Pověry dnes

Stradivárky nebo...

    Moderní člověk (vlastně ani nemusí být "moderní", stačí že žije v současnosti) je zavalen, zahlcen neuvěřitelnou spoustou informací, u nichž prakticky nemá šanci si ověřit, které z nich jsou pravdivé, které jsou šířené z důvodů marketingových nebo politických a které jsou ryze podvodné. Dokonce i "ne-informace", tedy zamlčení některých faktů patří do tohoto oboru manipulace. A to je téma, kterým se tady zabývám stále dokola.

   Jediná šance, jak se dozvědět pravdu, aspoň tu pravdu, která je platná v tento okamžik, je vlastní zkušenost, vlastní test. Jak rád říkám, možnost si danou věc osahat, olíznout bez nějakého prostředníka. Pominu reklamní slogany a reklamu vůbec - to je informace určená ke zvýšení prodeje. To je snad každému jasné. Informační nejistoty a zpochybnění konkurence se dosahuje pomocí roztodivných triků. Baťovské ceny, t.j. ty, které končí devítkami jsou známé. Při zaokrouhlování cen na jednu korunu je údaj 9,90 Kč pochopitelně roven desetikoruně - teprve při nákupu šesti kusů téhož se projeví změna ceny za kus. Což má význam třeba u rohlíku, ale málokdy jindy. 

   Pochopitelně je každý objektiv, který si koupíte k fotoaparátu ten nejlepší. Čočky jsou ze skutečného skla, pokovené moderní technologií, tělo je buď solidní kovové (a tedy dražší) nebo naopak plastové a tedy lehčí (a proto dražší), objektiv se ideálně hodí k účelu, ke kterému byl výrobcem vyvinut. Pokud má clonu s málo lamelami má "zajímavý bokeh" atd. Pak se přidá několik líbivých obrázků, u kterých se oko zastaví nad motivem (exotická krajinka, hezká holka nebo ňu-ňu-ňu koťátko a na kresbu objektivu se dívají jen skuteční škarohlídové. Připojí se dva-tři snímky od uznávaného fotografa  (a taky jeho fotka, jak fotí Himaláje nebo tuleně v Arktidě), který slovy profesionála potvrdí to, že objektivem se dá pořídit i profesionální fotografie a že je rád, že ho má. Bodejť by nebyl rád, když za užití svého názoru a hlavně jména dostane slušně zaplaceno a zmíněný objektiv, pokud opravdu není něčím špičkový putuje kamsi do police "pro případ".

   S mikrofony a podobnými detaily se v oblasti zvuku zachází stejně. Tam se ale spíše než zvukaři používají jako "tváře" muzikanti a zpěváci - podoba ani jména špičkových zvukařů nejsou ve veřejnosti moc známá. A aby prodej patřičně "frčel", přidávají se k mikrofonům různá epiteta - třeba "lichotí vašemu hlasu nebo "měkké, přesto však analytické basy" případně "stříbrně znějící výšky bez jakéhokoliv náznaku ostrosti" a jiné jazykové perly.

   Tohle je marketing. Přece si jako zákazník nekoupíte něco, co není absolutně nejlepší nebo aspoň cenově nejvýhodnější, že? 

   Ale rád bych upozornil na jinou věc - na obecné pověry. V oboru jsem se setkal s neuvěřitelnými tvrzeními. Třeba že některý mikrofon je vhodný jen na ten nebo onen nástroj nebo že nějaká značka mikrofonu je prostě nejlepší. Jistě jsou jisté vlastnosti, které nějak předurčují skupinu mikrofonů k snímání určitých nástrojů (třeba na bubny, tzv. kopák) se používají dodnes mikrofony dynamické, protože bez zkreslení dokáží zpracovat i vysoké akustické tlaky nebo velkomembránové kondenzátorové mikrofony na snímání hlasu (prózy), protože mají nejmenší vlastní šum, ale obecně platí , že mikrofony jsou mizerné, dobré a výborné bez ohledu na výrobce a dokonce do určité míry na cenu.  

   Když jsme dělali slepé testy, nikdo ze zúčastněných nebyl schopen určit, který mikrofon právě slyší s pravděpodobností vyšší než statistickou. Porovnávali jsme pochopitelně kondenzátorové mikrofony stejné kategorie  tzv. "studiové". Nějak mi to nešlo dohromady - mikrofony NEUMANN a MG si byly hrozně podobné i tvarově. Náhodou jsem se na veletrhu ve Frankfurtu dostal do hovoru s pánem, který postával ve stánku MG a ptal jsem se ho na to. Byl to ředitel firmy.  Odpověď byla zajímavá: Obojí mikrofony se vyrábí na stejné lince ze stejného materiálu. Ten dražší z nich se nastříká zlatou metalízou a přilepí se na něj plastický znak firmy, ten druhý se nastříká na stříbrnou metalízou a znak se tam provede jen sítotiskem. Zlatý je téměř čtyřikrát tak dražší než stříbrný. Rozdíl je možná dán tím, že ten dražší se dodává v krabičce z leštěného dřeva a ten druhý v krabičce plastové. Můžete hádat, které mikrofony jsme nakoupili.

