Saturace neboli plné nasycení

Daniel Sterzik - Vidlák

   Aby si člověk  dokázal udržet aspoň základní nadhled, musí sledovat více zdrojů zpráv. Jinak zapadne do jedné skupiny, "komnaty ozvěn" a začne číst nebo poslouchat jen to, co se mu líbí. To ostatní považuje podvědomě za nevhodné, nebezpečné myšlenky, které mu brání přemýšlet o tom, co má rád, čemu, jak se domnívá, rozumí. 

Zneklidňuje ho to.

   Jenže po čase, (někdo dřív a někdo později) zjistí, že v prostředí, kde je základní názor na okolní svět jednotný, začíná vnímat jednotlivé (souhlasné nebo i nesouhlasné) hlasy a uvědomí si, že každý z těch hlasů je předvídatelný, reakce na článek jsou vlastně zcela běžné a očekávané. Nebudu vyjmenovávat typy diskutérů, už jsem to udělal.

   Když si čtu diskuze pod některými články na jakémkoliv blogu a dělám to pár týdnů, mohl bych snad napsat takové reakce sám a od daného diskutéra by se moc nelišily. Diskuze je naplněna jediným jednotícím názorem, jen s malými odchylkami a specifiky toho nebo onoho diskutéra. Přesto že se občas dostanou do sporu (většinou nesmyslného, formulačního nebo založeného na osobní antipatii)  je celková atmosféra předvídatelná, stálá a neinspirativní. Kdokoliv se tomuto nepsanému habitu vzepře, je obvykle ostatními "vyštěkán" - někdy dokonce i autorem článku. Parta je to většinou velmi nedůtklivá.

   Jenže: tak jak se člověk přesytí oficiální propagandy v rádiu a snad i v TV (českou nesleduji), ukrajinské, ruské (i polské), tak může předpovídat, co se objeví v jiných médiích. Když si o něčem přečte v jednom z nich, nastane mu v informacích saturace. Plné nasycení jedním politickým směrem, jednou propagandou - ovšem z různých úhlů. 

  Měl jsem z počátku Vidlákovi (Daniel Sterzik) za zlé, že přeskakoval z jednoho tématu na druhé, nebo že navrhoval alternativní řešení jednoho a téhož problému. Posléze jsem pochopil. Obracel každý problém ze všech stran a zajímalo ho, co na to diskutéři. 

   No a tak člověk s podivem zjišťuje, že "dezoláti" jsou vlastně taky dost nudní. Téměř stejné názory, stejné argumenty, stejné jedovatosti, stejné vtípky. Ač sám jsem přesvědčený dezolát (ne někým, ale spoustou ověřených informací z různých zdrojů) mám těch názorů, i když jsou většinou v souladu s mými  "plně  kompatibilními  světonázory" plné zuby. 

   Ono ani tak moc nezáleži na tom, co se prosazuje, ale o to, jak vytrvale a intenzivně se to prosazuje. Ten "něčí" světonázor je pak všude a pořád - otravný jako reklama na dámské vložky. 

A pak platí: Čeho je moc, toho je příliš. 

   Účinek tohoto všeho ještě zesiluje smečka souhlasně, v akordu štěkajících ratlíků, kteří sice nemají žádnou moc nebo i jen vliv, ale dokonce ani nějakou vlastní myšlenku. Ten štěkot tak vytváří známou "komnatu ozvěn", kde není příjemné pobývat dlouho. O tom, že se časem stanete stejným ratlíkem jako ostatní ani nemluvě. V "komnatě ozvěn" se prostě hloupne.

   Když začnete takovému skupinovému přesvědčení (ideologii) nějak oponovat, máte dvě různé cesty jak to udělat. Buď si vymyslíte nepatrnou změnu / odchylku od obecné lokální ideologie nebo se začnete chovat jako "grammar" a bazírovat na pitomostech. V každém případě je to konání hodně iracionální. A tak je moudřejší tiše odejít - ale ubránit se jakýmkoliv poznámkám ke svému odchodu. Jinak vás začnou upozorňovat, že jste chtěl odejít a neodešel. (Osobní zkušenost.)

   Návrat do komnaty ozvěn možný je. Ale až za čas, až se obecná nálada trochu "rozsortýruje" nebo se vymění diskutéři, případně téma. S tématem je to někdy těžké - ať se probírá cokoliv, někteří diskutéři mají své vlastní téma, které naroubují na cokoliv. Třeba názor, že všechno řídí "světové židovstvo" nebo Deep State. Případně Putin. Prostě tuhle svoji myšlenku nikdy neopustí i kdyby se diskutovalo o existenci temné hmoty ve vesmíru - a dostanou ji do diskuze. Říká se tomu "jak o červené punčošce". Někdy je zajímavé pozorovat, jakými myšlenkovými veletoči se ke svému tématu dopracují, někdy to nudí.

   Oni ti dezoláti taky nejsou výlupky veškerých ctností. Někdy  (často) mám pocit, že se nikdy žádná revolta nepovede, protože se nedokáží mezi sebou dohodnout, jak by se to mělo dělat. A co hůř "mnoho slimáčků na jednu kapustičku" - spousta z nich má pocit, že jen oni znají správné řešení. Pokud se jim ostatní názorově nepodřídí, začnou proti nim  bojovat. Jdou do boje! Když se pak ohlédnou a zjistí, že za nimi už téměř nikdo nestojí, zahořknou a obviní z toho ostatní dezoláty. Proto se vlastně nic neděje. Čeká se na "vůdce", který dokáže dezoláty pevněji spojit. A ten přijde - nevíme kdy. Možná až bude hůř.

================================================

Jako obvykle poznámka (pod čarou):

 

Díval jsem se včera na YT. Byl tam žebrák, sedící na nějakém hadru před supermarketem, bral ze své misky milodary, které mu tam dávali  kolemjdoucí a sousto po soustu jimi krmil potulné psíky. Ti seděli způsobně jako ve škole a trpělivě čekali, až jim dá jejich "sousto".  

Buď to znamená, že "Dobrý člověk ještě žije!" nebo ten žebrák přišel na účinný model, jak zvýšit množství milodarů. Protože kolemjdoucí ze supermarketu mu do misky dávali nejen pečivo a jiné potraviny, ale i nějaké ty jeny na nebo juany, aby si vylepšili své svědomí nebo pocit vlastní dobrotivosti. Jenom ti pejsci asi neměli žádné boční myšlenky a trpělivě čekali, až na ně zase dojde řada.