Jak kočky obsadily modrou planetu (5)

Napsala Dana - Mafdet Micimutr

Seriál na pokračování vypráví kocour Píďa

Sisi podruhé

   Ona samozřejmě nebyla čistokrevná siamka, její maminka byla obyčejná vesnická minda. Ale někde hluboko zpátky v rodokmenu nejspíš byla babička nebo dědeček rasy posvátná birma. No a naše Sissinka se opravdu povedla, všichni známí to dvounožce ani nechtěli věřit že je to "obyčejná" kočka. Oni to tak říkají ale přitom si myslí jak je úžasně krásná.

   Když byla ještě kotě, bydlela nejraději u malého dvounožce a jeho kamarádky v bytě v prvním patře. No a tam se přišlo na něco hrozného. Sissi začala pít čím dál tím víc vody a taky samozřejmě tím víc čůrat. I když chodila ven na zahrádku, kolikrát to chudinka nedoběhla a počůrala se cestou. Jelikož malá podnájemnice je doktorka nebo tak něco, a ta moje taky nemá do doktořiny daleko, usoudily po krátké poradě že by to mohla být cukrovka. A doktor veterinář to potvrdil!!! No hrůza. Ale dal neocenitelnou radu: buďto prý můžeme trápit kočičku spoustou injekcí, nebo si opatřit prasečí slinivku a tou ji léčit. No, holky to zkusily a byly rády. Kousíčky slinivky velké asi jako fazolka si připravily na mrazák a Sissi dostala každý den kousek. Po čase se opravdu krásně uzdravila. Co se divíte? Vždyť inzulín pro lidi se vyrábí víte z čeho? Zjistěte si to sami, možná byste mi nevěřili, já jsem jen nevzdělaný kocourek ...

Ano, správná odpověď na otázku je že výroba inzulínu pro lidi je z prasečí slinivky. Ani bych si to netroufl tak jistě tvrdit nebýt toho, že se Sissi nejen uzdravila, ale dokonce tady s námi zůstala ještě víc jak deset let, a to úplně zdravá.

   Dnešní vyprávění bude o trochu kratší, protože všechny kočky a skoro všichni dvounožci se chystají na zítřejší slavnostní den. Copak dvounožci, ti to mají jednoduché: dárky objednali už dávno a všechno mají připravené. Oni stejně vánoční večer vnímají jako záležitost zcela praktickou a materiální. Zato nám kočičkám nastává velká práce. Musíme nastavit ty nejsilnější energie lásky a myšlenek míru a vše spojit do obrovské síly milosrdenství a souvislostí a to teda máme do rána plné tlapky práce.

Takže milí dvounožci, přeju vám krásné svátky, užijte si je tak, jak to máte rádi.

Víc dílů už nebude, Dana odešla v noci na sobotu za svými kočkami.

Jak kočky obsadily modrou planetu (4)

Napsala Dana - Mafdet Micimutr

Seriál na pokračování vypráví kocour Píďa

Kulda

   Milí kočičí přátelé, omlouvám se za zdržení dalšího dílu, neboť moje dvounožka omarodila, ale už zase jedeme dál: 
Jednou v zimě bylo moc sněhu a mrzlo až praštělo. Lapka nejraději vegetovala pod peřinou v posteli, měla totiž jemný hedvábný kožíšek, který byl sice parádní, ale moc nehřál. A v tom psím počasí začal na zasněženou zahradu chodit cizí kocourek. Vypadal nemocně, a tak mu dvounožka ven pod schody dávala mističku teplého jídla a ohřátou vodu, jinak by to všechno hned zmrzlo. A kocour se naučil chodit přesně včas, aby mohl všechno sníst a pořádně se napít. Jenže byl strašlivě plachý, lidí se bál a dvounožka ho musela tajně šmírovat oknem aby viděla, jestli se najedl. Jakmile se otevřely dveře, kocour hned zdrhal. A opravdu byl nemocný, měl bříško tak nafouklé, že vypadal, jakoby snědl fotbalový míč. Proto mu začali říkat Kulda. Samozřejmě že měl břicho plné červů. Dvounožka věděla, že ho nechytí, tak mu zamíchala léky do jídla a Kulda to beze všeho hned snědl. Po druhé léčbě bylo vidět, že byla úspěšná, nejdřív mysleli, že to je jiný kocour, byl štíhlý až hubený a velký fešák. Dokonce Lapka, která svou zahradu tvrdě bránila a jinou kočku sem prostě nepustila, vzala Kuldu na milost a skamarádila se s ním. Kuldovi trvalo dlouho než se přestal bát a pohladit se nechal až po půl roce když byl zabořený nosem do misky s jídlem. Pak už z něj byl docela normální kocour domácí a bydlel zde spoustu let. 

