Daniel Vávra o Donaldu Trumpovi

 Přetiskuji tu z cizího jen výjimečně. Ale Daniel Vávra popsal akce presidenta USA tak dobře a výstižně, že bych to lépe nedokázal a tak uvádím jeho text z Facebooku. 

Jelikož je zřetelně uveden jako autor předpokládám, že s tím nebude mít problém.

Jak kočky obsadily modrou planetu (5)

Napsala Dana - Mafdet Micimutr

Seriál na pokračování vypráví kocour Píďa

Sisi podruhé

   Ona samozřejmě nebyla čistokrevná siamka, její maminka byla obyčejná vesnická minda. Ale někde hluboko zpátky v rodokmenu nejspíš byla babička nebo dědeček rasy posvátná birma. No a naše Sissinka se opravdu povedla, všichni známí to dvounožce ani nechtěli věřit že je to "obyčejná" kočka. Oni to tak říkají ale přitom si myslí jak je úžasně krásná.

   Když byla ještě kotě, bydlela nejraději u malého dvounožce a jeho kamarádky v bytě v prvním patře. No a tam se přišlo na něco hrozného. Sissi začala pít čím dál tím víc vody a taky samozřejmě tím víc čůrat. I když chodila ven na zahrádku, kolikrát to chudinka nedoběhla a počůrala se cestou. Jelikož malá podnájemnice je doktorka nebo tak něco, a ta moje taky nemá do doktořiny daleko, usoudily po krátké poradě že by to mohla být cukrovka. A doktor veterinář to potvrdil!!! No hrůza. Ale dal neocenitelnou radu: buďto prý můžeme trápit kočičku spoustou injekcí, nebo si opatřit prasečí slinivku a tou ji léčit. No, holky to zkusily a byly rády. Kousíčky slinivky velké asi jako fazolka si připravily na mrazák a Sissi dostala každý den kousek. Po čase se opravdu krásně uzdravila. Co se divíte? Vždyť inzulín pro lidi se vyrábí víte z čeho? Zjistěte si to sami, možná byste mi nevěřili, já jsem jen nevzdělaný kocourek ...

Ano, správná odpověď na otázku je že výroba inzulínu pro lidi je z prasečí slinivky. Ani bych si to netroufl tak jistě tvrdit nebýt toho, že se Sissi nejen uzdravila, ale dokonce tady s námi zůstala ještě víc jak deset let, a to úplně zdravá.

   Dnešní vyprávění bude o trochu kratší, protože všechny kočky a skoro všichni dvounožci se chystají na zítřejší slavnostní den. Copak dvounožci, ti to mají jednoduché: dárky objednali už dávno a všechno mají připravené. Oni stejně vánoční večer vnímají jako záležitost zcela praktickou a materiální. Zato nám kočičkám nastává velká práce. Musíme nastavit ty nejsilnější energie lásky a myšlenek míru a vše spojit do obrovské síly milosrdenství a souvislostí a to teda máme do rána plné tlapky práce.

Takže milí dvounožci, přeju vám krásné svátky, užijte si je tak, jak to máte rádi.

Víc dílů už nebude, Dana odešla v noci na sobotu za svými kočkami.

Jak kočky obsadily modrou planetu (4)

Napsala Dana - Mafdet Micimutr

Seriál na pokračování vypráví kocour Píďa

Kulda

   Milí kočičí přátelé, omlouvám se za zdržení dalšího dílu, neboť moje dvounožka omarodila, ale už zase jedeme dál: 
Jednou v zimě bylo moc sněhu a mrzlo až praštělo. Lapka nejraději vegetovala pod peřinou v posteli, měla totiž jemný hedvábný kožíšek, který byl sice parádní, ale moc nehřál. A v tom psím počasí začal na zasněženou zahradu chodit cizí kocourek. Vypadal nemocně, a tak mu dvounožka ven pod schody dávala mističku teplého jídla a ohřátou vodu, jinak by to všechno hned zmrzlo. A kocour se naučil chodit přesně včas, aby mohl všechno sníst a pořádně se napít. Jenže byl strašlivě plachý, lidí se bál a dvounožka ho musela tajně šmírovat oknem aby viděla, jestli se najedl. Jakmile se otevřely dveře, kocour hned zdrhal. A opravdu byl nemocný, měl bříško tak nafouklé, že vypadal, jakoby snědl fotbalový míč. Proto mu začali říkat Kulda. Samozřejmě že měl břicho plné červů. Dvounožka věděla, že ho nechytí, tak mu zamíchala léky do jídla a Kulda to beze všeho hned snědl. Po druhé léčbě bylo vidět, že byla úspěšná, nejdřív mysleli, že to je jiný kocour, byl štíhlý až hubený a velký fešák. Dokonce Lapka, která svou zahradu tvrdě bránila a jinou kočku sem prostě nepustila, vzala Kuldu na milost a skamarádila se s ním. Kuldovi trvalo dlouho než se přestal bát a pohladit se nechal až po půl roce když byl zabořený nosem do misky s jídlem. Pak už z něj byl docela normální kocour domácí a bydlel zde spoustu let. 

