Čtvrté patro

 Motto: … až rozhodnou, tak projdu zdí, a nikdo z vás to nedovede zastavit…

(Milan Špalek)       

Tuto povídku bych rád věnoval všem předkům svým i předkům Staré Jahody, kteří kopali uhlí.

Zároveň bych chtěl připomenout smutné výročí 130 let od největšího důlního neštěstí v OKR, kdy v lokalitě Karviná – Doly došlo k několika výbuchům metanu. Z té doby už přetrval jen „Šikmý kostel“ svatého Petra z Alkantary a opuštěný hřbitov…

Havíř František

(věk 23 let, výška 176 cm, váha 74 kg, svobodný, bezdětný, vyučený důlní zámečník, počet odfáraných let - 3)

Jemné brumendo pásového dopravníku, pravidelný kovový skřípot lopaty, tlumené údery kusů horniny o gumový pás střídá zběsilé staccato sbíječky. Svist stlačeného vzduchu, dunění ocelové špice zuřivě hryzající do černé masy. Z uhelného pilíře vypadávají kus po kuse hroudy lesklého antracitu, mnohem větší, než moje hlava. Náhle oživlí svědkové dávné minulosti na mne hledí temnýma očima.

„Proč nás budíš z nekonečného spánku?“ ptají se dunivým hlasem.

Přiložím špici k největší hlavě, zmáčknu spoušť. Rozlétá se na všechny strany. Žádné slitování s parchantem.

„Proměním tě v teplo, světlo, v přísadu do ušlechtilé oceli. Když musím já na kolena, abych tě vyrval z podzemí, padneš na kolena taky. Nezbude z tebe nic, jen hrstička popela, trocha sazí, prázdná díra v podzemí.“

Konečně vyrubám pilíř zespod až do stropu. Přikrčený v nízké sloji, vkleče znovu chytám lopatu, vyházím všechnu leskle černou hmotu za sebe. Pak jen obtáhnout kusem hladkého pískovce ostří sekery, přiseknout trámky do výdřevy. Co nejvíc se rozpřáhnout a vší silou zatít do vyměřeného místa, znovu a znovu. Založit pažení, vzepřít a zaklínovat stojky, natlouct rozpěry. Pot stéká do očí, do úst, do gumáků plných uhlí. Vedro k zalknutí, vlhko jak v amazonském pralese, a přece se dokáže jazyk přilepit na patro, jako by byl natřený lepidlem.

Konečně pauza. Černý chrchel letí do kouta. Čas na svačinu a tabákové bago.

Klid. Nekonečné ticho, jen slabé syčení unikajícího stlačeného vzduchu, občasné zavrzání výdřevy. Jak to, že neslyším nikoho jiného? Že bych tu zůstal sám?

Mlaskám u chleba s tlačenkou, šplouchám s láhví melty, přemýšlím, kam se všichni poděli a proč mi nikdo nepřišel nic říct. Že by zase nějaký trapný kanadský žertík starých mazáků havířskému bažantovi?

„Máš sílu jako býk, Francku.“

Zakuckám se, melta vyrývá stružky do vrstvy uhelného prachu na prsou, tlačenka se válí na zemi. Zezadu od překopu přišel drobný človíček, v nízké chodbě se skoro nemusí shýbat. Lampu čelovku nemá na přilbě, ale drží ji v ruce.

„Do řiti!“ vyjeknu napůl vztekle, napůl polekaně.

„Nechtěl jsem tě polekat.“

„Kde ses tu tak naráz vzal? Vůbec jsem tě neslyšel přicházet.“

„Málo posloucháš,“ skoro hněvivě odsekne pidimuž.

„Co to máš za fáračky? Vždyť to vypadá jako kostelové sako! A ta zamazaná košile! Ta byla kdysi bílá, že?“

„Psst, poslouchej,“ dá malý prst na ústa.

„No…, slyším. Praská výdřeva, a co jako?“

Hlasitě povzdechne a potřásá nespokojeně hlavou. „Ty ses už učil havířině na vysokých slojích a se železnými výztužemi, že?“

„Pravda, na ruční těžbu jsem šel za držkování štajgrovi,“ přiznávám nerad.

„Štajgrovi se odmlouvat nemá,“ hledí na mne káravým pohledem.

„Hele, skrčku, co tu děláš? Kdo tě sem pustil?“

„Slyšíš? To dřevo praská v určitém rytmu. Podle toho, jak Země dýchá,“ pronese nábožně prcek. „Když budeš poslouchat pozorně, poznáš, co ti Gaia říká, a jaké Nebe ti drží nad hlavou.“

Poslouchej, já potřebuju nabouchat tuny a ne se tady vyblbovat s posloucháním, jak praská dřevo,“ vysvětluju netrpělivě.

„Ja, ja, to jsou ty konce,“ tiše zasmutní.

„Vždyť ty nemáš ani přilbu! Kdo tě sem dolů pustil? Nebo to je zas debilní žert starších havířů mladému?“

„Ukaž mi sekeru, něco ti předvedu,“ praví skrček ještě tišeji. „Prohlídni si dobře ten pilíř. Chvilku se na něj jen dívej, čekej. Sám ti ukáže, jak seseknout výdřevu.“ Při těch slovech hledí upřeně na další pilíř určený k vyrubání a přejíždí rukou po hranolu.

Znenadání máchne rukou. A znova a znova.

„Vidíš?“ otočí se ke mně.

Nó… „ já vidím, žes nakrátil dřevo, které jsem měl nachystané na nevytěžené místo, takže polovinu můžeme rovnou vyhodit!“ Už jsem na toho trpaslíka normálně dopálený.

Smutně se na mne dívá matnýma očima a kroutí hlavou.

„Myslím, že se pleteš, Francku...“

Vztekle popadnu sbíječku a pustím se do vybírání dalšího pilíře. Opírám se ramenem a vší silou tlačím. Cítím, jak svaly únavou tuhnou, pomalu přichází bolest, pak znova nasadím a zarvu ze strany. Mrštně uskakuju před padajícími kusy uhlí. Nasadím sbiják na další místo, stroj mlčí.

