Echt rasismus

Aretha Franklin. Mladá, krásná - a zpívá jí to.

Louis Armstrong - Satchmo

Černý sympaťák.

   Od Západu se nám poslední dobou "šíři takový nešvar". Naskakujeme znova na rasismus? Není totiž žádný nový nebo "anti" rasismus. Je to pořád ten samý rasismus. 

A předsudky. Jsou tu odjakživa. Jenom se změnil úhel pohledu. Menšiny se snaží diktovat svůj pohled většinám. Tedy vlastně popírají demokracii v jejím původním významu.

Rasismus jako fakt

Muhammad Ali

Poslední dobou se pořád šermuje rasismem. Bílým, černým, žlutým. Ku-klux-klan versus Black Live Mater. Cikánská komunita v Česku atd...

   Přitom se jedná o běžný jev v přírodě, který vlastně způsobuje, že jsou různé druhy zvířat. Výběr partnera je ovlivněn tím, jak se partner vypadá a jak se chová.Funguje na všech úrovních. Kdyby nefungoval, měli bychom jen jeden druh motýlů. Co evoluce rozdělila by se stále průměrovalo a všichni motýli by vypadali stejně.

   Vznešeněji se rasismu říká zachování diverzity druhů. To, co je v přírodě naprosto běžné se někteří "inženýři lidských duší" pokoušejí představit jako něco nepřípustného.

  Cassius Marcellus Clay alias Muhammad Alí, někdejší slavný boxer a trojnásobný mistr světa se o rasismu rozpovídal v jednom TV pořadu. Jeho názor, názor poměrně prostého člověka je určitě dnes velmi zajímavý. Ten TV záznam má už cca 50 let.

Video jsem dostal mailem a nenašel jsem na něj odkaz. Takže ho prezentuji tak, jak umím.

New deal

  4. dubna 1984. Včera večer v kině. Samé válečné filmy. Jeden velmi dobrý o lodi plné uprchlíků bombardované někde ve Středozemním moři. Obecenstvo se ohromně bavilo při záběrech, na nichž se velký tlustý chlap pokoušel uplavat před helikoptérou, která jej pronásledovala; nejdřív ho bylo vidět, jak se převaluje ve vodě jako delfín, potom ho bylo vidět přes zaměřovače kulometu helikoptéry, pak v něm byly už samé díry a moře okolo se zbarvilo do růžova a potom se potopil, jako by těmi dírami do něho pronikla voda. obecenstvo řvalo smíchy, potom bylo vidět záchranný člun plný dětí a nad ním se vznášela helikoptéra, na přídi seděla žena středních let, možná židovka, s tříletým chlapečkem v náručí. chlapeček křičel hrůzou a ukrýval tvář na její hrudi, jako by se chtěl zarýt až do ní, a ta žena ho objímala a konejšila, i když sama byla ztuhlá hrůzou a stále ho co nejvíc kryla tělem, jako by si myslela, že ho její náruč uchrání před střelami. potom helikoptéra shodila dvacetikilovou bombu, strašlivý záblesk a celý člun se rozletěl na třísky. následoval úžasný záběr na dětskou ruku jak stoupá vysoko vysoko do vzduchu to musela brát nějaká helikoptéra s kamerou ve špici v řadách vyhrazených pro členy strany se ozval obrovský potlesk ale nějaká žena dole v proletářské části kina strhla povyk a křičela že by to neměli před dětmi ukazovat a že by to neměli to není pro děti to není až ji policie vyvedla vyvedla nikdo se nestará myslím si že se jí nic nestalo nikdo se nestará o to co říkají proléti typická prolétská reakce oni nikdy…

Potud George Orwell a jeho "1984"

Frackové

 