= = = = =

Micka a Belinka

   Moje dvounožka tedy už měla tři kočky: Lapku, Mňauglího a Kuldu. Smečka se začala rozrůstat a Lapka s tím měla spoustu starostí. Ona totiž byla vůdkyní smečky a to znamenalo práci a velkou zodpovědnost. A v té době kamarádka dvounožky zdědila po sousedce starou kočičku Micku i s jejími koťátky. Micka měla skoro 18 let a chudák mívala koťátka i dvakrát do roka a taky podle toho vypadala. Chudinka byla vyčerpaná a unavená s ošklivým kožíškem. Moje dvounožka našla všem koťatům domovy, Micku si vzala k sobě domů a hned ji dala vykastrovat. S Mickou přišlo i její poslední kotě želvinka Belinka, protože byla tak strašně plachá a bojácná, že ji nikdo nechtěl. Ani nebydlela v domě jako ostatní, ale našla si pelíšek v zahradním starém chlívku a tam jí dvounožka nosila denně jídlo a vodu. Taky byla jediná před kým Belinka neutekla a nechala se i pohladit. Micinka byla po čase už zdravější, trochu přibrala a žila krásný spokojený život ještě skoro dva roky, než přišel čas jejího odchodu z modré planety. 

= = = = =

Stellinka

   Byla jednou jedna kočička a ta milovala svou paničku. Milovala ji moc a celkem nezaslouženě, protože panička ji nikdy nevzala do domu, jen jí ven hodila něco k jídlu. Dokonce jí nedala ani jméno. A když paní umřela a dům zůstal úplně opuštěný a prázdný, moje dvounožka kočičku litovala a vzala si ji k sobě. Kočička byla úžasně hodná a milá, krásně trojbarevná a nejvíc jí v dlouhé srsti svítily skvrny oranžové jak pomeranč. Dostala jméno Stella, Stellinka. A bylo to smutné, protože Stellinka bydlela u dvounožky asi měsíc, i ostatní kočky ji měly rády, a najednou Stella zmizela. Dvounožku pak napadlo čím to asi je - Stelly domek byl totiž ve stejné vesnici a opravdu, ona tam chudák čekala na svoji bývalou paničku. Dvounožka jí to vysvětlovala a zdálo se, že to Stellinka chápe, ale po měsíci zmizela znovu a zase čekala před dveřmi, ze kterých už nikdo nevyjde. A tak Stella pendlovala po vesnici asi půl roku. Naštěstí příběh má šťastný konec, domek po čase koupili hodní lidé, kteří měli také svou kočku a Stella se jim moc líbila. Domluvili se tedy s mou dvounožkou, že si Stellinku nechají a dají jí krásný domov. A ona byla spokojená, v kuchyni dostala svoje křeslo kde bydlela a žila šťastný a spokojený život. 

= = = = =

Chloupek

   To jednou takhle v zimě nesla moje dvounožka misku s jídlem Belince do kůlny. A Belinka nikde, dvounožka volala a hledala, a kočička se neozvala. Až ji uviděla schovanou v rohu za krabicemi a chudák byla vykulená strachy. A hned se také ukázalo proč: k jejímu jídlu rychle přiběhl cizí kocour - obrovský chlupáč a hned na několik polknutí všechno snědl. Musel mít obrovský hlad. Pak se otočil na dvounožku a povídá: rychle mi přidej, copak taková malá směšná porcička je pro chlapáka jako jsem já? Dostal tedy přídavek a pak odfuněl do druhého kouta kůlny. Druhý den už čekal na baštu a když dostal, nečekaně vzal dvounožce její ruku do tlamky. Nestiskl, možná to bylo jen ruky políbení, ale dvounožka dostala ohromný strach. Chudák kocour totiž vypadal opravdu divoce, tesáky měl obrovské a také mu po těle odstávala špinavá zdredovatělá srst a dvounožka dostala obavy, že by mohl mít prašivinu. Požádala o pomoc majitelku útulku Toulavé Tlapky, tehdy Denisu Zárybnickou. Ta kocoura odvezla, nechala ho léčit na veterině a po pár týdnech ho vrátila vykastrovaného zpět. Vypadal úplně jinak, měl hezkou srst ale pořád byl hubený. Dostal jméno Chloupek a obrovská chuť k jídlu ho neopustila celý život. 

PS: dvounožka je dodnes Denise vděčná...

= = = = =

Chloupek podruhé

   Z Chloupka se po čase vyklubal hodný a příjemný kocourek, jen ta divokost ho nějak neopustila. Nikomu neubližoval, nepral se a měl milou povahu, ale zůstal mu zvyk chytat dvounožce její ruku do zubů. I když nikdy nekousl, přece jen se ho trochu bála. A taky se s ním nedalo hrát, protože měl obrovské drápy. Jak byl ještě hodně mladý (neměl ani rok), samozřejmě si chtěl hrát po kocouřím na trhanou a to opravdu nešlo. Naštěstí se po pár letech uklidnil a stal se milým oblíbeným členem smečky. Dravý hlad ho ale nikdy neopustil a určitě se musel toulat už jako malé kotě, nikdo ho nesocializoval a nepřetržitě trpěl hlady. V létě a na podzim to ještě šlo, ale v zimě už si nevěděl rady a tak se uchýlil k člověku. Naštěstí si vybral dobře, dvounožka ho vykrmovala a za pár let přibral na váze i v pase a stal se z něj tlouštík. Šéfová Lapka ho přijala beze všech cirátů, ale nesměl se nad ni vyvyšovat - to nesnesla. Dodnes nechápu, jak odvážné srdce Lapka měla a nebála se ho, ale prosadila svou převahu. Vždyť Chloupek byl dvakrát tak velký jako ona. Nejraději spal u dvounožky v posteli, ale nechtěl být přikrytý, protože mu v jeho chlupatém kožíšku bylo asi horko. Po roce mu narostla nová zdravá a hodně dlouhá srst a odborníci usoudili, že se jedná o rasu Norská lesní kočka. 