= = = = =

Micka a Belinka

   Moje dvounožka tedy už měla tři kočky: Lapku, Mňauglího a Kuldu. Smečka se začala rozrůstat a Lapka s tím měla spoustu starostí. Ona totiž byla vůdkyní smečky a to znamenalo práci a velkou zodpovědnost. A v té době kamarádka dvounožky zdědila po sousedce starou kočičku Micku i s jejími koťátky. Micka měla skoro 18 let a chudák mívala koťátka i dvakrát do roka a taky podle toho vypadala. Chudinka byla vyčerpaná a unavená s ošklivým kožíškem. Moje dvounožka našla všem koťatům domovy, Micku si vzala k sobě domů a hned ji dala vykastrovat. S Mickou přišlo i její poslední kotě želvinka Belinka, protože byla tak strašně plachá a bojácná, že ji nikdo nechtěl. Ani nebydlela v domě jako ostatní, ale našla si pelíšek v zahradním starém chlívku a tam jí dvounožka nosila denně jídlo a vodu. Taky byla jediná před kým Belinka neutekla a nechala se i pohladit. Micinka byla po čase už zdravější, trochu přibrala a žila krásný spokojený život ještě skoro dva roky, než přišel čas jejího odchodu z modré planety. 

= = = = =

Stellinka

   Byla jednou jedna kočička a ta milovala svou paničku. Milovala ji moc a celkem nezaslouženě, protože panička ji nikdy nevzala do domu, jen jí ven hodila něco k jídlu. Dokonce jí nedala ani jméno. A když paní umřela a dům zůstal úplně opuštěný a prázdný, moje dvounožka kočičku litovala a vzala si ji k sobě. Kočička byla úžasně hodná a milá, krásně trojbarevná a nejvíc jí v dlouhé srsti svítily skvrny oranžové jak pomeranč. Dostala jméno Stella, Stellinka. A bylo to smutné, protože Stellinka bydlela u dvounožky asi měsíc, i ostatní kočky ji měly rády, a najednou Stella zmizela. Dvounožku pak napadlo čím to asi je - Stelly domek byl totiž ve stejné vesnici a opravdu, ona tam chudák čekala na svoji bývalou paničku. Dvounožka jí to vysvětlovala a zdálo se, že to Stellinka chápe, ale po měsíci zmizela znovu a zase čekala před dveřmi, ze kterých už nikdo nevyjde. A tak Stella pendlovala po vesnici asi půl roku. Naštěstí příběh má šťastný konec, domek po čase koupili hodní lidé, kteří měli také svou kočku a Stella se jim moc líbila. Domluvili se tedy s mou dvounožkou, že si Stellinku nechají a dají jí krásný domov. A ona byla spokojená, v kuchyni dostala svoje křeslo kde bydlela a žila šťastný a spokojený život. 

= = = = =

Chloupek

   To jednou takhle v zimě nesla moje dvounožka misku s jídlem Belince do kůlny. A Belinka nikde, dvounožka volala a hledala, a kočička se neozvala. Až ji uviděla schovanou v rohu za krabicemi a chudák byla vykulená strachy. A hned se také ukázalo proč: k jejímu jídlu rychle přiběhl cizí kocour - obrovský chlupáč a hned na několik polknutí všechno snědl. Musel mít obrovský hlad. Pak se otočil na dvounožku a povídá: rychle mi přidej, copak taková malá směšná porcička je pro chlapáka jako jsem já? Dostal tedy přídavek a pak odfuněl do druhého kouta kůlny. Druhý den už čekal na baštu a když dostal, nečekaně vzal dvounožce její ruku do tlamky. Nestiskl, možná to bylo jen ruky políbení, ale dvounožka dostala ohromný strach. Chudák kocour totiž vypadal opravdu divoce, tesáky měl obrovské a také mu po těle odstávala špinavá zdredovatělá srst a dvounožka dostala obavy, že by mohl mít prašivinu. Požádala o pomoc majitelku útulku Toulavé Tlapky, tehdy Denisu Zárybnickou. Ta kocoura odvezla, nechala ho léčit na veterině a po pár týdnech ho vrátila vykastrovaného zpět. Vypadal úplně jinak, měl hezkou srst ale pořád byl hubený. Dostal jméno Chloupek a obrovská chuť k jídlu ho neopustila celý život. 

