Pár "předválečných" úvah Schumacherových

Texty z dob, kdy ještě bývala i jiná témata než Ukrajina

Návrh na autorskoprávní ochranu pokrmů v rámci jednotného evropského práva.

   Veškeré pokrmy je nutno přesně definovat a implementovat do národních legislativ. Nejen pizzu, o jejímž složení se na evropské úrovni aktuálně vede diskuse, ale například svíčkovou na smetaně. Tak se smí nazývat jen pokrm připravený podle jediné schválené receptury. Jeho etalon budiž deponovaný v příslušném evropském centru. Vše co se odlišuje, smí být označeno nanejvýš například jako “pokrm ala svíčková na smetaně”. K zajištění dodržení budiž zřízen příslušný úřad s certifikovanými degustátory, kteří budou vykonávat kontrolu. Kromě toho budiž zřízen OSK (Ochranný svaz kulinářský) pobírající autorské poplatky z potravin a pokrmů. Kulinářské dílo působí na smysly stejně jako například hudební dílo. Není důvodem proč by i ono nemělo být chráněno. Protože v případě užití díla pro soukromou potřebu, například doma v kuchyni, by prakticky nebylo zpoplatnitelné, budiž vybírány příslušné poplatky (po příkladu například datových nosičů) ze základních potravin. Kromě osoby poskytující veřejné stravovací služby (obdobně jako osoby poskytující ubytovací služby) budou platit poplatek například z každé nainstalované trouby a z jakéhokoli jiného podobného zařízení sloužícího k přípravě pokrmů* (po příkladu poplatků z rozhlasového či televizního přijímače) i jejich uschování (ledničky, mrazničky). Fyzická osoba užívající takové zařízení pro vlastní potřebu by platila za domácnost. Případně i bez ohledu na to, zda takové zařízení vlastní a provozuje, postačující budiž, že je smluvním odběratelem elektřiny nebo plynu. V ostatních případech by postačuje každoroční čestné prohlášení, že takové zařízení nevlastní a neprovozuje. Dodržování budiž kontrolováno. Ochrana AKD (autorského kulinářského díla) budiž implementována do předpisů civilního, správního i trestního práva. Vybrané poplatky budiž podle podobného klíče který užívá například OSA, rozdělovány registrovaným autorům. Poplatky budiž vybírány ze všech pokrmů, protože OSK ze zákona zastupuje i neregistrované autory a kulinářské interprety.

* remosky, zavařovací hrnce, mixéry, lžíce, měchačky, naběračky a podobně.

Daně

   Chlap s pilou nepotřebuje berňák aby se uživil. Obráceně to nefunguje. Berňák se bez chlapa s pilou neuživí, protože nemá kde brát. Čili existenčním základem berňáku je chlap s pilou, ne obráceně. Samozřejmě že chápu, že chlap s pilou se musí sdružit s jinými chlapy s pilami a z výdělku si například platit biřice aby hlídali jejich domovy a tak podobně. To mohou být účelně vynaložené náklady. Jenže nejsou v případě, že biřici například dělají pořádek kdesi na konci světa místo doma, kde nechávají řádit zločince, že jen kdosi kdesi je vydržován aby chlapům s pilami určoval jak moc smějí při práci prdět, čím mají svítit, jak brousit pily a spoustu podobného včetně toho, že mají strpět řádění těch zločinců, protože jinak by to bylo proti čemusi. To samozřejmě chlapy s pilami hrozně moc nasírá a proto se snaží přispívat ze svého výdělku co možná nejméně a vůbec zařídit si to jak jen mohou aby byli co nejméně obírání a obtěžováni.

  Existence biřice je ekonomicky opodstatněná jen v případě, že například deset dřevorubců s jedním biřicem, který za ně obstarává jiné důležité záležitosti, má vyšší výkon než týž počet dřevorubců, kteří bez biřice musejí část svého času a úsilí věnovat na jinou činnost než na svoji práci. Biřici byli zpočátku užiteční. Jenže jak se tomu či onomu jevilo výhodnější být biřicem než dřevorubcem, relativní množství biřiců (zdůvodnění se vždycky najde) začalo narůstat. Nakonec to došlo k tomu, že biřici se nejen stali parazity, ale dokonce začali dřevorubcům organizovat jejich práci, nařizovat kde mají rubat, kdy mají rubat, jak mají rubat, čím mají rubat, jak a čím brousit pily a sekery, jak moc při rubání smějí prdět a podobně. V tom je ten problém. Je příliš mnoho biřiců na příliš málo dřevorubců. Tak mnozí staří biřici i někteří dřevorubci říkají svým mladým “Budeš-li se dobře učit a poslouchat, bude z tebe biřic.” A bude to pokračovat potud pokud bude výhodnější být biřicem než dřevorubcem.