= = = = =

Chloupek a Lejdy

   Víme, že kočky většinou o psy nestojí a nechtějí se kamarádit. Ale Chloupek byl výjimka. Když domů přinesli štěňátko, děsně se šklebil a urazil se tak moc, že ani nepřišel k večeři. Pořád jen brblal: "Co to má znamenat? Pes v domě? Jak mi to mohli udělat!" A taky pejskovi neudělal nic dobrého a zkoušel ho šikanovat. Ale Lejdynka se nedala a jakmile trochu povyrostla, už si na ni Chloupek vůbec netroufl. Lejdy měla na  zahradě pěknou novou boudu, ale v teplých letních dnech ji ani nepoužívala a spala  venku. Ale pak se stalo, že Lejdy utekla a nešťastnou náhodou způsobila dopravní nehodu dvou aut na dálnici. Ona zůstala ležet mezi auty. Dvounožci pro ni sehnali operaci na nejlepší klinice a rekonvalescenci trávila na matraci v obýváku. Chloupek na ni koukal často oknem a vypadalo to, že mu chybí. A když ji dvounožci vynesli na zahradu, Chloupek hned přiběhl, začal se k ní tulit a všelijak ji ošetřovat a bylo vidět že ji má moc rád. Dodnes jsou z nich nejlepší kamarádi 

= = = = =

Sissi

   Milí kočičáci, přišlo mi od vás několik dotazů jak vlastně souvisí moje jednotlivé příběhy s tématem Jak kočky obsadily modrou planetu. Tedy, myslel jsem že je to jasné. Už skoro všichni dvounožci mají srdce pevně obsazené nějakou kočičkou, alespoň jednou, ale většinou jich je víc. Nezdá se vám to jako přímý důkaz? Přece až budou všechna lidská srdce v pevném držení kočičího národa, bude modrá planeta naše. A zlepšuje se to, může to trvat už jen nějakých pár tisíc let. 

   Ale k dnešnímu příběhu: malý dvounožec přinesl domů malilinkaté koťátko krásné siamky. Moje dvounožka se rozzlobila, protože miminko mělo sotva 6 týdnů, tak ho poslala šupem zpátky k mamince. Ale po týdnu ho přinesl znova s tím, že jestli si ho nenechají tak ho šoupnou do lesa. Hrůůůůůůůza. No samozřejmě Sissinka zůstala, bydlela s dvounožkou v ložnici a kupodivu moc hezky papala, dokonce už i naškrábané maso a tak to bylo dobré. Pěkně rostla a byla moc hodná, nedarebačila a ostatní kočky ji měly rády. Až jednou (bylo to v létě) dvounožku v noci vzbudil venku strašlivý řev. Malinká Sissi vyskočila otevřeným oknem ven a šla na procházku po dvorku. A tam ji přepadl zlý cizí velikánský kocour a chtěl ji zabít. Ani se dvounožky nezalekl a až na něj vzala velký smeták, dal se dost neochotně na ústup. Chudinka Sissi se třásla hrůzou, ale naštěstí nebyla  zraněná, jen pokakaná strachy. Dvounožka ji ve dřezu pěkně umyla, usušila a vzala ji k sobě do postele. Sissi dokud byla malá už nikdy v noci nešla ven, to až z ní byla krásná velká kočka. …

pokračování příště.... 

= = = = =

= = =

=

   Dál už žádné pokračování  nebude. Madbet už nemá čas ani sílu, připravuje se na cestu přes Duhový most, na jehož druhém konci ji určitě trpělivě čekají všichni její kočičí kamarádi. Její pozapomenutý blog jsem s jejím dovolením přetiskl, aby ty krásné příběhy ještě přinesly radost dalším čtenářům. 

A udělaly radost i mi, protože já mám kočky taky moc rád. Nepodvádějí a nelžou.

  Madbet osobně neznám, ale musí to být moc hodná paní, jinak by nemohla s takovou láskou psát o svých spolubydlících. 

Čekáme. Ale nespěchej, tady čas plyne úplně jinak...

Jak kočky obsadily modrou planetu (3)

Napsala Dana - Mafdet Micimutr

Seriál na pokračování vypráví kocour Píďa

   Když už dvounožka bydlela s velkým dvounožcem, měli domeček a dva kluky a rozhodli se, že jim pořídí kočku. Teda rovnou dvě, kocourky mourovatého Pištu a bíločerného Fištu. Kočičí bráškové rostli jako z vody a bylo s nimi spousta radosti. Ale jednoho dne Fišta už nepřišel domů – potkal se s autem. Pišta zůstal sám a časem se k němu přidala malá bílá kočička Lucinka. No to víte, pak měli koťátka a dvounožci spoustu starostí, aby je rozdali do dobrých rodin. Pišta zůstal, vyrostl z něj nádherný obrovský a moc hodný kocour. A ohromně statečný, dokázal ve sklepě přeprat a zabít i velikého potkana, a to přece jen každá kočka nedokáže. Po letech se začal toulat dál od domu a nejraději měl šmejdění lesem. Marně mu dvounožka domlouvala, to že myslivci nemají rádi, ať nechodí tak daleko. Ale znáte to: každý kocour má svoji tvrdou palici a všemu rozumí nejlíp. A tak jednoho dne Pišta nepřišel domů a marné bylo všechno volání a hledání. Tak zbyla jen krásná fotografie.

