Theatrum mundi

 Divadlo světa

   Když se pokoušíte získat nějaké, aspoň částečně pravdivé informace tak zjistíte, že jsou okamžiky, kdy je to prostě nemožné. Je to jako se pokoušet najít nějaký příběh, děj, nějakou skutečnost pohledem z rychíku, který se žene krajem. Vždy vidíte jen kousíček a nevíte, jestli je to realita nebo reklama na zubní pastu či nový model auta, případně jestli u trati právě nenatáčejí dramatickou scénu z nového thrilleru.

  Jedina šance je se od toho zmatku dostatečně vzdálit a vidět tak sice matný, ale celkový obraz. Nejlépe tak k oběžné dráze Měsíce.

  A tam zjistíte, že se vám nabízí pohled na divadlo světa. Protože většina lidí považuje za svět to, co vidí kolem sebe, co jim řeknou v TV a na netu a to, co je mimo tento okruh tak nějak nevnímají.  

   Když se budeme soustředit jenom na lidstvo, uvidíte scénu, kde každý hraje svoji roli, nebo si myslí, že tu roli hraje. Politici, vojáci, finančníci a  jiní, ti kteří mají přístup k médiím si hrají na vládce světa. Našeho světa, na který se díváme ze vzdálenosti jedné světelné sekundy. 

   Každý ve své roli, extempore, jak se tomu v divadle říká, deklamuje texty, které si napsal sám nebo mu jej napsali jeho loutkáři, o kterých nevíte ani kdo jsou a jaké mají záměry. A pozorují, co to dělá s ostatními, kteří taky extemporují a pak pozorují účinky. 

   Haraší se zbraněmi, pochybuje o morálce těch druhých a předestírají se plány, se kterými patrně nestačili seznámit Boha, protože ten by se smál, až by se za břicho popadal. Tedy pokud vůbec Bůh nějaké břicho má.

  Protože člověk je (někdy) vybaven pamětí delší, než mají akvarijní rybičky, tedy dva dni, tak vidí, že cokoliv se řekne, může být zpochybněno nebo spíše přehlušeno novými prohlášeními. A ty zase novými. Pokud je dáte za sebe, obvykle dostanete blábol blázna, který ani neví, co říká a neví, co říkal včera nebo dokonce před deseti minutami. Žurnaliské a političtí komentátoři si jeho výroky zapisují a nahrávají na diktafony, aby posléze veřejně rozumovali, co vlastě ten člověk řekl a jak to myslel. Jejich vývody stejně platí jen do doby, kdy dostanou další dávku. Ne drog, ale prázdných slov. A ty rozmnoží.

   Naprostá sebedůvěra a potlačování jiných možností je samozřejmostí. Každý vyhrává nad ostatními a je tedy vítěz. Z poslední doby - kolikrát už vyhrál Vladimir Zelenskij, Donald Trump nebo Modžtabá Chámeneí. A mnozí další. Prakticky všichni! 

   Sepsat všecha jejich vítězství snad ani není možné, protože během vytváření soupisu by určitě nějaké to vítězství přibylo. Nebo naopak pomněte, kolik zemí a režimů je na pokraji zhroucení, nemají zbraně, nemají vojáky, nemají peníze ani podporu svého obyvatelstva. Ale pořád prosperují, bojují a vyhrávají nad všemi svými protivíky! A opět se nad tím zamýšlejí novináři a političtí komentátoři a analytici a nacházejí tam nezpochybnitelné pravdy. Pochopitelně každý tu svou.

   Na jevišti se tak nachází několik velmi viditelných sólistů. Každý z nich po právu vyhrává, jejich soupeři bojují nečestně a nesportovně a budou proto poraženi. Ti, jejichž síla není momentálně největší se odvolávají na své silnější, politicky spřátelené země, které za to budou považovat za své poslušné vazaly. Ale je tam i chorus, nebo lépe kompars.

   Tito menší i malí hráči/herci se ovšem také škorpí mezi sebou a žádají své protektory o zastání. Pokud se jich budou chtít velcí zastat - není to to samozřejmé - protože se říká, že velmoci nemají žádné přátele, jen zájmy, tak budou žádat jen více vazalství. Spor o to, kdo má silnějšího tatínka nebo o to, koho má tatínek raději. Co se tam přesně děje není z té dálky jednak vidět, jednak se to pořád mění. Kdo se v tom má vyznat, že?

   Celkově ten divadelní kus na Zeměkouli připomíná takzvané skotské střiky. Chvíli horká a chvíli ledová voda. Protože člověk si časem zvykne jak na horkou, tak na ledovou vodu, ale na to střídání je velmi těžké si zvykat. Když se nějaká situace chýlí k tomu, že by ta voda začala být moc horká, tak se zvolí ledová. A když hrozí,že by ta ledová voda mohla zamrznout, pustí se horká. Všimnětě si, že žádný konflikt nedpojde do předpokládaného (předpokládatelného) konce.  

   Než se tak stane, jedna ze stran klidně změní rétoriku, protistrana na to reaguje a události se pohnou jiným směrem. Pokud chcete příklady, sledujte v čase třeba výroky Donalda Trumpa, Vladimíra Zelenského nebo jiného představitele viditelné moci. Ne všechny, jsou totiž i takoví, kteří stojí opodál a čekají na vhodnou chvíli, aby bez obav drazili toho, kdo je momentálně skoro na lopatkách. 

   Ovšem v každé správné grotesce se přece ten zmlácený zase postaví na nohy a vymyslí nějakou kulišárnu, takovou, že se na lopatkách ocitne ten druhý. A Da capo al fine! Protože Show must go on! Jinak by se diváci a posluchači téhle celosvětvé komedie začali nudit a mohli by přestat ji sledovat. A to by bylo pro aktéry toho "divadla svět", ty velké i malé, naprosto osudové. Představte si tu hrůzu, že by se od toho nekonečného příběhu odvrátili a začali se starat o své "malé věci". Jak se najíst, kde spát, jak vychovávat své děti a dění na velkém jevišti by pominuli.

  Naprostá katastrofa!  Protože ti velcí i menší aktéři Theatra mundi to své publikum nutně potřebují. Oni sami totiž nezmůžou vůbec nic. Když se náhodou setkají osobně, tak se na sebe usmívají, vyslovují lichotky a dokonce se objímají. 

   Velice přesně to popsal Albert Einstein: Válka je, když se zabíjejí lidé, kteří se navzájem neznají, na rozkaz lidí, kteří se dobře znají, ale vzájemně se nezabíjejí.

   Kdyby nebylo válek, lidé by více starali o své vlastní blaho. A až by ho dosáhli, začali by závidět jeden druhému a mistrovat ostatní, aby mysleli stejně jako oni. Tady, v Kotlince jsme žili od roku 1945 vlastně bez válek. Takže si vesele závidíme, nenávidíme se, protože jsme každý jiný a každý máme trochu jiného nepřítele. Někdy je ten nepřítel dokonce náš soused nebo člen rodiny. Takže pozorujeme to nekonečné představení často z blízkosti a fandíme proto tomu nebo onomu - a zbytečně se o tom, co vlastně vidíme, hádáme. O malý kousek "reality".Je to stejně smysluplné, jako se hádat s rádiem.

Takže jsme tam, kde jsme. 

Amen! 

S námi.

Jako obvykle: 

Zítra je Sv. Gagarina, 12. dubna. 

Ten den člověk poprvé obletěl Zemi za 90  minut.

Není důležité, že to byl vojenský pilot CCCP.

Podstatné je, že člověk obletěl...