   Podobné to bylo s minidisky. Když se objevily, bylo mi jasné, že tohle je budoucnost. Ne DAT (digital audio tape), což je vlastně miniaturní videorekordér, který zaznamenává digitalizovaný zvuk se všemi omezeními, které přináší záznam na pásek jako pomalý přístup ke kterémukoliv místu záznamu (musí se převíjet), pomalý start, riziko nečistoty v páskové dráze nebo dokonce přetržení pásku. A opotřebení provozem. V Praze v některých provozech vsadili na DAT, investovali miliony a měli sice záznamy bez šumu i měřitelného zkreslení a kolísání, ale bez možnosti záznamy mechanicky stříhat. Rozhlas tenkrát zůstal rozumně u analogových záznamů rychlostí 38,5 cm/sec. Přibyla jen komprese DOLBY professional pro zmenšení šumu. 

   Minidisky nabízely velmi rychlý přístup k danému místu záznamu (pro divadlo velmi důležitý parametr), okamžitý start a médium podobné malému přepisovatelnému CDA, ale uzavřené v kazetě a taky možnost si pojmenovat záznam každého čísla na displeji. Rovněž jednoduchý střih přímo na médiu. Leč byly tu značné obavy z komprese ATRAC, která se v MD používala. Bylo jasné, že přechod na minidisky musí být proveden v celém divadle naráz a ostravští rozhlasáci ve mě vzbudili obavy, že systém kvalitativně nevyhoví. Zapůjčil jsem si od rozhlasu dva přístroje a začali testovat. Frekvenčně byl MD lepší než magnetofon, odstupem také, kolísání bylo neměřitelné a zkreslení pod 0,1%. 

   Tak jsme provedli záznamy hudby i slova a ty jsme kopírovali na MD přístrojích mezi sebou. Až po šesté kopii jsme uslyšeli nějaký rozdíl proti originálu. Na studiovém pásku to bylo po už druhé kopii. Takže jsem investovali a minidisky  se staly hlavním  záznamovým médiem našeho Ústavu po dvě desetiletí. Magnetofony zůstaly nainstalovány jen pro případ, že by někdo přijel hostovat. 

   Podobné to bylo s používáním komprese mp3. Prameny se lišily od těch, které tvrdily, že tahle ztrátová komprese je naprosto nevhodná k profesionálním účelům a pro fajnšmekry až k těm názorům, že naprosto vyhoví. Archivovat snímky ve formátu wav nebylo rozumně možné vzhledem k tehdejším kapacitám harddisků a nakonec i CDA, kde záznamy nebyly časově stabilní a musely se dělat nejméně ve dvou kopiích pro případ pozdější nečitelnosti.    Takže jsem udělal slepý test - prostřídal jsem náhodně záznamy wav a mp3 a nechal je poslouchat kolegy z divadla i rádia, hudebníky i běžnými posluchači a zatrhávat v seznamu, které z ukázek jsou komprimované a které nikoliv. Při datové rychlosti 128 kb/sec to poznala třetina posluchačů a většinou na mluveném slově. Při rychlosti 256 kb/sec už jen asi 5% z nich a při rychlosti 320 kb/sec měl už jen jeden člověk úspěšnost větší než statistickou - a to byla možná náhoda. 

   Dokonce jsem zneužil internet a zájemcům o test jsem rozeslal ukázky ve formátu wav, z nichž některé prošly kompresí a dekompresí mp3 a jiné ne. Výsledky mě přesvědčily o tom, že lidské ucho tuhle ztrátovou kompresi od určitého datového toku nerozeznává a archiv pásků, DAT a MD jsme (za rok tvrdé práce) převedli do mp3 na zálohované úložiště. Archiv bývala docela velká místnost, zastavěná ocelovými policemi s kilometry pásku až po strop. Po převední na mp3 je to krabička 20x30x50cm. Tedy - dvě krabičky, každá v jiné budově. A pro jistotu ještě police se třemi metry datových CD. Navíc - přístup k audioarchivu je možný z kteréhokoliv pracoviště v obou budovách našeho Ústavu přes LAN síť a to v reálné čase.

   Zatím je videoarchiv našeho kulturního ústavu ve formátu DVD - VHS a S-VHS už nebylo kam dávat. Teď je to několik polic plných "koleček" v krabičkách. Jsem zvědav, na jaký formát se časem převede.

