Россия сегодня (Rusko a já)

 O Rusku, nebo přesněji řečeno o Sovětském svazu jsem pochopitelně slyšel od útlého dětství. Nebylo lze jinak. A asi tak do osm let jsem ho považoval za něco jako nebe. Když někdo umře, dostane se do Sovětského svazu. Jenže pak jsem začal číst různé knihy a doptávat se lidí, kteří s SSSR měli nějaké zkušenosti a zjistil jsem že to tak docela není. Že to není nebe na zemi.

   Ne, že bych CCCP začal nějak nenávidět. Kdepak. Vypustili přece Sputnika! To nebyla žádná propaganda. V rádiu řekli, kdy u nás bude vidět na obloze a on tam den po mých devátých narozeninách opravdu přefrčel. Pak jsem ale obrečel, když ve Sputniku II zahynula Lajka. Prostě Sověti byli dlouho mocným státem, bral jsem to na vědomí, ale moc jsem to neprožíval. 

   Ve škole jsme si v rámci výuky ruštiny psali s náhodně vybranými dětmi ze Sovětského svazu a posílali si drobné dárky. Můj Voloďa z Vladivostoku se ptal, jestli znám - a teď už nevím jakou to západní hudební skupinu - a já mu odpověděl, že u nás jsou k dostání i její gramodesky. Psal, že to není možné. Tak jsem zašel do prodejny Supraphon, jednu koupil a poslal na východ. Dodnes vzpomínám na dopis, ve kterém stálo roztřeseným rukopisem: ...моя радость была бесконечной!!

Po čase jsme oba začali mít jiné zájmy, než si dopisovat s někým na druhém konci zeměkoule, korespondence řídla až ustala.

   Nastalo období, kdy jsem se o SSSR nijak nezajímal. Až do roku1968, kdy jsme začali zjišťovat, že se může mluvit o věcech, o kterých se prostě do té doby nemluvilo. Byli jsme zvyklí nemluvit, nevadilo nám to, nikdy jsme nepoznali jiný stav. Něco se mohlo říkat doma, a mezi kluky, něco míň v turistickém oddíle a skoro nic ve škole. Mluvení o politice se prostě nepěstovalo. 

   V srpnu 1968 jsem po odkladu narukoval a 21.8.1968 nás přišla spojenecká vojska Varšavské smlouvy "ochránit před kontrarevolucí". Mrtvých nebylo mnoho, ale brali jsme to jako velkou zradu. Tehdy jsem na SSSR zahořkl a stal se jeho tichým nepřítelem. Ale Labutí jezero nebo Noc na Lysé hoře případně Dostojevského knížky se nestaly horšími. To byli Rusové, ne Sověti. Později i ta nenávist opadla a stala se normálním stavem. S vojáky se obchodovalo, oni nám dávali benzín a my třeba nějaké oděvy - vzpomínám si na to, že poloprůsvitné silonové noční košilky se pak ve Svazu používaly jako luxusní svatební šaty. Obchodovali jsme, ale rádi jsme se opravdu neměli.

   Jenže pak zemřel L.I. Brežněv a po dvou gerontech, kteří vydrželi jen krátce přišel

"Gorby" s perestrojkou, SSSR se rozpadl a změnil na RF a jeho první president, opilec Jelcin začal rozprodávat zemi prodávat oligarchům. Jenže za čas po několika peripetiích se dostal do čela rozprodané a rozdělené země začátkem roku 2000 agent KGB V.V. Putin a ten začal dávat to, co zbylo ze Sovětského svazu do pořádku. To všechno jsme sledovali už po událostech roku 1989 spíše z dálky. Okupační vojáci byli z ČSSR staženi a nijak nás neohrožovali. U nás se vlády většinou chopili ti reformní komunisté, kteří včas a nenápadně převlékli kabáty a zdálo se, že se pomalu staneme standartní součásti Západu. Jenže jsme byli naprosto nepřipraveni na to, že si nás ten Západ "koupí" a začne používat jako lepší kolonii.

   O děni v Rusku jsem se začal zajímat až po událostech v nyní samostatné Ukrajině, kdy byl po boji o vliv "Majdanem" odstaven zvolený president a změnila se atmosféra na celé Ukrajině. O to se postaralo nedodržení Minských smluv (potvrdili to i ti, kteří tyto smlouvy domlouvali) a "ukrajinizace" ruskojazyčného obyvatelstva. Donbas, Lugansk atd. 