PS: dvounožka je dodnes Denise vděčná...

= = = = =

Chloupek podruhé

   Z Chloupka se po čase vyklubal hodný a příjemný kocourek, jen ta divokost ho nějak neopustila. Nikomu neubližoval, nepral se a měl milou povahu, ale zůstal mu zvyk chytat dvounožce její ruku do zubů. I když nikdy nekousl, přece jen se ho trochu bála. A taky se s ním nedalo hrát, protože měl obrovské drápy. Jak byl ještě hodně mladý (neměl ani rok), samozřejmě si chtěl hrát po kocouřím na trhanou a to opravdu nešlo. Naštěstí se po pár letech uklidnil a stal se milým oblíbeným členem smečky. Dravý hlad ho ale nikdy neopustil a určitě se musel toulat už jako malé kotě, nikdo ho nesocializoval a nepřetržitě trpěl hlady. V létě a na podzim to ještě šlo, ale v zimě už si nevěděl rady a tak se uchýlil k člověku. Naštěstí si vybral dobře, dvounožka ho vykrmovala a za pár let přibral na váze i v pase a stal se z něj tlouštík. Šéfová Lapka ho přijala beze všech cirátů, ale nesměl se nad ni vyvyšovat - to nesnesla. Dodnes nechápu, jak odvážné srdce Lapka měla a nebála se ho, ale prosadila svou převahu. Vždyť Chloupek byl dvakrát tak velký jako ona. Nejraději spal u dvounožky v posteli, ale nechtěl být přikrytý, protože mu v jeho chlupatém kožíšku bylo asi horko. Po roce mu narostla nová zdravá a hodně dlouhá srst a odborníci usoudili, že se jedná o rasu Norská lesní kočka. 

= = = = =

Chloupek a Lejdy

   Víme, že kočky většinou o psy nestojí a nechtějí se kamarádit. Ale Chloupek byl výjimka. Když domů přinesli štěňátko, děsně se šklebil a urazil se tak moc, že ani nepřišel k večeři. Pořád jen brblal: "Co to má znamenat? Pes v domě? Jak mi to mohli udělat!" A taky pejskovi neudělal nic dobrého a zkoušel ho šikanovat. Ale Lejdynka se nedala a jakmile trochu povyrostla, už si na ni Chloupek vůbec netroufl. Lejdy měla na  zahradě pěknou novou boudu, ale v teplých letních dnech ji ani nepoužívala a spala  venku. Ale pak se stalo, že Lejdy utekla a nešťastnou náhodou způsobila dopravní nehodu dvou aut na dálnici. Ona zůstala ležet mezi auty. Dvounožci pro ni sehnali operaci na nejlepší klinice a rekonvalescenci trávila na matraci v obýváku. Chloupek na ni koukal často oknem a vypadalo to, že mu chybí. A když ji dvounožci vynesli na zahradu, Chloupek hned přiběhl, začal se k ní tulit a všelijak ji ošetřovat a bylo vidět že ji má moc rád. Dodnes jsou z nich nejlepší kamarádi 

= = = = =

Sissi

   Milí kočičáci, přišlo mi od vás několik dotazů jak vlastně souvisí moje jednotlivé příběhy s tématem Jak kočky obsadily modrou planetu. Tedy, myslel jsem že je to jasné. Už skoro všichni dvounožci mají srdce pevně obsazené nějakou kočičkou, alespoň jednou, ale většinou jich je víc. Nezdá se vám to jako přímý důkaz? Přece až budou všechna lidská srdce v pevném držení kočičího národa, bude modrá planeta naše. A zlepšuje se to, může to trvat už jen nějakých pár tisíc let. 

