Démoni archívů

    

   Posledních pár týdnů se kromě jiného zabývám digitalizací starých magnetofonových záznamů. Magnetofony jsou už vzácné a takový pásek prostě přes internet nikam nepošlete. Takže po dopoledních sedávám v nahrávací režii,  na jedné straně stařičký, ale zcela funkční magnetofon REVOX B77, vedle něho tři velké bedny pásků a u mixážního pultu malý digitální záznamník ZOOM. Hodí se lépe, než to točit do PC, protože má formát vhodný pro uložení záznamu a nemusí se nic převádět. Tolik technický popis. 

   V záznamové režii je přítmí, hlavní světla vypnutá, osvětlená jsou jen ta místa, která jsou nutná. Klimatizace tichounce šumí, pásek občas zaskřípe o čelo cívky. A z poslechovek na mě promlouvají mrtví. 

   U opery to člověk tak moc nevnímá, u baletu vlastně skoro vůbec, nanejvýš si vzpomene, že tohle exponované sólo  v Peer Gyntovi skvěle tančila ta paní, kterou jsem potkal včera na ulici, jak se s hůlkou pomaličku šourá shrbená kamsi domů. U operety je to už horší, těch mrtvých je tam víc. Ale na páscích jsou ještě plní elánu, zpívají, rozprávějí, hlediště se směje, tleská...

   Nejdivnější je to u činohry. Nejen že mnohé scény hrají jen mrtvoly, ale když si vzpomenu, jak dneska vypadá rytíř De Grieux, šedovlasý a obtloustlý je mi divně. Mladičká Manon Lescaut, dnes už jako důchodkyně, hraje stařenky. Hraje je sice výborně, ale když ona byla tehdy tak mladinká, málem ji bylo, jako té Manon, šestnáct let.  A teď jich má přes šedesát. A mi je už přes sedmdesát. Někdy na to zapomínám.

   Sedím v přítmí, poslouchám, jestli na pásku nejsou nějaké závady, které by se daly později v počítači opravit a uvědomuji si, že dnešní herecká technika nijak nepokročila. Spíš degradovala. Na těch starých záznamech, dneska už vlastně technicky nekvalitních, rozumím hercům každé slovo. Dneska se stává, že mladší herci se tak vžijí do role -  nebo spíše předstírají, že se vžili do role, že zapomínají na srozumitelnost textu. Aby z jejich výkonu něco měl i divák v poslední řadě.  

   Vybavuje se mi jeden docela slavný režisér, který si při zkouškách občas sedl do poslední řady v hledišti a odtamtud křičel na jeviště "Nahlas!  Dikce! Nerozumím!". Takže kdysi ten problém byl asi stejný. Ale herci se naučili, že nehrají pro svůj pocit, ale pro pět set lidí. Platících diváků. 

  Dnes se režisér uvelebí v první řadě hned u forbíny - a herci hrají jen pro něho. V desáté řadě už nejsou slyšet. 

   Nejvíc překvapilo to, že dobré hry tehdy promlouvaly k divákům a komentovaly tehdejší situaci. "totáč". I když je napsal třeba Shakespeare neb Robert Bolt. Lidé rozuměli narážkám, odmlkám, důrazů na slova i když text byl dán. Lidé reagovali, smáli se, tleskali nebo byli zaražení.

   A jak tak jde z reproduktorů text hry z osmdesátých let, uvědomuji si, že ta slova vlastně komentují i dnešní situaci. Dnešní "totáč". A není třeba nic měnit na akcentech nebo temporytmu řeči. Prostě to opět sedí. Jde z toho trochu strach. Králové i jejich rádci se sice titulují jinak, ale jsou tu, a taktéž tu jsou lidé, kteří se nechtějí podvolit moci. Jsou tu mezi námi, ti Thomasové Moorové. Zatím se ještě nepopravují na  nádvoří, zatím se jen zostouzejí v tisku a TV, propouštějí ze zaměstnání a žalují pro zločiny, které jednodušší člověk jak já nikdy nepochopí. 

   Zločinem je dnes třeba konstatování, že ženy jsou jinak ustrojeny než muži.  Že černoši jinak reagují na léky než běloši a že jsou fyzicky zdatnější. Nebo že za výkyvy klimatu asi nebude moci jen člověk. Tahle obvinění přicházejí sice z "podhradí", od samozvaných rádců, hýbatelů veřejným míněním a nositelů "jediné nepopiratelné pravdy", ale světská moc jim naslouchá a bojí se jejich vlivu. 

   Další a další pásky. Před kopírováním potřebují přemotat tam a zase zpátky, třicet let byly smotané kdesi na spodku skříní tajemníků těles a zůstaly přesně ve stavu, v jakém jsem jim ty čerstvě natočené předal. Křestňáky - tedy lístky s textem, kdy byl záznam natočen, co je obsahem a kdo mluví, psané rukou mé ženy. Na krabici štítek, který jsem tehdy naťukal na stroji, protože psané rukou by to po mě už nikdo nepřečetl. Tohle ostatně trvá. Když si něco poznamenám na papír, tak občas musím zajít s prosíkem za svou ženou, aby mi přečetla, co jsem měl na mysli. Ona to po mě přečte, já ne.     

    

   Sedím si tu v přítmí a před očima mi defilují ti mrtví i ti staří, kteří tehdy byli plní síly a života. Je to mnohem lepší než video. Tohle moje soukromé video je v tom nejvyšším rozlišení, perfektní barvy a obsahuje snad i chutě a vůně. Takový stroj času. Když pásek skončí - jak jinak než potleskem plného sálu a stisknu STOP na záznamníku, teprve pak si uvědomím, že mě zase bolí v zádech jako obvykle. Do té doby jsem na to neměl čas myslet.  Démoni z archivu předvedli svou moc.

  V papírové bedně zbývá asi tak dvacet, třicet krabiček s pásky. To je deset až patnáct dopolední. Pak se všechno zastřihne, zkomprimuje do mp3, pečlivě popíše a odevzdá do centrálního archivu. Práce bude hotová. Možná si ty záznamy už nikdy nepustím. Nebudu pro to mít dost času ani reálný důvod. Nakonec mi to možná bude líto. 

   

Démoni uložení na disku tam budou čekat, až zase někoho donutí se vrátit v čase. 

Možná i ty, kteří ty staré časy ani nepamatují.  

Stačí je neprozřetelně vypustit.