...tady je. |
V pátek dopoledne jsem na Karlově náměstí čekal na tramvaj. Kde že se na refýži a v kolejišti vzalo tolik bělavého listí? Malé bílé kulaté z části už rozšlapané lístečky. Zvláštní. Co by to mohlo být? U okraje v kolejišti spatřil nedohořelou svíčku s nějakým obrázkem. V tu chvíli mi to došlo. Ony kulaté lístečky s vytlačeným jako by křížkem byly… hostie. Právě přijížděla tramvaj, svíčku jsem postavil na okraj odpadkového koše, nastoupil, odjel. Celou cestu přemýšlel, co se asi přihodilo….
Asi za necelou půlhodinu jsem se vracel. Ta svíčka... Přece jsem jsem si ji měl hned vzít a ne ji jen tak odložit. Na odpadkový koš špinavý od típnutých vajglů. Jenže když byla tak oválená… Nedalo mi to. Místo abych se cournul, zpátky jsem se vracel tramvají, je to rychlejší. Bude tam?
Byla. Nikdo ji nevzal ani neshodil. Už z dálky jsem jí viděl. Stála na okraji koše a čekala na mě. Ani jsem nekoukal po lidech na zastávce, ani jako by tam nebyli. Ještě že tak. Sebral jsem ji, strčil do kapsy. Nikdo ani hlavu nezvedl, všichni civěli do svých mobilů. Doma jsem ji opláchnul a postavil na stůl. Budou Dušičky, svátek Všech svatých. Najdeme pro ni důstojné místo aby posvítila při vzpomínce na ty, po kterých se nám stýská. Tak jak se na takovou svíčku patří.
Schumacher