úterý 11. června 2013

ZÓNA aneb jak jsem stal stalkerem

Tady automat. Evakuace lidí byla dokončena.
Opakuji, evakuace lidí byla dokončena...







   O ostravských lagunách se svého času psávalo v novinách, mluvilo v rozhlase a natáčely se pro televizi. Šlo o to, kdo tu strašnou věc odstraní. Ta "strašná věc" jsou ale jenom  takové rybníky, naplněné ropou, olejem a kyselinami poblíže hlavního nádraží. Ryby tam pochopitelně žít nemohou, ba i ropáci by tam asi brzy skončili  a když na jejich hladinu usedne nevědomý pták, stojí  ho to život. Peří slepené ropou, nohy rozleptané kyselinou  solnou. Pokud se napije, má ten svůj konec rychlejší a jistější. Jinak je na břehu připraven střelec, který ptáka zastřelí, aby se netrápil. Taky řešení. 





   Areál po "sametce" převzala firma Ostramo - Vlček s tím, že si tam na likvidaci ropných látek snadno a rychle vydělá. Ale začala prodělávat. Při povodních v roce 1997 došlo k zaplavení skládek a k obrovské ekologické havárii. Zamoření řeky Odry bylo kladeno za vinu právě Ostramu, protože firma neměla nijak zabezpečené skládky toxických odpadů. A netýkalo se to jen lagun.  Ostramo proto hned žalovalo Povodí Odry o spoustu peněz za nedostatečná protipovodňová opatření a pokud vím, spor vlastně nebyl dodnes skončen. Takový "porevoluční folklor" - protižaloby. Nakonec areál odkoupil za 1 Kč náš stát. Hodný strejda, který musí nějak vyřešit ten příšerný smrad (čti nepříjemný zápach), který se za letních dnů line z toho našeho " teplého ropného moře".

Nikdo se k tomu dědictví socialismu (aneb Kurva, hoši, Guntentag!) nehlásil. A laguny se nehodlaly samy nějak "vstřebat", zmizet. Tak onu likvidaci vzal na sebe stát a vypsal výběrové řízení na likvidaci té hrůzy. Protože to byla opravdu velká akce za miliardy peněz, zájemců se našla fůra. A spíše než o likvidaci té ohavnosti jim šlo o ty krásně tučné státní peníze. Časem se ale zjistilo, že ani tak obrovská částka na likvidaci nestačí, protože výzkum před započetím prací neodhalil všechny skryté škody na krajině. Staré známé vícepráce.

   Hezké na tom je to, že ten výzkum a návrh prací - a tudíž i cenu dělala tatáž firma, Geosan, která nyní tvrdí, že je potřeba částku (snad) několikanásobně navýšit. Neznalý člověk by takovému postupu možná řekl sprosté vydírání (firtma má v areálu své technologie, které jsou jejím duševním vlastnictvím a nikdo prý nesmí vědět, jakým způsobem se ten ropný hnus likviduje. Takže milý státe, připlať nejméně dvojnásobek, pak možná laguny zmizí

   Ale palivo, které se z ropných látek vyrábí a které se používalo a nadále mělo používat v   cementárně v Čížkovicích na severu Čech tam není vítáno. Jiná spalovna, která by ten černý hnus dokázala spálit na neškodný (zelení zajisté prominou!) CO2 v Kotlince snad ani není. Nastává klasický problém, popsaný už Janem Nerudou: Kam s ním. 




   Tolik na vysvětlenou, abyste se nemuseli prohrabovat přiloženými odkazy. Já jsem se chtěl na laguny  jenom podívat - fotografovalo je už spousta lidí, fotky a videa proběhly snad všemi médii v Česku. Odkládal jsem ten výlet až do okamžiku, kdy jsem jednou jel od sestry z Hlučína domů. Jak jsem se tak na svém motorovém kole řítil neuvěřitelnou rychlostí 27 km/hod. po nadjezdu, který je součástí dálničního přivaděče, padl mi zrak doprava. A v ten moment jsem tam uviděl "ZÓNU" neboli, jak se tomu říká v knize - "PÁSMO". Jaká kniha? SF román od bratří Strugackých "Piknik u cesty". Kniha, jejíž děj se odehrává na Zemi, kde nevystupují žádní mimozemšťané, kniha, která je, jako každá správná SF,  hlavně o lidech. Ale možná bude lépe než dlouze popisovat, ocitovat úryvek z knihy, kde se popisuje smysl Pásma:   