Se společnou měnou, Eurem je to asi takhle:

Představme si, že se nacházíme v době před několika sty lety jako České království.

   V rámci evropské integrace je nám předloženo jako žádoucí a tak i podporováno některými zevnitř, abychom se vzdali vlastní měny, například Českého groše, řekněme na rozdíl od dnešní Koruny, že poctivého z čistého stříbra. Výměnou je nám nabídnuta společná měna Bruselská marka. Čím dál tím lehčí a obsahující více mědi než stříbra. Nesetkalo by se to se zásadním nesouhlasem či dokonce s odporem? Jistěže setkalo. Každý by si ťukal na čelo nad takovým nápadem. Proč ne dnes? Vysvětlení je prosté. Koruna není až tak poctivá, jak by měla, je také zlehčována a šizena. A hlavně ono zlehčování a šizení není na těch barevných papírcích, kovových kotoučcích a souborech nul a jedniček není viditelné. Kdežto u plnohodnotné měny by ono šizení bylo snadno pozorovatelné. Že už dávno ne stříbrné, ale tenké a orezlé. Ba už ani to ne. Je to o tom co je a co není vidět….

Suverén na trhu a jeho rozhodování.

   V hodnocení “užitečnosti” statků (kvalifikovaně a lépe někým jiným než úředníkem) na trhu bych byl opatrný, protože posouzení jejich užitečnosti je v souladu s “human action” vyhrazeno tomu kdo o tom rozhoduje. Bez ohledu na to, že pravděpodobně není totožný s tím, kdo by rozhodoval v podmínkách svobodného trhu. Reálná lidská společnost se neskládá ze samých suverénů, rovnoprávných účastníků jednotného trhu řídícího se univerzálními pravidly pro všechny. Bez ohledu na náš názor, že by to mělo být jinak. Ostatně, i onen “netržně” rozhodující úředník je výsledkem nějaké “human action” fungující v rámci širšího trhu s rozličnými komoditami, které nutně nemusí být povahy kalhot, klobouků či pytlů ovsa. To neznamená, že by ekonomické postuláty nefungovaly. Naopak. Jenže fungují v reálném světě, s důsledky tomu odpovídajícími. Ne v podmínkách experimentální například liberální tak jako třeba u někoho jiného komunistické laboratoře. V laboratoři pracující s ideálním materiálem definovaných vlastností je to všechno jasné. Nejde o spor ekonomický, ale politický. Suverénní subjekty trhu se rozhodují podle principů o kterých mluvíš. Jenže podstata toho problému je, že ne každý člověk je současně suverénním subjektem trhu. Kromě toho neexistuje univerzální trh pro všechny subjekty, ale skládá se z mnoha různě diferencovaných trhů, které se navzájem ovlivňují. Na nějakém trhu se pohybuje zaměstnanec, na jiném zaměstnavatel. Na “svém” trhu zaměstnanec vystupuje jako suverén, kdežto na trhu svého zaměstnavatele nikoli. Na tom zaměstnavatel rozhoduje za něj. Jeho rozhodnutí má vliv na trh zaměstnance.    

   Tak i úředník, který rozhoduje, je ve stejném postavení suveréna, rozhoduje podle nějakých kriterií, zájmů, s důsledky takovými či onakými. Nejde o to, že ten či onen rozhoduje v důsledku “lépe” nebo “hůře”, i když třeba připustíme, že úředník hůře. Prostě rozhoduje, je to jeho “human action” zahrnující složitý komplex různorodých zájmů, samozřejmě s prvořadým aby rozhodoval, tak aby zůstal úředníkem. Nebo jiný je třeba biřicem, který náležitě řve, protože po biřicích, kteří náležitě neřvou, je malá poptávka. To, že by rozhodovat neměl, že úředník by neměl být oním rozhodujícím suverénem, není záležitostí ekonomickou, ale politickou. Ostatně pro velké firmy je typická vnitřní narůstající byrokracie a “úřednické” rozhodování. Jejich struktura a fungování se podobají státní. Se všemi důsledky. Dostávám se k tomu, k čemu je ekonomie jako věda. Ne jen vysvětlující proč došlo k tomuhle či tamtomu. To je sice zajímavé, ale nepříliš užitečné. Jako každá věda zpracovává empirické poznatky do univerzálně platných tezí, jejichž aplikace je užitečná směrem do budoucna, je způsobilá dávat konkrétní odpovědi na konkrétní otázky. Nejen jestliže stoupne cena tohohle, jak to ovlivní cenu támhletoho, nejen v jednoduchých zbožně tržních vztazích kolik hrnců medu za kabát, ale umožní předpovědět chování celého systému, jak změna těhle parametrů změní támhlety parametry. Například dá vstupní údaje pro včasné rozhodování třeba jestli vyrábět plyšové medvídky nebo tanky. Jenže co objednat, rozhodne nějaký úředník. Podle svého nejlepšího svědomí a svých nejlepších znalostí. Nebo podle toho, jestli mu víc zaplatí výrobce tanků nebo výrobce plyšových medvídků. V každém případě to nepochybně bude jeho “human action”, s ohledem na jeho rizika a s nimi spojené transakční náklady. To vše je základem pro tezi, že uvedené vztahy fungují jen na trhu tvořeném suverény a mezi suverény, a že vztahy na jedné úrovni trhu mezi jeho suverény mohou být externalitou k jinému trhu s jeho suverény. Tím se dostáváme ke klíčové tezi, že nutnou podmínkou fungování trhu s jeho všemi atributy je existence suveréna.