„Do háje, co s tím křápem je?“ vztekám se, praštím se sbíječkou o zem. Skrček mne úplně rozhodil.

„Podej mi ji, Francku,“ praví úplně tiše.

„Ty jsi ještě tady?“ začínám být vzteky nepříčetný.

„Líbíš se mi. Jen musíš zkrotit svoji sílu a poslouchat Zemi. A Nebe taky,“ ukazuje na pískovcový poval.

Dochází mi řeč, ten chlap mne snad elektrizuje, nebo co? Študuje pilíř, jak komunista stranický tisk. Dlouho, pozorně. Nasadí špici na místo, které si vybral. Sbíječku sotva udrží v rukou, skrček jeden. Pak se stroj rozdrnčí v krátkých salvách. Zdá se, že se trpaslík pod tíhou sbíječky tancuje, uhýbá, po chvíli se ale začnou sypat drobné kousky uhlí. Pramínek se změní v potůček, posléze doslova v potok živé černě. Popadnu lopatu, házím černé nadělení za sebe na dopravník, jak nejrychleji můžu. Přesto skrčkovi nestíhám odebírat. Pot se valí po nahých zádech do trenýrek, dýchám jak lokomotiva.

„Sucho v hubě, co?“ volá rubač.

„Jooo…“ zahrčím přes hleny.

„Neměl bys pro mě bago, že?“

„Víc nemám,“ podám mu zbytek žvýkacího tabáku.

„Tak to nechci, kůrky ze starého chleba nemáš?“

„Jen ten, který mi spadl s tlačenkou na zem.“

Skrček poodejde, zašátrá rukou v místě, kde jsem svačil. Vylamuje střídu, kousek černé kůrky strká do pusy. „Chleba je chleba. A uhlí, jako uhlí. I tak ho spolykáš dost a dost.“ Žvýká kůrku chleba, já baguju. Pliváme na zem sliny plné černého prachu, já při tom dočišťuju ort. Když doházím, kývne na mne rukou.

„Podívej, musíš se pořádně dívat, jak je uhlí položené ve vrstvách. Nespěchej tak a postůj u něj, povídej si s ním.“

Chvíli spolu tiše civíme do černoty, posloucháme kapání vody, vrzání výdřev. Trpaslík maluje rukou na pilíř, jak se uhlí rozpadne na větší a menší kusy. Mám chuť ho vzít za flígr a hodit ho na dopravník! Ať odjede s uhlím, abych ho už nikdy víc neviděl. Chytnu sbíječku, podle jeho rady začnu v místě, na které ukázal. Cítím, že práce jde o hodně lépe a rychleji. Sbiják jede do uhlí, jako horký nůž do másla. To jsem blázen…

Chci odházet uvolněný materiál, ale skrček už ho uklidil, pod nohama nemáme nic. On snad kouzlí nebo co?

Chopí se sekery a začne sestavovat výdřevu z nakrácených hranolů. Nechápavě civím, všechny trámky sedí lépe, než kdybych je osekal za trojnásobnou dobu, kterou tomu věnoval on bez zkoušek a měření.

„Jak jsi věděl, že…“

„To není těžké, jen dělej, co jsem ti říkal. Zastav se a pozoruj. Vnímej vibrace Země a Nebe. Pohlaď si to dřevo a poslouchej,“ mele pořád svou dokola. Je metr ode mě a sotva ho slyším!

„Tady je ale to tvoje Nebe z pískovce. A tak nízko, že se na něj nemůžu podívat, ledaže bych si v šichtě lehl na záda…“

„Poslouchej jeho duši.“

„Co? Kámen že má duši?“ Zbláznil jsem se já, nebo tenhle pidicvok?

„Samozřejmě, vždyť sis sám předtím s uhlím povídal, ne?“

„Jaks mě mohl slyšet? Vždyť řvala sbíječka!“

„Já neposlouchám ušima…“

„Hele, skrčku, začínám být z tebe nervózní, víš?

„To si jen myslíš, že to je ze mne. To se ti Země a Nebe snaží spolu něco říct. Slyšíš to?“ zvedne ruku k uchu a udělá z dlaně kornoutek.

„Mám pocit, že se ten praskot trochu změnil…,“ poznamenám nejistě. „Starý Bonczek, co už dělá jen narážeče na jámě, vždycky v krčmě u piva povídá, že před závalem dřevo vždycky praská jinak. Anebo že přestane praskat úplně. A to prý vždycky začnou utíkat myši! Ale ostatní se mu jen smějí, že zas přebral a praská akorát jemu v hlavě.“

Stojí dál úplně tiše, bez pohnutí, neposlouchá moje brebentění. Pokyvuje hlavou. „Stary Bonczek zažil dva závaly. A myslím, že by bylo dobré to říct štajgrovi.“

„A co? Že jinak praská dřevo? Vždyť se mi všichni vysmějí! Nejdu nikam, zdaleka ještě není fajront.“

„Myslím, že je ten nejlepší čas jít za štajgrem, Francku. To on mě pro tebe poslal,“ hledí na mne vyhaslým pohledem. Začne mi z něj být zima. Z jeho smutných očí náhle čiší chlad přímo na má obnažená prsa. Jako by mi na ně připlácl mražené kuře.

„Ty nejsi smrťák, že ne,“ ubezpečuju se. „Že tě za mnou poslali parťáci, že jo?“

„Vždyť je to jedno, Francku, nemyslíš?“

Popadá mne nepřekonatelný děs. Hodím po skrčkovi sbíječku a začnu hystericky ječet:

„Nic není jedno! Kurva! Tak mi řekni, kam se všichni ztratili? Na šichtu sem přišlo dvacet chlapů a není tu ani noha! Kurva…!

Jak to, že jsem v celém porubu najednou sám…?

Co se to tady vlastně děje…?

Kurváááá…!!!

***

Když se konečně vyřvu ze svého strachu, skrček mi beze slova podá láhev se zbytkem melty, abych spláchl prach a mohl zas normálně mluvit.

