Kocouři a já

   Říká se, že v domácnosti, kde je nějaký člen kočičího plemene to končívá tím, že ono zvířátko převezme velení. 

  Je to pravda. Oni totiž umí nenápadně, ale vytrvale prosazovat svou vůli, své vidění světa. Trpělivě, měkounce, potichu.

   Pes je povahou kámoš, má vás rád hlučně a věrně. Požaduje vaši pozornost, potřebuje vás. Kocour nebo kočka sice taky potřebuje vaši pozornost, ale protože je povahou introvert, většinou se ji nedomáhá tak nápadným způsobem Tu se otře o nohu, tu vyskočí na stůl a ulehne na knihu, klavírák nebo vedle klávesnice, abyste ho nepřehlédli.

   Nebo vám přijde do postele dát dobrou noc. Když už usínáte, tak se pootichonku, opatrně vyplíží a jde si spát na své obvyklé místo. Ráno už ale čeká u vašich trepek a naznačuje, že by už něco pojedl. Když s vámi vyjímečně spí celou noc, považuje vás za opuštěného nebo nemocného a rozhodl se vás hlídat. Nebo je sám nemocný a věří, že ho nějak ochráníte.

   Těsně po kovidové době jsem, ač řádně očkován, dostal jakousi virózu. Horečka, únava, spavost. Naštěstí jsem externista, nic určitého jsem neměl naplánováno, tak jsem zavolal do Ústavu, že mám horečku a že si beru volno, vlezl zpátky do postele a usnul jako špalek. Občas  jsem si zašel na záchod, napil se studené vody a pokračoval ve spaní. Spavá nemoc. Tohle trvalo tři a půl dne.  

  V poledne čtvrtého dne jsem otevřel oči a zjistil, že mám hlad. Źena, která už o mě měla obavy se zaradovala a udělala mi dobrý oběd. Tím moje choroba skončila. O čtyři kila lehčí jsem začal normálně fungovat. Ale proč to zmiňuji: Kdykoliv jsem se za ty čtyři dny probudil do polospánku, vedle hlavy mi tiše ležel jeden z kocourů a koukal mi přímo do očí. Asi se střídali podle nějakého rozpisu, protože tam byli pořád, ve dne v noci.

   U nás nedávají dobrou noc lišky, ale kocouři. Když se chystám ulehnout, přidou postupně k posteli, buď na chvilku na ni vyskočí nebo jen tak postojí, počkají, až se narovnám a zhasnu a jdou si po svém. Jeden nebo druhý, vyjímečně oba najednou - nějak na sebe žárlí nebo mají rozpis služeb.

Říkali jsme mu Plukovník

   Všichni kocouři, ať už to byla pouliční směs nebo čistokrevní s průkazem či bez průkazu původu se k nám dostali jinak, než koupí. Buď je někdo našel na ulici a poskytl jim provizorní domov nebo se někomu okotila kočka a těch koťat bylo nějak moc nebo mladý muž musel odjet do Prahy na studia a kocoura si nemohl vzít sebou a tak požádal maminku, aby mu našla nový domov. Hledala poctivě po známých a jejich známých až se dostala k nám, že prý jednoho máme a druhý nám před nedávnem umřel a jestli bychom ho nevzali. Protože jsme nevěděli, jestli se budou snášet tak jsem řekl, ať ho zkusí přinést, že uvidíme. Kocouři kolem sebe chodili, občas nějaký ten výpad bez krve a nevypadalo to moc nadějně. Spali každý v jiném pokoji, k jídlu chodili taky každý zvlášť. Tak jsem paní zavolal, že by to nedělalo dobrotu, ať ho zkusí umístit jinam. Paní přišla a jak jsem otevřel pokoj, zjstil jsemže na gauči spokojeně spí oba dva, jeden přes druhého a tváří se, že jsou odjakživa bráchové. Tak jsme se rozhodli, že to necháme tak. Paní byla nadšená, že našel nový domov, dovlekla dva pytle kvalitního krmiva a nějaké další kočičí věci a šťastně volala synovi, že je všechno v pořádku. Kluk nám občas psal a poptával se, jak se jeho kocour má.

   Byl to čistokrevný dlouhosrstý kocour a musel se denně česat. Dost drasticky česat, jinak by se zamuchlal a musel by se ostříhat. Trpělivě držel to hřebelcování a dokonce vyskočil v době údržby sám na stůl a naznačoval, že je třeba podstoupit každodenní torturu. 

  Oni kocouři vůbec mají rádi zaběhnutý pořádek a s nelibostí nesou jeho porušování. Když si večer před spaním měřím krevní tlak (doktorka to ode mě chce) tak kocour vyskočí na poslel, podívá se důležitě na tonometr a, zřejmě uspokojen zavrní a lehne si vedle mé hlavy. Když usínám cítím, že opatrně odchází spát na své křeslo. 

  Je jedno, jaké rasy nebo velikosti ten kocour nebo kočka je. Kdysi jsem měl důvěrný vztah k samci leoparda sněžného. Měl jsem tenkrát obtížné období v manželství a chodil jsem často do ZOO "vyčistit si hlavu". A když jsem tak jednou stál u klece sněžných leopardů, přišel ten samec až k mříži, lehl si vystrčil přední packu ven a zadíval se mi do očí. Tak jsem mu popovídal o všem co mě tížilo. Někdy jsem si i položil ruku na jeho packu. Ani se nehnul. Poslouchal pozorně a jako skutečný kámoš k tomu nic nepodokl.

   Ulevilo se mi a pak jsem za ním už chodil pravidelně. Jeho leopardice to ale nesla s nelibostí. Syčela na mě, když jsme přicházel a pak chodila trucovat do nejvzdálenějšího koutu výběhu. Ten leopard to taky neměl se svoji ženou jednoduché... 

   Až jednou jsem došel a výběh byl prázdný. Když jsem se pak doptával ošetřovatele, kde že jsou, řekl mi, že celý pár prodali do jiné ZOO. Byl jsem z toho dlouho vykolejený, sněžný leopard totiž nikdy neútočí na člověka i když by vzhledem ke své velikosti a síle mohl. Neútočí a raději pracně loví ty svoje horské kozy. Ale prý tam bude mít lepší podmínky, větší výběh atd. Přál jsem mu to, ale to, že už nebudu mít šanci si s ním popovídat mě ranilo.

   Někdy zase napíši, jak jsem navazoval kontakty s cizími kočkami. Dokázal jsem číst, co si ta která kočka o mě myslí, domácí zkušenosti s kocoury byly k nezaplacení. 

To je Punťa neboli Pinďa. Malý, ustrašený, ale miluje mě věrně.
Nemá rád cizílidi, to se vždy jde schovat do skříně a vyleze, až návštěva odejde.