Orloj

K napsání tohoto textíku mě vyprovokovala vzpomínka P.M. o tom, jak se mění režimy. Jako apoštolové v orloji na Staroměstském náměstí.

...Aero Karle, rozdil mezi 1968 a 1989 je dost velky. Konec sedesatych byl neuveritelny po teroru padesatych. Kdyz jsme si mysleli (mne bylo 27), ze pred nama je docela normalni zivot (nemeli jsme srovnani), pres noc bylo vsecko pryc...

Právě...

   Kdo si prožil dvě desiluze už je takový - okoralý. Měl jsem to podobně jako P.M. Viděl jsem, jak "páchají sebekritiku" lidi, o kterých jsem si myslel, že je znám. Dokonce to někteří stačili udělat čtyřikrát. 1968, 70, 89, a dneska. Podařilo se mi zůstat víceméně nepružný - byl jsem odbojník - ale potřebovali mě na práci a tak mě při normalizaci buď zfalšovali nebo na mě "zapomněli". 

   To mi nebránilo v šíleném nápadu zkusit vstoupit  do strany s mladickým ideálem, že to přece nemohou tak nechat, vždyť jsou to normální, slušní lidi.  Stačí je přece jenom upozornit... Jaký jsem to byl naivní blb!

  Tenkrát si mě vzala stranou naše personalistka Marcela, zavřela se se mnou v kanceláři, vyvěsila telefony a za půl hodiny mi vysvětlila, jaký jsem to debil. (Její muž byl přitom velké zvíře krajského formátu!) Do smrti ji budu vděčný za tu studenou sprchu.

   Takže když se situace opakovala v opačném gardu v roce 1990 už jsem se tak moc nedivil. A byl jsem natolik drzý, že jsem se některým bývalým soudruhům smál do ksichtu. Dalších dvacet let mě raději obcházeli a mluvili nanejvýš o počasí. Ale nikdy jsem těch informací nepoužil. 

   Když vidím nástup neokomunistů  pod různými prapory (zelení, duhoví, modří, různí) a jak se jim poddávají lidé "v postavení", sice mě to s prominutím "irituje", ale zas tak moc nepřekvapuje.

   Tak si říkám, už jsem toho viděl dost. Jestli náhodou už není čas umřít. Ale - když  vidím dnešní aktivisty bojující proti vyhynutí, za naši planetu zelenější, za pohlaví duhovější, za ženy ublíženější i za (Č)ernochy důležitější a koukám na bourání soch, zakazování knih a filmů - a rabování, tak je mi sice blujno, ale vím, že se to bude zase měnit. 

   A chtěl bych dožít změny a slyšet sebekritiku. Třeba mladého Železného nebo  televizní Nory (Fridrichové) a jiných, jak se "národu" omlouvají za to, že byli "pomýlení". 

Vzpomínáte ještě na ten Husákův novotvar?

   Možná že se mi to povede, dožít se. V roce 1983 jsem začal být neklidný, že se něco děje. Když Rusové sestřelili korejské letadlo nad Sachalinem. Ale usoudil jsem, že žiji v "reálném socialismu" a v něm i umřu. Že je to definitivní. Ale věci se začaly pomalu měnit, nastal převrat a - a vida, za třicet roků po něm to už vypadá na potřebu dalšího "převratu - návratu". 

   Ne k Rusku ani k nikomu jinému. Sami v sobě musíme najít klidné sebevědomí křesťansko-židovského Středoevropana, Slovana, Čecha, bělocha, heterosexuála, užitečného pracujícího člověka. 

   Místo Ruska nám tady poručníkuje EU a její přisluhovači. Německo ukazuje, jak je silné v kramflekách. Zpoza obzoru hrozí spíše Čína, USA je t. č. k spíš k politování. Momentálně jsme s pohledem na západní svět ve stejném stádiu, v jakém  jsme byli při "Kulturní revoluci" v Číně - některé věci raději nekomentujme, abychom to pak nemuseli odvolávat. 

   Tedy - ti moudřejší "journalisté". Ti ostatní si budou muset "natrhnout roucho a posypat si hlavu popelem".  Pak ovšem přezbrojí, změní názory i slovník, a pojedou dál, dokud si je nevezme ďas...  

(Chtěl jsem napsat čas, ale už to nechám tak.)  

A tak je to pořád. 

Pěknou neděli přeji!

====

Dodatek, tentokrát od Mildy:

   Občas si vytáhnu z mé knihovny knížku, kterou jsem koupil před desítkami let, rád jsem se toulal antikvariáty. Vždycky jsem načal, ale po hodině - dvou jsem musel zase něco jiného, tak jsem tu knížku odložil, brzo přibyla zase jiná a tak mám vše jenom nakousnuté, ale ne strávené.

   Tento týden jsem náhodou vytáhl knížku od Oswalda Spenglera, "Roky rozhodování". Tento pán zemřel ještě před druhou světovou válkou, takže mnohé nemohl vědět. Sympatizoval, jako tehdy mnozí konzervativci, s autoritářskými tendencemi, i když Hitler a jeho parta mu připadali už tehdy velmi primitivní. Horoval tedy pro tehdy ještě raného Mussoliniho, což dnes také odmítáme.

   Přesto je zajímavé, přečíst si, proč hledal takové, později profláklé alternativy. Pomůže to porozumět tehdejšímu duchu - hledali odpověď na tehdejší tendence k "republikám rad". Konzervativci byli zděšeni násilím, vyvlastňováním a komunistickou diktaturou. Nedošlo jim ještě, že i národovectví ve spojení se socialismem vede ke srovnatelným cílům, zejména omezování svobody občanů.

   Spengler píše, že všechny dosud známé kultury se ukázaly jako jenom přechodné jevy, dříve, nebo později zašly na nějakou chybu. Tvrdí, že i kultury se chovají jako organismus: ve vhodnou chvíli vzniknou, narodí se, prodělávají období rozkvětu, poté období stagnace a končí demencí a neschopností.

   To bylo ovšem v roce 1930 dost odvážné tvrzení, ale nemohu říci, že bych mu odporoval.

Jsme svědky poslední transformace Svaté Říše Římské, pokus, zaintegrovat do ní islám, nemůže skončit dobře. Stejně tak, i pekuniární situace se vyvíjí podle tradičního vzoru - peníze se tisknou bez ohledu na jejich krytí hodnotami, stejně jako každý středověký panovník uštipoval z groše nebo tolaru. Výsledkem jsou stále častější a hlubší krize, otázka je, zda se tímto způsobem může nějaká EU nebo USA na trvalo stabilizovat.

  Za hranicemi tradičního světa vykukují už různé totalitní systémy, poučily se z Hitlerových chyb, co nedobyly zbraněmi, mají dobýt dělohy muslimských žen nebo levná elektronika ze země, kde ještě před 50 lety stavěli vysoké pece na tavení oceli v každé vesnici.

   Náš starý systém už dochází k té poslední fázi - humanitu zaměňuje za debilitu a naprostou neschopnost jakékoliv nutné akce.

Zaslal Milda jako diskuzi, ale je to tak zajímavý text, že jsem ho dal jako dodatek. 

Dík.