Narcisové

Tahle dáma nikdy netrpěla narcismem

Narcismus nebo také narcisismus charakterizuje člověka s přehnaným obdivem k sobě samému, často s arogantním vystupováním a nedostatkem pochopení pro druhé, které chápe jen jako nástroje pro vlastní cíle. 

Tolik Wiki

Murphyho moderní teatrologie

    Při promazávání počítače jsem narazil na nepříliš známé Murphyho zákony, týkající se divadla. Protože je mám ověřeny v praxi a na vydání knihy je to přece jen trochu málo, rozhodl jsem se seznámit s nimi  čtenáře mého blogu. Když půjdete do divadla, tak aspoň budete vědět, do čeho to vlastně jdete. Já už to přes padesát let vím.

Netrebko - nenávist a nepochopení

   Přečetl jsem si na blogu Litterate článek od Daniela Steržika alias Vidláka a hned jsem začal smolit reakci. Už tam visí, ale pro jistotu, kdyby byla "zasypána nesouhlasnými rekcemi" ji uvádím tady znova. Měl tady být článek na podobné téma ale co se dá dělat, Vidlákovi to píše snadněji. Vidlák tam vypsal všechny zhovadilosti, kterých se naše věrchuška i média dopouští vlivem až zvířecké nenávisti ke všemu ruskému.

O jednom koncertu a věcech souvisejících

„Ti kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali.“ 

(George Santayana)

   To, co nám v moderním světě dneska velmi chybí je úcta k předkům, k historii. Přitom nebýt těch předků, nebyli bychom tady ani my. Jsme jejich děti, vnuci, pravnuci. Pohrdáme historií, bezostyšně ničíme její památníky, nedbáme na její odkazy. Bouráme sochy, pálíme knihy jenom proto, že nevyhovují dnešnímu vkusu, dnešnímu chápání světa. dnešní módě. A třeba taky momentální politické situaci. Tím, že zbouráme nějakou sochu potentáta, který už není u  moci nijak neovlivníme to, co se stalo.

RUSKO se mstí aneb žert "pa russkom spasóbu".

    Bývalý umělecký ředitel Vakhtangova akademického divadla Rimas Tuminas v Moskvě byl vyřazen ze seznamu příjemců vládní ceny za umění v roce 2021. Toto rozhodnutí učinil ruský premiér Michail Mišustin. Dokument podepsaný šéfem ruské vlády je zveřejněn na oficiálním portálu právních informací.

    Rimas Tuminas byl uměleckým ředitelem Vakhtangovova divadla v Moskvě od roku 2007. Ale 6. května 2022 tuto pozici náhle opustil. Tisková služba Státního akademického divadla Vachtangova informovala, že od 1. března byl Tuminas v Litvě ze zdravotních důvodů a v souvislosti s potřebou léčby. Na léčení si vzal dovolenou a sám si ji zaplatil.

    TASS připomíná, že Rimas Tuminas získal cenu za nastudování hry Oidipus Rex. Laureáty vládní ceny za kulturu se v prosinci 2021 stalo šest lidí. Příspěvek každého z nich k umění a rozvoji ruské kultury se odhadoval na 3 miliony rublů.

   Tuminas přišel o svou kulturní cenu kvůli žertu. Dne 4. května mu zavolali ruští vtipálci Vladimir Kuzněcov a Aleksey Stolyarov a v roli ministra kultury Ukrajiny a jeho tajemníka nabídli režisérovi Tuminasovi, aby inscenoval hrdinskou hru "Můj přítel Bandera", s čímž režisér ochotně souhlasil. Souhlasil i s návrhem vést podvratnou činnost ve Vachtangovově divadle a diskreditovat ruské kulturní osobnosti v Evropě.

   „Nastal čas, ti, kdo mluví upřímně, by měli být odstraněni, vymazáni z paměti, pokud je to možné“ řekl do telefonu Rimas Tuminas, umělecký ředitel Státního akademického divadla Vachtangova. 

No - a někdo to nahrál.

Inu, chybička se vloudila. 

Tohle se ovšem může stát každému. Jsem zvědavý, kdy to někdo na někom zkusí u nás.

   Trošku mi to připomíná nedávný hon na Jarka Nohavicu. Ale jen trošku. Toho nikdo neprovokoval a on nic "protistátního" neprohlásil. A ani cenu mu Putin neodebral.