„Co jste říkal?“
„Piknik. Představte si les, cestu, palouček. Z cesty sjíždí auto, z auta vystoupí mládež, vytáhnou láhve, koše s jídlem, tranzistory, filmové fotokamery. Za chvíli plápolá táborák, stojí stany, hraje hudba. 
A ráno zase všichni odjedou. Zvěř, ptáci a hmyz, kteří po celou dobu s hrůzou pozorovali, co se to děje, vylezou ze svých  úkrytů. A co nevidí? Tráva je politá olejem a benzínem, někdo odhodil nepotřebnou svíčku. Je tu plno krámů. Baterka, francouzský klíč, popel z táboráku, ohryzky jablek, papírky z bonbónů, prázdné konzervy láhve, kapesník, kapesní nožík, staré potrhané noviny, drobné mince, zvadlá kvítka z jiných palouků...“
„Jasně, piknik... u cesty.“


Arkadij a Boris Strugacčtí - PIKNIK U CESTY




    Prostě kus krajiny, která už není lidská. Je divná, nepochopitelná, nebezpečná a bezútěšná. Tak tohle, celé PÁSMO jsem viděl za ty dvě sekundy, které jsem mohl věnovat pohledu stranou. 

   Následující neděli odpoledne jsem se vydal s fotoaparátem ke Staré petrolejce, jak říkají ZÓNĚ starousedlíci. V neděli proto, že jsem (správně) předpokládal absenci "lovců kovů" - což je další paralela s románem a laxnost ostrahy, kterou jsem rovněž předpokládal. Skutečnost ale překonala mé očekávání. Celý areál je obehnán dvoumetrovým kovovým plotem z vlnitého plechu, nad ním je ještě napnutý ostnatý drát. Každých deset metrů jsou na plotě nanýtovány cedulky, že areál je hlídán nepřetržitě volně pobíhajícími psy a případní narušitelé budou okamžitě předáni policii. Co dvě stě metrů zamčená vrata. Vypadalo to zcela beznadějně. Nakonec jsem se dostal až k nadjezdu, ze kterého jsem trosky petrolejky uviděl, vylezl jsem na most a balancujíc na úzkém kraji mezi svodidly a okrajem mostu asi deset metrů nad terénem pořídil několik obrázků. Ale tohle už taky udělalo několik fotografů přede mnou. Takže jsem se bokem opatrně odšoural zase na pevnou zem, slezl dolů na ulici vedoucí podél ohrazení  a vydal se dále. Došel jsem k budově školy, kde oplocení uhýbalo ostře vlevo a podél něj vedla křovím jakási poměrně frekventovaná  pěšinka směrem ke kolejím hlavního nádraží. Nad křovím vyčnívala v dálce typická věž staré vodárny, o které jsem věděl, že je poblíž slavné Přednádražní ulice. 



   Vydal jsem se po pěšince, přelezl "zábranu" v podobě zlomeného betonového sloupu položeného napříč stezkou - a po několika desítkách metrů plechový plot skončil. Násilím utrhané plechy byly patrně už několik týdnů v blízké sběrně druhotných surovin. Plot nahrazovala červenobílá igelitová policejní páska, která ale po několika dalších metrech už jen tak tak ležela potrhaná na zemi. Takže jsem zabočil vlevo a překročil pomyslnou čáru, jist si tím, že po mě vzápětí začne řvát nějaký těžce ozbrojený strážný nebo mě zastaví nekompromisní vlčák podobný "Komisaři Rexovi". Nedělo se ale nic. Ticho, ani ptáček nepípl - zatím co před chvilkou na stezce podél plotu ptáci řvali jak sboráci operetního sboru když na sebe chtějí upozornit režiséra. Udělal jsem pár fotek nějaké rozbořené haly a vydal se po nepoužívané silničce dále, patrně k původní vrátnici areálu. Byla tam, u plotu, kolem kterého jsem po druhém straně před několika minutami prošel. Budovy z červených, natvrdo pálených cihel, stejné jako ostatní průmyslové stavby z devatenáctého a první  poloviny dvacátého století. Průmyslové Dolní Slezsko. Vše je podobné domkům havířské kolonky, kde jsem vyrůstal. Něčím se ale od těch mimo areál lišily: nikde nebylo vidět ani kousek železa. Všechny překlady, zábradlí, žebříky a mříže jsou vytrhané ze zdí. Někdo je asi někam odnesl, zmizely. Jiná civilizace, která potřebuje železo k přežití. Patrně Cikáni potřebovali pár korun na chlast, tak odnesli všechno, co vážilo víc než dvě kila do sběru. Proto asi chybí kus plechového plotu. Proto je na straně ulice tak pečlivě zahrabaný a zasypaný těžkými betonovými panely každý otvor, kterým se někdo pokoušel podhrabat pod oplocením. Proto jsou pečlivě zavařena všechna vrata, která ovšem mají vylomené zámky. Ale že bude chybět několik set metrů plotu - tak to strážce asi nenapadlo.



