverulanti

   Kverulant je podle slovníkové definice notorický stěžovatel; stálý nespokojenec, člověk, který si neustále stěžuje, domáhá se svého domnělého práva; též sudič, svárlivý, nesnášenlivý člověk.

Mantra kverulanta:

• Jsem obětí mnoha drobných ústrků a nespravedlností
• Zůstávají moje dobře míněné rady nepochopeny a nebo ignorovány
• Jsem terčem perzekuce mocných
• I přes mou snahu se situace spíše zhoršuje

"Není to ideální...    Není to moc dobré...    Je to špatné..."

Jak kočky obsadily modrou planetu (5)

Napsala Dana - Mafdet Micimutr

Seriál na pokračování vypráví kocour Píďa

Sisi podruhé

   Ona samozřejmě nebyla čistokrevná siamka, její maminka byla obyčejná vesnická minda. Ale někde hluboko zpátky v rodokmenu nejspíš byla babička nebo dědeček rasy posvátná birma. No a naše Sissinka se opravdu povedla, všichni známí to dvounožce ani nechtěli věřit že je to "obyčejná" kočka. Oni to tak říkají ale přitom si myslí jak je úžasně krásná.

   Když byla ještě kotě, bydlela nejraději u malého dvounožce a jeho kamarádky v bytě v prvním patře. No a tam se přišlo na něco hrozného. Sissi začala pít čím dál tím víc vody a taky samozřejmě tím víc čůrat. I když chodila ven na zahrádku, kolikrát to chudinka nedoběhla a počůrala se cestou. Jelikož malá podnájemnice je doktorka nebo tak něco, a ta moje taky nemá do doktořiny daleko, usoudily po krátké poradě že by to mohla být cukrovka. A doktor veterinář to potvrdil!!! No hrůza. Ale dal neocenitelnou radu: buďto prý můžeme trápit kočičku spoustou injekcí, nebo si opatřit prasečí slinivku a tou ji léčit. No, holky to zkusily a byly rády. Kousíčky slinivky velké asi jako fazolka si připravily na mrazák a Sissi dostala každý den kousek. Po čase se opravdu krásně uzdravila. Co se divíte? Vždyť inzulín pro lidi se vyrábí víte z čeho? Zjistěte si to sami, možná byste mi nevěřili, já jsem jen nevzdělaný kocourek ...

Ano, správná odpověď na otázku je že výroba inzulínu pro lidi je z prasečí slinivky. Ani bych si to netroufl tak jistě tvrdit nebýt toho, že se Sissi nejen uzdravila, ale dokonce tady s námi zůstala ještě víc jak deset let, a to úplně zdravá.

   Dnešní vyprávění bude o trochu kratší, protože všechny kočky a skoro všichni dvounožci se chystají na zítřejší slavnostní den. Copak dvounožci, ti to mají jednoduché: dárky objednali už dávno a všechno mají připravené. Oni stejně vánoční večer vnímají jako záležitost zcela praktickou a materiální. Zato nám kočičkám nastává velká práce. Musíme nastavit ty nejsilnější energie lásky a myšlenek míru a vše spojit do obrovské síly milosrdenství a souvislostí a to teda máme do rána plné tlapky práce.

Takže milí dvounožci, přeju vám krásné svátky, užijte si je tak, jak to máte rádi.

Víc dílů už nebude, Dana odešla v noci na sobotu za svými kočkami.

Jak kočky obsadily modrou planetu (4)

Napsala Dana - Mafdet Micimutr

Seriál na pokračování vypráví kocour Píďa

Kulda

   Milí kočičí přátelé, omlouvám se za zdržení dalšího dílu, neboť moje dvounožka omarodila, ale už zase jedeme dál: 
Jednou v zimě bylo moc sněhu a mrzlo až praštělo. Lapka nejraději vegetovala pod peřinou v posteli, měla totiž jemný hedvábný kožíšek, který byl sice parádní, ale moc nehřál. A v tom psím počasí začal na zasněženou zahradu chodit cizí kocourek. Vypadal nemocně, a tak mu dvounožka ven pod schody dávala mističku teplého jídla a ohřátou vodu, jinak by to všechno hned zmrzlo. A kocour se naučil chodit přesně včas, aby mohl všechno sníst a pořádně se napít. Jenže byl strašlivě plachý, lidí se bál a dvounožka ho musela tajně šmírovat oknem aby viděla, jestli se najedl. Jakmile se otevřely dveře, kocour hned zdrhal. A opravdu byl nemocný, měl bříško tak nafouklé, že vypadal, jakoby snědl fotbalový míč. Proto mu začali říkat Kulda. Samozřejmě že měl břicho plné červů. Dvounožka věděla, že ho nechytí, tak mu zamíchala léky do jídla a Kulda to beze všeho hned snědl. Po druhé léčbě bylo vidět, že byla úspěšná, nejdřív mysleli, že to je jiný kocour, byl štíhlý až hubený a velký fešák. Dokonce Lapka, která svou zahradu tvrdě bránila a jinou kočku sem prostě nepustila, vzala Kuldu na milost a skamarádila se s ním. Kuldovi trvalo dlouho než se přestal bát a pohladit se nechal až po půl roce když byl zabořený nosem do misky s jídlem. Pak už z něj byl docela normální kocour domácí a bydlel zde spoustu let. 

