Nekrolog za kamaráda

   Dneska, krátce po jedenácté se můj kamarád, sibiřský kocour Abbey vydal na cestu, ze které není návratu. Umřel tiše a snad i beze strachu a bolesti. Zbyly jen vzpomínky a pár fotek.

   Když odešel jeho předchůdce, britský kocour Bedřich, kterému jsme říkali Béďa, najednou bylo v bytě nějak chladněji. Druhý kocour, majňák, ho hledal na obvyklých místech a když nikde nebyl, přišel ke mně a díval se tázavě. Ale vysvětlete kocourovi, že jeho kamarád už nikdy nepřijde. Že už mu nebude ujídat z misky a nebude si nárokovat "lepší místo" na spaní. I když to bylo vždycky jen takové kamarádské škádlení.

   Žena si vždy přála nějakého světlého kocoura. Tak jsem se poptal a našel chovatelku, která nabízela odrostlé kotě požadované barvy. Když jsem si pro kocourka přišel, zjistil jsem, že je to spíše mladý kocour a že je levnější, než v inzerátu. Když jsem se ptal proč, paní přiznala, že už ho jednou prodala, ale nový majitel jí ho vrátil, že si s kocourem nějak nesedli. Inu - kocouři mají svoji hlavu.

   Odvezl jsem ho domů a konstatoval, že je zvláštní. Záchodek sice našel hned a začal ho bez zaváhání používat, jídelnu v koutě kuchyně taky, ale vždy čekal, až se "domácí pán" nají a najedl se až pak. Poté se nenápadně, podél zdi odebral do mého pokoje a tam se nezvykle rozplácl pod tiskárnu, zadní nohy od sebe jako když se plíží voják, a tvářil se, že tam není. Zpod tiskárny vycházel jenom na záchodek nebo k jídlu.

   Trvalo několik týdnů, než se "unormálnil". Oba kocouři se spřátelili, ale určitý odstup tam zůstal. Kocour byl mladý, zvědavý a docela přátelský. Jenom neměl rád, když ho někdo zdvíhal ze země. Měl krásnou dlouhou srst, která se ale často zamuchlávala přesto, že jsem ho pravidelně denně česal. Když byl hodně zamuchlaný, začal být nervózní a chumáčky si vytrhával, takže jsem ho musel donést k veterináři, který ho musel uspat aby ho mohl ostříhat, protože jinak se s každým rval. Měl obrovskou sílu a velmi ostré drápy. Ale veterinář měl naštěstí v ordinaci peroxid a leukoplast, takže než se ostříhaný kocour probral, ošetřili jsme si (vzájemně) rány.

   Když se zakudlal další rok, vybavil se doktor i sestra koženými rukavicemi až po lokty - ale po chvíli zjistil, že mu nanejvýš může s jistým rizikem píchnout narkózu. Na víc jsme neměli. Ale ostříhali ho krásně, vypadal jako malý lev.

    Měl jsem strach, že bude po ostříhání mít nějaké komplexy, ale neměl, naopak se velmi rozveselil. Asi ho ten kožich taky pěkně otravoval. Od té doby jsem ho začal na začátku podzimu a na jaře vyčesávat daleko drastičtěji, možná trochu trpěl, ale nakonec si zvykl a poslední roky už na stůl vyskakoval sám a česání si nekompromisně vyžadoval. Po snídani, když se uklidilo nádobí už tam byl a čekal. 

   Mezitím umřel ten druhý kocour, Béďa, krásně, klidně ve spánku. Abbey ho pak  hledal po bytě a hlavně vždy čekal u dveří, když jsme žena nebo já přišli zvenku, snad v domnění, že Béďa přijde s námi. Chtělo to sehnat mu kamaráda.

   Když jsem našel na netu kotě mainského mývalího, (říká se mu laskavý obr), byl jsem se podívat, jak vypadají rodiče. Táta byl impozantní postava, když jsem seděl u kávy a on se přišel podívat, co je to za návštěva, tak když se opřel o stůl, byl stejně velký jako já.  Matinka taky nebyla žádná trpaslice. Čekali jsme, že bude, jako oba naši majňáci opravdu, ale opravdu velký.