(Přeloženo z ruských webů.)

Kvóty, ženy, gayové

   Marian Kechlibar se na svém blogu pozastavil nad "doporučeními" jedné dámy, která argumentovala, že přítomnost žen v kolektivu kladně změní pohled na činnost kolektivu. Článek mě zaujal - už jenom proto, že kolektiv, který jsem půl bezmála století vedl prodělal za tu dobu několik změn - od takřka čistě ženského až po čistě mužský. Nebylo to na základě nějakých kvót nebo doporučení, prostě se to "přihodilo". Proto jsem napsal tuhle poznámku.

Vášnivé povahy

     Vášnivé povahy se jmenuje jedna z knih Oldřicha Šuléře. S tím pánem jsem se znal spíše přes jeho knížky a jeho syna Martina, který byl v mém kolektivu. Tedy v partě zvukařů, které se tehdy říkalo "randál družstvo" protože jsme v našem uměleckém Ústavu  vytvářeli jen v několika málo lidech ten největší kravál - tedy pokud si to režisér přál. Ale to je jaksi nepodstatné. Podstatné je, že jsem tu knížku četl hned po jejím vydání a osobně  poznal postavy, které spisovatel sice nejmenuje,  ale každý insider je poznal. Tehdy bylo divadlo a rádio poměrně dost propojené, takže v nich byli lidé z obou "ctihodných institucí" a mnozí i v obou pracovali. 

    Takže jsem ty vášnivé povahy, které se pohybovaly v prostředí ještě "předsametovém" poznal osobně, pracovně i mimo. Proto poznám člověka, který se rozhodl pro nějakou ideologii a trvale v ní žije ačkoliv nemusí a veškeré činy, které jeho přesvědčení nějak narušují ihned zatlačuje ve své hlavě do pozadí. Aby měl hlavu čistou a přehlednou.

Nesmrtelná teta

„Spousta lidí si žila nad poměry vzhledem ke svým příjmům, myslela si, že mít se dobře je základní lidské právo. A to není.“ To je věta epidemiologa Rostislava Maďara, kterou média a lidé hojně propírají. Nyní touto větou kdosi ozdobil fotografii pana Maďara, která zas a znovu koluje internetem. Důvodem jsou hodinky, které má epidemiolog na ruce. Má jít o luxusní model Breitling Navitimer v ceně přes 200 tisíc korun. Zase někdo káže vodu a pije víno?

Kultura a zisk

...Za druhé, umění a byznys nejsou vzájemně odporující si, či kvalitativně odlišené pojmy. Pokud nějaká kulturní scéna má zisk a úspěšně hospodaří je to naopak indikátorem dobré kvality jejich produkce. Úspěšné a divácky oblíbené kulturní scény hospodařící bez účasti dotací jsou naopak ty, které bychom si měli hýčkat.

Petr Hlávka

Probírka mlází

     Majitelé soukromých pražských divadel vyzvali k rezignaci ministra kultury Lubomíra Zaorálka (ČSSD). Vadí jim, že z částky 1,07 miliardy korun, kterou schválila ve čtvrtek vláda na záchranu kultury, nepůjde nic do sektoru, který nepobírá dotace.

Lichtenberg  ve své výzvě tvrdí, že tímto krokem Zaorálek zajišťuje úplnou likvidaci toho segmentu kultury, který nepobírá dotace. „Zničíte mnoho divadel, festivalů, uměleckých agentur, pořadatelů, producentů a hlavně desítky tisíc herců, zpěváků a všech dalších profesí, které jsou na tyto subjekty navázány,“ stojí ve výzvě. 

„Vy jen nebývalým způsobem doslova rozhazujete veřejně prostředky mezi již beztak nabobtnalé instituce a mezi své projekční oblíbence. Proto, prosím, okamžitě odstupte, ať se někdo může pokusit napravit škody, které jste napáchal,“ napsal Lichtenberg.

Dědeček a babička nám ujídají chlebíčka!

Aneb náhradní cíle

   Lidstvo, tedy naše civilizace, je v současnosti vystavena poměrně těžké zkoušce. Pandemii velmi nakažlivého aviru způsobujícího COVID19. 

Bude spousta nakažených, bude i nemálo mrtvých, hospodářství se propadne do recese, všichni zchudnou. Doba nadbytku a plýtvání skončí. Lidé to tuší/vědí a jsou z toho (celkem právem) nervózní. 