   Tam nakonec proti tomu vznikl ozbrojený odpor, kontinuálně potlačovaný ukrajinskou armádou se silným vlivem Banderovců a "armád" nových ukrajinských oligarchů. A neveřejná neoficiální pomoc od RF - "zelení mužíčci". Takže od Majdanu až dodnes se zajímám o Rusko. Sledoval jsem obsazení Krymu i vpád RF na Ukrajinu, jeho neslavný začátek i střední část bojů, které trvají dodnes jako poziční zákopová válka. Ukrajina se stala polygonem pro zkoušení zbraní Západu (a jako trh pro jejich nákupy.) 

   Tolik na úvod aby bylo jasno odkud, od které doby se podrobněji zabývám Ruskem. V našem Ústavu pracuje několik Rusů, Rusek, Ukrajinců, Bělorusů - byli součástí emigrační vlny v devadesátých. Někteří zjistili, že u nás v Kotlince je už docela západní způsob života a lidi rozumí rusky. Někteří to vzali dál a někteří z těch, kteří to vzali ještě více na západ se vrátili sem k nám. Důvody většinou jazykové, když neuměli dobře řeč (německy nebo anglicky) tak jimi tamní "místňáci" tak nějak pohrdali. U nás taky, ale daleko míň - jenom jim nedokázali zapomenout rok 69. Já mluvím o lidech, kteří měli dokončené umělecké školy a několik let praxe. Čili žádná ořezávátka, tam kde jim dali příležitost, často převálcovali svým uměním místní celebrity a byli disciplinovaní a pracovití. Češtinu se učili poctivě  a poměrně rychle, i když slabého přízvuku se zcela zbavil málokdo. Brzy si začali kupovat domy, protože Rus/Ukrajinec/Bělorus, který nemá svůj vlastní dům má pocit, že není dostatečně úspěšný. Domy pochopitelně na hypotéku - finančně na to neměli. A to je ještě více připoutalo. Ženy tu porodily děti, někteří muži si vzali české ženy a naopak atd. Myslím, že se tomu říká asimilace. 

   Tihle a jejich příbuzní, kteří zůstali tam doma jsou skupina, od kterých získávám nálady a informace. Ještě pár známých z oboru, se kterými jsem se seznámil v Petrohradě, kde jsem se vypravil proto, že jedna korepetitorka mi při práci ve studiu vyprávěla o krásném velkém městě nad Něvou tak dlouho, až jsem se rozhodl, že se tam podívám. Bydlel jsem levně v privátu, stravoval se náhodně na ulici a chodil kam mě právě napadlo. Dělnické čtvrti, přístav, rozhlas, chrámy - prostě naprostá svoboda pohybu. Myslím, že jsem Sankt Petěrsburg pochopil daleko lépe, než kdybych tam jel s organizovaným zájezdem. 

   Informace jsem, jak jsem už psal, sledoval od Majdanu. Zjistil jsem, že nestačí sledovat  ukrajinské a naše zdroje, musel jsem přibrat zdroje ruské a polské. Sledoval jsem obsazení Krymu, i začátek "speciální operace" a tušil jsem, proč to všechno Rusko udělalo. Současně se začátkem otevřených bojů v únoru 2022 na Ukrajině se rozjely propagandistické mašinérie na obou (všech) stranách a zprávy byly prostě neslučitelné. Bylo třeba najít co nejméně ideologizované zdroje. Našel jsem je na Ukrajině i v Rusku, jenom naše oficiální média nic solidního nenabízela. A mimo hlavní proud byl výběr tak pestře roztodivný, že se nedal moc použít. Blesk je proti tomu docela seriózní časopis.

   O Majdanu, Donbasu i Krymu jsme tu už psal dříve, ale protože nadpis zní Rusko dnes  tak popíšu, jak na mě Rusko působí skrze rozhlas, televizi a blogery dneska. 

