Россия сегодня (Rusko a já)

 O Rusku, nebo přesněji řečeno o Sovětském svazu jsem pochopitelně slyšel od útlého dětství. Nebylo lze jinak. A asi tak do osm let jsem ho považoval za něco jako nebe. Když někdo umře, dostane se do Sovětského svazu. Jenže pak jsem začal číst různé knihy a doptávat se lidí, kteří s SSSR měli nějaké zkušenosti a zjistil jsem že to tak docela není. Že to není nebe na zemi.

Karabach? Karabach!

   Jak dnes hezky a humanitárně píše Vidlák, velmocenské hrátky především USA opět končí krví obyčejných nevinných lidí a zničením jejich domovů, které léta za velkého úsilí a odříkání budovali. Tentokrát se to odehrává v Náhorním Karabachu, ale dle stále stejného schématu.

Vládní ochranka

President Zelenskij v uctivém předklonu
před americkým ministrem obrany.

 

   President Ukrajiny V. Zelenskij má ochranku z Británie. Své vlastní nevěří. Protože vzhledem k tomu, kam zavedl (na příkaz Západu) Ukrajinu to vypadá na palácový převrat. Mohl by ho čekat konec jako Kaddáfího nebo v lepším případě Ceaușesca. 

66 nebo 99

 Když si ty dvě cifry otočíte vzhůru nohama, zjistíme, že jsou vlastně shodné. Záleží totiž na úhlu pohledu. (Tohle slovní spojení mám moc rád!)

   A tak vzpomínám na dopis 99 Pragováků k sovětské okupaci v roce 1968. Byla to vlastně jen provokace a pokus o ovlivnění veřejného mínění. Už ten počet. Necelá stovka. Kdyby těch Pragováků bylo 107 nebo 97, nebylo by to tak zapamatovatelné. A dopis byl prý zneužit, neměl se dostat do sovětského tisku. Jistě, po půl století si už na nikom investigativní žurnalistika asi moc nesmlsne. Nejmladší ze signatářů mají dnes nejméně sedmdesát.

Poustevna

    "Tak jsme tady!" řekl kamarád a vypnul motor. Auto stálo asi sto metrů od horské silničky, která tím dosáhla svého nejvyššího bodu. Od jihu sem stoupala v serpentinách od poslední vesnice, nebo spíš od chalup letňáků, kteří obsadili ty nejvýše položené dřevěnice.