O jednom koncertu a věcech souvisejících

„Ti kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali.“ 

(George Santayana)

   To, co nám v moderním světě dneska velmi chybí je úcta k předkům, k historii. Přitom nebýt těch předků, nebyli bychom tady ani my. Jsme jejich děti, vnuci, pravnuci. Pohrdáme historií, bezostyšně ničíme její památníky, nedbáme na její odkazy. Bouráme sochy, pálíme knihy jenom proto, že nevyhovují dnešnímu vkusu, dnešnímu chápání světa. dnešní módě. A třeba taky momentální politické situaci. Tím, že zbouráme nějakou sochu potentáta, který už není u  moci nijak neovlivníme to, co se stalo.

Kryštof Kolumbus, objevitel Ameriky

 Zbouráním sochy dávného amerického presidenta George Washingtona nebo generála z doby války Severu proti jihu se na tom, co se odehrálo odehrálo nezmění ani čárka. Nejvíc jsem se znechutil, když v aktivisté na nějaké americké univerzitě přinutili její vedení, aby deinstalovalo sochu Kryštofa Kolumba. Černé studenty nějak uráželo, že Ameriku objevil běloch. Naprosto jim nedošlo, že nebýt Kolumba a objevení Ameriky by tady žádní černoši nebyli. Žili by si tu celkem spokojeně s občasnými kmenovými válkami severoameričtí Indiáni, prérie by byly plné bizonů  a černoši by si odbývali své kmenové války a surovosti v Africe. Leda by tehdejší Evropa z nějakého důvodu zvýšila dovoz černochů z Afriky protože do té doby byli spíše kuriozitou. 

Konec Kolumbovy sochy

   Odstraněním sochy generála Koněva nic nezmění na faktu, že Prahu osvobodila od hitlerovců sovětská armáda pod jeho velením. Rozstřílením Stalinovy sochy na Letné nijak nezměníme tohle temné období dějin jak našich, tak ruských: Gulagy, hladomory. 

   Odstraněním památníků osvobození na Ukrajině nebo v Pobaltí nic nezměníme na tom, že jejich osvobození od Hitlera zařídila armáda Sovětského svazu a zaplatila za to téměř deseti miliony padlých vojáků a dalšími patnácti miliony civilních životů. Ani Němci, kteří II. světovou válku vyvolali - a taky prohráli - neměli tolik mrtvých. 

Bulgakovův kocour

   Tohle si neuvědomují všelicí  "aktivisté", kteří se chtějí zapsat do povědomí lidu či do dějin nějakým "revolučním činem". Jsou to tupci, kteří se chtějí zavděčit nějakému módnímu trendu, Green Dealu, LGBT+, úředníkům z EU nebo dokonce USA v domnění, že si v budoucnosti polepší. Nejpřesněji bych je nazval neokomunistickými liberálními demokraty. Že to skoro nic neznamená? Na a co? Jejich "prebendy" budou dočasné a je docela možné, že žádné. Jen málo z nich bude mít z takových činů dlouhodobější prospěch a jen pár se jich ocitne v záři mediálních reflektorů. Do dějin  se dostanou nanejvýš jako "poznámka pod čarou". Třeba tenhle atak na Bulgakova, Rusa, který celý život žil a tvořil v Kyjevě. Kdo si po několika letech vzpomene na ty dvě ukrajinské "čističky"? 

   Ale o tom tenhle článeček není. Je o opačném jevu: O hrdosti a vlastenectví. Nebyl jsem v Rusku moc dlouho, ale díval jsem se kolem velmi pozorně - a sám, bez průvodce který by mi říkal na co se mám dívat a jak tomu mám rozumět. V Petrohradě jsou sochy z doby Carského Ruska nejen pečlivě opečovávané, ale i navštěvované, nejen turisty, ale i obyčejnými Rusy. Mědnyj vsadnik, Kateřina Veliká, ale i Aurora nebo ledoborec Krasin jsou na svých místech. Taktéž názvy ulic a náměstí se nemění. Komsomolská, Rudoarmějců, náměstí Ostrovského, Leninský prospekt i Prospekt veteránů. Nikdo nic nestrhává, nepřejmenovává. Jak to bylo nazváno, tak to je.