= = = = =

Lapka

Seriál na pokračování vypráví kocour Píďa

   Zas uplynulo několik let a moje dvounožka měla plné ruce práce s rodinou a v té době měla většinou pejsky, malé i velké, no a taky je měli moc rádi. Ale pak se dvounožka s oběma kluky přestěhovala, zase ovšem do domečku, a sem za ní přišla jedna z nejdůležitějších kočiček jejího života. Krásná černá Lapka. Teda na začátku moc krásná nebyla. Dvounožka ji našla jako malé asi čtyřměsíční kotě přejeté autem, bylo celé krvavé, ale dýchalo. Udělala mu klidný pelíšek v bývalé králíkárně, dala mu tam misku s vodou a šla volat veterinářům. Nevím, kolik jich obvolala, ale nikdo ji nepřijal. No a když se pak podívala do králíkárny - kočka byla pryč!!! A večer najednou dvounožci koukají, jak černé kotě pomalu kulhá ze zahrady, vejde do domu, všechno si prohlédne a povídá: "To mi vyhovuje, takže se hned nastěhuju, a k večeři prosím šunku nebo paštiku." No, dostala všechno o co požádala a šla spát do svého pelíšku v králíkárně. Dvounožka měla ovšem obrovskou radost a odmítla na noc zavřít dveře do domu, takže nakonec byla vypovězena a spala na lehátku vedle králíkárny s kotětem. Naštěstí to kočička pochopila a sama příští den šla spát k dvounožce do postele, a tak byli všichni spokojení. Dostala jméno Lapka, Lapička a vyrostla z ní velká léčitelka. Všemu rozuměla a dvounožce pomáhala stejně jako kdysi Kateřina. Léčila jí bolavou kyčel a jiné bolístky. Vždycky sama poznala kde je to nejvíc zapotřebí, a vůbec se snažila být co nejvíc užitečná.

= = = = =

Lapka a Mňauglí

Seriál na pokračování vypráví kocour Píďa

   Když se Lapce zahojila bolavá nožička po srážce s autem, začala chytat myši ve velkém. Taky milovala na zahradě jabloň, kde trávila spoustu času a hlídala ptáčky. To se dvounožce samozřejmě nelíbilo a tak jí vysvětlovala, že nesmí chytat ptáčky, jak jsou užiteční a podobně. Taky že nesmí zabíjet ještěrky, které bydlely vzadu na zahradě. Myslím ale, že Lapka se ušklíbala a myslela si svoje. Měla krásné stříbrné zářící oči které opravdu mluvily, a tak si s dvounožkou rozuměly beze slov. Tak uběhlo léto a podzim, začal padat sníh a dvounožka čím dál tím víc myslela na kastraci. Myslela na ni až do února a najednou bylo pozdě a Lapka povídá: "Tak budu mít koťátka, moc se těším. Máš radost?" No, k radosti to nebylo, Lapka nemohla porodit kvůli staré zlomenině pánve a samozřejmě byla sobota večer. Ale skvělý veterinář dr. Š. jí udělal císaře, vytáhl tři koťátka a zachránil Lapce život. Koťátka už nebyla živá, ale jedno trochu dýchalo a dvounožka s doktorem ho přivedli k životu. Byl to černý kocourek stejný jako maminka a dostal jméno Mňauglí. První tři dny byl problém, Lapce bylo zle po operaci a dvounožka kotě krmila každé tři hodiny. Ale pak se Lapka vzpamatovala, koťátko chytla do náruče a od té chvíle ho nepustila z očí ani na chviličku.…

= = = = =

Lapka a kocouří táta

Seriál na pokračování vypráví kocour Píďa

   Kocourek Mňauglí rychle rostl, nejdřív ho Lapka svěřila k výchově dvounožce a pro jistotu byl zavřený v domě. Když byl větší, brala ho maminka Lapka na procházky na zahradu, ale hlídala ho jako ostříž. Za plotem u sousedů totiž bydlel velký boxer Baxík, a i když to byl dobrácký moula, Lapka mu nevěřila. Koťátko se mu líbilo a rád na něj koukal, ale Lapka mu stejně přes plot dala pár přes čumák. Ten se chudák divil! Mňauglí se nejraději učil šplhat na jabloň a to byl malér. On totiž neuměl slézt dolů a nahoře ve stromě děsně ječel. Až dvounožku přestalo bavit ho pořád sundávat a dala mu ke stromu dřevěný žebřík, a tak se naučil slézat sám. Za rodinkou docházel denně velký starý kocour, který byl Lapky manžel a kocourkův tatínek. Dvounožka mu říkala Kocouří táta. Dostal svou misku jídla a směl se dívat jak si Mňauglí hraje, ale nesměl přijít blíž, to na něj Lapka hned vystartovala. A do domu nesměl vůbec vkročit, Lapka mu dovolila jen sedět v otevřeném okně a dívat se na kotě jak dovádí.

pokračování příště

Jak kočky obsadily modrou planetu (2)

Napsala Dana - Mafdet Micimutr

Seriál na pokračování vypráví kocour Píďa

   Posledně jsem vám vysvětlil, že umíme léčit. Léčivé schopnosti my kočky tedy opravdu máme. A nebo si vezměte například intuici. Dvounožci to slovo rádi používají a někdy se jim i podaří odhadnout předem co se stane. Ale my kočky jsme plně jasnovidné a dokázaly bychom vám být hodně užitečné. Jen škoda že nám nerozumíte, jak už jsem se zmínil. Jó, to v člověčím středověku měly kočky jinačí uznání, vzpomeňte například na starověký Egypt. Měly jsme svého vlastního boha, kterého pro nás vymysleli dvounožci, a také ho patřičně uctívali. Tedy vlastně bohyni, že. Každá rodina musela mít svou kočičku a starali se o ni přímo ukázkově. A pak když se naplnil její čas a odešla za Duhový most, rodina upořádala slavnostní pohřeb a loučili se s ní jako s členem rodiny. Egypťané si kočku jako svého boha ochránce zvolili proto, že byla kočka jejich velmi prospěšným společníkem. Kočka uměla odehnat nebezpečná jedovatá zvířata, jako v té době byli hadi a štíři. Staří Egypťané v kočkách viděli rychlost, hbitost a dravost. …