Mrazí mne i na zpocených zádech, jako bych nebyl na čtvrtém patře, skoro půl kilometru pod zemí, kde je pětatřicet nad nulou. Beru blůzu, na opasek věším celý pracovní ansámbl.

Ještě sbíječku a lopatu, Francku,“ smutně hledí skrček. Normálně bych ho poslal někam. Dnes ale nediskutuju, neptám se, proč. Ty jakoby vyhaslé oči…

„Jak se jmenuješ?“ nedá mi to.

„Říkej mi třeba Evžene.“

„Evžen byl můj prastrýc. Prý taky dělal na nějaké šachtě. Pak měl úraz v závalu a vrátil se k truhlařině.“

„Já vím, Francku.“

„Tys ho znal?“

„Já jsem tu znal skoro každého,“ pousměje se Evžen a vytáhne z kapsy další kousek kůrky z mého krajíce.

„Hele, kam mě táhneš? Tamtudy půjdem blbě! Tam je jen větrací šachta,“ rafnu drobka z rukáv.

„Neboj, Francku, zvládnem to. Dostanem se k jámě včas.“

„Poslouchej, dědku, vlastně Evžene, o čem to tu pořád meleš? Říkals, že půjdem dozadu za štajgrem. Dobrá, jsi starší, zkušenější, snad víš, co děláš. A teď mě táhneš překopem na druhou stranu k větrací jámě. Co to tu na mě zkoušíš?

Skrček stojí a větří, jako zdivočelý pes. Všude hrobové ticho a černá tma. Jen naše čelovky nasvěcují podivnou zaprášenou chodbu.

„Pojď,“ táhne mě k polozasypanému, téměř neznatelnému výklenku. Odhrabává suť, obrátí se ke mně: „Je to na tobě, Francku. Pojedeš do pískovce. Naslouchej, dívej se, rozmlouvej. Musíš vybrat ten správný směr, jinak nenajdeš to, co tam hledáš.

Začínám být pořádně vyplašený, cítím, že se něco děje. Pak si uvědomím, že přestalo fungovat větrání v šachtě. Proudění vzduchu se zastavilo, zbývá pár desítek minut až několik hodin na to, abychom se dostali odsud. Vše závisí na tom, jak rychle se bude zvyšovat koncentrace metanu a oxidů uhlíku. Mám sto chutí se na to zeptat Evžena, ale ten někam zmizel. Vzápětí se zjeví daleko v chodbě jeho svítilna a posléze přifuní i ten trpasličí exot v kostelním obleku. Táhne za sebou vzduchovou hadici i s rychlospojkou.

„Pro Boha, kdes to sebral? Myslíš, že tam bude tlak?

„Myslíš, že si můžeš dovolit to nezkusit?“ opáčí trpasličí muž.

Nasucho polknu a připojím hadici. Vzápětí se rozeřve sbíječka. Snažím se dělat to, co mi poradil Evžen. Pomalu, s rozmyslem, opatrně. Dívat se na kámen, snažit se odhadnout jeho strukturu, rozbíjet ho tak, aby se rozlomil tam, kde je jeho pevnost nejmenší. Koupu se v potu. Není to z fyzické námahy, potím se strachem. Pískovec mě vede stranou, téměř souběžně s chodbou, ve které jsme. Takhle se většinou štoly nerazí. Po pár minutách se přede mnou provalí balvan někam dozadu, do prázdna. Ještě několik záběrů a vytvářím průlez do staré štoly. Strčím hlavu do díry a vidím, že jsem obešel starou dubovou hráz, kterou je stařina znepřístupněna.

„Tys o ní věděl?“ otáčím se k Evženovi.

„Půjdeš tou štolou asi sto metrů a dostaneš se k závalu. Dá se tamtudy prolézt, zůstalo tam půlmetrové okno. Neber už s sebou nic, jen tohle kladivo,“ podává mi skrček rezavou zablácenou věc.

„Evžene, kde je moje kladivo? Vždyť jsem si ho bral s sebou! Já vůbec nechápu…“

„Poslouchej, co ti říkám! Pak narazíš po dvou stech metrech na šibík, který vede o patro níž do zazděného překopu. Je to kousek od hlavní jámy v místě, kde mají středisko přípraváři.“

„A jak se z něj dostanu, když je zazděný?“

„Ztrácíš drahocenný čas, Francku, já se ještě musím vrátit. Nečekej na mě. Pamatuj si, že okno v závalu je na pravé straně! A nesmíš se bát!... A neztrať to kladivo!“ volá skrček klusající pryč překopem k větrací šachtě.

„Panenko Maria, ty víš, že jsem do kostela nepáchl od babiččina pohřbu! Jestli jsi a nějak to můžeš zařídit, zachraň mě! Svatá Barborko, prosím tě, přimluv se, za toho nejbídnějšího ze všech, co tu fárají!“ improvizuju modlitbu. Po lících mi tečou slzy jako hrachy, kdybych měl z čeho, mám už dávno plné kalhoty.

Prolézám do staré štoly, dělám přesný opak toho, co nám, havířským bažantům, vtloukali do hlav na učňáku. Nikdy nelézt do stařin, při průšvihu čekat na místě, pokud se nelze vrátit obvyklou cestou.

Starý zával zvládám s obtížemi, je opravdu tak na skrčka Evžena, ne na mě. Mačká mi hrudník, taktak popadám dech. Naštěstí je průlez dlouhý jen tři metry, pak se můžu normálně nadechnout a pokračovat po čtyřech. Kličkuju mezi starou výdřevou, ve změti trubek, přelézám spadané kusy horniny. Do šibíku málem spadnu, není vůbec zajištěný. Už jsem klidnější, jen doufám, že nebudu muset zpět stejnou cestou. Konečně jsem v překopu. Hledím, na kterou stranu bych měl vyrazit. Pak udělám kladivem značku, zkusím to na jednu stranu. Po padesáti metrech přijdu k závalu. Cítím, jak se mě zmocňuje panika. Zběsile vyrazím zpátky. Míjím vstup do šibíku a utíkám dál a dál. Když mám pocit, že mi srdce vyskočí z těla, přicházím k dubové hrázi. Srdce padá až do kalhot, žaludek sevře ledová obruč děsu, když v tom si všimnu, že u kraje hráze cosi trčí. Kus roury ze vzduchotechniky!