   Ruský rozhlas má na internetu spoustu stanic, na většině z nich se hraje popík, ale najdou se tam i stanice s lidovými písněmi, se slovesnou tvorbou, s klasickou i ryze experimentální hudbou a pochopitelně  stanice zpravodajsko-diskuzní. Ty mě  pochopitelně zajímaly nejvíce. Zprávy se shodovaly se zprávami televizními, po zprávách přišel do studia zpravidla nějaký host, "mluvící hlava" a začal posluchačstvo vzdělávat. Tu ve vědě, tu zase v kultuře nebo v ekonomii. Pochopitelně se zahájením vojenských operací získaly většinu času zprávy z bojiště, vojensko-politické rozklady atd. Ale programy jsou jednoznačně pestřejší, než ty naše. Ba i emoce tam bublají mnohem častěji a více. 

   Ukrajinské rozhlasy se nakonec spojily do dvou stanic, kde se prakticky nehrála hudba, jen nějaká obdoba politických častušek, v textové části šla jenom politická a vojenská témata, evidentně centrálně sledovaná a řízená. Poslech ukrajinského rozhlasu proto omezuji, informace tam jsou unifikované a často se opakují. Hodně se podobají zprávám z III. Říše v průběhu války. Zcela podřízené ideologii. A navíc -  ukrajinštině sice celkem rozumím (směs ruštiny, polštiny, jidiš a ještě něčeho) ale musím dávat dost pozor.

    Ruská televize se obsahem příliš nepodobá té naší. Spousta reklam "západního střihu" i mezi zpravodajskými pořady, které se opakují i několik dní po sobě. Je tendenční, pokud se něco RF "nepovede", tak je zpráva povrchní nebo se někdy neobjeví vůbec. Většina času je zaplněna projevy představitelů státu, hlavně pak promluvami "cara" Putina. Běží tam paralelně několik politických diskuzí (Skabajeva a Vladivostok, Solovjov a další), kde moderátor nastolí téma a pak je ve studiu přítomno několik politologů, novinářů, politických představitelů atd., kteří se k tématu vyjadřují. Glosátorů stále stejných, se stále stejnými názory, takže tohle vymývání mozků raději vynechávám. Někteří diskutéři dokonce vystupují v několika různých politických "show". Od domluveného způsobu referování se mohou odchýlit jen trochu, jinak je jim moderátorem odňato slovo a přiděleno někomu jinému. 

   Na dalších programech běží ruské filmy (hodně nových) a na Rusku každodenní estráda, kde se kolem velkého kulatého stolu sborově zpívá a vykládají "veselé historky" - pro Středoevropana naprosto nesnesitelný formát. 

   Reklamy jsou hlavně na banky. Jedna "výhodnější" než druhá. Půjčky, cashbacky. To je stejně stupidní jako u nás. Ale mají tam série reklam, spojených představitelem. Je to třeba "starostlivá hospodyňka", "úspěšný syn", vracející se ze zkušené ve světě, drzý, nesnesitelný  "mladý fracek"  který si dokáže všechno zařídit nebo "strýc světák", který ví, jak na to. Tyhle ty postavy pak dělají reklamy na všechno možné, ale svoji charakter své postavy ani kostým nijak moc neobměňují. Jenom předměty reklamy. Jinak to jsou reklamy, kromě bank, hlavně na výrobky, které se už opravdu špatně prodávají. Dokonce je tam i reklama na českou "Koňskou mast" - už dvakrát zlevněnou.  

   Blogeři jsou buď prorežimní nebo protirežimní, objektivních je málo. Spousty záběrů z fronty o ničení tanků a "živé síly" s doprovodem heavy metalu. Ale jak z Ukrajiny tak z Ruska tam lze sehnat ty nejméně zkreslené informace, o kterých se na mainstreamu moc nemluví, v Rusku jen tendenčně, z Ukrajiny zní jen tvrdá agresivní propaganda, která s realitou nijak nesouvisí a spousta vložené české reklamy. Povšechně vzato - svoboda projevu je v Rusku o něco větší než u nás. Na Ukrajině to neplatí, bloggerka Oleksa Medveděva, kterou jsem poslouchával (mluvila rusky)  ze sítě zmizela a jsou tam jenom její některé staré relace. Takže taky vaporizace jako u nás. (A byla to moc hezká ženská!) 