= = = = =

Kateřina

Seriál na pokračování vypráví kocour Píďa

   

   Je načase, abych začal vyprávět o těch nejvýznamnějších z nás, se kterými se moje dvounožka měla tu čest setkat osobně. A že jich bylo! Právě se pokouším dopočítat, ale už mám přes dvacet a na některé si nemůžu honem vzpomenout. Takže: první kočička v jejím životě byla krásná Siamka Kateřina. Měla výjimečné schopnosti a protože dvounožka byla ještě opravdu malá, tak jí všechno rozuměla a domlouvaly se myšlenkami. To jde totiž malinkým dětem mnohem lépe, dokud jim neupadnou andělská křídla. Potom rodiče přivezli pejska a nešlo to dohromady, takže Kateřina musela pryč. Chudák moje malá dvounožka byla zoufalá, moc plakala a štěňátko neměla ráda. Časem jak vyrůstala, stalo se, že na Kateřinu zapomněla a dodnes neví, jak se to mohlo stát. To já jsem jí všechno znovu připomenul. Není dobré zapomínat na naše lásky, a když si pak vzpomeneš, je to velké požehnání.

… pokračování příště

Jak kočky obsadily modrou planetu

Napsala Dana - Mafdet Micimutr

   Milí přátelé, já jsem kocourek Píďa a rozhodl jsem se, že napíšu hodně napínavou povídku, vlastně budu psát seriál. A protože to nezvládnu vlastní tlapkou, jelikož jsem před třemi lety odešel z této planety za Duhový most, použiju k tomu mou milovanou dvounožku. To jí vždycky ve snu převyprávím jednu kapitolu, ona to pak ve dne napíše a bude to. Ostatně nemyslete si, že když už nepoužívám svoje tělo, že už nejsem. Minimálně žiju ve vzpomínkách všech, kteří mě měli rádi a v srdci mé dvounožky, a tak ji můžu chodit navštěvovat kdy si vzpomenu. Ostatně, tady na vaší modré planetě jsem byl opravdu dlouho, víc jak devatenáct let, a to je na kocourka slušný výkon. Jenže už mě to ani nebavilo, a taky to tělo už bylo opotřebované, zlobilo a neposlouchalo mě. Tak co s ním? Až budu chtít, tak zase přijdu jako malé kotě. Jenže nejdřív musím napsat ten seriál.

   Tak vy si vážně myslíte, že kočičí rod pochází ze Země? Omyl přátelé. Kočky mají svou krásnou planetu tak hluboko ve vesmíru v jiné dimenzi, že ji ani ten největší dalekohled neuvidí. Krásně a spokojeně si tam žily a mňoukaly ve vzájemné lásce (to vy dvounožci neumíte) a množily se.

= = = = =

Léčitelé

Seriál na pokračování vypráví kocour Píďa

 

   Kočky si na té své planetě krásně a spokojeně žily a mňoukaly ve vzájemné lásce a množily se. Všichni víme, jak ukrutně rychle se kočky množí, všude byla samá koťata a koťata – prostě populační exploze. A naše planeta nebyla tak velká, aby se tam všichni vešli. Takže Velká kočičí rada se usnesla, že se musí část obyvatelstva přestěhovat a našla pro ten účel překrásnou modrou planetu. 

   Pravda, trochu daleko, ale pro otevřenou mysl není žádná vzdálenost překážkou. Nezapomeňte, že kočky vládnou velmi silnou magií. Přestěhování je dodnes dobrovolné, jenže pro velký zájem musel být vytvořen pořadník, jinak by naše kočičí planeta mohla taky zůstat prázdná. Každá kočka dostane na starost jednu lidskou rodinu, pomáhá jim a dodává energii když jsou unavení nebo nemocní. Škoda jen, že dvounožci neovládají telepatii jako my kočky, takže někdy je těžké se s nimi dorozumět. To jim můžete desetkrát mňouknout že máte hlad, oni dělají že neslyší. Pravda, jsou mezi nimi i výjimky, někteří už pomalu začínají chápat, že jsme my kočky vyšší bytosti a podle toho se s námi musí zacházet. A nebo: kdo z nich chápe, že máme schopnost léčit? Divíte se? Ale je to tak, když dvounožce něco bolí, tak si lehnu na to místo na jeho těle a pustím do něj léčivou energii zvící Temelínu…

pokračování příště

Čtvrté patro

 Motto: … až rozhodnou, tak projdu zdí, a nikdo z vás to nedovede zastavit…

(Milan Špalek)       

Tuto povídku bych rád věnoval všem předkům svým i předkům Staré Jahody, kteří kopali uhlí.

Zároveň bych chtěl připomenout smutné výročí 130 let od největšího důlního neštěstí v OKR, kdy v lokalitě Karviná – Doly došlo k několika výbuchům metanu. Z té doby už přetrval jen „Šikmý kostel“ svatého Petra z Alkantary a opuštěný hřbitov…

Dezolátské pohádky

  Řetězové maily raději nečtu. Bývají obvykle dost primitivní, zato mají pestrou typografickou úpravu. Jakmile je každý odstavec jinou barvou a má velké ozdobné nadpisy, indikuje mi, že pravděpodobně nestojí za přečtení. Tenhle vypadá jako překopírovaný článek. Zdroj ani autora jsem ale nenašel. Ale i tak si myslím, že mě autor žalovat nebude. Dělám mu nakonec reklamu.