Kladivo a bouchat!

Bouchat a doufat, že to snad někdo uslyší…

Bouchat…!

Bouchat do úplného zemdlení…

***

Štajgr Milan

(věk 38 let, výška 180 cm, váha 81 kg, ženatý, tři děti, vyučený důlní elektrikář, večerně vystudoval střední průmyslovou školu hornickou, počet odfáraných let - 17)

„Francku! Francku! Jak ses dostal ze zavaleného pole? Tys utekl dřív, než to sedlo?“ snažím se přeřvat rumraj v chodbě.

„Já nevím,“ zasípá. Skoro ho neslyším, a to mám ucho těsně u jeho rtů.

Co taky můžu čekat od chlapa, který se zčistajasna objevil po dvou hodinách skoro kilometr od závalu, pod kterým měl ležet spolu s ostatními.

„My se tam potřebujeme dostat, Francku, zůstalo tam pět lidí, ty jsi jediný, který se tam odsud dostal! Kudy jsi šel?“ naléhám znovu.

„Já…, já nevím. Evžen mi ukázal cestu.“

Začínají se rozvíjet šokové příznaky,“ naléhá na mě kdosi v záchranném mundůru. Tahá mě za ruku pryč od lehátka s Frantou.

„Který Evžen?“ Škubnu vší silou, ruka je na chvíli pryč. „Tam žádný Evžen nešel! Kudy jsi přišel?“ Musím využít každičké šance, jak dostat své lidi ven! I kdybych to měl z toho chlapa vytřepat!

„Štajgr ho pro mě poslal…“

„Francku! Já jsem tvůj štajgr! Já jsem pro tebe nikoho neposlal! Kdo to byl? A kudy tě vyvedl?“ útočím dál, třesu s Frantou jak s ovocným stromkem.

„Já nevím. Přišel Evžen, byl v civilu…, místo přilby měl klobouk. Lampu nosil v ruce nebo za opaskem.

„Nechej ho být, vždyť vidíš, že je úplně mimo z toho, co prožil,“ trhají mě ostatní od Franty násilím. Hledím na zazděnou díru, potenciální spásu pro pět lidí zaživa pohřbených kdesi daleko od nás.

„Hééj, už se vrátili záchranáři z toho překopu? Kde jsou?“ snažím se přeřvat příšernou kakofonii zvuků v hlavní chodbě. Chlapi sedí vyčerpaní u stěny o dvacet metrů dál, mávají na mě.

„Tak co? Prolezli jste to, Je nějaká šance?“

„Prolezli. Starý překop je po dvou stech metrech zavalený. Je tam šibík, tím jsme prolezli do staré štoly, zhruba na úrovni čtvrtého patra, přesně jsme to neměřili. Z jedné strany je zazděná, na druhé straně je neprůchodný zával. Ale hlavně koncentrace metanu a kysličníku uhelnatého je tak vysoká, že tamtudy nemohl bez dýchacího přístroje absolutně projít, i kdyby přes ten zával nějakou náhodou proklouzl.“

„Kdo a kdy to tady vykopal? Díval se už někdo do plánů?“

„Jo, dívali se naši chlapi nahoře, teď dělají kopie, mělo by to sem dorazit každou chvíli. Zkoušelo se tu těžit před osmatřiceti lety, ale dvakrát jim to spadlo už při rozfárávání pole, tak se to uzavřelo. Pak to zkoušeli znova po deseti letech z opačné strany, když se tady začínalo s ocelovými sekcemi místo výdřevy, ale dopadli úplně stejně.“

Mamma mia, hlavou mi probleskne cosi, co si nemůžu pořádně vybavit, ani když namáhám mozek sebevíc. Nevím, co to je, nevím, odkud se to vzalo, možná si nevzpomenu nikdy. Ze žaludku mám ledovou kouli, cloumají se mnou vlny nepopsatelného chladu, tuhne mi celé tělo. Jako by na mne sáhla smrt - na sekundu vidím před sebou zaprášený obličej, zpod starodávného klobouku se na mě dívají vyhaslé oči, ústa žvýkají tabák… Kde jsem jenom toho chlapa viděl… Čísi ruce mne zachytí a pomalu posadí na zem.

„Milanovi se udělalo zle! Milan omdlel!“ křičí ostatní, jeden přes druhého.

Jsem jak vykuchaná zmrzlá treska. Nejsem schopen na ně ani mrknout, jen tupě civím před sebe.

Najednou vím, že ty chlapy živé nevytáhneme…

***

Náměstek Gerhard

(věk 58 let, výška 168 cm, váha 73 kg, ženatý, jedno dítě, absolvent obchodní školy, dálkově vystudoval vysokou školu báňskou, počet odfáraných let - 14)

  „Takže, soudruzi, končím poradu. Máte ještě někdo něco? Jestli ne, zůstanou tu ti, kterých se dotýká uzavírka pole 4 - R - 10/32. Povstanu, dívám se významně na hodinky, pohupuju se ze špiček na paty, tam a zpět. Oficiální porady mi šly na nervy odjakživa. Moc lidí, jeden se bojí druhého, nikdo nechce mít žádnou odpovědnost, každý jen kecá o objektivních důvodech. Jak s oblibou říkám – Pé Zet Čé, neboli přehlídka ztraceného času.

„Soudruhu náměstku, bude celý postup při uzavírání zavaleného pole proveden standardním způsobem?“ zazní z chumlu těl, která se snažím vystrnadit. No prosím, a je to tady.