   Ale k dnešnímu příběhu: malý dvounožec přinesl domů malilinkaté koťátko krásné siamky. Moje dvounožka se rozzlobila, protože miminko mělo sotva 6 týdnů, tak ho poslala šupem zpátky k mamince. Ale po týdnu ho přinesl znova s tím, že jestli si ho nenechají tak ho šoupnou do lesa. Hrůůůůůůůza. No samozřejmě Sissinka zůstala, bydlela s dvounožkou v ložnici a kupodivu moc hezky papala, dokonce už i naškrábané maso a tak to bylo dobré. Pěkně rostla a byla moc hodná, nedarebačila a ostatní kočky ji měly rády. Až jednou (bylo to v létě) dvounožku v noci vzbudil venku strašlivý řev. Malinká Sissi vyskočila otevřeným oknem ven a šla na procházku po dvorku. A tam ji přepadl zlý cizí velikánský kocour a chtěl ji zabít. Ani se dvounožky nezalekl a až na něj vzala velký smeták, dal se dost neochotně na ústup. Chudinka Sissi se třásla hrůzou, ale naštěstí nebyla  zraněná, jen pokakaná strachy. Dvounožka ji ve dřezu pěkně umyla, usušila a vzala ji k sobě do postele. Sissi dokud byla malá už nikdy v noci nešla ven, to až z ní byla krásná velká kočka. …

pokračování příště.... 

= = = = =

= = =

=

   Dál už žádné pokračování  nebude. Madbet už nemá čas ani sílu, připravuje se na cestu přes Duhový most, na jehož druhém konci ji určitě trpělivě čekají všichni její kočičí kamarádi. Její pozapomenutý blog jsem s jejím dovolením přetiskl, aby ty krásné příběhy ještě přinesly radost dalším čtenářům. 

A udělaly radost i mi, protože já mám kočky taky moc rád. Nepodvádějí a nelžou.

  Madbet osobně neznám, ale musí to být moc hodná paní, jinak by nemohla s takovou láskou psát o svých spolubydlících. 

Čekáme. Ale nespěchej, tady čas plyne úplně jinak...

Nekrolog za kamaráda

   Dneska, krátce po jedenácté se můj kamarád, sibiřský kocour Abbey vydal na cestu, ze které není návratu. Umřel tiše a snad i beze strachu a bolesti. Zbyly jen vzpomínky a pár fotek.

Dneska je sv. Gagarina

   

   Rádio poslouchám vždy jenom po dobu své snídaně. Čekal jsem, že se aspoň jednou větou zmíní o dnešním výročí prvního letu člověka do vesmíru. Ale nic. Žádný Gagarin nikdy neexistoval. Naši ideologičtí pracovníci, kterým se kdysi říkalo novináři žádného prvního kosmonauta neznají. Byl to totiž Rus.

Dobrodějové

   K základu slova dobro je k dispozici několik příkladů jeho dokončení. Dobrodruh, dobromysl, dobropis... (Dobrman do toho nepatří.) Problém, je v tom, že dobro si každý představuje jinak. Třeba tak jako ten pán v okamžiku, kdy zuřivě šátrá železným pohrabáčem pod postelí a celý rudý křičí

"Tak už sakru vylez, ty zatracené koťátko, já tě přece jenom chci pohladit!"

Škvíra

   Celou noc se z větracího okénka v kuchyni, které vedlo do mezery mezi domy ozývalo zoufalé mňoukání. Ale tam dole, kde se za léta nahromadil odpad nic vidět nebylo. Když mňoukání pokračovalo i další noc, posvítila tam žena silnou baterkou. Dole, o několik pater níže zoufale mňoukalo malé kotě. 

Pár "předválečných" úvah Schumacherových

Texty z dob, kdy ještě bývala i jiná témata než Ukrajina

O jedné vánoční fotografii

   Když jsem se před několika dny prohraboval ve svých fotkách, kde jsem chtěl najít vhodnou pro vánoční přání, narazil jsem na jednu, která vůbec vánočně nevypadá. Je tam kluk za oknem, který na mě nejistě mává. Je pořízená v létě, před bouřkou což není na fotce patrné, v dělnické kolonii kousek za náměstím ve Vítkovicích. Kolonie zvaná Štítová je postavená z dvakrát pálených cihel kdysi v letech 1883–1885. tehdejším ředitelem Vítkovických železáren pro železárenské dělníky.