Udělám tedy výjimku a text vyvěsím. Autor trpí mnohomluvností a je poněkud antisemita, i když to tají. Myšlenky a vývody jsou jeho, zanechal jsem vše tak, jak mi to přišlo, vymazal jsem jenom evidentní popisy fotografií, které se nezachovaly. A zrušil typografické "vozdobování". Ale článek měl patrně v jistých kruzích docela úspěch. Jinak by mi ho známý nepřeposílal.

Já si ho pro sebe nazval "Pohádky dezolátské babičky" 

Nihil novi sub sole aneb Nomen omen

Dějiny se vrací:

Současná Evropa kopíruje dějiny starého Říma. Nejprve rozkvět, pak rozežranost, hedonismus (dosahování slasti a vyhýbání se strasti), cynismus a nakonec pád. 

20 bodů, které ukazují, jak skončil Řím.

Jsem unavený

ROBERT A. HALL





Je mi 68.

Pracoval jsem tvrdě od svých 18 let, kromě jednoho semestru, kdy jsem studoval a kromě půl roku, kdy jsem denně hledal zaměstnání.

Hrůzy komunismu

 TO BYLA ALE ZLÁ DOBA

Ach, jo...

To byla otrava, jít do obchodu a vůbec se nezajímat o to, zdali tam prodávají bezpečné hračky pro děti, jídlo v restauraci má stejnou gramáž, složení a cenu v Aši jako v Praze.

Ach, jo...

To byla otrava mít ještě před maturitou, vyučením jisté umístění a připravené pracovní zařazení hned po prožitých posledních prázdninách!

Ach, jo...

Každý musel do práce a to si ještě mohl vybírat, zda přijme práci, kde se upíše třeba na 10 let a oni mu za to dají podnikový byt nebo nenávratnou půjčku na stavbu rodinného domku.

Ach, jo...

A ve spořitelně po narození potomka mu odepíšou z novomanželské půjčky 4.000,- Kč.

Ach, jo...

Například jistota, že pokud budu makat a neudělám průser, budu mít práci třeba až do penze, lidi neskutečně deptala...

Ach, jo....

Neskutečné násilí bylo pácháno na nemocných. Místo, aby byl vybírán regulační poplatek u lékaře a poté v lékárně včetně tučného doplatku jako v každé  demokratické společnosti za léky, odbyli pacienta tím, že za jeden recept musel zaplatit jen jednu korunu a operační lůžko bylo vždy k dispozici jak pro otylého, tak pro štíhlého. Léky byly podávány personálem nemocnice a nemuseli jsme běžet

do lékárny, kde to zaplatíme z vlastní peněženky, abychom dopřáli svým blízkým

předepsanou léčbu lékařem při pobytu v nemocnici!

Ach, jo...

A co teprve vnucování sociálních jistot, že si můžeme s rodinou vyrazit na podnikovou dovolenou a vybrat si z několika nabídek, kde uhradil podnik polovinu ceny. A po odpracování 25 let v pracovním procesu měl člověk právo na

odměnu a také při dosažení různých životních jubileí.

Ach, jo...

Ženský si vybrečely oči , když odcházely do důchodu po porození dvou dětí již v 55. letech. Kolik lidí tenkrát snilo o tom, aby mohli pracovat o 10 - 15 let déle.

Ach, jo....

Po operacích se dělo lidem také bezpráví. Zpravidla 6 týdnů se člověk zotavoval v

nemocnici a poté doma. Vůbec mu nebylo dopřáno sladkého pocitu hrůzy, zda ho po návratu do práce hned nepropustí. A co teprve, když vás do půl roku po operaci

poslali do lázní. A ti komunističtí tyrani nám nedali žádnou možnost finanční spoluúčasti. Nepřátelé, nedali nám možnost zaplatit si ani třetinu.

Letci, horníci,policajti měli každoročně plně zdarma nařízeny lázně pro rehabilitaci

organizmu.

Ach, jo...

A co to omezování osobní svobody, kdy každý člověk musel povinně bydlet a nemohl se ani zajít svobodně vyspat do kanálu, nebo pod most, a ještě byl nucen chodit do práce a také nemohl ani svobodně a demokraticky žebrat.

Ach, jo...

Bylo to opravdu děsivé a devastující období našich dějin. Z lidí a hlavně z dětí se stala bezcitná zvěř. Za komunistů mladší vstávali v autobuse, aby pustili sednout ty starší. Dnešní mladí již znají svá práva v demokratické společnosti a pěkně zůstanou sedět. A tak to má být! Vždyť jsme si je tak v demokracii vychovali!!! 

Ach, jo...

Již nikdy nechci zažít sociální jistoty ani morální zhoubu, atd., atd., atd., která tenkrát panovala! Konečně máme svobodu a nikdy se nevrátí ty špatné časy! Vždyť nám vůbec nevadí, že většina národa podvádí stát a okrádá nás všechny, jak se dá - své okolí, přátele, ba dokonce i rodiče! Vždyť my si rádi při léčbě v nemocnici zaplatíme léky a pobyt nebo také umřeme, když na nás nemá nikdo čas z ošetřujícího personálu!