   Ruští blogeři bývají dost kritičtí k různým nepořádkům kolem války, někteří, třeba Jurij Podoljaka (je původem Ukrajinec) to říká naplno, a snaží se to, pokud mohu soudit, problémy řešit s příslušnými činovníky a to docela úspěšně. Podoljaka byl na slyšení u ombudsmanky i u cara Putina a jak se mi zdá, i Putin vzal jeho připomínky na vědomí. To by se u nás stát nemohlo. Je zajímavé, že hlavně tyhle blogery čtou a poslouchají taky Rusové u nás usazení, kteří se do Ruska rozhodně vracet nechtějí.

   Atmosféra ve společnosti, jak ji vnímám z dálky, se vlastně sovětská. V TV je  spousta schůzí, různých slavnostních shromáždění k jakýmkoliv příležitostem - v Rusku snad není jediný všední den, vždy má někdo profesní svátek. Nebo je výročí nějaké významnější vítězství. Takže příležitostí se pěkně obléct, vzít do ruky nějakou kytku a jít si poslechnout "činovníka", napolo uškrcený ve vázance, přes kterou mu překypuje typické ruské podhrdlí, který má k danému svátku projev (venku nebo uvnitř) se naskytne snad každý den. Snad každý den se otvírá nějaký úsek dálnice, závod na výrobu ančoviček nebo letadel a podobně a nic z toho se neobejde bez veřejných oslav. Každý den je u některé z nich přítomen Putin, které ho přes telemost zeptají, zda "to" mohou spustit a on jim odpoví, že mohou a tak to spustí. Přitom mě vždy napadá, co by se stalo, kdyby jednou Putin řekl "ne".

   Vojenské zpravodajství či spíše propaganda je unifikovaná. Nějaké ty záběry jak se střílí z kanónů nebo raketometů, někam jedou tanky, letí vrtulníky či stíhačky. Poslední dobou přibývá záběrů z dronů, jak to vypadána na frontě shora. Nehezké záběry, jak se bojí a pak umírají lidé. Mezi tím "vojenští mluvčí" se strnulým obličejem a pohledem upřeným kousek vedle kamery, oblečení v maskáčích a neprůstřelných vestách, s přilbou na hlavě odrecitují, kolik bylo zničeno tanků transportérů a jiné vojenské techniky a kolik bylo zabito nepřátelských vojáků. Těm říkají "živá síla". Mezi tím záběry z okopů a krytů, kde si vojáci vaří jídlo a čtou dopisy z domova. 

   Zvláštním druhem vojenského zpravodajství je vyznamenávání. Nejčastěji přímo na frontě někde v lese nastoupí jednotka do řady a "nadřízený nadřízeného" vojáky ověnčí nějakými lesklými kousky plechu  na stužkách. Je jich spousta druhů a myslím, že není vojáka, který by neměl aspoň dvě medaile. Rusové si na to velmi potrpí. Ti výše postavení dostávají medaile v Petrohradu či v Moskvě a uděluje je často Vladimír Vladimírovič Putin osobně. Už v tom má rutinu - ještě jsem neviděl, že by se o ten špendlík píchnul. Pak následuje památeční společná fotografie s Putinem, jak si třesou rukama otočení do fotoaparátu. Zaráží mě, že při vyznamenávání na frontě se žádné fotografie nepořizují a vojáci mají natažený přes obličej jakýsi límec aby nebyli k poznání. Když ho náhodou nemají, TV jejich obličeje rozostří. Nepochopil jsem. Když tam byl Jarek Nohavica tak jsem si uvědomil, jak je Putin malý. Postavou myslím!  

Postavení ve světě.

   Rusko čelí od roku 1993, kdy se rozpadl Sovětský svaz zesílenému nátlaku Západu na své rozdělení a na následné "rozprodání" jeho jednotlivých regionů Západu. Proto se KoZa ("Kolektivní Západ") snaží pomocí sankcí a vyvoláváním lokálních vojenských konfliktů Ruskou federaci co nejvíce oslabit. Se sankcemi zatím moc neuspěli, naopak donutili Rusko, aby se stalo na Západu nezávislým, aby to, co dosud dováželo dokázalo vyrobit doma. A daří se jim to. Lokální konflikty na hranicích republik se sice vytrvale připravují, ale kromě války na Ukrajině nemají valného významu. Rusko se naopak snaží získat ke spolupráci co nejvíce zemí stojících mimo NATO. 