= = = = =

Micka a Belinka

   Moje dvounožka tedy už měla tři kočky: Lapku, Mňauglího a Kuldu. Smečka se začala rozrůstat a Lapka s tím měla spoustu starostí. Ona totiž byla vůdkyní smečky a to znamenalo práci a velkou zodpovědnost. A v té době kamarádka dvounožky zdědila po sousedce starou kočičku Micku i s jejími koťátky. Micka měla skoro 18 let a chudák mívala koťátka i dvakrát do roka a taky podle toho vypadala. Chudinka byla vyčerpaná a unavená s ošklivým kožíškem. Moje dvounožka našla všem koťatům domovy, Micku si vzala k sobě domů a hned ji dala vykastrovat. S Mickou přišlo i její poslední kotě želvinka Belinka, protože byla tak strašně plachá a bojácná, že ji nikdo nechtěl. Ani nebydlela v domě jako ostatní, ale našla si pelíšek v zahradním starém chlívku a tam jí dvounožka nosila denně jídlo a vodu. Taky byla jediná před kým Belinka neutekla a nechala se i pohladit. Micinka byla po čase už zdravější, trochu přibrala a žila krásný spokojený život ještě skoro dva roky, než přišel čas jejího odchodu z modré planety. 

= = = = =

Stellinka

   Byla jednou jedna kočička a ta milovala svou paničku. Milovala ji moc a celkem nezaslouženě, protože panička ji nikdy nevzala do domu, jen jí ven hodila něco k jídlu. Dokonce jí nedala ani jméno. A když paní umřela a dům zůstal úplně opuštěný a prázdný, moje dvounožka kočičku litovala a vzala si ji k sobě. Kočička byla úžasně hodná a milá, krásně trojbarevná a nejvíc jí v dlouhé srsti svítily skvrny oranžové jak pomeranč. Dostala jméno Stella, Stellinka. A bylo to smutné, protože Stellinka bydlela u dvounožky asi měsíc, i ostatní kočky ji měly rády, a najednou Stella zmizela. Dvounožku pak napadlo čím to asi je - Stelly domek byl totiž ve stejné vesnici a opravdu, ona tam chudák čekala na svoji bývalou paničku. Dvounožka jí to vysvětlovala a zdálo se, že to Stellinka chápe, ale po měsíci zmizela znovu a zase čekala před dveřmi, ze kterých už nikdo nevyjde. A tak Stella pendlovala po vesnici asi půl roku. Naštěstí příběh má šťastný konec, domek po čase koupili hodní lidé, kteří měli také svou kočku a Stella se jim moc líbila. Domluvili se tedy s mou dvounožkou, že si Stellinku nechají a dají jí krásný domov. A ona byla spokojená, v kuchyni dostala svoje křeslo kde bydlela a žila šťastný a spokojený život. 

= = = = =

Chloupek

   To jednou takhle v zimě nesla moje dvounožka misku s jídlem Belince do kůlny. A Belinka nikde, dvounožka volala a hledala, a kočička se neozvala. Až ji uviděla schovanou v rohu za krabicemi a chudák byla vykulená strachy. A hned se také ukázalo proč: k jejímu jídlu rychle přiběhl cizí kocour - obrovský chlupáč a hned na několik polknutí všechno snědl. Musel mít obrovský hlad. Pak se otočil na dvounožku a povídá: rychle mi přidej, copak taková malá směšná porcička je pro chlapáka jako jsem já? Dostal tedy přídavek a pak odfuněl do druhého kouta kůlny. Druhý den už čekal na baštu a když dostal, nečekaně vzal dvounožce její ruku do tlamky. Nestiskl, možná to bylo jen ruky políbení, ale dvounožka dostala ohromný strach. Chudák kocour totiž vypadal opravdu divoce, tesáky měl obrovské a také mu po těle odstávala špinavá zdredovatělá srst a dvounožka dostala obavy, že by mohl mít prašivinu. Požádala o pomoc majitelku útulku Toulavé Tlapky, tehdy Denisu Zárybnickou. Ta kocoura odvezla, nechala ho léčit na veterině a po pár týdnech ho vrátila vykastrovaného zpět. Vypadal úplně jinak, měl hezkou srst ale pořád byl hubený. Dostal jméno Chloupek a obrovská chuť k jídlu ho neopustila celý život. 

PS: dvounožka je dodnes Denise vděčná...