   Každý, kdo vychovával nějaké děti to zná. Dítě si něco usmyslí a začne si to nějakým způsobem vynucovat. Co si usmyslí je lhostejné. Třeba že chce zmrzlinu, velkého plyšového medvěda či jízdní kolo, s motorem nebo žádá, aby ho rodiče oslovovali třeba Mauglí nebo Vaše Veličenstvo. Když nepomůže normálně vyslovené přání, zkouší přidat na důrazu. Chlapečci třeba křičí, holčičky zase nahlas pláčou, rozmazávají si slzičky po obličeji  a dělají tak rodičům "ostudu" v obchodě nebo v tramvaji. Prostě tam, kde je nějaké další publikum, protože správně vycítí, že to rodičům není příjemné. Když ani to nepomáhá, děťátko sebou hodí v čistých šatech na zem a  tam se za velkého křiku zmítá, tluče sebou a...

O hrdosti, právech a svobodách

V KAŽDODENNÍM ŽIVOTĚ UŽ JSEM VŮČI RASISMU IMUNNÍ - A TO JE ASI NEJHORŠÍ

(Jeremy Wheaterspoon, pětatřicetiletý Afroameričan žijící na neworleanském předměstí Metairie) 

A hrdý buď žes vytrval,

žes neposkvrnil ústa ani hruď

falešnou řečí

na jitřní čekal svit,

čekal a věřil."

(S. K. Neumann)

Judo v politice

 Jedním z pouček v judu je, že protivníkově akci se nemá odporovat protitlakem, naopak jeho vlastní pohyb podpořit - a uhnout. Tím protivník ztratí rovnováhu a lidově řečeno "padne na hubu" a my zůstaneme na nohou a ve střehu. V šermu asi budou poučky podobné - alespoň v souboji s nožem (tesákem) to platí. Uhnout ráně, nechat protivníka jít setrvačností do prázdného prostoru a současně zaútočit z boku. Ostatně, všechno to platí i o bitvách, vedených různými vojenskými prostředky. Od jízdy přes tanky až po lodě a letadla. 

Čím se liší Donald Trump a Alexander Lukašenko

   Pokud zlovolně srovnám diktátorský režim v Bělorusku a v demokratický USA co se týče "udržení pořádku" vyhrává jasně Lukašenko. Podle posledních zpráv demonstrace ve větších městech slábnou - prostě ti mladí lidé v pěkném oblečení s kupovanými květinami (i s mašličkami z obchodu) v rukou jsou už demonstracemi unavení. Dost jich je za katrem, někteří byli zmláceni policií OMON, ba i nějaká úmrtí tam byla. Venkov se, podle mých zpráv toho všeho nezúčastňuje. Chce mít klid a pořádek a ten stávající režim, byť zcela nedemokratickými metodami dosud zajišťoval. Jak pravil Lukašenko (slyšel jsem ho na vlastní uši v TV) "Majdan" v Bělorusku nepřipustí. A silové složky stojí za tím, kdo je platí - to jest za vládou. (Nějaká selhání byla, kdesi těžkooděnci položili štíty na zem a dostalo se jim potlesku protestujících, ale jaké následky to mělo pro ně se už asi nedozvíme.) K rabování ve skutečnosti nedochází, sporadické zprávy o tom přicházejí jen z oficiálních běloruských médií. A nepotvrzené.  

A co Greta?

   Během několika málo týdnů se pozornost Ameriky a Západu vůbec poněkud přesměrovala od Green Dealu  k  Black Live Matter. Mladí intoši, materiálně zabezpečení, ale vzhledem ke svému humanitnímu, neokomunstickému vzdělání se dali na aktivismus a kromě boje proti klimatické změně, za uznání všemožnách sexuálních úchylek a podobně vrhli na kritiku, či spíše boj proti  bělošství jako takovému. Sebekritikou na své bělošství nešetří, připomínajíce tak flagelanty středověku. Přijímají  "vinu" svého původu, své rasy, svých předků své historie a používají k tomu latentní, cyklicky se opakující nespokojenost černochů se svým postavením. Na něm mají největší vinu černoši sami. Je to jejich pocit méněcennosti, neschopnost či neochota se utkat v reálném životě s jinými rasami či spíše kulturami.