Nesmrtelná teta

„Spousta lidí si žila nad poměry vzhledem ke svým příjmům, myslela si, že mít se dobře je základní lidské právo. A to není.“ To je věta epidemiologa Rostislava Maďara, kterou média a lidé hojně propírají. Nyní touto větou kdosi ozdobil fotografii pana Maďara, která zas a znovu koluje internetem. Důvodem jsou hodinky, které má epidemiolog na ruce. Má jít o luxusní model Breitling Navitimer v ceně přes 200 tisíc korun. Zase někdo káže vodu a pije víno?

   Když se u nás začal "rozvíjet raný kapitalismus" a objevili se první zbohatlíci (ve fialových sakách a bílých ponožkách, s kufříkovým mobilem v ruce),  začali mnozí spekulovat, jak dát najevo svou nadřazenost. Finanční nadřazenost myslím. A tak se začala objevovat "škola zbohatlých elegánů". Jaké musí mít hodinky, jaké jsou povolené boty, které auto sluší milionáři a které miliardáři, co je to skutečně dobrá adresa. Tedy téměř závazný návod jak má vypadat bohatý člověk. Které atributy musí mít a co nesmí udělat, aby byl jednoznačně identifikovatelný jako boháč. A opravdu, ta nejnižší vrstva boháčů se tím až bigotně řídila. Divil jsem se, že třeba podle značky hodinek nebyl jednoznačně stanoven "rozptyl mohovitosti" jejich nositele. Desetimilonář, stomilonář, půlmiliardář atd. V bulvárním tisku se to všechno porovnávalo, hodnotilo atd. Kde kdo má vilu, kde má letní sídlo, kam jezdí na dovolenou, jaké má auto, čím létá do zahraničí. Málokoho přitom napadlo zjišťovat, co daný člověk umí, co dělá, čím je přínosný pro ostatní, co udělal. U některých profesí je to otázka nabídky a poptávky - třeba profesionální sportovci: fotbalisté, golfisté, tenisté, nebo populární umělci: zpěváci, tanečníci, herci.  Těžko určit ceník takových osobností. Částky za jejich činnost nebo jen přestup z jednoho klubu do druhého jsou pro mě naprosto nepochopitelné - ale mě sport prováděný někým jiným prostě nebere.

    U umělců je to podobné, i když tam se částky myslím pohybují trochu níže. Prostě Michael Jackson dokázal vyprodat jakoukoliv haly nebo stadion a tak byl podle toho ceněn. Nebo na už poněkud přezrálou španělskou sopranistku* stál lístek od 5 800.- výše a divadlo bylo beznadějně vyprodáno.  Jméno a reklama dělaly divy i v době, kdy dát za lístek na operu 140.- Kč byla pro mnohé nepředstavitelná rozmařilost a do divadla tedy moc nechodili.

   Ti lidé jsou profesionálové a to co dělají, dělají za peníze. Živí se tím. Podle toho, kolik těch peněz dostanou poznají, kolik toho umějí, za kolik se mohou "prodat". A protože toho někteří umějí dost, dostávají i dost peněz. A to se v zemi "Nesmrtelné tety" neodpouští. Pokud je někdo úspěšný, hned někdo podotkne, že je to nechutně bohatý člověk a prý "káže chudobu". To ale to přece není pravda! Ano, kromě talentu a píle je třeba mít i trochu štěstí, být ve správný okamžik na správném místě nebo se znát se správnými lidmi. 

   Ovšem úspěch v profesi nebo v životě vůbec  nepatří mezi "základní lidská práva. Úspěch si musí každý vybojovat, odpracovat. Pokud si koupí hodinky za 200 000.- je to jeho věc - asi má rád krásné, dokonalé věci. Nakonec - co by tak asi měl udělat se svými penězi? Propít už od nějaké čásky nejdou - játra to nevydrží. Rozdat je? A komu? Všem? A co s těmi, na kterém se nedostane? 

   Vychází mi, že závist nemá racionální podstatu a je to dost primitivní pocit. Proto mě tak nadzdvihl komentář u fotky epidemiologa MUDr. Rastislava Maďara a proto jsem sepsal tuhle malou filipiku proti závisti. 

Jako čtení k nedělní ranní kávě. 

===============================================

*/ Paní Montserrat se ukázala být příjemnou starší paní, která se vůbec nechovala jako hvězda. V propozicích například bylo, že v celém divadle se nesmí kouřit. Protože paní Montserrat byla dáma sošné až monolitické postavy, udělali ji "šatnu" ze španělských stěn na chodbě hned vedle jeviště aby nemusela mezi výstupy chodit daleko. Tu sdílela se svým dirigentem. A odtamtud se začal už během zkoušky linout hodně silný tabákový kouř. Pan dirigent si vypaloval zobák nějakým festovním, patrně španělským tabákem. A nic se nedělo. Seděla tam s ním a vesele si povídali.

   Nebo ve smlouvě bylo povoleno natáčení koncertu, ale jedině na mikrofony řady "Blue Line". Nikde v Ostravě ani v širokém okolí zrovna tyhle mikrofony nikdo neměl. Tak se šlo za paní Montserrat s dotazem, zda povolí natáčeními na jiné, stejně kvalitní mikrofony. Prohlásila, že je jí jedno, jaké mikrofony použijeme, jenom to musíme natočit dobře. Že je to naše vizitka.

To je moje obecná zkušenost se slavnými, kteří opravdu něco umí, něco znamenají. Klidná práce s člověkem, který to o sobě ví.  Bohužel to platí i naopak.