„A jakým jiným způsobem byste to chtěl asi tak udělat, chlape, co? Dát tam ceduli s nápisem „pytlačení povoleno“, nebo co? Samozřejmě zdemontovat a vyklidit co se dá, zazdít, standardně označit, namontovat měřáky plynů a otřesů, zanést do map, vyplnit a sepsat všechny potřebné protokoly, hlášení a další papíry, na všechno sehnat podpisy, a tak dále. Jakou vědu v tom zas hledáte? Co vám na tom není jasné?“ hulákám velitelským hlasem a šířím dusno. „Mám to snad udělat za vás, nebo co?“ vztekám se na agilního hlupáka přiděleného na úsek samotným generálním. „A vůbec, co do toho strkáte nos, když máte jiné úkoly?“ bleskově reaguju na pípnutí aktivního blbečka, že nebyl na tuto práci určen.

Bože, ochraňuj všechny normální lidi a havíře zejména před tímhle mutantem. Nakonec vyhazuju z kanceláře všechny, chci pět minut klidu a urologický čaj od Marcelky.

„Ale plán těžby…“ otravuje hybrid ještě ve dveřích. Teda ten má ale odvahu.

„Nu ano, plán těžby. Jenže tu těžbu musejí kupodivu provést lidi. A já se kvůli splnění plánu teď, pár měsíců před důchodem nenechám zavřít. Ať si soudruh generální najde někoho jiného, kdo se nechá honit kriminálkou. Už teď budeme mít problém, jak z toho vybruslit jenom s pokutami od bezpečáků,“ zbytečně nahlas pořvávám do chodby. „Nebo právě extra vám se ještě nedoneslo, co to je inspektorát bezpečnosti práce a kriminální služba Sboru národní bezpečnosti?“

Chci, aby to slyšelo co nejvíc lidí! Chci pět minut ticha!

Konečně zavírám dveře, vytoužená pětiminutovka.

„Mimochodem, Marcelko, vy všechno víte, co ten havíř, který z toho jediný vylezl? Už ho pustili z blázince?“ vyptávám se nenápadně nejlepšího rozvědčíka ve střední Evropě a přilehlém okolí.

„Ano, soudruhu náměstku, byl tam šest týdnů, aby opravdu vyloučili nějakou duševní poruchu. Ty jeho představy, že ho z rubání vyvedl nějaký civil, jdou asi na vrub posttraumatického šoku.“

„Zřejmě to tak nějak bude. Víte co? Ať ho doktor nechá ještě aspoň tři měsíce na nemocenské, pak se uvidí. Chcete ještě něco, Marcelko?“ ptám se, když vidím, jak otálí u stolu.

„To je všechno, soudruhu náměstku. Jen taková perlička, když jsem procházela všechny záznamy v archívu o čtvrtém patře. Při tom závalu před osmatřiceti lety tam zahynul nějaký Evžen Bajtek. A je zajímavé, že pracovní poměr na šachtě ukončil po nějakém pracovním úrazu více než rok předtím! A ten úraz měl na stejném patře při přípravě na rozfárávku!“

„Tomu nerozumím! Počkejte, ještě jednou: on měl úraz, odešel ze šachty a pak za rok zahynul v závalu v tom samém poli? Co je to za blbost?“

„To není blbost, to je v papírech! Tady v té růžové složce, obtáhla jsem její okraje černým fixem, aby se dobře hledala,“ dělá se nepostradatelnou firemní kvočna.

„Cítím, jak se o mě pokoušejí mrákoty. Po zádech mi do trenýrek stéká ledový vodopád, žaludek lítá nahoru a dolů jak na houpačce. Přemůžu se s vypětím všech sil a tajně doufám, že si toho Marcelka nevšimne. Zatím jen pátrá a větří. Jestli začne šťourat, bude to můj konec…!

„Hhh e ehmmm,“ odchrchlám. Bajtek, Bajtek…, to jméno mi něco říká. Jestli mě zrovna taky on neměl na zaučení v dole. Takový menší, hodně zvláštní… Tenkrát se dělalo všechno ručně, víte, Marcelko? A on vypadal, že snad ani nic moc nedělá. Jen tak nějak šermoval rukama a pořád něco vykládal, že máme poslouchat… Jó. Jo, všichni učni si z něj dělali srandu…“

Jen neukázat roztřesené ruce…

„Poslouchejte, Marcelko, vy máte evidentně málo práce, když máte čas hrabat se v takových nesmyslech. Kdo po vás něco takového chtěl, co?“

„Ale soudruhu náměstku, sám jste mě do archívu poslal a vždycky chcete po mně úplně všecky podrobnosti při každém takovém hledání!“

„Já? Proboha, ženská, co to melete? Já to po vás vůbec nikdy nechtěl! Doneste mi ihned všechny písemnosti do kanceláře! Ale říkám VŠECHNY!!! A hrnek Kafe! Smrťáka!“

Urologický čaj končí v květináči Marcelčina fíkusu.

Sedím, převracím dokumentaci, kouřím jednu Spartu za druhou, rozhoduju se, jak dál. Dobrý Bože, tolik let mám za sebou a zase je to tady! Ne, pravdu se nesmí nikdo nikdy dozvědět! Za žádnou cenu!

Vybrat papíry z obludné haldy složek, šanonů a map. Vyprázdnit v psacím stole jednu zásuvku a nacpat tam všechno, co musí pryč z povrchu zemského.

„Marcelko!“

„Ano, soudruhu náměstku!“

„Vy jste nejen hezká, ale i chytrá, že jo!!!

„Nooo…“

„Takže hezky sbalte všechny vypůjčené písemnosti a odnesete je zpátky do archívu. Nebudete nic kontrolovat, nic zjišťovat, a na nic se ptát! A totéž udělá ten hejhula, který tam akorát jen chrápe u stolu, jinak v archívu skončil! Je vám to jasné?“

„Ano, soudruhu náměstku.“

„Výborně, a ještě předtím si zajdete k závodnímu lékaři podepsat žádost na ty lázně, o kterých jste se nedávno zmiňovala. A výslovně mu zdůrazněte, že pojedete na křížek! Žádný samoplátce! Rozumíte, co říkám?“

„Ano, soudruhu náměstku. Křížek, lázně, podepsat, založit, nepátrat, zařídit,“ poplašeně kvoká zmalovaná slepice. „Mám mu taky říct, že mu jinak zajistíte vyhazov?“

„Ženská, vy jste se zbláznila, nebo co? Kde bychom sehnali takového doktora, který podepíše všechno, na co si vzpomenu? Uvažujte taky někdy hlavou!“

Babo, teď už vím, podle koho vymyslel podnikový ekonom označení „příšera v nejlepších letech“. Jak to, že mě to nenapadlo dřív?

