Narcisové

Tahle dáma nikdy netrpěla narcismem

Narcismus nebo také narcisismus charakterizuje člověka s přehnaným obdivem k sobě samému, často s arogantním vystupováním a nedostatkem pochopení pro druhé, které chápe jen jako nástroje pro vlastní cíle. 

Tolik Wiki

   Do této kategorie spadá opravdu hodně lidí, kteří spolu mají společnou jen tuhle hypertrofovanou vlastnost. Rozhodně politici, hodně herců a umělců vůbec, sportovců a vůbec veřejně vystupujících lidí. Dokonce si myslím, že tato vlastnost je k tomu přímo nutí. Ale jistou mírou narcisismu má v sobě skoro každý člověk, nebo ne zrovna k narcisismu, ale k exhibicionismu. Tuhle vlastnost  má každý člověk už od dítěte. Někdo v míře únosné, někdo ne. Prostě skoro každý se někdy rád předvádí. 

   Pokud někdo exhibuje třeba ve skoku vysokém, tak ho ostatní většinou obdivují. Pokud v pití piva tak ho obdivuje jen úzký okruh publika. Mladí mužové (i mladé ženy) exhibují naprosto přirozeně - chtějí upoutat pozornost opačného pohlaví nebo, v případě "pohlavní neukotvenosti", obecně svého okolí. Pokud tak upoutávají pozornost hlavně na sama sebe, je to už narcismus.

   Když  se tak zamyslíme, tak exhibuje každý, kdo si dělá selfie. Protože selfíčka si lidé dělají proto, že: 

zhubli, nechali si udělat nová silikonová prsa, pěkně se opálili, potkali se s nějakou známou osobností která byla ochotná se s nimi vyfotit, na dovolené se ocitli v exotickém nebo všeobecně známém místě, pořídili si nové auto, vilu, letadlo nebo potkali svoji lásku... Ale také pokud "zrušili" své nové auto, vyhořel jim byt nebo jim někdo viditelně dal "na budku". 

Kompozice snímku je vždy identická - v popředí ONI a za nimi TO. 

   Fotí se kdykoliv mají pocit, že by se svou osobou mohli před ostatními nějak pochlubit, stát se důležitějšími. Namlouvaji si, že je to z dokumentačních důvodů, ale když oni to hned vyvěšují na sociální sítě. A to je obvykle průšvih. Pokud se vyfotíte v Ugandě na  safari a zavěsíte to hned na síť, je to jasný signál pro případného bytaře, že vám byt může vybílit poměrně bez rizika. Pokud na Tik-Toku vyvěsíte svoji jízdu po dálnici i mimo ni rychlostí 240 km/hod. můžete očekávat, že vás někdo, kdo trasu absolvoval jen 200 km/hod. udá policii a zaplatíte přinejmenším pokutu. Pokud jste ovšem na frontě a natočíte se, jak střílíte zajatce, nepomůže vám tvrzení, že jste nikdy na nikoho nestřílel a na frontu vás prostě donutili jít - a už mažete na Sibiř do gulaku. Návrat nejistý. Ty mobily za to nemůžou. Ani ty sociální sítě. Může za to váš narcismus.

Trochu jako startovací rampa

   Nedávno jsem se nechal vyvézt (lanovkou!) až k horní nádrži přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně. Když jsem vyšplhal těch asi sto schodů až ke koruně hráze (posledních deset schodů jsem spíše než šel šplhal po zábradlí, nohy se jaly generálně stávkovat), došel jsem za šílených poryvů větrů až na druhý konec vypuštěného bazénu uviděl jsem skutečného sportovce. Vyjel ten kopeček 1360 metrů n.m. jako nic, měl patřičnou kombinézu a kolo evidentně za víc než 50 000.-. Tak opřel ten svůj samohyb o zábradlí že si ho vyfotí před tou velkou jámou v zemi - načež mu ho poryv větru shodil na zem. Nezaváhal, kolo opřel o vibrující zábradlí znova, zapřel ho vlastním tělem a několikrát se oselfíčkoval. Načež dal mobil (patrně značkový) zpátky do značkové taštičky a bez dalšího zbytečného rozhlížení se po krajině nasedl na své přibližovadlo a vydal se zpátky z kopce. Vypadalo to, že má tuto neděli v plánu vyšlapat  přinejmenším ještě Praděd a možná i Kralický Sněžník.

 

Fotograf ve vaně

 Tak toho mladého muže jsem si zařadil mezi narcisy. Uź ho vidím, jak natelefonu nebo spíš na síti ukazuje, jak snadno pokořil Dlouhé stráně. Možná si ani nevšiml, že tam není voda.

