Chvála obyčejnosti...

  Tak Špinarka to má taky za sebou. Měla pohřeb, který by ji mohl závidět kdejaký potentát. V TV to byla včera první zpráva. Prý přišlo čtyřicet tisíc smutečních hostů.  Bez toho, že by je někdo nutil nebo že by z toho měli jakýkoliv profit. A nosili k rakvi růže. Velké kytice růží. Někteří z dlouhého čekání zkolabovali, odvezla je sanita, ale vraceli se i z pohotovosti zpátky do fronty před krematoriem.

   Bo umřela "naša Špinarka".  Ta, která raději zůstávala v Ostravě, kam cítila, že patří i když se narodila jinde a v Praze by měla určitě víc příležitostí. 

   I motorkáři z celé Ostravy a okolí se sjeli, aby ji vzdali čest - a s klidem pominuli celostátní sraz v Praze. Byla to "jejich holka". Písnička Bílá JAWA 250 byla snad tehdy motorkářská hymna. A Věra prý nikdy neodmítla přijít zazpívat na jejich srazy. Mezi ty divoce vypadající chlápky v černých ocvočkovaných kožených bundách, kteří byli cítit benzínem, cigaretami a večer i pivem.  

  Bulvár už dnes pilně "řeší", kdo na pohřeb přišel, kdo nepřišel, kdo měl zakázáno přijít a proč. Pár dnů to bude trvat. Pak to naštěstí zapadne. 

Plky, žvásty, kraviny.

   Na pohřbu jsem nebyl. Proč taky. O jednoho ze čtyřiceti tisíc  míň nebo víc - to přece nikdo nemůže poznat. Pohřební atmosféru nemám vůbec rád. Ani k hrobům svých blízkých nechodím. Těm mrtvým je to jedno a já si na ně vzpomenu raději doma u kávy nebo kdekoliv -  na kopci, v lese nebo na pasece kde jsme spolu kdysi byli a byli šťastní. Tam s nimi mluvím beze slov, tam jsou v mých vzpomínkách živí - a mladí.

   S Věrou jsme se profesně potkali jen párkrát a rozloučil jsem se s ní v duchu už ten večer, kdy ohlásili, že už není. Vybavil jsem si na těch pár setkání a uvědomil si, co na ní bylo zvláštního kromě výjimečného hlasu a hudebního talentu. 

Věra byla vždycky taková - obyčejná. Kdo neznal její tvář, tak ji na ulici nebo kdekoliv jinde nemohl odhalit. Nikdy se nechovala jako "hvězda". Možná proto, že jí ve skutečnosti byla. Ostatně - tohle je můj celoživotní poznatek. Čím víc toho někdo umí, tím je obyčejnější a příjemnější při práci i mimo svou profesi. 

   Poprvé jsem se s ní potkal (ale ona o tom nevěděla) kdysi v roce 1969. Byl jsem doma z vojny na opušťáku a šel jsem navštívit své známé do Kulturního domu v Porubě, kde jsem před vojnou také pracoval. Už ve foyer jsem slyšel ze společenského sálu, který byl v suterénu, silný, čistý zpěv. Tuším, že to byla písnička "Kazatelův syn" - ale jistý si nejsem. Zeptal jsem se na recepci, kdo že tam zpívá, ale paní nevěděla. Prý nějaká nová mladá holka od Pavlíka. Sešel jsem půl patra dolů a zůstal stát. Na pódiu poskakovala  před mikrofonem malá holčice a ZPÍVALA. Stál jsem tam skoro půl hodiny okouzlený tím zpěvem a pak jsem raději odešel domů. Na známé ten večer nedošlo.

   Podruhé jsem se se jménem Špinarová setkal v rádiu, kdy se na pravidelné schůzi hudební výroby řešilo, co s tou holkou, která sice krásně zpívá, ale která se není schopná na frekvenci naučit text písničky, natáčení se zdržuje a musí se někdy i opakovat. Ale všichni si uvědomovali, že hlas je to naprosto výjimečný a tak místo toho, aby ji hned vyřadili ze skupiny zpěváků tak dostala jen "vážné varování", aby se místo popíjení v rozhlasové hospůdce "U Waldemara", kam chodili téměř všichni, kteří s rádiem měli co do činění před a hlavně po frekvenci, naučila pořádně text. Pro Věru znamenal přístup do studia hodně, tak problém s texty vyřešila po svém: chodila do rádia o hodinu dřív a v kuřárně si četla text tak dlouho, až jej uměla naprosto zpaměti a mohla se před mikrofonem soustředit na výraz a na muziku.

   Věrka byla skutečná profesionálka. Zpívala u nás v Ústavu v činoherní tragikomedii Komik, ve které tehdy exceloval Vladimír Čapka, několik písniček - předělů. Aby bylo jasné, že její výstupy nepatří do hry, zpívala na mikroport i když by sál "utáhla" spolehlivě i naživo. 

A měla už tehdy privilegium - mikroport, na který zpívala měla označený štítkem "špinarka", který nepoužíval nikdo jiný. Musel se totiž o dost zeslabit, aby nezkresloval. Ostatní operetní umělkyně a umělci takový hlasový fond prostě neměli a na "špinarčin" mikroport by je nebylo moc slyšet. 

   Jednou jsme s Komikem byli na zájezdu - snad v Brně nebo v Praze, už nevím a nechce se mi to hledat - a je to taky jedno. Podstatné je, že po písničce, která byla před pauzou se šla Věrka vyčůrat a mikroport jí z hlavy upadl do mísy, čehož si ale nevšimla a klidně vykonala potřebu. Až když vstala, zjistila tu katastrofu. Zvuková režie tam byla až za hledištěm a tak jsem nic nevěděl.  Nic nezapírala, přiběhla za inspicientem Standou, cože  teď budeme dělat. Volali mě interkomem a protože jsme náhradní mikrofon neměli, poradil jsem, ať ho opláchnou čistou vodou, osuší ručníkem, že si ho dám na předposlech a uslyšíme, jak bude fungovat. Praskal - to se dalo čekat. Ale Standa měl výborný nápad - protože další písnička byla až za půl hodinky, půjčili si od maskérek fén a ovívali mikrofon teplým vzduchem. Když jsem pustil playback a Věra nakráčela na jeviště, najížděl jsem mikroport s tím, že ho okamžitě stáhnu, kdyby praskal. Ale bylo všechno v pořádku. 

   Co že je na tom všem divného? To Věrčino okamžité přiznání, že "počůrala mikrofon". Jak já znám umělce, většina z nich by to zapírala protože by se styděla a házela vinu na nekvalitní rakouský výrobek  nebo dokonce na zvukaře.

   Myslím, že těch pár střelhbitých vzpomínek stačí na to, aby si každý udělal obrázek o tom, jaká byla Věra Špinarová. Milovala Ostravu a Ostrava ji to vrátila. Ale jako obvykle až po smrti. To už tak bývá. Písničky, které nazpívala se ale díky magnetofonovým záznamům zachovají další desetiletí. 

Nebo staletí?

Vsaďte se!