Před Dušičkami

...tady je.

  V pátek dopoledne jsem na Karlově náměstí čekal na tramvaj. Kde že se na refýži a v kolejišti vzalo tolik bělavého listí? Malé bílé kulaté z části už rozšlapané lístečky. Zvláštní. Co by to mohlo být? U okraje v kolejišti spatřil nedohořelou svíčku s nějakým obrázkem. V tu chvíli mi to došlo. Ony kulaté lístečky s vytlačeným jako by křížkem byly… hostie. Právě přijížděla tramvaj, svíčku jsem postavil na okraj odpadkového koše, nastoupil, odjel. Celou cestu přemýšlel, co se asi přihodilo…. 

   Asi za necelou půlhodinu jsem se vracel. Ta svíčka... Přece jsem jsem si ji měl hned vzít a ne ji jen tak odložit. Na odpadkový koš špinavý od típnutých vajglů. Jenže když byla tak oválená… Nedalo mi to. Místo abych se cournul, zpátky jsem se vracel tramvají, je to rychlejší. Bude tam?

   Byla. Nikdo ji nevzal ani neshodil. Už z dálky jsem jí viděl. Stála na okraji koše a čekala na mě. Ani jsem nekoukal po lidech na zastávce, ani jako by tam nebyli. Ještě že tak. Sebral jsem ji, strčil do kapsy. Nikdo ani hlavu nezvedl, všichni civěli do svých mobilů. Doma jsem ji opláchnul a postavil na stůl. Budou Dušičky, svátek Všech svatých. Najdeme pro ni důstojné místo aby posvítila při vzpomínce na ty, po kterých se nám stýská. Tak jak se na takovou svíčku patří.

Schumacher   

Až už bude po něm

 Aneb trochu toho vzpomínání a planého filozofování

  Momentálně je veřejný prostor zcela zahlcen koronavirem. Neověřené zprávy, jak se ten zmetek chová, co je proti němu účinné a co není, Kdo měl proti němu něco udělat nebo neudělal. Případně udělal a udělat neměl.

   K situaci se vyjadřuje kdokoliv, kdo umí po chvíli najít na klábosnici potřebná písmenka. Ministři zdravotnictví se nám střídají jako svatí na staroměstském orloji. Jakmile se tam objeví nová tvář, hned vyběhnou slídilové (investigativní žurnalisté) seženou čerstvé střelivo do hnojometů a zanedlouho je ministr k nepoznání a je čas na výměnu. K dnešku se zdá, že se kruh uzavírá. Opět Adam Vojtěch. Profesionální slušňák. Co ho vede k tomu, aby funkci přijal nevím, Zdravý rozum to asi nebude.

Už toho je dost, raději o něčem, co se nám vrátí, až COVID 19 odejde.  

Orloj

K napsání tohoto textíku mě vyprovokovala vzpomínka P.M. o tom, jak se mění režimy. Jako apoštolové v orloji na Staroměstském náměstí.

...Aero Karle, rozdil mezi 1968 a 1989 je dost velky. Konec sedesatych byl neuveritelny po teroru padesatych. Kdyz jsme si mysleli (mne bylo 27), ze pred nama je docela normalni zivot (nemeli jsme srovnani), pres noc bylo vsecko pryc...

O svobodě projevu

   Často a rádi tvrdíme, že svoboda projevu je jednou ze základních svobod člověka. To je určitě pravda.

O jaký projev se jedná? O jakýkoliv? O moudrá slova, prázdné plkání, nenávistné řeči, snadno ověřitelné lži nebo ... 
O co tu vlastně jde? 

Modernizace, inovace - a tak podobně

   Momentálně je veřejný prostor zcela zahlcen koronavirem. Neověřené zprávy, jak se ten zmetek chová, co je proti němu účinné a co není, Kdo měl proti němu něco udělat nebo neudělal. Případně udělal a udělat neměl. 