„Utíkejte, Marcelko, já mám přednostní zájem na tom, aby kolem mě pracovali samí zdraví lidé.“

Ještě vypotit rádoby upřímný úsměv a pak se všemi papíry nenápadně na toaletu, tam všechno spálit nad mísou, dvakrát spláchnout.

A vyvětrat!

A pořádně! Dej si u toho načas, hlupáku, nikam nespěcháš. Nesmíš spěchat, další chyba by taky nemusela projít a důchod je na dohled…

***

Vyšetřovatel Miroslav

(věk 47 let, výška 177 cm, váha 73 kg, podruhé ženatý, dvě děti, absolvent SPŠ strojní, absolvent důstojnické a praporčické školy SNB)

„Soudr…“

„Pojď dál, Karlíku,“ zvu dál tlusťocha s umaštěnými zbytky čehosi, co bylo kdysi blonďatými kudrnami, zatímco teď to připomíná silně opotřebovaný smeták.

„Sedni si, odlož si, tady máš jedno protekční kafe a spusť,“ snažím se křečovitě zažertovat. Péruju nervózně za stolem, čekám, až se ta zapáchající bečka sádla usadí. Co usadí, ona se rozplácne na rozvrzané erární židli, jak věrtel chlebového těsta před vykynutím. Plesk! Pokaždé číhám, jestli se to tlusté prase neporoučí k zemi s kusy dřeva zaraženými v širokoúhlém zadku a sloních stehnech. Jak ve zpomaleném filmu se s funěním rozvalí, rozhrabe šanony s dokumentací a protokoly, vyloví z nezvladatelného chaosu koncept s body, které musíme probrat.

„V jaké fázi jsi, Karlíku?“ stejně neodolám a začnu vyzvídat dřív, než si před sebou vybagruje místo pro list papíru a dvě dlaně. Kolikrát už jsem tento dotaz za těch dlouhých osmnáct let, co spolu děláme, položil? Je to hrůza. Jsme na tom hůř, než manželé. Přesně víme, co a v kterou chvíli udělá nebo řekne ten druhý. Ještě nedávno to bylo zábavné, dnes mi to už jen šíleně leze na nervy. „Tlačí na mne soudruzi shora, máš to na stole skoro půl roku a žádný hlášený posun.“

„Dalo by se říct, že jsem hotov,“ zafuní s nosem v papírech. Jak mohlo být tohle to stvoření mým kamarádem?

„Aha, takže nastaly problémy,“ konstatuju. „Tak spusť, čekám.“

„Mno,“ zachrochtne krátce Karlík. Tyto tři hlásky zachrochtává po celou dobu, co ho znám. Akorát kdysi, když měl ještě normální rozměry a hrávali jsme spolu závodně házenou, to bylo zábavné. Dnes je to nechutné.

„Tak jsem to všechno prošel třikrát tam a zpět. Nějaké malé přestupky, na trestní stíhání to nestačí. Řeší to bezpečáci pokutami, to jde mimo nás,“ vyfrkává ze sebe upocený hroch.

„Ale?“

„Technický náměstek a ředitel.“

„Míříš vysoko, Karlíku. Je tam spousta mezikusů, na které to můžou shodit. To ti neprojde,“ konstatuju suše.

„Náměstka jsem už načal, sesypal se. Momentálně se schovává v hornické nemocnici s údajným starým pracovním úrazem. Starý dědek před důchodem, nebude problém ho dostrkat tam, kde ho potřebujeme mít. Ale ředitel si bude zřejmě stěžovat. Počítám, že nejpozději pozítří dostaneš valchu od šéfů,“ nalévá čistého vína Karlík. „Je mladý a odolný. A jde mu o koryto! A o krk, samozřejmě.“

„Máš na ně něco, nebo to jsou zase jen tvé pocity?“ vyzvídám a zahajuji duševní přípravu na mytí hlavy u krajského šéfa.

„Našel jsem v archívu map na geodézii něco zajímavého. Je tam naprosto přesný nákres celé sloje se všemi anomáliemi a geologickými poruchami. Finta je v tom, že ten plánek je naprosto přesný a přitom skoro čtyřicet let starý, potvrzují ho všechny pozdější průzkumy, i těžba. To jsem zas vyhrabal v důlním archívu. Dokonce jsem i vyštrachal, kdo ho nakreslil. Nějaký Bajtek Evžen. Jediné, co nechápu, je skutečnost, odkud ten chlap sebral tak přesné informace,“ souká ze sebe zadýchaně sádelník. Hledím na něj, přemýšlím, jestli mu mozek pracuje stále tak dobře, jako kdysi, když tak šíleně za posledních pár let ztloustl.

„A s tou datací, ses nemohl splést,“ ubezpečuju se.

„Dost těžko,“ ošívá se tlustokožec, „mapu s nákresem jsem dal na expertízu, nikdo do něj nic nedopisoval, neměnil, písmo je jen jeho. Chemický rozbor inkoustu sedí s ostatními listinami. Prostě jeden inkoust, jedna ruka. Kromě toho jsem našel i smlouvu mezi tehdejším vedením a tímhle chlapem, že pro ně bude dělat průzkumné práce na základě konkrétních zadání, což znamená, že nebyl jejich stálým zaměstnancem.“

„Chceš říct, že dělal jako externista?“ ptám se nejistě.

„Tak nějak,“ sípá hrouda sádla.