   Otočil jsem se a vydal dlážděnou, ale poněkud zarostlou silnicí na západ. Prostor se záhy otevřel a odhalil celou silniční estakády, ze které jsem ZÓNU poprvé uviděl. Pod silničním nadjezdem je nasypaný hrubý štěrk, aby tam  nic nerostlo. Když procházím pod silnicí, ve štěrku leží boty a ponožky, zcela promáčené naftou. Někdo asi vyšel ze ZÓNY a raději se zul. Je to jako vybělená kostra na kraji divočiny. Boty říkají: "Koukej se pořádně pod nohy, nebo zapadneš do nějaké díry - a ani nevíš, jak je hluboká!"  Nad hlavou mi občas prošumí nějaké auto, které nevidím. V teplém stojatém vzduchu je cítit už naftu, rez a  těžkou vůni nějakých rostlin. Vydávám se opatrně dál do nitra, kolem několikapatrové budovy a skupiny rezavých nádrží. Zatažené nebe se pomaličku začíná barvit do okrova. Občas si vyfotím nějakou budovu, detail. 




   Pocit naprosto nereálného prostoru mě začíná vtahovat. Vidím najednou jeviště, kde se cosi odehrávalo. Co? Kdo tu hrál ten divadelní kus?  O čem byl? A kdo tvořil publikum? 



    Proč vybourané otvory po oknech a dveřích tak silně připomínají obrovská neznámá písmena? Co znamená ten nápis? Pro koho je ten vzkaz? Je to jako hebrejština...




   A je něco v těch obrovských kulatých nádržích? Když k otvoru v jedné z nich přiblížím ucho, uvnitř je slyšet divný zvuk, jak kdyby miliony malých nožiček pobíhalo po černých stěnách. Ale uvnitř j jen tma a zápach mazutu. Když do jedné nádrže klepnu kouskem vydroleného betonu, z neveliké dálky se ozve hlasité zatroubení vlaku. Jistěže, kousek odtud je hlavní nádraží. Vlaky tam houkají, když vjíždějí do nádraží. Jasně. Jenže když klepnu znova, houkačka vlaku se ozve znova. Úplně stejně, ve stejném rytmu. Klepnout potřetí už nějak ztrácím odvahu. Vzpomenu si:  Třikrát a dost...?











   Když pak zahnu do jedné boční uličky, začnou mi nějak divně klouzat nohy - celá ulička je nasycená černým hnusem, uprostřed jsou louže mazutu nebo snad asfaltu. Obcházím to raději po straně  po neuvěřitelně zdravě vypadající trávě - a málem zahučím do čtvercové díry s černou kapalinou sahající téměř až po okraj. Asi metrový klacek na dno nenarazil. Když vyjdu zase na dlážděný povrch a otevřený prostor, docela se mi uleví. 





   Pořád podvědomě čekám, kdy se ozve výzva "Stůjte! Co děláte v zakázaném prostoru?" nebo uslyším dýchání velkého psa - ale vůbec nic se neděje. Slunce je sice za mraky, ale i tak je vidět, že záhy zapadne. Raději se obracím zpátky - k lagunám jsem dneska bohužel nebo bohudík nedošel. Ale je mi jasné, že se tu ještě vrátím. To místo není mrtvé jako nějaký starý hrad. To místo pořád žije svým tajným životem. V noci se tu asi budu bát.