K situaci se vyjadřuje kdokoliv, kdo umí po chvíli najít na klábosnici potřebná písmenka. Presidenta Zemana kritizují, za to, že mlčí. Když ovšem předtočí nějakou promluvu "k mým národům", tak je kritizován, že se to odvysílá jinde, než na ČT. Proč by měl něco pronášet ze stanice, která ho vytrvale kritizuje a napadá? Která měla (velmi nevhod) „technickou poruchu“, když promlouval v přímém přenosu z Hradu. Pokud jde ČT opravdu o "informovanost národa", mohou přece pět minut před začátkem toho tyak toužebně očekávaného aktu své diváky vyzvat, ať si na těch avizovaných osm minut přepnou na Primu. (Divil bych se, kdyby to udělali.) 

Už toho je dost, raději o něčem, co se nám vrátí, až COVID 19 odejde. Pomalu a nenápadně.

Skepse v technice

   V našem uměleckém Ústavu jsem považován za "starou páku". Jednozvratnou. 

Tvrdím totiž, že  dvojzvratná páka je už příliš složitá na ty případy, kdy by stačila ta jednozvratná.

   Jsem totiž skalní skeptik. Technika běží kupředu mílovými kroky, Je naprosto nutné sledovat trendy. Ale jak rychle? A co když pokrok běží do slepé uličky? Jak to poznat včas? 

A je ta nejmodernější technika zárukou lepšího uměleckého zážitku? 

Nebo jsou to dvě spolu příliš nesouvisející věci?

Der Tag, an dem Gott starb

Karel Gott

   Nebude to o Karlu Gottovi.  Jen takové bleskové pozorování z balkonu. I počasí zareagovalo na tu zprávu. Venku se dost ochladilo a hnusně drobně prší. 
   A dole po ulici chodí lampiony. Vidím shora jen pochodující modravě prosvětlené deštníky. V jedné ruce deštník, ve druhé mobil. Skoro všichni. Možná se domluvili. Nebo jsou to broučci, světlušky jako u Karafiáta. 

   Shlukují se u zastávky, než přijede autobus. Pak se deštníky sklapnou a mobily se svými majiteli nastoupí. Poté nastane téměř tma, pouliční lampa je už několik dnů pokažená.

Takový až skoro pohádkový výjev.

 R.I.P.




A co dodat? Třeba tohle.

Okupanti a váleční veteráni.

Jsou to jedni a titíž lidé. 

    Dnes jim bude už přes sedmdesát. Jako vojáci Sovětského svazu prostě dostali rozkaz  a jeli do Československa "potlačovat kontrarevoluci". Jistěže se jednalo o okupaci. To přiznalo i Rusko. Jenže důchodcům se v Rusku prý moc dobře nežije. Jako "váleční veteráni" by patrně obdrželi nějak příspěvek k důchodu. 

   Když jsem tehdy jezdil na kole na chalupu, pozoroval jsem jak v mizerných uniformách pochodují u Krnova na cvičiště a zase zpátky. Trochu se báli nebo styděli - to se nedalo poznat. Oni sami byli drženi v domnění, že tady brání revizionistickým hordám udělat kontrarevoluci. Dneska jsou to dědkové jako já.  Jejich důstojníci tehdy hbitě obchodovali s naším ochotným obyvatelstvem. Dováželi vodku a elektroniku z Pobaltí a odváželi si džínsy, silonové šatičky a punčochy. A taky lehoučké silonové noční košile z NDR - používali je jako svatební šaty pro své "dóčeri". Když nebylo co prodat, vždy se našel "ušetřený" kanystr benzínu, který si "náš člověk" rád nalil do nádrže svého Spartaka. 

   Zatím se jedná jen o návrh v Dumě - můžeme snad být v klidu. Domnívám se, že u návrhu i zůstane a "okupační dědci" budou muset vyjít s takovým důchodem, jaký mají. Jsou to vlastně jen slovíčka. Okupant a veterán. Ale jsou toho plné noviny i TV zprávy. Sněmovna to odsoudila, president to odsoudil...

   Ovšem na druhé straně: Jak vnímají třeba Afghánci nebo Iráčané přítomnost amerických vojáků ve svých zemích? Nemají pocit, že se také jedná o okupaci? Myslím, že mají. A tihle vojáci, taky jedoucí na rozkaz "udělat pořádek v cizině"  se po skončení mise "válečnými veterány" stávají běžně. Nikdo nic neříká o "okupaci" nebo agresi. Sloužil jsi své zemi ve válečném(?) konfliktu - tak jsi veterán. Tečka. 