„Jestli ten plánek nebo aspoň nějaké poznámky u nich nenajdem, nic jim nedokážem. A i kdybychom našli, museli bychom ještě dokázat, že ten porub otevřeli záměrně v místě s největším ohrožením pro důlní pracovníky. A to nezvládnem. Budem to muset uzavřít, Karlíku. Těm dvěma řeknem, že o nich víme a že pokud se stane ještě jeden průšvih, hodíme jim to na krk.“

Karlík nezklame, reaguje jako obvykle. Zčervená, plynule přejde do fialové, začne lapat po dechu, průdušky hvízdají, jak píšťaly varhan.

„Zase já, že? Vždycky když dělám něco já, začnete všichni ty hajzly chránit!“ těžce ze sebe vyráží, prská sliny po šanonech na stole. „Proč tu vůbec jsem! Co tu ještě dělám!“ chroptí.

Využiju jeho hlubokého nádechu: „Poslouchej, jsi tady jediný odborník na tyhle průsery, jsi původně důlní inženýr, máš odfáraných pět let, dokázal jsi…“

„Hovno! Rozumíš? Hovno! Pořád jen žvaníte o tom, co potřebuje republika a hospodářství a o objektivních problémech a špatných podmínkách! A na ty lidi dole v díře všichni serete!“ dusí se.

„Ne, my jsme dokázali…“ snažím se ho přerušit.

„Tys mi dokázal jediné! Přebrat mi manželku, a to je všechno, ty kurevníku!“ syčí jak propíchnutá pneumatika, vyprskává sliny po celém stole.

„Prosím tě Karle, vždyť to už je skoro pět let, už jsme to přece dávno vyřešili!“

Odpoví mi jen prásknutí dveří…

***

Vyšetřovatel Karel

(věk 44 let, výška 175 cm, váha 98 kg, rozvedený, bezdětný, absolvent vysoké školy báňské, absolvent důstojnické a praporčické školy SNB,)

Do hajzlu se vším! Ten mě zas vytočil! Posraný až za uši z toho, že by se pod ním mohla trošku zatřást šéfovská židle!

Vztekle se nacpu do služebního pekáče. Kašlu na to, že na auto teď čeká někdo jiný, kašlu už na všecko!

Horké párky z kiosku, čerstvé rohlíky a jedna láhvová desítka. Zajíst a zapít tu dnešní prohru!

Dobrý Bože!

Kdy jsem naposledy s něčím uspěl nebo aspoň uhrál plichtu? Proč ještě vůbec chodím po tomhle světě plném všiváků, lumpů a podrazáků? Bez ženy, bez úspěchu, v žádné práci jsem se nikdy nechytil! Trpěný tlusťoch, všem pro smích! Čtyřiačtyřicet let života v tahu a dotáhl jsem to na služební garsonku s totálně shnilou škodovkou pod oknem!

Ani si neuvědomím, že už zase stojím na svém místě, na hrázi kaliště. Poslouchám šplouchání přitékající odpadní vody, láduju se čerstvým chlebem z fryštátské pekárny a hnusným bramborovým salátem. Zajíst další ponížení, užrat se třeba k smrti…!

Vztekle a zoufale vzhlížím na svou životní naději, na své prokletí. Ani ne kilometr odsud se tyčí na výšině štíhlá věž nad důlní jámou. Svítí na ní rudá hvězda, to znamená, že jedou nad plán.

Byla doba, kdy mne rotující kola na vrcholu věže spouštěla až na samé dno kilometrové jámy. Pořád mne přitahuje jak magnet. Víc než moje Kristýnka, ještě když byla mladá. Kdykoli zavolali, vstal jsem a šel. Jako za svou milenkou, za svým osudem, beznadějně závislý na její vůli a rozmaru. Můj poklad, moje láska, moje smrtelně nebezpečná šelma, moje všecko!

Tam dole pod mýma nohama je bájná Zlatá Bonanza pro šéfy celého toho ansámblu, který na ní parazituje. Obrovská lavice čistého antracitu nevídané mocnosti. Skoro třicet metrů vysoká stěna sametové černi, zbytnělá matně lesklá černočerná tma, místy dokonce proměněná intruzemi sopečných plynů na přírodní koks! Táhne se odsud na kilometry daleko, na všechny strany. Léta práce pro špindíry u kombajnů a automatizovaných dobývacích sekcí, než to černé zlato vyrabují a vytahají na povrch. Nikdo z nich nemůže kvůli tomu spát, každý dumá, jak obelstít přírodu, jak jí ukrást milióny tun bohatství, jak je proměnit v co nejvyšší číslo na výplatní pásce.

A nikoho nezajímá, kolik chlapů u toho chcípne! Jedno, jestli se udusí ve špitále s plícemi rozežranými silikózou, utopí se ve výronu vody, otráví se důlními plyny, spálí je výbuch metanu, skončí pod závalem nebo pod zřícenou plošinou, kolik z nich rozčtvrtí běsnící stroje, kolik z nich zchromne, kolika z nich v padesáti letech pukne přetěžované srdce. Všechno jedno. Zběsilý rabovací závod se nesmí ani na minutu zastavit! Nikdy! Nic není pro jeho zastavení omluvou, jen vlastní smrt!

Ano, smrt! Vlastní, nebo těch ostatních… vsjó ravnó, jak říkají naši soudruzi bratři z východu! Dobrý Bože, kolik ještě…!

Vztekle mrštím kelímkem se zbytkem salátu před sebe, do nádrže s odpadními vodami.

„Ten chleba už nebudeš?“ ozve se mi za zády. Vyjeknu úlekem, otočím se, málem při tom spadnu do vody ztemnělé uhelným kalem. Drobný človíček v černém obleku na mne civí vyhaslým pohledem, na rtech plachý úsměv, kdysi bílá košile je notně ušmudlaná, černo za nehty, černé proužky uhelného prachu na spodních víčkách, na šedivé hlavě starodávný klobouk.

„Promiň, nechtěl jsem tě polekat.“

„Přišel jste jak duch,“ blekotám.

„Já vím,“ usměje se. „Chtěl bych ty kůrky místo baga. Dnes už skoro nikdo nebaguje,“ stěžuje si málem plačtivě.

