Poustevna

    "Tak jsme tady!" řekl kamarád a vypnul motor. Auto stálo asi sto metrů od horské silničky, která tím dosáhla svého nejvyššího bodu. Od jihu sem stoupala v serpentinách od poslední vesnice, nebo spíš od chalup letňáků, kteří obsadili ty nejvýše položené dřevěnice. 

   Předtím jsme projeli městysem, kde jsem si nakoupil to nejnutnější pro přežití mimo lidskou společnost. Na severu klesala silnička předpokládanými serpentinami vysokým lesem - svah byl prudší, než ten opačný. Kraj se ztrácel v oparu, byla to viditelně rovina. Ale tam jsme neměli namířeno, moje poustevna byla tady na hřebeni.

   Vystoupil jsem a rozhlédl se. Stáli jsme u malého dřevěného srubu z tmavých klád. Střecha pokrytá asi plechem. Cesta, nebo spíš koleje, kdysi vyjeté autem, moc zřetelné nebyly. Míjely srub a pokračovaly k lesíku, který rostl na kopci jen několik desítek metrů vzdáleném. Když jsem se podíval zpátky, byl za silničkou, po které jsme přijeli, vidět druhý vrch, porostlý vysokým lesem, těsně u silnice tam byly složeny klády. Už asi dlouho, bylo vidět, že jimi prorůstá tráva. Slunce už bylo za vrškem, trochu se ochladilo, ale rosa ještě nepadla. Takhle vysoko rosa ani nebývá moc silná.

   "Tak pojď, ukážu ti, kde co je!" prohlásil kamarád a vydal se k chaloupce. Pod dvěma schůdky odklopil kámen, vytáhl odtamtud klíč, strčil ho do zámku, ale vypadalo to, že snad ani nebylo zamčeno. Něco se kolem mihlo a zaběhlo za srub. Jeho přední strana byla obrácená na jih, do kraje, odkud jsme přijeli. Krajina byla zahalena v oparu, další hřebeny na obzoru už byly spíše tušené a prolínaly se tam jenom dva odstíny zelené. Tmavší byly lesy a světlejší louky pod okrajem lesa. Dveře dřevěně zavrzaly jako ve starém hradě, ale zvuk to byl suchý, žádné kamenné prostory.

   Vnitřek sruby byl menší, než bych čekal. V levém zadním rohu trůnila postel, nebo spíš pryčna s nějakou matrací, potaženou dekou, dvě další, huňaté deky, byly složeny v nohách postele. A ještě malý polštář, který moc měkce nevypadal. V druhém zadním rohu bylo umyvadlo, kovový stojan a v něm smaltovaný plechový lavór. Pod ním dva džbány na vodu, větší, plechový a menší, který vypadal porcelánově. Koupelna.

    V přední stěně bylo jedno malé okno, pod ním menší stolek a dvě židle. Vlevo v rohu jakási rohová police, kde byly uloženy nějaké věci. Láhve, něco, co vypadalo jako konzervy a taky petrolejka, lihový vařič a nahoře, u nízkého stropu, byl dokonce složený malý fotovoltaický panel a akumulátor. Okna byla dvě, druhé, ještě menší než to první, bylo na štítové straně, u postele. Dále už jenom dveře a vedle nich polička s několika ohmatanými knihami. Něco jako kamna tu nebylo. Jenom malinký litinový "bubínek". Roura šla rovnou přes plechovou střechu nahoru.   

"V zimě je to tu jenom pro otrlé" odpověděl mi na nevyslovenou otázku kamarád. "Petrolej a líh jsou v dřevníku. Sekyrka a pilka taky. Můžeš si něco uvařit i na lihu. Asi se ti nebude chtít pokaždé topit. Uvědomil jsem si, že na pravé straně srubu byl jakýsi přístřešek, asi onen dřevník.

   "U silnice je takový sloupek, tam můžeš pověsit tašku se seznamem potřebných věcí. V úterý a v pátek kolem poledne tu projíždí pojízdná prodejna z Polska, Polák ti doveze co potřebuješ a zaplatíš mu to, až se potkáte. Spolehlivý člověk."

"Vodu si nabereš u pramene tamhle pod lesem" mávl rukou k lesíku u chalupy. "Je výborná!"

"Můžeš tu zůstat jak dlouho chceš."

"Až budeš zase chtít mezi lidi, zavolej, mobil přece máš. Pokud bys ho potřeboval nabít, musíš den předem vytáhnout ten sluneční panel a nabít akumulátor." 

"Rádio ani televizi tu nehledej. Ale ty je, jak tě znám, asi hledat nebudeš." 

Všechno mi bylo jasné, žádné další otázky mě nenapadaly.

"Tak se tu měj!" řekl a vlezl do svého auta. Nastartoval, zacouval na silničku a vydal se dolů, k civilizaci.