   Já to ale netušil a dost mě to překvapilo. Najednou to bylo o něčem jiném. Obrovská prázdná betonová vana. Trochu kosmický artefakt. Chvíli jsem tam fotil a pak jsem se šel "zřítit" na příhodný balvan na vyhlídku, protože nohy. Když jsem už šel zpátky, náhodou jsem potkal pána, který ty schody vyšel o berlích. Měl jsem  štěstí, byl to horník,  který tam za mlada lámal skály - tunely pro vodu. Zajímavě o tom povídal. 

Praděd je přece jen vyšší

  Když jsem se dostal k horní stanici lanovky, byl jsem zralý na nosítka. Jelikož tam žádní nosiči nebyli, sedl jsem na sedadlo lanovky a odjel dolů na oběd s kamarádem, který nahoru nechtěl. Bylo před polednem a začali tam nahoru lanovkou jezdit turisté. Já tam jel lanovkou sám, několik sedadel po mě jel ještě jeden starší pán s bicyklem a nikdo víc. Při takovém využití chápu, že jízdné je 450,- Kč. Ony ty dvě pizzy pod lanovkou stály taky tak nějak podobně...

   Ale zpátky k narcisům. V divadle jsou narcisové skoro všichni. Normální člověk přece nevyleze v trikotu a "prořezávaných" kalhotách na jeviště a nebude předstírat, že je princ dánský. Na to musí být člověk opravdu exhibicionista. Když je narcisem nebo snad jen exhibicionistou už přes čáru, zůstane v roli i poté, co odehrál svého Hamleta a v kavárně se nechává obdivovat od mladých i méně mladých divaček. Nemůže se toho pocitu nasytit.

   Na narcisy jsem za to víc než půlstoletí zvyklý. I na to, že se vzájemně pomlouvají. A že to nakonec tak nemyslí. Že si vytrvale hrají na "Mistra". Jenže vzhledem k tomu, že každý ví, že mám v divadle velmi nízké inventární číslo, tak při jednání se mnou to svoje ego vypne, ví že mu na hru hru nepřistoupím - a je to pak většinou velmi příjemný člověk.

Marie Rottrová na začátku 

   Kdysi u nás měla nahrát  píseň do jedné činohry ostravská "Lady soul", Marie Rottrová. Bylo to v době její velké slávy a popularity, dneska už u nás takové hvězdy snad ani nejsou. Nejdříve, s akademickým zpožděním přišel její manažer. Důležitý mladý člověk, který nás hned začal mistrovat, jak se máme k hvězdě chovat. 

   Neříkali jsme nic a čekali, až přijde. Když přišla, nastal pro manažera nepříjemný okamžik. Ode dveří se ozvalo "Ahoj, tak ty jsi teď tady?" Maruška si vzpomněla, že jsem ji před mnoha lety nahrával její první "demo", aby vůbec směla natáčet v rádiu. Vzala si noty, nechala si do sluchátek pustit podklad a něco si přitom broukala. Pak si řekla o červenou do studia a na první pokus to číslo naprosto perfektně  zazpívala. A bylo hotovo. Frekvence na dvě hodiny se zvládla za necelých dvacet minut. Potom jsme už jen tak žvanili, jak komu život šel. Její manažer se raději kamsi vypařil.

  On vůbec platí takový nepsaný zákon - čím víc toho daný kumštýř umí, tím je skromnější a příjemnější. A naopak. Jednou měli natáčet písničku do loutkového představení mladí, čerství absolventi konzervatoře. Měli ovšem pár problémů - neznalost textu, špatné frázování i intonaci. Opakovali jsme tu čísýlko už snad po desáté, když jeden  z nich vzal mikrofon a i se stojanem ho položil na podlahu, lehl s vedle něho a že bude zpívat takto. To už překročil mez mé trpělivosti, vlítl jsem do studia a s řevem (umím velmi nahlas řvát) všechny vyhnal. Frekvence skončila, aniž se cokoliv natočilo. Uklidil jsem mikrofony a zhasl.

   Druhý  den jsem byl pochopitelně pozván na kobereček. Když jsem řediteli vysvětlil, co se dělo ve studiu tak jenom řekl "Aha, rozumím". Za dva dni se loutkaři telefonicky ohlásili s tím, že už to umějí. Jestli by to mohli přijít natočit. Dal jsem si dva dni pauzu, ale protože už se blížila jejich premiéra, tak jsem jim frekvenci potvrdil. 

Už to uměli.

Vždy, když chci něco obecně popsat, sklouznu do svých vzpomínek. 

Ale koho to zajímá, že ano?