Co je ale horší, pořád reagují stylem "Kdo za to může?!"

Ta naše vychcanost česká...

V následujícím textu se vyskytují vulgární a argotová slova. Nechci psát zjemněliny jen proto, abych mohl být považován za "politkorektníka". Píšu tak, jak se mluví.

 Z webu:

   Na redakci (PL) se v této souvislosti obrátil také jeden z místních zaměstnavatelů. Jeho práce spočívá v provozování prodejen Žabka. „Když jsem četl, jak se všichni bojí, jak máme problém s dodavateli a samozřejmě se bojí i zákazníci, byl jsem fakt v šoku, když za mnou přišla mladá slečna, kterou zaměstnáváme jako prodavačku na plný pracovní úvazek a oznámila mi, že chce odjet do Itálie," sdělil naší redakci zmíněný muž.

„Musel jsem si ho poslechnout dvakrát, protože jsem tomu nechtěl věřit. Řekla mi, že chce do Itálie, ale jen na pár dnů, aby pak přijela zpátky a mohla mít čtrnáct dnů volna, který ji navíc proplatí stát nebo já, takže bych měl být v klidu," uzavřel zkoprnělý zaměstnavatel. „Nechápu, kam ta generace míří, protože slečně je pětadvacet let a nemá se u nás špatně," dodal sklíčeně.

Skepse v technice

   V našem uměleckém Ústavu jsem považován za "starou páku". Jednozvratnou. 

Tvrdím totiž, že  dvojzvratná páka je už příliš složitá na ty případy, kdy by stačila ta jednozvratná.

   Jsem totiž skalní skeptik. Technika běží kupředu mílovými kroky, Je naprosto nutné sledovat trendy. Ale jak rychle? A co když pokrok běží do slepé uličky? Jak to poznat včas? 

A je ta nejmodernější technika zárukou lepšího uměleckého zážitku? 

Nebo jsou to dvě spolu příliš nesouvisející věci?

Démoni archívů

    

   Posledních pár týdnů se kromě jiného zabývám digitalizací starých magnetofonových záznamů. Magnetofony jsou už vzácné a takový pásek prostě přes internet nikam nepošlete. Takže po dopoledních sedávám v nahrávací režii,  na jedné straně stařičký, ale zcela funkční magnetofon REVOX B77, vedle něho tři velké bedny pásků a u mixážního pultu malý digitální záznamník ZOOM. Hodí se lépe, než to točit do PC, protože má formát vhodný pro uložení záznamu a nemusí se nic převádět. Tolik technický popis. 

Ovšem na druhé straně...

Malá úvaha o (po)malých sebevraždách

Tovjeho hrál - a skvěle - Honza Filip, žid.
Druhý skvělý Tovje - v Praze - byl Tomáš Töpfer. Taky žid.

     Když mi bylo kolem padesátky, dával se u nás muzikál Šumař na střeše. Jeho hlavní postava,  židovský mlíkař Tovje z ruské vesnice Anatěvka a  hlava rodiny se v životě vždy rozhoduje správně, podle židovské víry a zvyklostí.  

Jenže pak si v duchu promluví s Hospodinem a začne pochybovat. Jeho dialogy s Bohem jsou vlastně monology se sebou samým. Po každém zásadním rozhodnutí proto prohlásí "Ovšem na druhé straně..."  A popře tím vše předešlé. Uvědomil jsem si, že moje hlava pracuje stejně jak ta jeho. 

Dialektika?  Asi.  

Vyšší princip

   Je to název jednoho českého poválečného filmu, který viděl snad úplně každý, kdo má nad padesát. Vedle tlumeného holdu lidské odvaze zde Jiří Krejčík* poprvé od konce války ukázal, co zmůže všudypřítomný strach, a také zrušil falešnou iluzi o jednotě národa semknutého v boji s nepřítelem. Svůj film přitom postavil nejen na emotivně působivých hereckých výkonech, ale rovněž na výsostném režijním umění.

Zase máme zvrhlé umění... ?

    Uplynulých čtrnáct dní jsem strávil v mých oblíbených Sudetech fotografickým dokumentováním kůrovcové kalamity čili "prohrané války s broukem". Mluvil jsem s lesáky i lesníky a zjistil, že věci pozorované zblízka se jeví úplně jinak, než při pozorování z redakcí bulvárních časopisků a kanceláří věrchušky, ba ani občasné výjezdy reportážních týmů TV nevnášejí do situace nic moc realistického. Dokonce jsem se škodolibostí mi vlastní očekával, kde  se objeví argumentace, že za kalamitu může president Zeman nebo Andy Babiš, případně komunisté nebo snad dokonce V. V. Putin. Zatím nic.

