O jedné vánoční fotografii

   Když jsem se před několika dny prohraboval ve svých fotkách, kde jsem chtěl najít vhodnou pro vánoční přání, narazil jsem na jednu, která vůbec vánočně nevypadá. Je tam kluk za oknem, který na mě nejistě mává. Je pořízená v létě, před bouřkou což není na fotce patrné, v dělnické kolonii kousek za náměstím ve Vítkovicích. Kolonie zvaná Štítová je postavená z dvakrát pálených cihel kdysi v letech 1883–1885. tehdejším ředitelem Vítkovických železáren pro železárenské dělníky.

  Ředitel železáren Paul Kupelweiser byl inspirován moderními filozofickými trendy uznávajícími právo na jistou spokojenost dělnických vrstev. Jeho úkolem bylo úspěšně vyvést podnik z krize. Nebylo to snadné, ale dokázal nejen zmodernizovat stávající provozy, ale budovat i nové, nacházel nové trhy a budoval i svoji vizi moderního průmyslového města s domy pro zaměstnance, školami, jeslemi, nemocnicí a také kostelem a vítkovickou radnicí. Proto stojí dnes ve Vítkovicích unikátní dělnická kolonie.

   Dnes už tam dělnici nebydlí, většinou tam bydlí důchodci a hlavně Cikáni. Je to sice chráněná památka a velké přestavby tam nenajdete, ale obyvatelé si tu necelou stovku domů vždy upravili aspoň trochu podle svého. Mezi domky jsou kousky zahrádek, dvorků a tam se žije jako na vesnici, Suší se tam prádlo, chovají králíci. Je to skanzen, který ale žije svým přirozeným životem. Před vchody domků si jejich obyvatelé, když je hezké počasí, vytáhnou stoly a židle, popíjejí pivo a hrají karty nebo na kytary. Atmosféra ve městě nevídaná, přesto velmi pohodová, když jsem tam tak chodil s foťákem a obdivoval architekturu. Pro tehdejší dělníky, kteří se rekrutovali z okolních vesnic to muselo být takřka bydlení snů. Obchody a tržiště hned o ulici dál. A do fabriky to měli jen pár minut pěšky - ostatně jak jinak. Dneska je to pět minut na tramvaj.

    Musím se přiznat, že jsem dětství strávil v jiné kolonii, havířské, v Orlové - Kopaninách. Takže od té doby jsem poznamenán způsobem, jakým by měly vypadat mezilidské vztahy, proto mi atmosféra ve Štítové kolonii připadala známá, domácká. Tam i tam nikdo neměl velký majetek, pokud nějaký získal, tak se odstěhoval "do města". Co taky ve čtyřdomku bez vytápění, s jediným kohoutkem v předsíni a záchodkem na dvorku. Kurník a prádelna postavená zvlášť to nezachránila, ba ani ta zahrádka před vchodem. A vodovodní kohoutek v baráku, to už byla vymoženost - kdysi tam byl co padesát metrů jenom venkovní vodovod na ulici. Voda se holt na všechno nosila v kýblech. Na vaření, na praní, na koupání i na zalévání zahrádky. V zimě se ten vodovodní kohout s výtokem musel obalovat slámou, aby voda nezamrzla. Pravěk.

   Schylovalo se tehdy k pořádné bouřce. Fotil jsem architekturu, ale i lidi na ulici, kteří do toho prostředí perfektně zapadali. Mladé, staré, děcka... Když jsem v tom dusnu dostal chuť na něco mraženého, a zeptal jsem se osazenstva jednoho stolu na ulici (čtyři Cikáni neurčitého věku a jeden starý gadžo) mi ochotně poradili, kde najdu blízký obchůdek s požadovanou laskominou. Majitel a prodavačka taky byli Cikáni. 

   S roztékajícím nanukem jsem se vydal zpátky do kolonie. Chtěl jsem najít záběr, kde by byla ta kolonie a fabrika spolu. A tak jsem došel až na konec ulice, která končila plotem železáren. A v posledním domě vpravo, který se kolem poledne zdál být pustý jsem za oknem uviděl kluka. Jak jsem hledal záběr, aby tam nic zbytečného nebylo, tak si mě kluk všiml. Napřed mě jen smutně pozoroval, možná byl nemocný nebo ještě nebyl ve školním věku - děcka se v té raně odpolední době teprve vracely ze školy, ale potom na mě nesměle zamával. V ten moment jsem stiskl spoušť. Zamával jsem mu zpátky, kluk se pousmál a zmizel kdesi v domě. Mračilo se už velmi, i hrom se občas ozval tak jsem to vzal kalupem na tramvaj. Jen co tramvaj dojela k domu, začaly řídce padat obrovské kapky deště, které, když jsem zmizel pod střechou, vytvořily parádní průtrž mračen.

   A včera jsem na ten snímek narazil. I na jiné snímky odtamtud, ale tenhle, s klukem za oknem, který přes sklo pozoruje dědka, nesmyslně pobíhajícího po ulici, se mi zdál k přání šťastných Vánoc tak nějak nejvhodnější. Je v něm totiž naděje.

Pokoj lidem dobré vůle!