   Čím se vlastně tyhle dvě velmocenské aktivity liší?  Vidím jenom rozdíl v tom, že jsme kdysi považovali americké vojáky ve Vietnamu (i jinde) za agresory a teď jsou to podle maintreamu "poslové demokracie". Kteroužto  ale obyvatelé tamních krajin neznají, neumí ji používat a když jsou pro bezvýchodnost situace ponecháni sami sobě a okupační armáda se stáhne, obnoví se tam původní režimy jenom s novými tvářemi. Pochopitelně novými, ty staré tváře byly totiž  postříleny při někdejším importu demokracie. Postříleny byly většinou vlastními lidmi, kteří při příchodu cizí moci využili situace a obsadili místa místodržících.

   U  nás v Kotlince proběhlo něco podobného, ale ve velmi "soft verzi". Po výměně reformních komunistů ve věrchušce za nereformní nastaly prověrky, vyhazovalo se ze zaměstnání, děti se nedostávaly na studia, na vedoucí místa se dostali ti, kteří schvalovali zásah Sovětského svazu. Umělci podepisovali souhlas. Demokracie byla na dvacet dalších let odložena.  

Nikdo z našich "čackých journalistů" na tenhle logický rozpor nepoukázal.

===III===

Zpráva z východní gubernie

Masarykovo náměstí 11. června 2019

    Tak už nám demonstruje i Masarykovo náměstí, kdysi Lidových milicí. Tedy ne náměstí, ale lidé tam shromáždění. Prý 1000 lidiček. Zdálo se mi to méně - pamatuji tohle náměstí zcela plné včetně přilehlých ulic a uliček. Pravda, bylo to při první návštěvě Václava Havla v Ostravě. Tohle jsem tehdy viděl sedě za mixpultem z prvního patra tehdejší kavárny PRAHA. A servilní číšníci nám nosili kafe a víno zadarmo. Ale stejně jsme si ho zaplatili.

Ale - je to vlastně jedno. Ostrava má necelých 300 000 obyvatel.  Byl tam každý třístý Ostravák.  299 z 300 tam nebylo. Pochopili, že takhle se změny dosáhnout nedá?

Totéž náměstí v roce 1989 

Tehdy  jmenovalo Náměstí Lidových milicí

Démoni archívů

    

   Posledních pár týdnů se kromě jiného zabývám digitalizací starých magnetofonových záznamů. Magnetofony jsou už vzácné a takový pásek prostě přes internet nikam nepošlete. Takže po dopoledních sedávám v nahrávací režii,  na jedné straně stařičký, ale zcela funkční magnetofon REVOX B77, vedle něho tři velké bedny pásků a u mixážního pultu malý digitální záznamník ZOOM. Hodí se lépe, než to točit do PC, protože má formát vhodný pro uložení záznamu a nemusí se nic převádět. Tolik technický popis. 

Je to ještě čeština?

Hana Macková

   Do našeho jazyka proniká tolik nových slov, že pokud bychom se díky nějakému stroji času mohli potkat se svým dřívějším já, nedokázali bychom se sami se sebou domluvit a nestačili bychom se divit.

Chvála obyčejnosti...

  Tak Špinarka to má taky za sebou. Měla pohřeb, který by ji mohl závidět kdejaký potentát. V TV to byla včera první zpráva. Prý přišlo čtyřicet tisíc smutečních hostů.  Bez toho, že by je někdo nutil nebo že by z toho měli jakýkoliv profit. A nosili k rakvi růže. Velké kytice růží. Někteří z dlouhého čekání zkolabovali, odvezla je sanita, ale vraceli se i z pohotovosti zpátky do fronty před krematoriem.

Obrazy v hlavě

  Tak mě hned po ránu napadla hříšná myšlenka. Jakýpak je asi rozdíl mezi focením a malováním? 

Focení je taková rychlovka, šup a je to tam. Kdežto malování je mazlení. S plátnem, barvami, perspektivou, tématem. Lze ho odkládat a vracet se k němu, vylepšovat. Není to mžik a práce je hotová. Pro sichr dál rozebírat nebudu. Bylo by to asi příliš hříšné ráno.

Napsala Astra.