Vždyť my si rádi koupíme potraviny přesycené éčky nebo už prohnilé, aby se náš život maličko zpestřil! Vždyť my rádi vzděláváme děti za naše peníze už od školky, které neznají v dospělosti ani státní hymnu, natož pak český jazyk a matematiku, ale znají PARTIČKU a COMEBACK! Vždyť my rádi pijeme alkohol a mluvíme

svobodně a vulgárně, nejen mezi sebou, ale také na prknech, co kdysi znamenaly svět. Také v TV, rádiu a divadle - tímto nás hned v cizině poznají, jsme přece  nejlepší - jsme Češi! Vždyť my víme, jak mít situaci pod kontrolou a budeme vždy stát za naším parlamentem a vládou, protože jsme teď konečně spokojeni a vyhovuje nám tento život ve svobodné společnosti, která nám to vše umožňuje a plně nabízí z výdělku těch, kteří si ještě neuvědomili, že je směšné chodit denně do

práce. Vždyť stačí zajít občas na sociálku nebo někoho přepadnout a zajet si na dovolenou, zajít s kamarády do herny nebo někde zapařit a ráno zalehnout a odpočívat celé dopoledne.

Žijeme přeci jenom jednou! 

Co bude - "to neřeš!" To je přece skvělé žití v té naší zemičce, kde gauneři mají svá práva a jejich oběti nemají práva žádná. Tak čtěte dál svůj bulvár a koukejte na seriály, v tom je naše budoucno! Vědět, kdo s kým spí, kdo má nejlepší sex a jak často atd., atd., atd.! Protože přesně tohle nás jedině zachrání!!!

Vždyť jíž máme co jsme chtěli a zloději si žijí v klidu, přepychu a blahobytu.

Nezapomeň přeposlat !

===============================

  Tak tohle koluje mezi důchodci. Když pominu to "tlačení na pilu" tak je to souhrn změn ve společnosti, Divil bych se, kdyby to neobrátilo veřejné mínění doleva. Až to některým dojde. 

   Kateřina Konečná má u pamětníků tak docela našlápnuto bez ohledu na to, že v socialismu byla spousta nespravedlností. Nicméně dneska je to dokonce o něco horší. O dost horší. 

   Ti mladší budou muset dopadnout na držku osobně, aby pochopili. Tak jak my jsme museli dopadnout na hubu v roce 1968 - 1970 - a potom dneska. Možnost srovnávat je nebezpečná. Pamětníky by měli umlčet jakýmkoliv způsobem!!  

Vzpomínky na radar v Brdech

    

   Braňme se zlodějům času. Čas každého z nás je vymezen. Během něho můžeme vykonat  omezený počet  logických operací zvaných myšlení. Neposkytujme  svůj "strojový" čas jiným a nenechme se zaměstnávat  parazitními  myšlenkami pro nás neužitečnými, ale  užitečnými pro jiného.  Třeba jen tím, že přemýšlíme a marníme náš drahocenný  čas  nad podstrčenými pseudoproblémy místo toho abychom přemýšleli  nad něčím  důležitým pro nás. Protože až každý z nás  dospěje ke konci cesty, mnohý hořce  zalituje, co všechno pěkného  a radostného mohl prožít místo onoho neplodného. 

Židovská přísloví - slovensky

Každý národ má svoje videnie sveta a najlepšie sa to prejavuje v prísloviach. O múdrosti židovského národa sa šíria legendy, a to nie je len tak. 

Poznámka Schumacherova

Izraelité a Palestinci neboli židé a muslimové

...což toto všechno není důsledek jejich podílu na aktivní multikulturalizaci a multietnizaci endemické kultury, ve snaze o pestrost v níž by byli méně nápadní, jedněmi z mnoha menšin? Zatímco mají starost, aby nepřišli o většinu v Izraeli. Nežijí tam, protože být tam Židem je obtížné, je v tom velká konkurence.

Karabach? Karabach!

   Jak dnes hezky a humanitárně píše Vidlák, velmocenské hrátky především USA opět končí krví obyčejných nevinných lidí a zničením jejich domovů, které léta za velkého úsilí a odříkání budovali. Tentokrát se to odehrává v Náhorním Karabachu, ale dle stále stejného schématu.

Ze spižírny Schumacherovy

 

Stát nemá vliv na inflaci.

   Protože stát je jediným viníkem inflace. Nikdo jiný. Inflace vzniká tím, že stát měnový monopolista uvádí do oběhu nové nekryté (a neplnohodnotné, to už dávno) peníze. Tak činil odedávna, když panovník potřeboval plnit svoji kasu. Snižování podílu drahého kovu, nahrazení levnějším, zlehčování mince. Novodobě tisk dalších "peněz". V uvozovkách proto, že to čím platíme jsou v podstatě jen poukázky a účetní položky, které se staly jednoúčelovým a rizikovým zbožím, které samo o sobě nemá žádnou hodnotu a jehož směnná hodnota není odvozena od množství práce potřební k jeho výrobě (například vytěžení a zpracování drahého kovu). Nemůže plnit funkci pokladu a jeho hodnota je založena všeobecným konsensem. Vše co je založené na všeobecném konsensu je nestabilní. Tak i ony populární kousky barevného papíru se kterými spojujeme míru našeho štěstí.

Tahle válka není Mein Kampf

   Místo obvyklého úvodu, který ponechávám oslavovaným i zatracovaným autorům píšícím o nevyhnutelnosti a dějinné osudovosti a božské prozřetelnosti..., začnu rovnou k úvahou taktickou. Zatím co součástí dobytí území je jeho obsazení "živou silou" viz Clausewitzova "noha pěšáka", pro obranu lze použít převážně technické prostředky. Při dostatečné strategické hloubce se dá ve výhodném poměru směňovat "svoji neživou snadno obnovitelnou neživou sílu za nepřátelskou neobnovotelnou "živou sílu" . Případně, je-li poměr zvlášť výhodný, dočasně obětovat část území. Naopak chránit své "lidské zdroje" a produkční centra. Nepřítele nejvíce vojensky a vnitropoliticky oslabuje ztráta "lidských zdrojů".