Je to prostě ZÓNA


3 komentáře:

  1. ZÓNA. Prostě Zóna. Já to vím od své první návštěvy, že je tam Jiný svět. Marťanská kronika. Obrovské kulisy, zbytky, zábrany - čemu? Trosky světa, který mi není dáno pochopit.
    Čtyřicet let zpět.Rozpadlou lávkou s chybějícími prkny z Černé louky pod černým prachem padajícím ze skřípajících vozíků přes Ostravici a pralesem kopřiv a bodláků a bolševníku pod slepými otvory v hradbě slezskoostravského hradu, kolem černého nehybného lesklého jezera, k cestě s modrým Nepomukem a nahoru a pod hřbitovem do pustého tichého šedesát let se rozpadajícího domu z mýtických dob markýze Géra, do patra, všudepřítomná vůně plísně, brambor, uhlí, mýdla, vůně začátku století, litinový vodovod, otevřít dveře - a jsem v jediném pokojíku u své lásky.
    Ulice dávno není, kopřivy dávno nejsou, hrad už není hrad, lávka dávno není, děvče dávno není - jako to vše nikdy nebylo.
    Kolik je překrytých světů? Nebo jen jeden, nebo ve skutečnosti žádný? Který svět je pravý a který umělý? Virtuální? Vytvořený? Kým? Vzniknuvší - jak? Proč? Kdy? Účel? Smysl? Příčina? Příčiny? Cíl? Kdo je nad čočkou drobnohledu, kterým jsme pozorováni? Nejsme? Jsme sami? Jsme?

    OdpovědětSmazat
  2. Chce-li někdo zažít pocit bezútěšnosti až deprese, tak Zóna je asi to pravé místo.

    V noci bych tam určitě nelezl a i přes den raději s někým. Zůstat tam je podle mého až příliš snadné. To, že tam zatím nezůstávají sběrači kovů znamená, že zatím jim slouží plot a volně válející se kusy, až začnou páčit z budov sloupy a překlady, tak tam nepochybně nějací zůstanou.

    OdpovědětSmazat
  3. Co se oplocení týče, připomnělo mi to "Tři minuty věčnosti" od Gerta Prokopa:

    Na hranici je dovezl aerobus. Před zastávkou, která byla i za bílého dne osvětlena oslňujícími halogenovými reflektory, se sešli turisté, výlučně muži, většině bylo už přes čtyřicet, ponejvíce zvědavci, kteří si chtěli jednodenním výletem do proslulých, exotických nolands pocuchat nervy a kteří se halasně dohadovali o nastávajících senzacích, neboť výlet byl “cesta s překvapením”, jejíž trasa nebyla oznámena.
    Po zuby ozbrojené, zdvojené stráže pobíhaly se zachmuřenými obličeji sem a tam a všechny si nedůvěřivě prohlížely. Bezpečnostní zařízení na hranici vypadala neprostupně: osm metrů vysoká betonová zeď, před ní široké pásy s houštinami ostnatého drátu, křovím jedovatých kobaltových děl a senzorových min, nad nimiž se tyčila chromovaná lešení radarových, sonarových a sonadarových kontrolních stanovišť; široká, hermeticky uzavíratelná vrata z lesklého kovu vypadala jako vchod do bankovního sejfu. Smiley se ušklíbl, když si všiml Timothyho užaslého výrazu.
    “O pár stovek metrů dál můžeš přejít na druhou stranu procházkou,” zašeptal. “Čára je děravá jako švýcarskej sejr. Všici to věděj, ale dělaj, jakoby nic.”

    OdpovědětSmazat

"Pravidla moštárny" jsou stejná jako v Hospůdce. Spammeři a trollové budou bez milosti likvidováni. Hlasatelé jiných (i opačných) názorů než má Kocour však nikoliv.

Jak se podepsat? >> Komentovat jako >> Název/Adresa URL >>Název a vepsat svůj nick nebo jméno. Pak >> Pokračovat a nakonec >> Publikovat. (Počkat, až to Drak nebo Kocour propustí na obrazovku.)