= = = = =

Chloupek podruhé

   Z Chloupka se po čase vyklubal hodný a příjemný kocourek, jen ta divokost ho nějak neopustila. Nikomu neubližoval, nepral se a měl milou povahu, ale zůstal mu zvyk chytat dvounožce její ruku do zubů. I když nikdy nekousl, přece jen se ho trochu bála. A taky se s ním nedalo hrát, protože měl obrovské drápy. Jak byl ještě hodně mladý (neměl ani rok), samozřejmě si chtěl hrát po kocouřím na trhanou a to opravdu nešlo. Naštěstí se po pár letech uklidnil a stal se milým oblíbeným členem smečky. Dravý hlad ho ale nikdy neopustil a určitě se musel toulat už jako malé kotě, nikdo ho nesocializoval a nepřetržitě trpěl hlady. V létě a na podzim to ještě šlo, ale v zimě už si nevěděl rady a tak se uchýlil k člověku. Naštěstí si vybral dobře, dvounožka ho vykrmovala a za pár let přibral na váze i v pase a stal se z něj tlouštík. Šéfová Lapka ho přijala beze všech cirátů, ale nesměl se nad ni vyvyšovat - to nesnesla. Dodnes nechápu, jak odvážné srdce Lapka měla a nebála se ho, ale prosadila svou převahu. Vždyť Chloupek byl dvakrát tak velký jako ona. Nejraději spal u dvounožky v posteli, ale nechtěl být přikrytý, protože mu v jeho chlupatém kožíšku bylo asi horko. Po roce mu narostla nová zdravá a hodně dlouhá srst a odborníci usoudili, že se jedná o rasu Norská lesní kočka. 

= = = = =

Chloupek a Lejdy

   Víme, že kočky většinou o psy nestojí a nechtějí se kamarádit. Ale Chloupek byl výjimka. Když domů přinesli štěňátko, děsně se šklebil a urazil se tak moc, že ani nepřišel k večeři. Pořád jen brblal: "Co to má znamenat? Pes v domě? Jak mi to mohli udělat!" A taky pejskovi neudělal nic dobrého a zkoušel ho šikanovat. Ale Lejdynka se nedala a jakmile trochu povyrostla, už si na ni Chloupek vůbec netroufl. Lejdy měla na  zahradě pěknou novou boudu, ale v teplých letních dnech ji ani nepoužívala a spala  venku. Ale pak se stalo, že Lejdy utekla a nešťastnou náhodou způsobila dopravní nehodu dvou aut na dálnici. Ona zůstala ležet mezi auty. Dvounožci pro ni sehnali operaci na nejlepší klinice a rekonvalescenci trávila na matraci v obýváku. Chloupek na ni koukal často oknem a vypadalo to, že mu chybí. A když ji dvounožci vynesli na zahradu, Chloupek hned přiběhl, začal se k ní tulit a všelijak ji ošetřovat a bylo vidět že ji má moc rád. Dodnes jsou z nich nejlepší kamarádi 

= = = = =

Sissi

   Milí kočičáci, přišlo mi od vás několik dotazů jak vlastně souvisí moje jednotlivé příběhy s tématem Jak kočky obsadily modrou planetu. Tedy, myslel jsem že je to jasné. Už skoro všichni dvounožci mají srdce pevně obsazené nějakou kočičkou, alespoň jednou, ale většinou jich je víc. Nezdá se vám to jako přímý důkaz? Přece až budou všechna lidská srdce v pevném držení kočičího národa, bude modrá planeta naše. A zlepšuje se to, může to trvat už jen nějakých pár tisíc let. 

   Ale k dnešnímu příběhu: malý dvounožec přinesl domů malilinkaté koťátko krásné siamky. Moje dvounožka se rozzlobila, protože miminko mělo sotva 6 týdnů, tak ho poslala šupem zpátky k mamince. Ale po týdnu ho přinesl znova s tím, že jestli si ho nenechají tak ho šoupnou do lesa. Hrůůůůůůůza. No samozřejmě Sissinka zůstala, bydlela s dvounožkou v ložnici a kupodivu moc hezky papala, dokonce už i naškrábané maso a tak to bylo dobré. Pěkně rostla a byla moc hodná, nedarebačila a ostatní kočky ji měly rády. Až jednou (bylo to v létě) dvounožku v noci vzbudil venku strašlivý řev. Malinká Sissi vyskočila otevřeným oknem ven a šla na procházku po dvorku. A tam ji přepadl zlý cizí velikánský kocour a chtěl ji zabít. Ani se dvounožky nezalekl a až na něj vzala velký smeták, dal se dost neochotně na ústup. Chudinka Sissi se třásla hrůzou, ale naštěstí nebyla  zraněná, jen pokakaná strachy. Dvounožka ji ve dřezu pěkně umyla, usušila a vzala ji k sobě do postele. Sissi dokud byla malá už nikdy v noci nešla ven, to až z ní byla krásná velká kočka. …

pokračování příště.... 

= = = = =

= = =

=

   Dál už žádné pokračování  nebude. Madbet už nemá čas ani sílu, připravuje se na cestu přes Duhový most, na jehož druhém konci ji určitě trpělivě čekají všichni její kočičí kamarádi. Její pozapomenutý blog jsem s jejím dovolením přetiskl, aby ty krásné příběhy ještě přinesly radost dalším čtenářům. 

A udělaly radost i mi, protože já mám kočky taky moc rád. Nepodvádějí a nelžou.

  Madbet osobně neznám, ale musí to být moc hodná paní, jinak by nemohla s takovou láskou psát o svých spolubydlících. 

Čekáme. Ale nespěchej, tady čas plyne úplně jinak...