   Rusko má výhodu velké strategické hloubky (kterou se NATO, fakticky USA, pokusilo snížit získáním Ukrajiny, a nyní Finska) a produkčních center zatím mimo dosah. Naproti tomu Ukrajina nemá žádnou strategickou hloubku a její produkční centra jsou v dosahu ruských zbraní. To je kompenzováno podporou z externích produkčních center. Za kterou "zbytková" "západní Ukrajina" tvrdě zaplatí, protože "není oběd zdarma". Navíc, významným hráčem je Čína, která na Ukrajině, na zemědělské produkci, má silný hospodářský zájem.

   Nyní jde o to, kdo vnitropoliticky déle vydrží válečné náklady. Rusko zatím ustálo "hospodářské sankce" Západu. Nezbytné si na světovém trhu opatřuje jinými cestami. Tak i západní obchodníci obcházejí "sankce" protože "byznyz je byznys". Sankce stimulují ruskou snahu o vlastní produkci.

   Na druhou stranu, válka, která se rozvinula na základě nezdaru "speciální operace", která měla být chirurgickým řezem, jenže změnila se v řezničinu, oslabuje Rusko hospodářsky, protože přes pozitivní stimulační efekt vyčerpává kapacitu, která by mohla být vynaložena na produkci užitečného zboží civilního určení. Navíc s nevýhodou přetrvávajícího oddělení vojenského a civilního průmyslu. Válečné ztráty "lidských zdrojů" oslabují vnitřní politiku a vládu.

   Na Západě je situace smíšená. Na jednu stranu částečně nahradil ruské zdroje a válka má stimulační efekt pro zbrojní průmysl s přesahem do civilního sektoru. Na jednu stranu zvyšuje zaměstnanost, na druhou stranu odčerpává zdroje a zvyšuje vnitřní zadluženost, protože veškeré náklady a s tím spojené zisky jsou placeny z daní. To se pojí k rostoucím nákladům na "zelený program", "bezuhlíkovou ekonomiku" a další nesmysly, které Rusko nemá. Navíc, na rozdíl od zatím ještě vysokého životního standardu obyvatelstva Západu, nejvyššího v dějinách lidstva, nyní již na rostoucí nesplatitelný dluh, v Rusku je o co se snažit a kam růst.

    Pro USA, z pohledu tamní politiky, válka zatím splnila účel. Nejde ani o oslabení Ruska, ale především o zabránění propojení Ruska s EU do velkého hospodářského celku, případně i s Čínou. Jenže ne vše vychází podle představ a očekávání. Nejen Ruských, ale i USA a jiných. Klíčovým faktorem pro pokračování Západu v nepřímé účasti na Rusko - Ukrajinské válce, je angažmá USA. Bez toho by se EU ocitla v pozici dětí mateřské školky, které se v temném lese ztratily učitelce a pokračují ve hře na snězení perníkové chaloupky Baby Jagy.

   Nynějším pohledem, nenastane-li událost "černé labutě", jde o to kdo déle vnitropoliticky vydrží. Při čtení plánů na poválečnou „rekonstrukci“ Ukrajiny se nelze ubránit asociaci s rozdělováním vstupenek prominentům Třetí Říše na recepci v Kremlu na podzim roku 1941. Ať tak či tak, je celkem jasné, kdo by na „rekonstrukci“ vydělal tak jako na nynější válce. 

Ano, správně, čtenáři. Ty nejspíš ne.

Závěr pro tlustokoncové i tenkokoncové: 

Válku považuji za plýtvání vzácnými statky

Schumacher

Názor sítě - nikoliv neuronové

   Na blogu Litterate jsem včera před půlnocí narazil na umné shrnutí situace v  našem světě a konstatoval jsem, že se velmi blíží mému pohledu. A protože jsem ještě nedopsal svůj článek o Božím slově, (no ne,  prostě o slovech, slovech slovech) poprosil jsem autora K42 o svolení přetisknou ono shrnutí. Dostal jsem ho.

Dezoláti a my.

 

     Lidé, kterým se nelíbí současný stav společnosti v Kotlince ale i jinde (a mají odvahu o tom mluvit) byli věrchuškou zařazení do kategorie "dezoláti". Sami si říkají Alternativa, ale nakonec jim ani název dezoláti nevadí. Ona to začíná být pochvala. I já se k dezolátům a chcimírům hlásím. (Ne, že by to něčemu pomohlo!)

Budeme rukovat?

  To není tak snadné. Odvedence lze získat na základě dobrovolnosti anebo násilím.

Dobrovolnost neválkychtivého obyvatelstva lze povzbudit propagandou. V nynější situaci by její účinek byl mizivý. Násilím lze, jak je osvědčeno, dosáhnout více. Jenže v uvažování je významná stránka ekonomická. Donucení musí být provázeno hrozbou silnější než riziko. Nynější systém nemá jiný zákonný donucovací prostředek než vězení. Které je výhodnější než vysoká pravděpodobnost přijít na frontě o život nebo skončit jako mrzák. Ani hrozba dlouholetým vězením nepomůže, protože je naděje, že vstup do války vyvolá pád vlády a anulaci rozsudků. Aniž bych předbíhal, neočekávám, že justice by překypovala horlivostí v odsuzování. Takhle to tedy nepůjde.