   A zatím se mu to daří, protože koloniální země sice daly "svobodu" svým bývalým koloniím, ale ve skutečnosti je nepřestaly ovládat skrze své nastrčené místní vládce. Po několika desetiletích existence takových dosazených vlád, které se staraly jen o své vlastní obohacování vzniká pochopitelně tlak, aby aby skončil stav, kdy takové země nejsou ve skutečnosti vládci svých zemí. Je to cítit jak v Jižní Asii, tak třeba v Africe i Jižní Americe. Na což je potřeba mít za sebou silného partnera a Rusko se přímo nabízí. Nemalý hospodářský vliv už v oněch zemích získala Čína a ta je v současnosti partnerem Ruska.                                      

   Vojenské postavení nemá Rusko tak špatné. Sice ve klasických zbraních není dostatečně silné proti spojeným silám KoZa, ale v jaderných má silnější postavení nejen vůči Západu, ale i zbytku jaderného světa. Světa, který rozhodně není jednoznačně nakloněn Západu - někdy se zdá, že právě naopak. 

   Západní propaganda hrozí světu, že když nebude možno pomocí Ukrajiny Rusko porazit, tak si začne usurpovat nedříve Evropu a pak zbytek světa a stane světovým hegemonem. Faktem je, že pokud bude u vlády V. V. Putin, nic takového nenastane, protože ten už něco ví o udržitelnosti impéria v závislosti na jeho velikosti. Rozpad Varšavské smlouvy byl dobrý příklad, ačkoliv podmínky nebyly stejné jaké jsou dnes. A tím, jak se ze Sovětského svazu stala Ruská federace s ne tak centralizovaným způsobem řízení se přesvědčil, že méně je někdy více. KoZa jde hlavně o to, aby se USA a spol. udrželi jako světoví hegemoni. Nelze než konstatovat, že poměr sil ve světě se v současnosti podstatně změnil. Výkyv, který byl v rozložení sil na konci tisíciletí se vrací a jen můžeme doufat, že se zastaví na nějaké rovnovážné poloze. I když to není pravděpodobné. Kyvadlo vychýlené jednom směrem se nevrací do rovnovážné polohy, ale vždy překmite na opačnou stranu. Otázkou je, kolik.

   Podle mého (ale i názoru zde i tam žijících Rusů, Bělorusů i Ukrajinců) to záleží hlavně na tom, zde bude ještě vládnout uměřený Putin nebo se v Kremlu objeví nějaká "horká hlava". To by mohlo skončit špatně jak vnitropoliticky, tak celosvětově. Všichni tak přejí Vladimíru Vladimíroviči stále pevné zdraví a dlouhé vládnutí - ve vlastním zájmu i zájmu celého světa. 

   Car Putin má samozřejmě v RF spoustu odpůrců, ale procentuálně jsou mnohem slabší než jeho podporovatelé. On ten fakt, že Rusko má podle odborných odhadů nejméně dvojnásobek jaderných zbraní včetně jejich nosičů a některé z nich se pohybují v atomových ponorkách kdekoliv po světě není zanedbatelný. A to některé odhady říkají, že na přesila je až šestinásobná. Navíc má za zády lidovou Čínu, které sice také chce být velkým hráčem, ale rozhodně ne v okamžiku začátku celosvětové jaderné války. Čína je trpělivá a začne Rusku okopávat kotníky až bude vyřešen problém s kolektivním Západem.

 Přesto, že už dávno nejsem důstojníkem ČSLA, vzal jsem vážně Putinův bonmot: 

Svět bez Ruska nemá pro Rusy žádný význam!     

A kdyby opravdu hrozilo zničení Ruska, tak klidně to červené tlačítko zmáčkne

Jeden by neřekl, že tohle je současná nejúspěšnější zbraň na ukrajinské frontě.

   A ještě takticko-strategická poznámka: Spálit území USA, kde je většina osídlení soustředěná na obou pobřežích nebo Británie či Německa je snazší, než spálit území RF, které je kromě evropské části osídlení roztažené po celé zemi. To, že po jaderném Armageddonu nebude prostředí vhodné k přežití vlastně na celé Zemi pomíjím. Ale ten, kdo zná odolnost běžného Rusa proti jakýmkoliv příšerným útrapám nepochybuje, že by po několika letech po Armageddonu byl svět severní polokoule rusko-čínský.

Takže tohle je můj soukromý pohled na Rusko a okolí,

sice z dálky, ale rozhodně  ne z jednoho úhlu.