Kdyby Británie nezavedla válečné hospodářství (k Ekonomickým nepravidelníkům)

   je zásadní otázka jak by obstála. Jsem zvědavý jak by v další světové válce dopadlo carské Rusko kdyby pokračovalo bez bolševické revoluce, (problém je v tom, že to čím bylo nahrazeno, bylo mimořádným stavem mimo dlouhodobou rovnováhu), i když beru v úvahu, že tamní události předznamenaly zdejší, že tyto jevy nelze uměle izolovat a připouštím, že ty druho-válečné hrůzy by nebyly. Jenže nevím co by bylo. A z jiných příkladů – nebyl by třeba program Apollo. Ten byl také státní. A mnoho jiného. Otázka je, jestli to bylo nutné tak rychle. Vidíme, že i toto úspěšně přebírá soukromý sektor. Řekněme, že tehdy se to jevilo jako strategicky důležité.

   Fór je v tom, že příroda skrze univerzální míru entropie nerada extrémy a vždy směřuje k rovnovážnému stavu. Tak i v lidské společnosti. Ani kdyby se kdo rozkrájel, lidská společnost nebude fungovat podle akademického libertariánství ani jako podle teorie komunismu. Postřehy a kritika od těch či oněch ve vztahu ke konkrétním poměrům může být jakkoli trefná, ale nelze, jak se neustále přesvědčujeme, na tom konstruovat lidskou společnost. Potíž ekonomie, jestliže se pouští dále od svého popisného a i spekulativního hájenství (třebaže Smith byl pozorný empirik) a nechá se chytit do tenat ideologie a stává se “istickou”, spočívá v umělé izolovanosti od přírodních věd, pokud právě nepotřebuje nějaký nástroj či aparát především z matematiky a logiky (nepochybuji, že třeba Václav Klaus zná Hayekovo dílo téměř nazpaměť, leč jeho přírodovědné vědomosti jsou tragické) a co je příznačné, věd spekulativních. V té spekulativnosti si hoví a co mimo je, považuje za nečisté. A zuby nehty se brání jít dál za ono “že” k onomu “proč”. Nepopírám, že brilantně vysvětluje ono “že”. Například, že voda teče. Ano teče. Jenže tím to nekončí. Proč teče? Odpověď typu “protože Human action” je naprosto nedostačující. Protože nevysvětluje, ale jen konstatuje. Jenžto praxe je strom zelený, tak nikdy a nikde to nefungovalo bezezbytku podle těch či oněch spekulativních ideálů, ale oscilovalo někde na pomyslné pravolevé ose. To co zprostředkováváš, to jsou nutné základy. Otevření očí. Stejný pocit jako když poprvé čtete Bohatství národů. Jenže je třeba jít dál. Proč „Human action“ takhle a ne onak a kterak to souvisí, a tvrdím, že souvisí, s obecnými principy fungování světa. Od “superstrun” (pokud existují) a kvantové mechaniky přes chování primitivních jednobuněčných organismů až k oné „Human action“. Smith, Bastiat, Mises, Hayek a další, to jsou základy, (no i ten Keynes a Marx se snažili, i ten druhý by si zasloužil víc věcné kritiky místo předestírání toho jak moc byl nemožný jako člověk). Nestačí opakovat mantry, je třeba jít dál za hranice selského rozumu.

Napsal (kdysi) Schumacher, 5. března 2022 vyvěsil StK