Dimitrij Dimitrijevič Šostakovič

   Před několika dny jsem v ruské (internetové) televizi narazil na zprávu, že se na nábřeží Něvy bude konat bude konat koncert Šostakovičovy 7. symfonie  - Leningradské na počest  osmdesátého výročí její premiéry, konané v obleženém Leningradu. Protože upoutávky byly ruským způsobem velkohubé, řekl jsem si, že se na kousek podívám. Jak to hrají a jaké k tomu budou říkat propagandistické fráze. Nespletl jsem se. Propaganda byla, hned na začátku i když tam o Ukrajině nepadlo ani jedno slovo. Jen pár frází o hrdinech Velké vlastenecké kteří udrželi Leningrad v ruských rukou. 

   Jenže pak začali hrát. Orchestr byl složený z velmi mladých hráčů, kteří nehráli vůbec špatně, ale přece jen byli svázání jakousi odpovědností, takže nehráli úplně uvolněně. Ale snaha nic nepokazit byla na jejich tvářích vidět zřetelně. Byla to pro ně zřejmě velká čest. 

Diváci seděli nehnutě a bylo vidět, že je hudba docela pohltila. Tváře mladé, staré, různé. Soustředěné i slzící. Mezi větami se netleskalo, ale recitovalo. To byla podle mě jediná vada - k Leningradské už není třeba dodávat žádná slova. Je v ní všechno.

   Ale k té hudbě se v televizi prolínaly záběry pamětníků. Vrásčité tváře, které jenom tím, jak vypadaly naprosto věrohodně rozprávěly, bez jediného slova, svůj příběh. Většinou snímané v prostorách, kde tehdy byli. V titulcích pod obrazem bylo jenom jméno, kolik měli roků v době blokády a co tehdy dělali. Na mě to působilo velmi, velmi silně.

  Zvuková nedotaženost (kolegové z Pítěru hrubě podcenili vliv okolí a pianissimové pasáže se topily v okolním hluku) na celkovém dojmu toho koncertu už nemohly mnoho zkazit.

   Nebudu tady zbytečně psát, že závěrečný aplaus byl veliký - nic jiného se nedalo předpokládat. Že během finále oblohu křižovaly desítky silných světlometů ze Zaječího ostrova i nábřeží před Ermitáží.  Že se během  hudby zdvihl Дворцовый мост a proplouvaly tam slavnostně osvětlené lodě. A že do posledních taktů spustil velký slavnostní ohňostroj v rudé, modré a bílé barvě. To všechno jsem čekal. Ale nečekal jsem tu úctu k tomu všemu. Ke všem těm mrtvým, ke všem těm přeživším. K Šostakovičově dílu, které to všechno oslavuje. Tohle nelze nacvičit, nadirigovat. Všichni ti lidé to opravdu mysleli vážně, smrtelně vážně. 

   A tak jsem si zase ověřil, že Rusko nelze porazit ani vojenskou nebo hospodářskou silou, ani cizí ideologií. Oni totiž Rusové berou Rusko berou vážně. I ty pochody "Nesmrtelného pluku" kdy nesou portréty svých předků, zahynulých v bojích nejsou jen nějakou veřejnou demonstrací. Je to jakási bohoslužba. Není na tom nic legračního. Je to spíše úctyhodné. U nás by podobná akce skončila směšně nebo strkanicí s jinými lidmi, kterým by se to nelíbilo.