   Místo známého "amerického brouka" by byl kůrovec nazýván "ruským broukem" - abychom dostáli pravidlu, že všechno se za čas opakuje.  S podivem jsem na tuhle "argumentaci" nenarazil. Ale co není, může být. Při sepisování poznámek o "ožraných Jeseníkách" jsem narazil na jinou vykopávku z minulosti. Na článek Jany Machalické. A je v něm stejně tolik nesmyslů, jako v oněch "studiích", které zdůvodňují, proč tak fatálně prohráváme s kůrovcem smrkovým. 

Pověry dnes

Stradivárky nebo...

    Moderní člověk (vlastně ani nemusí být "moderní", stačí že žije v současnosti) je zavalen, zahlcen neuvěřitelnou spoustou informací, u nichž prakticky nemá šanci si ověřit, které z nich jsou pravdivé, které jsou šířené z důvodů marketingových nebo politických a které jsou ryze podvodné. Dokonce i "ne-informace", tedy zamlčení některých faktů patří do tohoto oboru manipulace. A to je téma, kterým se tady zabývám stále dokola.

Curva senecta

  Před mnoha lety, před sametovou revolucí, přesněji v roce 1988 jsme v našem Ústavu dávali hru Suchého a Šlitra Šest žen Jindřicha VIII. Pěkná hra, na operetu, kam byla zaškatulkována, nezvykle moudrá. 

  Tenkrát režisér Zdeněk Boubelík pozval na premiéru Jiřího Suchého - a on skutečně  přijel. Přijel dříve, v termínu neměl čas, ale natočili jsme s ním rozhovor o divadle a o tom, kdy by měl člověk přestat pracovat, protože je už starý. Tak se stalo, že jsem měl tu čest poobědvat s legendou. Suchý byl už tehdy pevně přesvědčený, že pokud člověk udrží myšlenku a dokáže vstát z postele, měl by něco užitečného dělat. Odpočívat prý může později, v rakvi. Hledal jsem ten rozhovor ve videoarchivu, ale jaksi není k mání. Tenkrát se točilo na kazety VHS a rozhovor je asi přilepený k nějaké inscenaci a unikl digitalizaci.

   Vzpomněl jsem si na ten rozhovor, když mi jedna dávná přítelkyně, herečka,  poslala článek z pera Jiřího Suchého, dnes staršího o bezmála třicet let. Při prvním přečtení se mi zdál trochu ublížený, ale pak jsem si uvědomil, že pan Suchý popisuje přesně to, co zažívám občas sám. 

  A tak jsem se rozhodl, že ho vyvěsím pro vaši potěchu i tady. Visí už nejméně na dvaceti webech. Pokoušel jsem se s panem Suchým domluvit, zda to dovolí, ale nenašel jsem na něj spojení, ba ani originální článek. Jedině na webu jeho bratra Ondřeje jsem se ubezpečil, že je to opravdu psal Jiří Suchý.

   No nic, vyvěsím to i bez jeho výslovného povolení, protože slova jsou to moudrá a je jasné, že bych to v  žádném případě nenapsal lépe. Pokud se to pan Suchý domákne, požádám ho o dovolení dodatečně. Jak jsem ho poznal, tak to na 99,9 % dovolí.

Jo - a ten tehdejší oběd v Atomu zaplatil náš pražský host. Nedal jinak.  

Aréna

  Bylo to místo, kde se pro pobavení římského publika odbývaly zápasy gladiátorů. Gladiátor znamená „bojovník s mečem“, kterému se říkalo gladius. Gladiátoři bojovali v aréně se lvy - i mezi sebou. Bojovali na život a na smrt. Byli to většinou otroci, váleční zajatci či odsouzenci na smrt, takže měli jedinou šanci jak přežít – porazit protivníka.

   Který z těchto významů vedl zakladatele divadla Aréna k volbě názvu nevím. Ale gladiátoři a gladiátorky v Aréně se dnes snaží naplnit význam onoho slova. Bojují. Někdy na život a na smrt. Tedy skoro...