   Dostal jsem kotě, které se ke mně nejvíc hrnulo a jel domů. Nebyl v chovné knize, tak jsem mu dali jméno Pišta - Štěpán. Posléze jsme ho volali zkomoleně jako Pinďa nebo Punťa - a slyšel na ně taky. Proč? Protože nevyrostl ani do velikosti průměrného majňáka. A navíc, jak ho přešlo "objevitelské období" začal být opatrný, až nakonec se z něj stal kocour - posera. Když někdo zazvoní u dveří, už se metelí schovat do skříně nebo pod televizor. Pokud zapnu vysavač, odstěhuje se na druhý konec bytu a snaží se někam zastrčit hlavu. Když byl ještě malé hravé  kotě, chtěl se vždy schovat u Abbeyho, zřejmě v domnění, že je to jeho maminka, což Abík, jakožto kocour, nesl s jistou nelibostí.

   Vztahy v naší domácnosti se časem ustálily, Pinďa zvečera spával u mé ženy v nohách, když žena usnula se přesunul na své křeslo. Abík si přišel ke mě lehnout, když jsem vlezl do postele, lehl si mezi mě a stěnu a začal příst. Tomu zvuku nelze dlouho odolat a tak jsem se začal brzy  propadat do spánku. Když jsem usínal, cítil jsem, jak veleopatrně vstává a za mou hlavou odchází na své křeslo. Fungoval jako uspávač, což Pinďa v podstatě taky. Do rána spali každý na svém křesle a když žena vstala, šli do kuchyně na snídani. 

   Nějak v době Covidu jsem chytl jakousi virózu - Covid to asi nebyl. Dostal jsem ale horečku a čtyři dny jsem jen spal, občas se napil nebo si zašel ulevit a zase spal. Špatně snáším horečku. Kdykoliv jsem se probudil, vedle hlavy mi vždycky ležel jeden z kocourů, nikdy jsem nebyl sám. Střídali se u mě jakoby podle nějakého rozpisu. Čtvrtý den viróza náhle odešla, stejně jako když přišla. Dostal jsem hlad, vstal - a bylo po nemoci. Kocouři zrušili rozpis a vše začalo jít obvyklým způsobem.  Snad to stačí k pochopení, jak kamarádské máme s kocoury vztahy.

   Abbey před deseti dny začalo být nedobře, přestal žrát, zvracel a v noci začal spávat se mnou. Tlapky vždycky nacpal pod  pod mé tělo, zavrněl a spal až do rána. Jako by hledal u mě ochranu. 

   Nezdálo se mi to, tak jsem ho vzal k veterináři. Dali mu infuze, léky a nechali si ho tam. I když byl už zesláblý, bojoval jako lev, když si ho tam dávali do klece. Udělali všechny možné i nemožné testy, každý za pěkných pár tisíc a přišli na to, že má pankreatitidu. Nedá se to léčit, jen jistou dobu udržovat. Pak ještě kardiologické vyšetření a CT - a kocour slábnul a slábnul. Nakonec mu přestaly sloužit zadní nohy. Když jsem se tam byl po týdnu podívat (mezitím dostával každý den dvě infuze s léky a nechtěl jsem ho stresovat cpaním do transportky) tak na vyšetřovacím stole ležel jen stín bývalého kocoura. Měl problém i jen zvednout hlavu. Vrčel, když jsem mu ji podpíral, dokud mě nepoznal. Pak tichounce zapředl. Jako že jsem u něj. 

   Když ho uspávali na věky, hladil jsem ho po hlavě, on se mi díval do očí, jak to kocouři dělají, pak dvakrát zavrněl a usnul. Díval se už ne na mě, ale skrze mě, někam, kam já neviděl. 

A právě tam se myslím potkám se všemi svými kocoury. Budou tam všichni, mladí, zdraví s veselýma očima a lesklou srstí. Lidi tam nebudou. 

Myslím, že jsem udělal to nejlepší, co jsem pro kamaráda mohl udělat. 

Ale je mi smutno. 

Moc smutno.