  Když se objevila zpráva, že formát mp3 je mrtvý, tak jsem se podivil. Jistěže jsou nové formáty, srovnatelné, ba dokonce bezztrátové (flac a jiné), ale jejich kvalita je sluchem vzájemně  nerozeznatelná. Flac je datově náročnější než mp3, ale hlavně pomalejší v kompresi, AAC je mp3 velmi podobné, taktéž jiné modernější formáty. Jejich výhodou je menší datová náročnost, nevýhodou potřeba vyššího výpočetního výkonu v reálném čase. 

   Nevýhodou je jen jejich dílčí rozšíření - tím že se mp3 uvolnili autoři licenci napřed pro nekomerční a později i pro komerční účely, stal se formát obecně rozšířeným. Potřebujete-li někomu na druhý konec světa poslat hudbu, použijete mp3, protože je jistota, že mu to bude fungovat. 

   Jenže je zapotřebí vydělávat a tak se snaží výrobci SW i HW přejít na nové formáty. Jenže mp3 bude ještě dlouho fungovat právě pro tu svoji rozšířenost po celém světě. 

   Je to podobný případ, jako byly TV normy VIDEO 2000 a VHS. Videorekordéry VHS byl zaplaven trh, vyráběly se a používaly a VIDEO 2000 ač byl systém modernější a lepší, dokonce i výrobně snazší, propadl. VHS normě zazvonila umíráčkem až digitalizace obrazu. 

   I teď zuří konkurenční boj mezi systémy protože "O peníze jde až v první řadě!" (V. Klaus, někdejší ministr financí) A zase se budou muset překódovávat archivní záznamy, aby byly přehratelné. Každým překódováním se ale ztrácí část technické kvality. 

   Technický pokrok jde kupředu hlavně kvůli penězům. Znám jednoho sběratele, který měl velký archiv dobrých filmů. Na kazetách VHS. Pak si musel své oblíbené tituly pořídit na DVD, pak na Blue-Ray a čeká ho přechod na novou 4k normu. Ale pořád má jen svých asi 300 oblíbených filmů. Přibylo mu jich jen trochu. Každý titul si ale koupil už třikrát. Protože je tak trošku snob. Chce své kousky mít v té nejlepší technické kvalitě.

   Když se tak člověk zamyslí, jakou mají trvanlivost jednotlivé způsoby záznamu informací zjišťuje, že se doba, po kterou je záznam čitelný stále krátí.

• Nápisy,  vytesané v kameni, staré papyrové svitky, knihy psané na vydělané kůží, pak na papíru, tištěné knihy, posléze e-knihy a internet... 
• Kresby na skále - fresky - olejové obrazy - prvotní fotografie - moderní fotografie - digitální fotografie... 
• Nebo fonograf -  gramofonová deska - magnetofonový pásek a kazeta - CDA - digitální záznamy ve všelijakých formátech...

   

Ale co jsem to vlastně chtěl... 

Nevěřte nikomu přes třicet, natož přes šedesát. Ale hlavně nikomu pod třicet.

Co můžete, zkuste si sami. K tomu ostatnímu přistupujte s velkou mírou nedůvěry. 

Protože se tvrdí, že "svět chce byt klamán". 

A taky že je!

==================================

Dodatek mimo mísu: 

Jaký já jsem hnusný člověk! 

Manchesterský atentát má své hrdiny. Dva bezdomovci obětavě pomáhali zraněným dětem. 
 ... Tento příběh mě přiměl pokusit se pomoct muži, který ukázal velkou odvahu a obětavost,“ vysvětlil svou motivaci autor sbírky Michael Johns. Jen během prvního dne se na pomoc Parkerovi vybralo přes 27 tisíc liber (více než 830 tisíc korun). Parkerův osud také přiměl jeho matku Jessicu, aby na sociální síti Facebook napsala výzvu o pomoc ve snaze znovu se spojit se svým synem.
„Je to můj syn, se kterým jsme se na dlouhou dobu odcizili. Netušila jsem, že je bezdomovec, v pondělí ale ukázal extrémní odvahu. Prosím spoj se se mnou Chrisi Parker,“ napsala podle The Independent na svém profilu žena.

27 000 liber je dost peněz, že Jessico!? 



Srdcervoucích příhod je spousta.

Třeba tahle:

...Server BBC pak krátce zmínil také oběť Kelly Brewsterové, dvaatřicetileté ženy, která vlastním tělem zachránila svou neteř. Sama při útoku zemřela.

   V okamžiku výbuchu nikdo nestihne jakkoliv reagovat. Holčička prostě měla štěstí, že teta stála mezi ní a atentátníkem. Výsledek je stejný, jenže to není tak srdcervoucí jak to podává BBC.