Přemýšlím, co by se dělo, kdyby se situace u nás opět obrátila. Odklon od Kolektivního Západu, USA, NATO, vládnoucích oligarchických struktur atd. Není to tak nemožné jak se zdá. Už jsem to na vlastní oči a uši zažil.
Není to zase tak dávno, něco přes třicet roků. Seděl jsem v kuřárně našeho Ústavu, kouřil Spartu a díval se, jak na stolek uprostřed dopadaly stranické průkazy lidí, o kterých jsem ani nevědě, že byli ve straně. Nebo věděl, ale nedbal, protože to byli fajn lidi. A vzpomněl jsem si tehdy na jednu scénu z Ostrovského románu „Jak se kalila ocel“. Tam to bylo stejné – ale jiné. Tam odhazovali své stranické knížky ti, kteří nechtěli tvrdě pracovat. V té kuřárně ale odhazovali stranické knížky ti, kteří získali odvahu je odhodit. A bylo vidět, že se jim ulevilo.
Pokud to někdy nastane, tak to nebudou nějaké knížečky v červených deskách, to budou trapné pokusy o „převlečení kabátů“. To bude zase samé prohlášení, že „museli“.
Ne, nemuseli. Nemuseli tak strašně nenávidět. Jenom jim to pomáhalo v kariéře. Nejvíc se o roce 1968 zmiňují ti, kteří ho nezažili. Ti, kteří tu zradu – ne, nebyla to zrada, jen strach ÚV KSSSR, že v Československu začíná něco, co by mohlo rozložit celý ten „tábor míru a socialismu“. Tak poslali tanky. A způsobili tím, že lidé přestali věřit komunismu a Rusku, To druhé byla ovšem pitomost, Rusko prostě mělo v dějinách takovou epizodu. To jen hloupější lidé zpočátku dávali mezi ty dva jevy rovnítko.
Ale brzy zjistili, že ruská hudba, ruské balety, ruské obrazy a ruská literatura s komunismem souvisí jen velmi okrajově, že většina skutečné ruské kultury se odkazuje na daleko starší kořeny. Po roce 1968 se podařilo v našem Ústavu inscenovat spoustu ruských oper, baletů, ba i celou klasickou ruskou dramatickou tvorbu. Lidé kupodivu chodili, dívali se, poslouchali – a tleskali. Literatura taky netrpěla tak mnoho, protože naši tehdejší cenzoři věřili, že co je ruské je nejen povolené, ale i vítané.
Takže proti ruské kultuře nakonec byli jen lidé primitivní, nenávistní. Takoví jsou v každé společnosti a nenávidí cokoliv, co jim někdo ukáže jako vhodný předmět k nenávisti. Němci, Rusové, Židi, Cikáni ale i Poláci, Slováci… Tihle prostě potřebují nějakého viníka, obvykle proto, že jejich osobní úspěchy se ukázaly být menší, než předpokládali.
Dneska je to tuším o to horší, protože tyhle nálady podporuje nejen politická věrchuška, ale hlavně média, která ji podléhají buď finančně nebo i existenčně a nenávistníci tak mají volné pole pro šíření všech možných animozit.
Je to stejné, jako kdysi, je „vrahy z Wall Streetu“ nahradili jiní strašáci. Putin jako zosobnění zla, ožralý ruský mužik jako příklad primitivního národa atd. Není třeba vypisovat, na netu, v TV i v rádiu je těch názorů opravdu dost. Noviny patrně nebudou výjimkou, ale ty už dlouho nekupuji.
Není třeba být rusofobem. Stačí se bez předsudků dívat kolem sebe, sehnat si více informací než z „oficiálních zdrojů“ a použít tu šedou třaslavou hmotu, kterou má každý mezi ušima. Mají ji všichni, ale jsou mnozí, kteří neví, na co se dá používat.
Malá poznámka: Ostravu v roce 1968 obsadili Ukrajinci a Poláci. Na Slovensku to byli příslušníci šikmookých jižních národů SSSR, jediný Rus tam byl obvykle velitel. Naše kasárna nebyla obsazena poroto, že velitel TU, podplukovník Tegza, Ukrajinec, ty jednotky, které nás měly obsadit, jednoduše vyhnal. Beze zbraní. Poručíka, který té motostřelecké rotě velel na místě degradoval, serval mu výložky a poslal ho pryč. To všechno pod nataženými samopaly tehdy invazivní armády. Ale oni bez dalšího otočili svá OT-éčka a zmizeli. Věci jsou někdy různé.
Vasil Tegza byl starý fronťák, na saku nosil obrovské množství sovětských medailí, až po šosy. Bylo příšerně těžké, jednou jsem mu ho podával. Ale byl to, možná proto, že si prošel frontou, jeden z nejspravedlivějších „furťáků“, které jsem poznal. Ale to už je jiná historie.
[;>)
Nelze než souhlasit. Ok
OdpovědětVymazat