„S respirátorem na držce se baguje dost blbě,“ hrubě poučuju.

„Já vím, já vím,“ začne se znova usmívat. „Vím všecko. I to, co tě trápí.“

„Jak byste…, vy mě znáte, dědo?“

„Já znám kdekoho,“ mávne rukou, a taky vím, proč jsi dnes tak dopálený.“

„Se divíte?“

„Ne, vůbec ne.“ Mlčí. Mlčíme spolu hodnou chvíli. Chlapi spolu nepotřebují pořád žvanit. Hledíme na obzor, na kola těžní věže, jak se točí tam a zpátky. Na tekutou bílou tmu nad vodní hladinou v terénní proláklině pod námi. Kdysi tu byla vesnice, dnes tu šplouchá voda jezera, které stvořil člověk. Hledíme na nákladní vlak narvaný uhlím, který právě odjíždí z prádelny.

„Myslíte, že byste…“ nedokončím otázku.

„Já nemyslím, Karle.“ Dokonce mě zná podle jména. „Pokud bys chtěl, můžu ti předvést, jak poznat všechna tajemství této sloje. Není to zas tak moc složité.“

„No počkej,“ přecházím na tykání, „ty chceš říct, že ještě pořád nevíme o té sloji všechno?“

Dědek se záhadně usměje, potřásá hlavou jak vysloužilá pivovarská kobyla.

„Jste legrační!“ odfrkne. Otočí se, rázuje pryč po hrázi, přežvykuje kůrku z mého nedojedeného krajíce.

„Počkej!“ dojde mi konečně, kdo to je. Snažím se ho doběhnout, od příštího týdne začnu hubnout, umiňuju si, ten žok sádla na břiše se už fakt nedá tahat! Cítím, jak mi při každém kroku lupe v kolenou. Lupe a bolí. Konečně jsem u něj, sotva popadám dech. „Ty…, ty… jsi Evžen!“ snažím se dopovědět, čůrky potu mi tečou do očí. „Četl jsem ty bláboly o tobě ve spisu. Takže to nejsou bláboly! Jak to, že tě vidím, když je den?“

„Asi proto, že nejsem to, co si myslíš,“ povýšeně odpoví a čeká. Čeká, až seberu odvahu a konečně to vyslovím.

„Vezmi mě dolů,“ vymáčknu to ze sebe. Pot je naráz ledově studený, nohy se mi chvějí slabostí, ruce pro jistotu nechám v kapsách.

„Když chceš,“ lhostejně vystříkne slinu přes zuby snad pět metrů daleko. Otočí se a pokračuje v chůzi. Neujdeme ani padesát metrů a stojíme u nenápadné díry vedoucí někam do černé tmy. Pidimuž se ke mně znovu otočí, počká, až se vydýchám: „Dobře mě poslouchej. Jestli chceš přežít, musíš se stoprocentně soustředit na to, co ti budu říkat. Musíš z hlavy vypudit všechny jiné myšlenky, které se netýkají téhle sloje. Nesmíš myslet na nic jiného. Žádná práce, žádná rodina, žádné emoce, žádné analýzy. To všechno otupuje smyslové vnímání. Musíš cítit její dech, její energii, jen tak můžeš správně pochopit, co ti chce o sobě říct. Ve škole tě učili, že je nebezpečná, že tu jsou plyny, kapsy s natlakovanou vodou, tektonické poruchy a já nevím, co ještě. Ty to ale nepotřebuješ vědět přesně, vědecky to zdůvodňovat. Úplně postačí, když budeš poslouchat, vnímat ji, cítit. Je to jako když hladíš ženskou. Taky v rukou cítíš, jestli je napjatá, odmítavá, anebo přítulná, vstřícná, jestli čeká právě na tebe, jestli tě polaská, políbí, anebo zuřivě poškrábe, kopne do rozkroku, praští do žeber. Jestli jsi připravený, můžeme jít. Tudy projdeme do výdušné jámy,“ vytáhne zpod saka havířský akumulátor s čelovou svítilnou.

Vím, že nemám co ztratit. Zhluboka se nadechnu, sehnu hlavu, vejdu do jeho království. Na zádech cítím poslední pohlazení slunečních paprsků…

***

Černá kronika

Další smrt v dole

V našem největším dole nalezli pracovníci báňské záchranné služby tělo pohřešovaného K. P., který vedl skupinu vyšetřující okolnosti loňského neštěstí na čtvrtém patře. Prozatím není jasné, jak a kdy se do dolu dostal, po okolnostech jeho úmrtí se intenzívně pátrá.

Napsal TARGUS

***

Poznámka:   

   Na tenhle text jsem narazil na blogu Litterate, kde bohužel zapadl mezi jiné, politické texty a komentáře  a navíc rozdělený do několika částí.

   Protože mě, jak se říká, "oslovil", jsem totiž  taky z toho "kraju razovitego", napsal jsem autorovi, zda mohu jeho text vyvěsit na svém blogu a povolení jsem dostal. 

   Pro někoho možná trochu duchařina, ale potom, co za mnou v noci po infarktu přišla na JIP-ku Smrtka, štíhlá, mladá, v černé kápi a gestem mi sdělila, že keště nemám kam spěchat, tak věřím, že se v lidské hlavě mohou odehrát podivné věci.

===

   V našem Ústavu t.č. připravujeme hru "Hornické vdovy", která mě rovněž oslovila. Tři monology. Když jsem byl malý a vychovávala mě moje polská babička v havířské kolonce na Kopaninách, zapamatoval jsem si jednu robku, která přišla jednou večer se k nám vyplakat, protože ten její chlop se nevrátil ze šichty. Zůstak tam dole, v ďuře. Na věčné šichtě. 

   No a ten monolog, slyšený ve věku pěti let nezapomenete ani v sedmasedmdesáti. Nemyslím, že že to bude nějako zvlášť úspěšný kus. Ostrava už dost dloouho není hornické město. Ale ještě tu žijí lidé, kteří tu černou Ostravu pamatují. Jsem jeden z nich.