Karabach? Karabach!

   Jak dnes hezky a humanitárně píše Vidlák, velmocenské hrátky především USA opět končí krví obyčejných nevinných lidí a zničením jejich domovů, které léta za velkého úsilí a odříkání budovali. Tentokrát se to odehrává v Náhorním Karabachu, ale dle stále stejného schématu.

   O tom všem v našich končinách víme velice málo: přirozeně straníme Arménům, jakožto křesťanům, což povzbuzuje žumpa v rámci vyvolání „malé vítězné války“ proti Rusku, tentokrát s cílem zažehnout další válečný požár na Kavkaze, na ruských hranicích.

   Na počátku byla, podobně jako v dnešní Ruině, indoktrinace Arménů pomocí jejich silné emigrantské komunity v USA; implantace dlouho udržované a vyživované nenávisti k sousedním Azerům, už v 80. letech ještě za rychle slábnoucího sovětského režimu: což vyústilo v první moderní arménsko-azerbajdžánskou válku v roce 1988. V ní Arménie „vyhrála“, jelikož tehdy byla lépe vyzbrojena, na vyšším civilizačním stupni než tehdy ještě islamisticky zaostalý Azerbajdžán. Jen místo banderovců, jako v Ruině, posloužili neméně nacifikovaní „záložní Židé“, totiž Arméni v exilu.

   Ale uplynulo 30+ let a mocenské poměry se zcela změnily: dnes je Azerbajdžán bohatá a vyspělá země, zatímco Arménie je vykradená a vychudlá, „kolonizovaná“ Fašingtonem, která se „integruje do Západního světa“; pařáty tím směrem neroztahuje jenom bruselská EUhnije, ale i NATO. Ruská ochrana byla odmítána a všemožně ostrakizována a marginalizována – místo toho mají Arméni „cvičení s americkými silami“, ostatně zrovna jedno skončilo.

 

   Přitom všem, podobně jako Ukroši v Ruině, Arméni léta odmítali jakoukoliv normalizaci vztahů s Azerbajdžánem, například koridor do azerského osídlení v Nachičevanu nebo uvolnění těch azerských území v Náhorním Karabachu, která dobyli během první války koncem 80. a začátkem 90. let. Situaci ještě komplikuje bezbřehá nenávist Fašingtonu k Íránu, který má velké arménské i azerské komunity a tudíž také přirozený zájem na mírových vztazích s oběma zeměmi.

  

   Co se týče válečných zvěrstev, už od výše zmíněné války v době rozpadu Sojůzu vynikali především Arméni: jejich polovojenské oddíly se dají přirovnat k nacistickému Azovu, Krakenům, a dalším takovým, známým dnes ze zabíjačky v Ruině. Ani protistrana, tj. Azerbajdžán, nezůstal pozadu, ale tam to rychle umravnila regulérní armáda.

   Zkrátka, jestli celkově má někdo větší „máslo na hlavě“, jsou to v tomto konfliktu jednoznačně Arméni. Samozřejmě ne sami od sebe – velkou „pomoc“ jim v tomto poskytl Fašington.

   Vše skončí prohrou proamerické kliky v Arménii, a směřuje k mírovému narovnání vztahů. Pojivem budou – jak jinak – peníze. Jde o ropovody a plynovody z Azerbajdžánu a Íránu přes Arménii do vznikajícího tureckého plynového hubu pro Evropu; i Rusko bude napojeno, přes Kaspické a Černé moře a budoucí ropné/plynové sítě.

   Celkově jde o totální porážku americké velmocenské světožravé politiky v této oblasti. Takže je nepochybné, že řevu v žumpách bude ještě plno.

Napsal K42 na Litterate  20/09/2023

Poznámka Kocourova: 

Jak my vždycky přesně víme, komu stranit a kdo je vinen...

Článek je vlastně diskuzní příspěvek K42 na Litterate. O Karabach jsem se moc nezajímal a tak jsem raději  použil text, který je napsán někým, kdo o problému něco věděl. V diskuzi tak dobré texty často zapadnou, takže proto.