   Dal jsem si své věci dovnitř na postel a šel si zakouřit na schody. Stmívalo se  v lesíku pomalu umlkali ptáci, a z louky byli slyšet cvrčci. Jinak bylo ticho. Otevřel jsem si sardinky a k tomu si dal dvě trochu obeschlé housky. Potom jsem vynesl lihový vařič na schody a zkusil ho rozpohybovat Šlo to docela snadno - mám zkušenosti z mládí. Vzal jsem oba džbánky a vydal je hledat pramen. Zurčel hned hned u lesa, pár metrů směrem na Polsko. Naplnil jsem oba džbánky a vrátil se. Nasypal do hrníčku kafe a dal vařit vodu. Se zalitým kafem jsem si zase sedl na schody. Když jsem dopil kafe, vykydl jsem otlučený hrnek, dal ho do poličky a nachystal si věci na spaní. Zavřel jsem dveře i když se mi to zdálo být zbytečné a otevřel okýnko u postele. Matrace byla měkčí, než se zdála. Zapadl jsem ani nevím jak.

   V noci jsem se probudil, když do místnosti vskočilo nějaké zvíře. Než jsem našel baterku, skočilo na postel. Kočka, která utekla, když jsme přijeli. Ulehla způsobně vedle mé hlavy a začala příst. Pravděpodobně důvěřovala každému, kdo spal na té posteli. Když jsem ji pohladil, předla ještě hlasitěji. Řekl jsem si, že ji budu muset dát něco k snídani a znova tvrdě usnul. Kdy se spolunocležnice vytratila ani nevím. Kočky jsou nejlepší uspávačky.

   Probudil jsem se když už svítalo, sluníčko bylo ještě za kopcem, ale bylo světlo. Ptáci si prozpěvovali zcela nahlas, něco mezi sebou řešili - a já byl zcela vyspaný. Vyšel jsem ven, jen tak naboso - a udělal jsme dobře, v noci padla silná rosa. S umytýma nohama jsem se vrátil do srubu, abych si rozvážil, co budu dneska dělat. Postavil jsem na Primusu na čaj. Prozkoumal jsem zásoby a zjistil, že budu muset objednat nějaký ostrý kečup, sýr a špagety. Už teď se mi sbíhaly sliny. Ale snídaně byla stejná jako večeře. Zbytek olejovek v konzervě jsem položil na kámen, pod kterým byl schovaný klíč a přidal trochu kondenzovaného mlíka na misce, která byla v "kredenci". Snad z toho nedostane moje spolubydlící průjem. Moji městští kocouři mléko nemohli. 

   Našel jsem malý papírový bloček a napsal, co bych chtěl "z města". Moc toho nebylo. Dal lísteček do plátěné tašky a zašel k silničce pověsit ji na sloupek. Pro jistotu i když bylo teprve pondělí. Vrátil se ke srubu a dal si druhou cigaretu. Ty budu muset taky objednat. A zápalky, on mi taky může dojít zapalovač a ve srubu je krabička sirek skoro prázdná. 

   Nastal okamžik, kdy si budu muset rozmyslet, co dál. Co dělat dneska dopoledne, odpoledne, večer. Nalinkovaný život řízený Google Calenderem a esemeskami tady nedolehne. Nakonec - proto jsem tu. Ale mít tolik volnosti mě zaskočilo. Můžu spát jak dlouho chci. Jít kam chci a kdy chci. Snídat a obědvat až na to budu mít chuť. Nezvyk.

   Jak jsem si tak mudroval, odkudsi se zhmotnila černá kočka. Přišla k miskám, které jsem ji tam připravil a podívala se na mě jako na blbečka. "Nevšiml sis, že už tam nic není?" říkal její pohled. Zastyděl jsem se a šel otevřít hovězí konzervu, kterou jsem měl připravenou na večeři. Čekala a milostivě si ke konzervě čichla. Pak na mě vrhla ještě jeden nechápavý pohled a odešla pod srub. Teprve teď jsem si všiml, že srub stojí na vyzděných kamenných sloupcích kousek nad zemí. Vzhledem k vysoké trávě to na první pohled nebylo vidět.

   Bylo potřeba naplánovat dnešní den. Sluníčko nad kopcem už začínalo hřát, tak jsem se rozhodl, že se podívám na ten vyšší kopeček za silnicí. Vzal jsem si malé žebradlo a dal do něj sušenky a petku s vodou. Po chvíli váhání jsem tam přidal i vypnutý mobil. Protože - co kdybych tam někde zlomil nohu. Přes rameno si pověsil foťák, zavřel dveře a klíč dal pod kámen - mohl bych ho cestou ztratit. Když jsem přešel silničku, projelo po ní za mými zády nějaké osobní auto. Nezastavili, jen přeřadili a sjížděli do Polska. Asi spěchali, nebo ten výhled znali. No a co...