Vysloužilí námořníci
popíjejí pivo v přístavu

Nadutí Rusové

   Rusové, kteří přišli do Kotlinky před čtvrt stoletím tady poctivě pracují, ve svém oboru, který v Rusku vystudovali a uměli ho tak, že brzy zaujali důležitá místa v našem Ústavu. Koupili si tu dům (většinou na úvěr, ale pro Rusa je důležité, aby měl svůj vlastní dům), povili tu děti a poslali je českých škol, ale nechtějí se za žádnou cenu vzdát svého ruského pasu. To přece nejde, jsme Rusové!  Do války tam jezdili snad každý druhý rok za rodiči a ukázat svým dětem svoji vlast. To není póza, to je fakt, který vidím docela zblízka. Nakonec - byla to jedna kolegyně, výborná klavíristka, která mi tak dlouho povídala o krásách Sankt Peterbugu, až jsem se rozhodl prověřit ty její řeči na místě. 

   Letěl jsem tam s jistými obavami. Velkoměsto, plné turistů a lidiček, kteří se vás, "instraňce" pokusí podvést, opilci, nefungující služby atd. Bylo to jinak. Cítil jsem se tam bezpečněji a příjemněji než v Praze na dolním konci Václaváku. A na druhé hlavní město Ruska tam bylo levně. Tedy, pokud jste nechtěli jíst v prvotřídní restauraci na Něvském prospektu, ale stačil vám slušný bufet, "stalóvaja"  hned ve vedlejší ulici. Lidi vstřícní, příjemní. Mluvil jsem s nimi o ledasčem. I o Putinovi. Nejčastější hodnocení jeho politiky bylo, že je to "car Putin", despota - a že kdyby nebyl, Rusko už by bylo rozkradeno oligarchy, kterých je taky dost nebo ve válce s USA. A že obyčejný Rus má raději vládu pevné ruky než nepořádek. Jenom  o roku 1968 nemělo cenu začínat hovor. Mladí o tom nic nevěděli (ve škole se to neučí) a staří (jako já) raději odvedli hovor jinam. Nemají úplně čisté svědomí, nemají.

Tady začala bolševická revoluce

Nekulturní Rusové. 

   Táta byl specialista na kreslící stoly IBM řízené sálovým počítačem a jezdil je udržovat po celém SSSR. Měla je tam pochopitelně jenom armáda. Byl v SSSR vždy několik měsíců a přivezl bony a zážitky z cest. Jedním z nich bylo focení menšího pravoslavného chrám kdesi na okraji Moskvy, který sloužil jako sklad na volně sypané brambory. Stěny do výše několika metrů zakryty prkny a zasypány bramborami. Vyfotil si to k velké nelibosti ostrahy, ale film vytáhnout z aparátu ho nakonec nedonutili, ukecal je, že tam má jiné, památeční záběry.    

   Uplynulo hodně let a v ČTV odvysílali reportáž z rekonstrukce jednoho menšího pravoslavného chrámu v Moskvě. A já tam najednou uviděl ten chrám vyfocený, když byl zasypaný bramborami. Kromě slávy spojené se znovuvysvěcením byla v TV i krátká reportáž o rekonstrukci. Zjistil jsem, že ta prkna tam nebyla proto, aby brambory větraly, ale aby neponičily výzdobu, takže ji stačilo odborně restaurovat. 

Jsem prouský šváb?

    Nejsem rusofil. Mám rád ruskou hudbu, ruské knihy ruská výtvarná díla. Stejně jako kulturu německou, francouzskou, italskou. španělskou i americkou. Vidím (tam v Rusku) spoustu věcí, které se mi nelíbí a které jsou vzhledem k ruské povaze asi neodstranitelné. Třeba tendence velmoci obsazovat stále větší území. Což je stejná tendence jako v USA i Číny. 

   A nepřeji si, abychom zase zapadli do sféry ruského vlivu. Ruský model života není pro nás, pochybovače a smějící se bestie, vhodný. Spíše bychom se měli s medvědem domluvit na rozumné spolupráci. Jsem přesvědčen, že by to šlo, pokud bychom si do toho nenechali kecat. Ani Amerikou, ani Německem. Natož současnými českými politiky, kteří jsou t.č. v roli kolektivního užitečného idiota. Na rozdíl od Leninových "užitečných idiotů" o tom ale vědí a profitují z toho. Soukromě.

Racek, symbol volnosti