Klap

 

  Zvuk sluchátka, pokládaného do vidlice. A pak už jenom tiché bzučení prázdné linky. Zavolám zpátky... 

   Nezavolám. Starý drátový telefon přece neuchovává číslo volajícího. Položil jsem taky sluchátko a vynotal ruku z pod igelitu, který zakrýval stůl se  stařičkým bakelitovým telefonem. 

Malovali jsme tehdy celý byt a všechno bylo zakryté fóliemi, aby se toho moc nepocákalo. 

Před chviličkou totiž ten telefon, který tam byl už jenom "na ozdobu" skutečně zazvonil. Když jsem se konečně k němu dostal, ozval se měkký až mazlivý mezzosoprán. 

"Ahoj, tady je Eva. Pamatuješ si ještě na mě?"

   Jak bych mohl nepamatovat. Krásná. vysoká holka s dlouhýmí černými vlasy, tak trochu jižní typ, se kterou jsem chodil na učiliště spojů a pak pracoval na dálnopisné ústředně. Moc se mi líbila a já ji asi taky, trochu. 

   Poprvé jsem ji uviděl, když jsem nastoupil do učiliště. Měla totiž dvojče, Irenu, která ji byla téměř dokonale podobná. Trvalo dlouho, než je byli lidé schopni rozenat. A holky toho využívaly, oblékaly se stejně a měly legraci z toho, že si je ostatní pletli. Museli je rozsadit do různých tříd, protože ani učitelé by nevěděli, kterou vlastně zkouší. 

  Po třech letech nás náhoda svedla na "telegraf", dálnopisnou ústřednu. Sloužil se tam turnus a někdy jsme se na směně střídali, někdy jsme sloužili spolu. Práce nebyla složitá, chodila se měnit polarizovaná rélátka, pojistky, mazat voliče a třídiče. A tam jsme ve volných chvílích pili kafe a povídali si. O knížkách, muzice a tak různě. Doprovázel jsem ji v noci pěšky do Poruby, když jsme si, jako obvykle, nestačili všechno povědět. 

   Jenže pak jsem já pokračoval na průmyslovku, při zaměstnání na tranzitní ústředně a měl jsem ještě jedno zaměstnání v kulturním domě. Vídávali jsme se míň a tvářili se, že jsme jenom kolegové. Lítal jsem jak hadr na holi a nenašel čas jii říct, že ji vlastně platonicky miluji. 

  Odmaturoval jsem a už na mě čekala vojna. Mezitím jsem začal chodit s jednou baculatou holčicí z fonoklubu. Byla sice "oplácaná", ale byla drzá, chytrá, sečtělá a měla ráda stejnou muziku jako já. Bylo mi s ní fajn.

   A pak nastal čas jít na vojnu. Sloužil jsem na Slovensku v Liptovském Mikuláši. Chvíli jsme si dopisovali - to tak vojáci dělají - ale pak mi písemně sdělila, že se bude vdávat za jednoho důlního lokomotiváře, se kterým se seznámila na "Čaji o páté" který býval v kulturním domě v Porubě.  Ať už nepíšu, že Dušan (tak se ten kluk jmenoval) je žárlivý. Byl to Slovák, hezký, vysoký, štíhlý - a idol všech místních holek. Myslím že se Karle, jak se ta moje známost jmenovala, líbil a hlavně byla hrdá na to, že ho získala ona, i když tam byla spousta hezčích a atraktivnějších holek. 

   Co jsem měl dělat. Napsal jsem ji dopis, že mě to hodně mrzi, ale že ji přeji do manželství vše dobré. Ale bylo mi dost smutno. Vojnu jsem přežil v relativním duševním zdraví i když mezitím proběhl rok 1968 a vrátil se do Ostravy.

   V Ostravě jsem nakonec nenastoupil u Spojů, ale v divadle. A jednoho dne jsem náhodou potkal u společného známého Karlu, tu baculku, která se mi vdala. Už nebyla baculka, zhubla a tak nějak zvážněla. Manžel ji podváděl hodně nechutným způsobem, vodil si milenky k nim domů. Karla byla tehdy hodně smutná.  Potřeboval jsem zvukařku (šel jsem hned na místo šéfa), tak jsem ji to místo nabídl. Naučila se to řemeslo velmi rychle, a byla to nejlepší zvukařka, kterou jsem za svůj život poznal. No a za pár měsíců jsme navázali tam, kde jsme před dvěma lety přestali. No co se mám rozpisovat - rozvedla se  a za tři roky jsem si ji vzal. 

  Jednou jsem čekal na svou ženu před lékárnou a najednou se vedle mě objevila Eva. Stále krásná, možná ještě krásnější. V lékárně byla fronta, ale stačili jsme si s Evou říct pár vět o našich životech. Ona se vdala za majitele autobazaru - to byl tehdy obvykle bohatý člověk a správný reflex každé ženy, která chce mít děti je, aby byly dobře zabezpečené. Ostatně - i chudá Popelka si v pohádkách bere zazobaného prince. Jenže ten její bohatý princ z Autobazaru se ukázal být žárlivcem  a křupanem. 

Rozvedla se.

    Vyměnili jsme si tehdy telefony, Eva zkusila, jestli bych třeba nevyměnil ženu, (požádala mě "nenápadně", abych ji sehnal sehnat lístky do divadla pro ni a její maminku), ale já už měl v kočárku kluka a nechtěl jsem už nic měnit.  Nějak mi nešla konverzace. Co jsem měl říkat? Že nechci bourat svou rodinu přesto, že se mi ona pořád moc líbí? Takže jsme si řekli, že si někdy zavoláme a případně sejdeme na kafi. A šel čas.

   Po čtyřiceti letech se ozval starý bakelitový telefon pod igelitovou plachtou. A já nebyl schopen kloudně odpovědět. 

Jenom "Ano, Evo, jistě!"

Jenže mezitím ulynulo čtyřicet let. Skoro celý život.  Já se už taky pomalu chystám za Léthé, řeku zapomnění, za svou ženou a svými kocoury. 

Není kam spěchat, na každého se dostane.   

Nic se nedá vrátit zpátky, Evo. 

Ten vlak už jel...