  Cesta za silnicí byla obyčejná lesní cesta, občas používaná. K lesu stoupala pomalu, ale v lese už byla o dost příkřejší.

   Les byl docela vysoký, samé smrky. Po půl hodině se vpravo objevila odbočka. Když jsem tam zahnul, dostal jsem se ke stožáru nějakého vysílače. Z budky pod ním se ozývalo jemné bzučení. Tabulka se zákazem vstupu byla omšelá, ale nic neříkala o účelu toho zařízení. Vrátil jsem se na cestu a vydal se dále do kopce. Na vrcholku byla mýtinka - vlastně polom. Stromy už odvezli, ale vyvrácené pařezy zůstaly. Polom už byl zarostlý trávou a novými stromky. Byl otevřený směrem na sever, na Polsko. Plochá krajina v oparu. Nic zajímavého. Trochu jsem se napil a dal si dvě sušenky. Houby tu nerostly a pokračovat cestou po hřebeni dolů se mi nechtělo. Když jsem chvilku seděl na vyvráceném pařezu objevila se srnka s mladým. Protože jsem se nehýbal, šli se pást asi padesát metrů ode mě. Opatrně jsem vytáhl aparát, ale oba byli i na teleobjektiv dost daleko. 

   Na obloze se na západě objevily bouřkové mraky a vítr je posouval směrem ke mě. Tak jsem se rozhodl, že turistiky bylo pro dnešní dopoledne dost a že budu muset vymyslet něco k obědu. Pomalu jsem vstal a vydal se zpátky Srna se srnčetem mě ostražitě pozorovala, ale neutekla. 

   Cesta dolů byla pro má stará kolena horší, než stoupání nahoru, ale po nějakém čase jsem došel až k silničce v sedle a ke srubu. Maso bylo pryč a kočka taky. Dumal jsem, čím se tam ta kočka živí, když tam nikdo nebydlí, ale podvyživeně nevypadala. Asi lesní myši a ptáčci. 

    Po obědě, když jsem si zase zašel na schody posedět mi napadlo, že mám sebou čtečku. Vyhrabal jsem ji z batohu a konstatoval, že je skoro vybitá. A tak jsem zkusil powerbanku z horní police a nějaká energie tam ještě byla.

Když už, tak jsem vytáhl sluneční panel a dal ji dobíjet spolu s čtečkou. Schody jsou sice na jih, ale k večeru slunce zajde za lesík. Tak aspoň na chvilku. Mžoural jsem do slunce a přemýšlel, jak naložím s dnešním odpolednem. Najednou mě to, že mohu dělat prakticky cokoliv začalo znervózňovat. Bylo dusno i když ne horko. 

   A jak jsem tak seděl, zjistil jsem, že se sluníčko přemístilo nad les a začalo za něj zapadat. No co – usnul jsem opřený o rám dveří. Futra jak se říká u nás. Už se mi nechtělo ani číst. Nechám to na zítra. Ani hlad nemám. 

   Prošel jsem se ke studánce a nabral do obou  džbánů čerstvou ledovou vodu a na misku vyrobenou ze snědené konzervy jsem dal zbytek masa od oběda. Můj noční spolubydlící to určitě ocení.

   V sedle stálo modré osobní auto, ke kterému se z lesa přibližovali výletníci. Zaslechl jsem polštinu. V košících něco nesli - asi houby. Nasedli a sjeli do Polska. 

   Ptáci pomalu přestávali zpívat svoje denní písně, i bzukot hmyzáků se nějak změnil. Někde z dálky zamrmlal hrom. Tak jsem si opláchl hubu a rozestlal. No rozestlal – roztáhl jsem tu složenou deku. Zkušebně jsem si na ni lehl – a usnul. Vzápětí mě vzbudil déšť z okna u postele. Bylo už tma. Veku se blýskalo a hromy hřměly už docela blízko. Chvíli jsem se na bouřkou díval ze schodů, ale pak mě rozrazila zima, zavřel jsem dveře a šel na kutě. Kočka už tam byla.

   Později v noci mě vzbudilo zvonění tramvaje. Venku pršelo. Byl jsem doma ve městě. Vedle mé hlavy ležel velký kocour, ale byl to můj sibirjak Abbey. Když zjistil, že nespím, hned začal přičinlivě příst, abych ho náhodou nevykázal z postele.  

Sen skončil.

   Tenhle sen je složený z reálií, které znám a z příhod, které se nestaly. Tak jsem vstal, zapnul počítač a zapsal si ho. Ráno zkontroluji pravopis a vyvěsím ho na blog. Třeba se mi někdy bude zdát pokračování. Byl to moc krásný sen. 

   Škoda, že nemám kamaráda, vlastnícího srub v sedle. Hned bych mu zavolal, jestli bych tam nemohl pár dnů pobýt.