Jaké je to být Ukrajincem?

...Nechci mít nové vrtulníky
nechci vzpomínat na pomníky
které vyvrátil jakýs zmrd.
Já volím život, a ne smrt.

(Ládík!!!)

  

 Jaké je to být Ukrajincem? 

   Záleží na tom, jestli jste dost šikovný, abyste byl na Ukrajině dost bohatý nebo musíte mít dobré postavení. Pokud jste dost bohatý, koupíte si nedotknutelnost i když jste v "jatečném věku" a měl byste být odveden na frontu. Ti méně bohatí si koupí potřebné doklady se kterými je pustí za hranice na kýžený "Západ" a ještě jim zbude trocha peněz, aby tam v bezpečí žili. Stačí trocha, doplní jim to tamní dávky pro válečné uprchlíky. Ti ještě bohatší mají rodiče neb jiné blízké příbuzné v dost vysokém postavení a na ně se odvody prostě nevztahují.

   Ti méně bohatší si najdou nějaké převaděče a pokoušejí se hranice překonat takto. Někdy se to povede, někdy ne a někdy je převaděč, rovněž Ukrajinec, prostě pohraničníkům "prodá", inkasuje podruhé a ti pak mažou na frontu do první linie. Tam často nevydrží ani půl roku, protože nechtěli "bránit Ukrajinu" a jsou považováni za "pušnoe mjaso" čili "potravu" pro děla a jsou nasazování na nejnebezpečnější úseky fronty.

   U nás, tedy na Západě, takové uprchlíky vítáme stejně, jako babičky s kocourem v tašce nebo maminkami s dětmi v náručí, které ztratily na Ukrajině možnost bydlet nebo se uživit. Uprchlík jako uprchlík. Že jeden druh uprchlíků má jenom toho kocoura v tašce nebo dvě - tři děti a druhý má drahé auto a konto v bezpečné "západní bance" není rozhodující. Utekl před Putinem a toho nemáme jaksi rádi z principu.

   Proč jsem se dnes donutil napsat těch pár slov? Zase jsem viděl jeden krátký záběr v TV. Obraz byl rozdělený na dvě poloviny. V té jedné mladí Ukrajinci, zahalení do modrožutých vlajek hlasitě demonstrují kdesi na Západě za vítězství Ukrajiny v nynějším konfliktu, v té druhé je rozsáhlé pohřebiště těch, které poslali z fronty domů v černém plastovém pytli. U každého rovu vlaje ve větru tatáž modrožlutá vlajka. Ani na jedné polovině obrázku ale nejsou všichni. Na té první chybí ty babičky s kocourem nebo pejskem v tašce a maminky s dětmi, na té druhé zase ti, na které už nezbyl ani ten plastový pytel a jsou zasypáni přímo v zákopech, protože nebyl čas nebo chuť je pohřbít jinak, lépe. Ostatně konečně žádná škoda pro ukrajinskou věrchušku. Nejsou v soupisu ztrát a bilance hned vypadá lépe.

   Opět musím myslet na génia Alberta Einstena a na jeho definici války. Génius umí na rozdíl od politiků sdělit závažnou myšlenku několika málo slovy. Politik na myšlenku málo závažnou spotřebuje stovky slov - a na konci stejně nevíte, co vám vlastně chtěl sdělit.

   Ty statisíce mrtvých na obou stranách ukrajinského konfliktu (a nejen ukrajinského, máme přece ještě válku v Gaze a další konflikty) už nikdo neoživí.

   Do válek je ženou ti, kteří se sice dobře znají, ale vzájemně se nezabíjejí. Proto, když vidím nějakou "mírovou konferenci" v krásných destinacích, s perfektním kateringem s falešnými úsměvy a podáváním rukou, začíná se mi vařit krev. Proč si to ti panáci nevyřídí mezi sebou "ručně". Třeba zápasem v bahně, v boxerském ringu nebo klasickým soubojem na pistole jako kdysi, za Puškina.

   Proč? Protože byli, více či méně demokraticky a svobodně, zvoleni lidmi té či oné země. Jak často opakuje přítel Schumacher: Oni to tak chtějí. A začínám se zhnuseně podivovat, co jsme to za podivné nesvéprávné tvory.

   Ezop, starověký řecký vypravěč, údajně kdysi dávno prohlásil, že "svět chce být klamán". Asi měl pravdu.

   Lež, klam a šalba doprovází lidstvo od nepaměti. Jen prostředky se vyvíjejí dost bouřlivě. Nakonec budeme žít ve světě virtuální reality, v MATRIX-u, a ani si to nebudeme uvědomovat. Snad jen si všimneme kocoura, který bude procházet tam, kde by logicky neměl co dělat. Ale jen poznamenáme, že v  MATRTIX-u je zase nějaká porucha.

„Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí.“

Mistra Jana Husa se připomeneme zítra, 6. července.