Voják

   Válka je, když se zabíjejí lidé, kteří se navzájem neznají na rozkaz lidí, kteří se dobře znají, ale vzájemně se nezabíjejí. 

(Albert Einstein)

   Za posledních deset let jsem viděl možná stovky hodin záběrů z válek. Rusko-ukrajinské, izraelsko-palestinské i jiných. Píši jen o syrových záběrech z gopro kamer na přilbách vojáků nebo z pozorovacích dronů, případně amatérských záběrů z mobilních telefonů, většinou spíše jako selfie. Ne o zpracovaných záběrech "vojenkorů", kteří do informace hned dodávají svůj postoj, který se pochopitelně nesmí lišit od postoje státně oficiálního, jinak by přišli o místo.

   Přemýšlím o duši vojáka. Ti chlapi jsou totiž hodně divní. Připadají mi jako zdrogovaní nebo opilí. Nebo fandové na fotbale. Nenávist k nepříteli je zřejmá a přesvědčení o vlastním vítězství také. Ale když se jen trochu zamyslíte, je to asi v pořádku.  Jinak by to asi ani nešlo. Normální člověk přece nebude střílet po jiných lidech, házet na ně granáty, zahánět ho do minových polí. Jistě, nepřítel dělá totéž a tak se ta nenávist vybuduje docela rychle. 

   Když vidíte že jste jen tak tak unikli kulce nebo dělostřeleckému granátu nebo váš spolubojovník, se kterým jste ještě před chvíli pili čaj a povídali si o svých dětech a milenkách neměl to štěstí a utrhlo mu to nohu nebo ho to rovnou zabilo a v zákopu už je z něho jenom pár zkrvavených cárů masa a uniformy, těžko k nepříteli dokážete cítit něco jiného než nenávist. 

   Zvířeckou nenávist. A když dostanete zprávu z domova, že vaše matka nebo babička už sedí třetí týden ve sklepě, neodváží se ven a dojídá po studenu poslední konzervu, protože kolem ní prochází fronta a vrcholem odvahy jejího je nabrat venku trochu vody k napití. Možná vám oznámili, že vašeho dědu, který vás učil vyřezat píšťalku  minulý týden týden při pokusu donést vodu zastřelili a ještě leží před domem, nemohou ho ani pohřbít, protože kolem pořád krouží drony a  číhají na někoho, komu by na hlavu mohly hodit výbušninu. Protože operátoři dronů cítí k vám úplně stejnou nenávist, jakou cíttíte vy k nim. K celému národu, k celému státu, ke všem lidem, kteří stojí na druhé straně. Nebo nestojí na té vaši.

    Upálit, zabít, zmrzačit!

   Ta hesla, která se říkají do kamer při rozhovorech pro televizi, že musíte bránit svou vlast, své blízké a podobně jsou jen učesaná, tak se má mluvit  a každý rozhovor zakončit frází, třeba Победа будет за нами! Ale myslíte to jinak. Upálit, zabít, zmrzačit i s celou rodinou. A je úplně jedno, máte-li třeba za ženu Ukrajinku nebo v opačném případě Rusku. Ta se nepočítá ta je "naše". A otázka: Její rodiče se taky nepočítají? Nebo ti už nejsou "naši"? Pravda, její bratr se klidně může krčit o dva kilometry dál v podobném zákopu a když vás dostane do hledáčku, tak stiskne spoušť. 

   Nebo "dobíjení" raněných. Mezi pěchotou se to naštěstí moc nevidí, nepřítele je vhodné ošetřit a dopravit do našich línií. Ukážeme světu, jací jsme my humanisté. Ale když je zasažený obrněný transportér a zraněná posádka se se štěstím dostane ven, hned přiletí dron a začne na ně, i když už jsou vlastně vyřazení z boje, shazovat nálože. Někteří se snaží  předstírat smrt, a když se po chvíli pokusí někam schovat, jiný dron už čeká a postupně je likviduje. Každý úspěšný zásah je místnosti operátorů dronů přivítán jásotem: "Zas o jednoho míň!" Kdyby se v ten moment přenesli do hlavy toho, který se snaží utéct a někam se schovat, moc by se divili, jak málo nenávisti mu v hlavě zůstalo. Chce jenom přežít. 

   Ale i střílení "z milosti" jsem viděl. Zasažený nepojízdný tank, posádka se nějak dostala ven, ale jeden tankista má asi přeraženou nohu, nemůže chodit a tak  mu spolubojovník raději z bezprostřední blízkosti prostřelí hlavu. Co kdyby ho nepřítel zajal, že?

   Obě strany konfliktu většinou zásobují protivníka letáky, ve kterých jim doporučují, aby se vzdali, chtějí-li zůstat naživu. Je k tomu určená i rádiová frekvence, kde se dá s nepřítelem domluvit, jak to provést, aniž by byli zlikvidováni vlastními jako zrádci. Nejsou to pěkné záběry. Zjevně otřesení zajatci sedí na zemi, ruce slepené izolepou a pokorně odpovídají na otázky. Vypadá to, že než je posadili na tu zem dostali pořádně na budku. Je to pochopitelné, rozkaz je rozkaz,  ale emoce jsou emoce. Tohle asi nikdo nevyšetřuje. Pouta mají nasazena i později při oficiálním výslechu, už ne přímo na frontové linii. Jistě, mohli by se přece pokusit o útěk - i když je to nesmyslný počin. Ale spíše bývá spoutaný člověk tak nějak pokornější a ti, kteří jej zajali mají pro ten moment pocit vítězství.

   Pro ten moment. Protože když dojde k výměně zajatců, někteří z nich, když se dostanou ke svým si vezmou krátkou dovolenou a opět jdou na frontu na "Охотy на русских!" V opačném gardu je to stejné. Kolik zajatců ať dobrovolných, zběhů, nebo těch, kteří se vzdali až před samopalem,  namířeným přímo do očí, se dostalo do zajetí podle vojenských zvyklostí se asi už nikdy nedozvíme. Mrtví nemluví.

   O čem dumám? Až tohle všechno jednou skončí, protože všechno co začalo musí také jednou skončit, za jak dlouho se jeden národ tomu druhému dokáže podívat do očí jako rovný rovnému.

   Snad jsem vám nezkazil nedělní podvečer. Ale až budete fandit některé ze stran, pomyslete na to, že nenávist není zrovna příjemný pocit. Ani pro nenávidějícího, ani pro nenáviděného.

   Na závěr jeden výrok Henryho Forda. Ano, toho který proslavil Fordky. Obávám se, že je hluboce pravdivý.

Izolujte padesát nejbohatších lidí na světě

a války skončí!